Texasem kolem Mexického zálivu (USA, 6..dubna 2000)

autor: Ondřej Neumann

Noc strávená v motelu Travel Inn (40 USD) před městem Beaumont proběhla celkem v pohodě. Jen telka neměla dálkové ovládání a zhruba ve tři v noci nám kdosi zabušil na dveře. "Radku, máme návštěvu," informoval Daniel spícího amerického taťku. Ten po nasoukání do trenýrek odvážně poodhrnul záclonu. Všeobecně pak bylo odhlasováno, že dveře není v žádném případě nutné otevírat. Bušení naštěstí ustalo a čtyři vyplašení kozlíci mohli opět sladce spinkat.

Ranní odjezd poznamenala drobná epizoda zapříčiněná Radkovou, během cesty již příslovečnou zapomětlivostí. Podrobněji se nelze vzhledem k jeho obavám z reakce paní Nicol rozepisovat. Jak Radek říká: "Chlast a karty jsou v pohodě, ale tohle ne." Aby se příliš nemyslelo na nepříjemnou příhodu, rychle jsme to po silnici 124 střihli k Mexickému zálivu směrem na Port Bolívar.

První kontakt s nefalšovanou vodou Atlantiku uvedl do vytržení především Mirka. Bez rozmyslu se vrhl do vln, v čemž jsem mu zdatně sekundoval. Radek, který si ve WDC zapomněl plavky, poprvé na cestě provětral křídla svému drakovi. Také jsem chvíli zkoušel krotit jeho vzdušného oře. Zatímco se Mirek nadšeně cachtal a já s Radkem pouštěl draka, Daniel sbíral romantické mušličky. To ho zřejmě uvedlo do vzpomínací nálady. Po chvíli jsme ho nalezli sedět v do písku vyrytém sdrdíčku se jménem jeho milé. Zbytek dne strávil civěním na její fotografii zavěšenou na spolujezdcově stínítku.

Mohutný přívoz nás převezl do města Galveston. Pro zajímavost, přívozu se zde říká ferry. Ty, na které jsme narazili, byly vesměs zadarmo. To je jedna výhoda. Druhou je pocit starých říčních či mořských vlků. Obzvláště ferry do Gavelstonu byla výživná, neboť jsme na lodi strávili cca 20 minut za doprovodu hejna racků. Jeden nám naneštěstí zanechal svůj pozdrav na předním skle.

Z Galvestonu jsme si to zamířili na Houston. Jediné, co jsme o něm předtím znali, jsme vydedukovali z věty Toma Hankse ve filmu Apollo 13: "Houstone máme problém". Naším problémem bylo, že řídící středisko kosmických letů NASA pro návštěvníky zavíralo hodinu po našem příjezdu (prohlídka prý trvá pět hodin). I přes nabízenou slevu jsme se rozhodli tuto atrakci vynechat a zamířili do centra čtvrtého největšího amerického města (Po New Yorku, Los Angeles a Chicagu).

Downtown Houstonu byl plný úhledných mrakodrapů. Jaksi nám tam však jako Pražákům chyběl prostor pro "uliční život". Všechno bylo až neskutečně sterilní a betonové. Nic pro naše romatické duše. Asi to bude tím, že Houston je finačním a průmyslovým střediskem jihovýchodu Spojených států. První ropu v Texasu nalezli již počátkem 20. století, ale až do druhé světové války byl největší kšeft z bavlny. Právě až válečné potřeby pozvedly význam Houstonu k výšinám. Ropné krize v 70. letech však zchladily horké naftařsko-rafinérské hlavy. Díky tomu jsou dnes například místní doktoři průkopníci v oblasti transplantací.

"Myslím, že jsme Houstonu věnovali přesně tolik, kolik si zaslouží," pronesl Radek a my přitakávali. Pak tentýž, v touze po lepší fotce, téměř prorazil olejovou vanu našeho Neohroženého, v dopravní zácpě jsme se společně občerstvili čumendou na pohlenou Filipínku a vyrazili zpět k Mexickému zálivu.

Cíl byl předem znám - město Corpus Christi. Kromě toho, že je v jeho okolí mnoho rekreačních příležitostí, začínají zde i rafinérie, které se podél pobřeží Mexického zálivu táhnou nějakých 200 mil až do Houstonu. Do kempu ve státním parku na Padre Islandu na pobřeží Mexického zálivu jsme dospěli až za tmy. Pak začalo naše dobrodružství.

Zmíněný Padre Island je široký zhruba půl míle (800 metrů) a táhne se nějakých 135 kilometrů. Uprostřed je vyježděná silnice mezi písečnými dunami. Jinak napravo slaná voda, nalevo slaná voda. A všudypřítomný silný poryvový vítr plný vlhkosti a jemného mořského písku.

Zastavili jsme po několika mílích v místech, kde jsme tušili kemp. Řidič Daniel a navigátor Radek spolu hovořili vzrušenými hlasy a každých deset metrů vylézali z Neohroženého a obhlíželi terén. Na mé námitky, zda to nepřehání, Radek rázně odpověděl: "Ty vole, když zapadnem do písku, tak to auto už nevyhrabem". Upřímně jsem se za svoji lehkovážnost zastyděl.