Z Natchez do New Orleans (USA, 4.dubna 2000)

autor: Mirek Motejlek

Konečně pořádně praží sluníčko. Díky němu bylo naše vstávání v hotelu Travel Inn v Natchez velmi příjemné. Možná i proto se nám zdálo 40 babek za pokoj jako velmi dobrá investice. Navíc byl čistý a celkem útulný. Mohu jen doporučit.

Po ranní hygieně vyrážíme do města. Krátce po vyjetí si Hadice (Radek) postěžovala, že máme špatně naolejovaný tlumič. Po bleskové prohlídce města jsme zamířili na kopec nad řekou Mississippi, která v Natchez odděluje stát stejného jména od Louisiany a udělali si pár fotek.Na řece, stejně jako v některých jiných amerických městech, stojí obří kasino na vodě. Jinak je Natchez příjemné, zelené ale vcelku fádní městečko. Mezi naše největší zážitky patřila návštěva pošty, kde jsme vyslechli skuhrání místního černého farmáře. Bědoval, že mu deště z posledních dnů poničily velkou část úrody. Dalším "zajímavým momentem" byl Hotmailův (Daniel) a Záchodův (Ondřej) nákup jedné malé zavařované okurky v přepočtu za 30 korun. Nevypadala příliš vábně, ale pochvalovali si. Pro srovnání: náš oblíbený nápoj Milwaukees Best se dá pořídit za cenu kolem 10 až 15 korun. To je asi vše, co jsme v Natchez zažili. Asi po dvou hodinách město opouštíme a řítíme se do New Orleans.

Pasoucí se krávy (mimochodem mnohem menší a vyzáblejší než u nás), sem tam nějaký farmář na svém Johnu Deerovi (značka traktoru) a naše žvatlání o včerejším filmu s Cameron Diazovou. Tak se zpočátku odvíjelo naše putování do města neřesti. Zejména Cameron Diazové se dostalo velkého prostoru. Hodnotili jsme na ní kde co a nakonec se shodli, že na ní něco bude. Nutno ale podotknout, že Záchod se debaty o herečce nezúčastnil. Jeho parketou, ostatně jako po celou dobu naší cesty, bylo vyhledávání houštin, pump či různých občerstvení.

Prvním větším vzrušením byla parta muklů, která s bachařem a jeho nabitou brokovnicí v zádech čistila okolí silnice. Měli pruhovaný bílo-zelený oděv s oranžovou džískou a vypadali spokojeně. O něco hůř na tom byla přes silnici se pohybující želva, kterou právě řídící Hotmail dost drsně rozmašíroval. Byl z toho upřímně smutný. Dalším zaznamenáníhodným momentem byla první ropná věž, spíše věžička, kterou jsme po více než týdnu v Americe spatřili. Byla sice malá, ale pěkná a plně automatizovaná.

Velký den soudce Jacksona

Dalším výrazným momentem cesty z Natchez do New Orleans byla naše každodenní četba USA TODAY, druhého nejprodávanějšího deníku v Americe. Otvírák hovořil jasnou řečí. Soudce Jackson rozhodl, že firma Microsoft, jejíž hodnota přesahuje půl bilionů dolarů (40krát více než státní rozpočet ČR) porušila antimonopolní zákony, používala nezákonné praktiky atd. Soudce tak uvedl do zmatku a nejistoty investory doslova na celém světě. Nejznámnější podnikatel na světě a hlavní akcionář Microsoftu Bill Gates díky Jacksonovu rozhodnutí přišel za jeden jediný den o 14 miliard dolarů ze svého majetku. Celý Microsoft ztratil přes 70 miliard USD.

Jacksonův výrok a zchudnutí Gatese nás ale nechaly naprosto v klidu. Chceme už být v New Orleansu. "Myslím, že tady začínají slušné subtropy", prohlásil Hotmail a zamířil k benzínové pumpě. Záchod mazal na svoje obvyklé místo a já si mezitím dobíral Hadici pro její řekněme neobvyklé návyky. Americké pumpy určitě ocení všichni řidiči. Na rozdíl od ČR se k nim dá přijet ze všech stran. To v Česku prostě není možné. Jak jsme se blížili k cíli naší cesty, začaly se objevovat doslova gigantické objekty průmyslových podniků. Prvním byla obří rafinérie největší světové ropné společnosti Exxon (v ČR provozuje pumpy Esso). Další "lahůdkou" byla monstrózní továrna firmy Monsanto, přezdívané genetický Terminátor. Mezi ekology a různými bojovníky za lepší život nemá nikdo tak hroznou pověst. Pár mil za fabrikou se vytvořila dost slušná zácpa. Bohužel, důvodem byla opravdu nepěkná srážka několika vozů. Na silnici byla krev a kdosi ležel bezvládně vedle krajnice.

Konečně, New Orleans!

Po zhruba 30 mílích (cca 50 km) jízdy jsme konečně v dáli spatřili siluetu New Orleansu, jednoho z vrcholů naší výpravy. Hlavou nám blesklo, kde dneska budeme spát. Nakonec převahou čtyř hlasů zvítězil kemp nad motelem. Našli jsme jeden takový pěkný, za 12 dolarů, pár mil od centra města. Záchod prosadil, aby náš plac byl poblíž toalet a sprchy. Nikdo nebyl proti. Po chutném jídle, které připravil Hotmail se Záchodem a fotbalovém klání, jsme vyrazili do již nočního New Orleans. Málem bych zapomněl. Při výjezdu z kempu se odehrála legrační příhoda. "Tamhle vidím aligátora," vykřikla Hadice. Při bližší obhlídce se ukázalo, že to byl opravdu velmi malý králík.

V centru náš Intrepid zapadl do garáží v ulici Chartres. Taxa byla předem jasná. Za parking na 12 hodin budeme platit 10 dolarů. První podnik, do kterého vedly naše kroky, byl ve stejné ulici a neměl žádné jméno. Zlákala nás cedule BUD 2 USD. Jak je ale v Americe častým zvykem, na co vás lákají, to už nemívají. Takže si dáváme pár místních patoků a mexickou Coronu. "Mám dojem, že jsem dostal horečku," prohlásila trochu nečekaně Hadice. Záchod si postěžoval, že mu Hotmail nechce dojít pro pivko. "Dostal jsem ho do ČTK i Lidovek a on mi ani nedojde pro pivko. Sebral jsem ho doslova na ulici a nic," dodal již trochu rozšafně. Další podnik, který jsme navštívili, se jmenoval Lafittes Blacksmith. Na klávesy hrál osamělý bluesman. Ale žádná třída to nebyla. Na hospodě bylo nejlepší to, jak vypadala. Byla to v podstatě stodola, ale v centru města. A to doslova. Byla totiž na legendární Bourbon Street, což je něco jako Arbat v Moskvě. To už se nám trochu začíná plést jazyk a debata se točí kolem balkánských mafií a podobných blbostí. "Nadávky jsou typickým produktem českého člověka," to je jedna z vět, kterou jsem si zapamatoval. Pronesla ji Hadice. Dál se dovídáme opravdu velmi zajímavou věc. V Kalifornii neprošel návrh zákona o uznání angličtiny jako úředního jazyka. S Hispánci budou ještě problémy.

Vyrážíme dál. Je jasné, že New Orleans je opravdu živé město. Čím blíž k centru, skoro se nedá projít. Všude muzika, chlast, děvky, buzeranti a jiná havěť. Hotmaila si vyhlédl náboženský fanatik a vnutil mu nějaké brožury a pár bonbónů. Jeden z materiálů byl dokonce v češtině. Nakonec se ukázalo, že masáž přinesla svoje ovoce. Hotmail nemluvil o svém děvčeti, ale o božím spasení. Po dalších příhodách, které jsem už zapomněl, přišel můj velký zážitek. Byla to malá fabrička na výrobu ručních doutníků. Za stolem tam seděl maník a balil (spíše vyráběl) robusta, corony atd. (druhy doutníků). Neodolal jsem a za tři kousky vysázel 20 babek. U nás bych za podobné kusy platil minimálně dvojnásobek. Mezitím se naše partička rozpadla. Já s hadicí zaskočil na pivko a Hotmail se Záchodem zašli na údajně skvělý jazz. Pak jsme se prostě ztratili. Po různých peripetiích se zase našli. V nejbližším baru od našeho zaparkovaného Intrepida. Musím přiznat, že jsme se docela slušně zkárovali. Jenom Radek se držel zkrátka. Řídil totiž. Konečná nastala kolem třetí hodiny ranní. Víc si už nepamatuju.