Memphis a Natchez: deštěm podél Mississippi (USA, 3.dubna 2000)

autor: Ondřej Neumann

Den jako z pohádky. Bohužel té o Dešťové víle. Mávla kouzelným proutkem a oděla den do svého vlhkého závoje. Komu by to však zkazilo náladu, když nás celý den provázel náš dobrý přítel - řácky vychlazený Milwaukees Best?

Probuzení v smradlavém motýlku Shelby Inn opodál Memphiského letiště přineslo další objevy. Radek se bohužel podíval pod postel. Bilance: použitý prezervativ, několik sklenic, halda odpadků. V šuplíku kdosi schoval své ponožky, když je předtím nejméně týden nesundal z nohou. Záchod ucpaný během večera do rána mnohkrát přetekl, při ranní hygieně Radkovi v rukou zůstala konzole držící na dobré slovo (moc jsme jich na adresu motýlku nepoužili) a pod pevným Mirkovým stiskem kapituloval kohoutek. Naše dva ženáče - Radka a Mirka a jednoho maminčina mazánka - Daniela zvolené ubytování zcela rozhodilo. Já, jakožto ještě donedávna zapřísáhlý starý mládenec, jsem upřímně řečeno jejich výhradám příliš nerozuměl.

Memphis Elvise Presleyho a blues je pěkně zašlá díra. Jedna ulice s malými podniky na snídani, jedním historickým shopem a pak už jen muzeum toho tajtrlíka E.P.. Jeden má až dojem, že jistá omšelost je snad i záměrná. Přesto jsme posnídali. Ještě předtím se vyznamenal šofér Radek. Mnohokrát překonal Mirkovi kreace z předchozího dne a jal se couvat na dálnici. Naštěstí řidič v projíždějícím autě byl mladý a bystrý. Navíc zřejmě ani neměl zájem nahlédnout do kufru našeho neohroženého přítele se čtyřmi koly. Elegantním smykem se nám na poslední chvíli vyhnul a svou radost ze zpestření fádního dne nám dal najevo opakovanými nájezdy na Neohroženého.

I snídaně pokračovala v Radkově režii. Na vynikajících opečených prasečích žebírkách si vylámal umělou část svého chrupu. (Upozornění pro Radkovi ctitelky - ode dneška se přestává při fotografování smát.) I kolozubý však pokračoval v konzumaci a spokojeně si společně s Danem a Mirkem pochrochtávali. Stejně jako já, který jsem již tradičně posnídal nejméně opuletně. Spokojil jsem se s místním chmelovým mokem.

Muzeum krále rock and rollu, proslulého svým nevkusem, jsme v zájmu udržení duševní rovnováhy pro jistotu vynechali. Již tak byla atmosféra po ztrátě zubu, druhém narození na dálnici a poněkud zapáchajícím noclehu mírně napjatá. Jak již bylo předesláno, staré dobré Milwaukees Best nás opět zbratřilo. Dokonce i Mirek občas místo svého rozkazovacího způsobu dvakrát řekl cosi jako prosím. Za okny Neohroženého promítali film o americkém buranově zahaleném do vytrvalého deště. Uvnitř vyhrávala muzika odpovídající místu - starý Bon Jovi z poloviny 80. let. Pohodové nevzrušivé okresky státu Mississippi...

Náš dnešní půlcíl - městečko Shelby nám přineslo mírné zklamání. Přestože v National Geographic autor píše o své návštěvě místního vyhlášeného bluesového klubu Do Dropp Inn, tento byl evidentně již nějaký pátek zavřený. Náhrada naštěstí přišla ještě pár mil před Shelby v podobě závory přes cestu číslo 32. Zejména díky Mirkovi, jenž se namísto navigace věnoval tisku a hlavně tabulce "100 největších amerických společností", kvůli čemuž jsme přejeli a museli zvolit alternativní - pro nás nečekaně objevnou - trasu . Po chvíli zmatků a za pomoci slovníku jsme odhalili příčinu - čekala nás oblast věznic. Nefalšovaný americký biják se pro nás stal realitou.

Dobrodružství však mělo jeden háček. Do této zóny se nesmí vést následující: pivko, foťáky, cigarety, kazety, nože, sekyrky a jiné oblečení, než má člověk na sobě. Zkrátka vše, čím byl náš Neohrožený doslova přecpán. Šéf závory celou věc vyřídil po svém a určil jednoho zřízence, aby nám celou oblastí dlouhou několik mil dělal eskortu. I vjeli čtyři vyjukaní čecháčkové do jámy lvové...Při pohledu na zadrátované ubikace a hřiště na americký fotbal, basket i basebal jsme se neubránili vzpomínce na exministra Iva Svobodu a na vajíčka frajera Lucka. Jinak panovalo zaražené mlčení občas proříznuté výkřikem "Ty vole támhle!". U další závory jsme odevzali průvodku, zamávali eskortě a tradá směr Natchez.

Cestou se hojně debatovalo o povahových rysech Američanů, normalitě, záprdnictví, touze po poznávání nového, manuální a intelektuální práci, televizi, sportu, lahváčích, manželství, nespokojenosti a alkoholismu. Naši tři řidiči se jednu chvíli i trumfovali, kdo řídil non stop delší vzdálenost. Vyhrál Dan (z Prahy do Barcelony - cca 2.100 km), před Radkem (z New Orleansu do WDC - cca. 2.000 km) a Mirkem (z Prahy do Paříže - cca 1.200 km). Do reality náše žvanili vždy navrátily tělesné potřeby, které si čas od času vynutily sjetí ke krajnici. Přeci jen, u jednoho pivka nezůstalo.

Před Natchezem jsme se rozhodli zkrotit kručení žaludků u místního Mc Donaldu. Černé gazele za pultem zcela zamotala hlavu naše objednávka. Na konci jejího servírovacího koncertu jsem zůstal bez svých dvou cheesburgerů. Přivolaná nadřízená - již poněkud vyšeptalá gazela, vnesla do chaosu řád. Pouze chtěla, abych zaplatil ještě jednou. Znovu jsem začal přemýšlet o IQ příslušníků nejmocnějšího národa...