Operace Pouštní bouře v Novém Mexiku (USA, 11.dubna 2000)

autor: Dan Málek

V Chisos Basin, srdci národního parku Big Bend, se spalo věru báječně. Medvěd bohužel nepřišel, ale skalní stěny byly od ranního sluníčka zrůžovělé jako rozespalá dívka, takže mi absence huňáče tolik nevadila. Představil jsem si.... eh, to jsem se nějak rozpovídal. Rozhodl jsem se udělat přátelům radost a začal jsem vařit kávu po kovbojsku. Jenomže žádný kovboj si asi nelajsne nasypat trochu toho nescafé do vroucí vody. Když to zpěnilo a já se pokusil odstranit hliníkovou konvičku z plamene, zasyčelo to a rozpálené ouško mi: propálilo mikinu, spálilo kůži na prostředníčku a palci, propálilo nehet na některém z prstů... a hnědý mok mi polil botu. Ondřej se zasmál, a pak jsme začali balit. Náš další postupný cíl se jmenoval Nové Mexiko.

Cestou z Big Bendu se toho přiliš zajímavého nestalo. V městečku s holandským jménem Van Horn jsme v podniku u Rózy opět pojedli mexickou krmi. R. A. Dek (občas cestou prozpěvuje jako R. A. Dvorský, což většinou vyleká řidiče tak, že překročí povolenou rychlost), Restroom Kid (Ondřej, který se častými výběhy na onu místnost - restroom - stal obávaným postrachem Divokého Záchodu) a Daniel (já) zůstali u osvědčené fajity. Fajita obnáší opečené marinované nudličky z hovězího, nebo kuřecího masa, rýži, kaši z mexických fazolí a tortillu. Mirek, který na mexikánskou kuchyni soustavně žehrá, si dal Rózinu specialitu, jakési závitky z darů Matky Země. Názor na jídelníček národa jižně od USA pak očividně nezměnil.

Po obědě jsme se vydali dálnicí směrem k El Pasu, které jsme jen tak profrčeli, protože tam podle Radka k vidění mnoho není. A již jsme byli v Novém Mexiku, malebném státě americké Unie, který proslul zejména jako rodný kraj atomové bomby. Rozhodli jsme se, že se ubytujeme ve městě Alamogordo, vzdáleném asi 21 mil od národního monumentu White Sands (Bílé písky). Tento monument leží uprostřed obrovského vojenského prostoru, kde americká armáda testuje různé zbraňové systémy, jako jsou rakety, či neviditelná letadla třídy Stealth.

Pár desítek mil před Alamogordem nás zastavila hraniční kontrola. Radek již dříve podotkl, že v blízkosti Mexika staví Boarder Patrol všechny automobily jedoucí od hranic, aby se Mexikánci nešířili nazdařbůh do "solidního USA". Přesto se údajně jen v loňském roce nelegálně dostaly přes hranice 2 miliony Mexičanů. Usměvavý pohraničník - hispánec Mendoza - v nás zkušeným okem rozpoznal Nemexičany a vrátil nám naše cizokrajné pasy s přáním pěkného dne. V Alamogordu jsme se ubydlili v cenově solidním motýlku Satelite Inn. Radek se po mnoha dnech síťového půstu připojil na internet a stáhl poštu, která na nás toužebně čekala. Zprávy z domoviny nám vlily do organismu dvě tuny něžnosti a nostalgie. Ondřej, který "tady už loni byl", se uvelebil u počítače a prohlásil, že s námi na White Sands (viz. White Sands) nepojede. (viz. Mamutici I. a White Sands)

Bylo pod mrakem a schylovalo se k bouřce. Před hradbou nízkých bouřkových mraků klesala k zemi černá silueta letadla. Poprvé v životě jsem na vlastní oči spatřil F-117, stíhací bombardér, který patří mezi "neviditelné". On se sice osvědčil ve válce v Perském zálivu, ale loni na počátku bombardování Jugoslávie obletěly svět záběry rozjuchaných Srbů, kterak tančí po prostřeleném křídle neviditelné F-117... My v Alamogordu jsme naskákali do auta a rozjeli se k Bílým pískům.

Ulicemi města hnal vítr oblaka písku a poprvé jsme uviděli alespoň malou písečnou bouři. "To vypadá blbě, tam nás ani nepustěj," povídá Radek a ukazuje na bouřkový oblak přímo nad White Sands. Pustili nás tam. Za tři babky na hlavu. Rázem jsme se ocitli mezi dunami z bílého písku. Vítr zafoukával silnici bílými závějemi. "Počkejte, to eště nic neni," řekl Radek. Prý to budou Krkonoše v zimě. A byly. Jenomže v době, kdy jsme do White Sands přijeli, to byly ony Krkonoše, které zabily Hanče s Vrbatou. Prudký vítr bičoval mnohametrové bílé duny a po chvíli i lýtka cestovatelů Mirka a Daniela. Byla to nehorázná masáž, která strhávala z mých spálených paží kousky kůže. Radek zůstal v autě. Kdyby fotil venku, velejemný písek by z jeho aparátů udělal nepoužitelné přesýpací hodiny... Odjeli jsme zpět do Alamogorda, kde naše gumy směřovaly do Mirkova oblíbeného Wal Martu...

Nakoupili jsme jídlo, nějaké dárky a po hodince a půl obchodní středisko opustili. Tomu ovšem předcházela nechutná scénka s "hicpánskou" pokladní "Volmartou". Když jsem dotlačil ke kase vozík naložený kromě jiného pivem, požádala mě ona osoba o I.D. Potud bylo vše v pořádku. Když jsem vytasil svůj český pas, optala se, zda to je vojenská knížka (okolí Alamogorda je jedna velká vojenská základna). Na mou žádost se přitočil Radek a mávaje diplomatickou kartičkou říkal hicpánce, že jsem cizinec a nemohu mít to jejich I.D. Volmarta prohlásila: "Vy máte svoje pravidla, my máme zase svoje." Nakonec vše dobře dopadlo a pivo s námi odkráčelo do vozu... Ale byl jsem na chvíli zhnusen. Škoda, dosud mi přišli Američané menší debilové, než jsem znal z vyprávění. Tolik snad jediný šrám na panenském lýtku Nového Mexika.

Po nákupním extempore jsme zjistili, že písečná bouře odtáhla k jihu a Radek zatoužil po návratu na White Sands. Stalo se a Radek stihl udělat pár fotek písku zarudlého od zapadajícího sluníčka. Cestou mezi dunami zpět k výjezdu z písků jsme minuli offroad s výsostnými znaky rangera, jakéhosi hlídače z pravomocemi policajta. "A de po mě," řekl Radek a napjatě sledoval ve zpětném zrcátku, jak ranger otáčí svůj vůz a bliká vším možným. Velice roztomilý chasník Radka sprdl, že jezdí 61 mil za hodinu tam, kde je povolených 45. Pak ho požádal, aby si dával pozor a mile nás propustil. Pár dalších mil jsme s Mirkem museli poslouchat, jak to Radek chytře zaonačil, ale aspoň nám utekla cesta. Zvláštní bylo pouze to, že Radek pozapomněl vystoupit z role a i nám přísahal, že jel pouze 54 mil v hod.

Když jsme přijeli do pohostinného Satelite Inn, nalezli jsme spokojeného vymejlovaného Ondřeje, který uvítal, že jsme přivezli párky, hořčici a "zrzavou zálivku". Nálada byla dobrá, jako vystřižená z filmu o čtyřech z tanku a psovi... Klid však byl vpravdě předbouřkový. "Kur.. a počítač je v prd...," zvolal Rad velikým hlasem poté, co se pokusil přes telefonní síť vyslat do světa naše povídání i korespondenci. Byli jsme odříznuti, Radek se pachtil nad klávesnicí, byl stále více odevzdaný a Ondřej do toho brumlal: "Já nic, já jen odpovídal." Spát jsme šli jako uzenky v Papinově hrnci... Ondřej v tom byl asi nevinně, ale přesto nebyl daleko od nové přezdívky - Y2K Kid...