Vánice ve Skalistých horách a úprk z Colorada (USA, Colorado, 15. dubna 2000)

autor: Ondřej Neumann

Pět centimetrů nočního sněhu na Neohroženém nám ráno připomnělo fakt, že se nacházíme uprostřed vysokohorských středisek. Georgetown, ve kterém jsme přenocovali, leží přímo pod nejvyšším kopcem v okolí. Mount Evans měří 14.264 stop (cca 4350 metrů). Viděli jsme na něj přímo z dveří našeho pokoje při první ranní cigaretce. Po ní jsme se rozhodli, díky vpravdě brzkému vstávání okolo osmé ráno, vyjímečně využít i drobné snídaně, která bývá součástí služeb zaplacených majitelům motelů. Za naše doláče nás počastovali nedobrým kafem a přeslazeným koláčem. Radek si dal dva a přitom se stále diví, že mu roste bříško (na fotografiích se ho snaží zatahovat).

Ze snídaně se Radek vrátil nabit informacemi. Mimo jiné zjistil, že majitelka našeho motelu Motor Inn je pohodová Francouzka ("Já nevím jak to tu chodí. Já to tu jen vlastním," odpověděla prý na dotaz nějakého lyžaře.) a že v sousedním restaurantu s dominující českou vlajkou vládne vlídnou rukou majitel (nebo snad kuchař?) Tomas s českým kamarádem a kamarádkou rovněž odtamtud. Bohužel otevírali až v 11 dopoledne, takže si Daniel musel nechat zajít chutě na nefalšované knedlo-vepřo-zelo.

Georgetown - leží zhruba 40 mil západně od Denveru, hlavního města státu Colorado - je jedním z místních vysokohorských středisek v coloradské části Skalistých hor, které se táhnou až kamsi ke kanadskému Vancouveru. Daleko známějšími středisky jsou nedaleké Aspen a Vail, ve kterých se pravidelně konají Světové poháry, či přímo mistrovství světa v alpském lyžování. Rozdíl mezi Aspenem a Vailem je v tom, že první je záležitostí snobů (zimní sídlo zde má např. Viktor Kožený). Druhý je rájem i pro relativně nemajetné milovníky zimních radovánek.

I v polovině dubna mnohé sjezdovky byly očividně v provozu a jak Radek dále u snídaně zjistil, ostatní spolubydlící z našeho motelu byli vesměs zanícení lyžníci. A jaké jsou zde sjezdovky? Společně s Mirkem (pochází z Podkrkonoší) jsme v místních brožurách objevili jednu s převýšením jedem km a delkou něco okolo osmi kilometrů. Prý to rozhodně nebyla ta nejdelší.

Rozhodli jsme se důkladně prozkoumat místní Skalisté hory, zvláště národní park Rocky Mountains. Neohrožený se vydal vzhůru vstříc "nízko" ležícím těžkým sněhovým mrakům. Přes průsmyk Berthoud Pass ve výšce 11.315 stop jsme proklouzli do horského sedla Winter Park (cca. čtyři kilometry nad úrovní mořské hladiny), a pak tradá směr park, o němž jsme si nebyli jistí, zda bude v tuto roční dobu již otevřený.

Cestu jsme si krátili vášnivou debatou, která začala u hokeje, a přes pobaltský původ otce Wayna Gretzkého, stalinský teror v Lotyšsku, Litvě a Estonsku, každoroční pochody lotyšských příslušníků jednotek SS, holocaust, úlohu Adolfa Eichmanna, kauzu židovský hřbitov v Praze, jsme se dostali až k archeologickým nálezům na Václavském náměstí a umístění stanice metra Můstek. Cesta nám rychle ubíhala. Před parkem Rocky Moutains (ráje turistů, lyžařů, horolezců, rybářů, lovců a milovníků koňských hřbetů) nás milá pumpařka upozornila, že je bohužel kvůli sněhu zavřený. Přesto jsme posilněni capuccinem a horkou čokoládou (slabé americké kafe se fakt moc nedá) vyrazili směr uzávěra.

Kolem zamrzlého Lake Grandby uzpůsobeného pro závody zimních skútrů (Dan tvrdí, že některé jezdí až 190 km v hodině) jsme přeci jen do parku pronikli. V uloupeném plánku ihned Daniel objevil miniaturní vodní plochu jménem Lake Irene. "Jé, vykoupu se v něm a naberu si vodu," plánoval si při vzpomínce na svoji milou a opět se rozpovídal na své oblíbené téma. Víceméně jsme si již na to zvykli. Horská rallye v našich řidičích opět vybudilo jejich sklon k bájné chlubivosti. Daniel prý na zaseklou dvojku dojel ze Špindlu do Pece pod Sněžkou, a Mirek ujel v Chorvatsku s prasklou lamelou na jedničku rovněž nezanedbatelný počet kilometrů. Radek tentokrát žádnou hrdinskou historku zpoza volantu nepřipojil.

Po pár mílích jsme narazili na definitivní zátaras a Danielovi začalo být zřejmé, že návštěvu Lake Irene musí odložit až na jinou příležitost. Trochu jsme si zadováděli se sněhovými koulemi (Mirek jednu otevřenými dveřmi Neohroženého při marné snaze zasáhnout mě hodil na svoji sedačku), udělali několik dokumentárních snímků a jali se dlouhých 250 mil objíždět v mlze a vánici Skalisté hory. Denver, ležící minimálně dva tisíce metrů nad mořem, jsme kvůli panující slotě (připomínající cestování v zimních plískanicích mezi Litvínovem a Mostem před deseti lety) pouze profrčeli. Nespokojeného Mirka jsme museli uklidnit slibem, že na nejbližší pumpě za městem si bude moci nakoupit pohlednici s městem, kde se zrodil seriál Dynastie o osudech bohatých klanů Colbyů a Carringtonů.

Už vprostředku Skalistých hor začali chlapci soutěžit v populární hře "Na města". Vysokohorské prostředí odčerpalo nejvíce krve z Radkova mozku. Z jeho perliček vyjímáme tu nejzdařilejší: snažil se osádku Neohroženého přesvědčit, že kdesi existuje město Telefon. Není divu, že slovo pitomec díky svým trestným bodům zkompletoval poměrně záhy (Dan i Mirek získali pouze P). Pro ukrácení našeho kvapného úprku před zimní plískanicí jsme začali počítat dosud projeté státy. Mirek s Danielem skončili na čísle 19, já díky loňské účasti v expedici Mamutíci u třicítky a americkému taťkovi Radkovi chybí z padesáti amerických států navštívit pouhé čtyři.

Dorazili jsme do Kansasu a rozhodli se pro nocleh v městečku Colby (Mirek zářil spokojeností). Nakonec zvítězil motel Country Club patřící místním křesťanům (za nekřesťanských 46 babek). Bylo šest pod nulou. Od recepčního jsme se dozvěděli, že den před naším příjezdem bylo 29 nad nulou, a na další den tento zbožný muž předpovídal 17 plusových stupňů. "Inu, kansaské jaro," pokrčil rameny nad naším údivem. I když tomu Daniel nevěřil, v křesťanském motelu byla kromě bible i telka se sportovními kanály. Obrazovka bzučela nejméně do dvou ráno.