Od hrabivých indiánů přes duny až do Skalistých hor (USA, 14.dubna 2000)

autor: Radek Adamec

Třináct hodinek spánku učinilo ze zádumčivého Dana velké culidlo. Jeho špatná nálada byla ta tam. Sice ještě posnídal jen banán, ale snažil se být všude nápomocen a dokonce vypil šálek společného čaje. Do expedice se po dvou dnech opět vrátily svornost a přátelství...

Taos Pueblo
Kolem půl desáté, tedy velmi brzy, přijíždíme do Taos Puebla (viz: Taos Pueblo a Nové Mexico). Po krátké poradě nakonec všichni platíme desetidolarové vstupné, které se některým členům výpravy zdálo právem přemrštěné. Dalších deset baků za používání fotoaparátu bojkotujeme rozhodnými gesty. Má fotobrašna však nedá pokladní spát a varuje mě před dokonalým monitorovacím systémem puebla, který mě kdekoli usvědčí z ilegálního focení. Nakonec jsem zde nasekal jeden a půl filmu, aniž by mě indiánští hlídací psi dostali.

Poflakujeme se uvnitř hliněných zdí puebla a chlapci sem tam vrazí do četných krámků s cetkami, všeobecně považovanými za umění lidu kmene Taos. V jednom šopu je Mirek indiánským prodavačem dotázován, odkudpak že vlastně je. "Z České republiky," odpovídá a vylouží si uctivé, možná až posvátné pokývnutí. V ruce chrastícími korálky dokazuje, že bez české bižuterie z Jablonce nad Nisou, by to mohli s původním uměním zabalit. (Z jiných zdrojů vím, že české korálky mají přesně takové dírky, jaké indiáni potřebují a nikdo jiný je prý neumí vyrobit.) Mirek, pyšný jako páv, vráží do dalšího krámku. Asi čtyřicetiletá, zjevně přihlouplá squaw o České republice nikdy neslyšela, a o korálcích tvrdila, že pocházejí odněkud z Hondurasu. Mirkova národní hrdost v témže okamžiku kulminuje a s prstem na korálcích nevzhledné indiánce opáčil: "Czech republic has world monopol bižu", a ta sklapla a on odešel.

A tak jsme si hezké pueblo prohlédli - stejně bylo naneštěstí z poloviny uzavřené běžným smrtelníkům - a po hodince vypadli.

Silnicí č. 285 šněrujeme podél Rio Grande severně do Koloráda. V Ojo Calijente - zhruba po třiceti mílích - nalézáme uchvatný most a ještě úchvatnější kaňon vymletý Rio Grandem do úctyhodné hloubky asi sta metrů. Za hranicemi v Alamose, už v Kolorádu, uhybáme doprava na 160tku a pak po chvíli dloeva na 150tku. Great Sand National Monument je na dostřel.

Great Sand Dunes
Po pravé ruce se tyčí Blanca Peak se čtyřmi tisíci a třemi sty metry, nejvyšší hora působivého pohoří Sangre de Christo. V jeho úpatí pak samotné duny. A hezky veliké. Například Star Dune a High Dune se 2600 metry by o celý kilometr převýšily naší Sněžku. Po krátké zastávce ve Visitor Center zaslechne Dan na parkovišti: "Maruš čekém v autě", a my věděli, že nejsme v dunách s naším jazykem sami.

Nejprve jsme se brodili, neboť nám v cestě stál nevelký potok. Ondřej prohlásil, že s novými Niky neprojde, ale jak se brzy ukázalo, několika mohutnými přískoky hravě zdolal nástrahy terénu. A pak to začalo. Byli jsme v dunách. Vítr ostrý jako břitva hnal tuny písku z levoboku, a naše těla, lýtka, krky a vše co bylo nechráněno trpělo soustavnou masáží. Prodírali jsme se vzhůru. S Danem jsme si zahráli na záložní tábor a dál vyslali jen útočný tým - čili Ondřeje s Mirkem, kteří krok po kroku mířili k vrcholu. Bohužel pro ně, za vrcholem byl další vrchol a za ním pravděpodobně ještě jeden. Nic však nemůže snížit hodnotu jejich heroického výkonu. Zpět to šlo pochopitelně mnohem snáze. Na parkovišti jsme potkali výše zmíněné krajany - jednoho chlapce a tři dívky. Jeli do Nového Mexika, byli z Denveru a říkali tajemně, že v USA jsou na hodně dlouhých prázdninách. Patrně nelegálové... Získal jsem příslib, že možná něco ze své cesty napíšou pro stránky Ameriky v kostce...

Rocky Mountains
Z Great Sand Dunes jsme se i nadále drželi 285tky a v okolí městečka Salida přijeli do Skalistých hor. Krajina byla vpravdě podhorská. Slunce v soumraku ozvláštňovalo rozlehlá údolí s pastvinami a pasoucím se skotem, koňmi a dokonce lamy byly k vidění. Silnice nás vedla stále vzhůru a každou chvíli jsme lámali minutu staré výškové rekordy. V Leadville nám začalo sněžit a venku to přestalo být vážně na kraťasy. Ondřej při jedné ze svých záchodových zastávek zapadl po kolena do sněhu..., a toho neustále přibývalo. V horském sedle před sjezdem k Interstate č. 70 ve výšce nějakých tří kilometrů Mirek ostře stočil Neohroženého a po těžko viditelné cestičce nás přivedl do rajské vesničky Red Cliff sevřené skalními masívy. Asi jsem učinil chybu - odmítl jsem se totiž v místním hostinci s Budweiserem po dvou dolarech zeptat na nocleh. Tím jsme krátké vytržení ukončili, vrátili se a pokračovali k sedmdesátce.

Rychle se setmělo. Sedmdesátka nás vedla podél věhlasného střediska zimních sportů Vailu a vše nasvědčovalo tomu, že lyžařská sezona zdaleka neskončila. Posádka Neohroženého byla již značně vyčerpána. Zachtělo se nám spaní a po průjezdu několika přilehlých vesnic jsme nakonec zakotvili v Georgtownu v motelu Motor Inn s dosud nejhezčím pokojem v našem dosavadním putování. Dan s Mirkem se konečně opět našli a odjeli spolu ještě na pár minut koupit něco k snědku. Naděje znovuprobouzejícího se přátelství zbrzdil bohužel komfort motelového pokoje se třemi postelemi, kvůli čemuž mohli oba pro tuto chvíli spát na vlastní posteli...