Ve Velkém Záhybu (Big Bend) (USA, Texas, 10. dubna 2000)

autor: Dan Málek

Obklopeni hustou vegetací prožili jsme část noci ve víru mariáše, příjemné karetní hry, ve které přeje štěstí pouze mimořádně bystrým a odvážným. Jeden nenápadný člen výpravy, který získal během hry přezdívku Mocný Dan, připravil zbytek cestovatelů o značnou hotovost. Karty v kempu Rio Grande Village bychom mastili snad až do úsvitu, kdyby se Restroom Kid Ondřej nedostal opakovaně do předem prohraného souboje s místní vegetací. Nabízel by se příběh o tom, jak skupinku přepadl horský lev, medvěd, nebo alespoň orel skalní, a pomocí drápů chtěl znehodnotit Ondřejův mezimozek... Leč pravda je jiná, byl to jehličnan s velmi tvrdými větvemi, kdo se snažil zatarasit mladému blondýnovi cestu na malou stranu. Žádný strom na světě zřejmě nedostal tolik vynadáno, jako Ondrův sok noci...vyslechl celou řadu označení prostitutek (hanlivě), zadních částí těla (vulgárně) a různých sekretů. Po třech přesných zásazích se Radek slitoval, a ostrou větev trčící ve výši Ondrova čela odlomil.

Jedna z prvních věcí, které jsme po ránu spatřili, byla tedy Ondřejova hlava, zbrázděná tahy skalpovacího perořízku indiánského školáka... A hned po tomto přírodním úkazu jsme uviděli to, co se nám po desítky mil schovávalo v kaňonech - Rio Grande. Přes dřevěné chodníčky, podobné těm na šumavských blatech, jsme přešli přes kaskádu rybníčků a jezírek, které (podle Radkova vyprávění) vytvořili bobři stavbou svých pověstných hrází. V těchto umělých nádržích jsme viděli i ryby, jakési křížence bělice s okounem.

Cestou na vyhlídku jsme potkali asi osmdesátiletou paní, která zřejmě požádala svou dceru, aby ji před koncem dní života vzala do toho slavného Big Bendu. A že je Big Bend (Velký záhyb) velmi proslulý se může turista dočíst v místním průvodci. Národní park, založený v roce 1944 se rozkládá v severní třetině jedné ze čtyř pouští Severní Ameriky - asi 8000 let staré Chihuahuan Desert. K vidění jsou tu věci, které jinde na světě nenajdete, řada rostlinných i zivočišných druhů. Tak třeba chisosský dub roste pouze a jen v Chisos Mountains uprostřed Big Bendu. Do těchto hor se také stáhl ojedinělý druh jelena běloocasého, kterého si jinde nimrod nepicne...

Osedlali jsme našeho neohroženého zlatohříváka (Dodge Intrepid 2,7 6V 2OHC, zlatá metalíza, něco pod 200 kobylek pod kapotou) a vydali se k Boquillas Canyon. Na odpočívadle u vyhlídky na mexickou vesničku Boquillasdel Carmen vedle nás zastavilo auto s trojicí německých turistů. Mírně baculatá sedmnáctiletá Němka předstírala, že pozoruje vesničku a přitom se různě nakrucovala, jen aby upoutala pozornost čtyř cestovatelů z Čech. Že ale pohořela, děvenka. Měla fakt smůlu, že žádný z nás nemá zapotřebí očumovat nějaké byť nedozrálé Germánky!!

Vydali jsme se na pěší tůru do kaňonu Boquillas. Cedule upozorňovala návštěvníky, aby se na cestu vybavili holí, lépe se tak ubrání chřestýšům a jiné havěti. Mirek, který se shlédl v bambusu, si to štrádoval mezi kaktusy a vyprahlými kameny s dvěma klacky najednou, takže zpovzdálí připomínal zbloudilého člena štafety v běhu na lyžích. Ondřejovi jsme výstražný nápis nepřeložili, takže, přestože se hadů bojí nejvíce z nás, vyrazil do Chřestýšova s rukama v kapsách jako žižkovský Pepík.

V Boquillas Canyon se Rio Grande zařízla do skalního masívu jako neúnavná rozbrušovací pila a vytvořila úchvatnou scenérii. "Uýýááá.. Hola.. Texas...," volali cestovatelé a stěny kaňonu odpovídaly. "Ozvěna, hm, tu jsem měl vždycky rád," prohlásil Mirek. A protože je tu řeka po kolena, sundal si boty a už se brodil do Mexika! Ilegál jeden! Za chvíli ho následoval Ondřej, který úzkostlivě sledoval hladinu, jestli po ní neplave vodní had. Radek se do Mexika nebrodil, protože je diplomat, já byl líný si zout boty... A v Mexiku Mirek trumfnul Restroom Kida O. - vyčural se.

Na zpáteční cestě k intrepidu Radek nasadil tempo, jako by šel s Klausem do Prčic, a pak se divil, že jsme mu skoro stačili. Velký div, vždyť jsme měli v haksničkách celé dva kilometry!! Rozjeli jsme se k našemu dalšímu tábořišti v Chisos Basin. Cestou jsme udělali malou zastávku v nenápadné oáze Dugout Wells. Byl to takový zničehonic ostrůvek zeleně, kde jsme se dočetli, že zde bylo kdysi kulturní centrum Big Bendu, škola a tak. Dnes tam kvete x druhů kaktusů a mezi nimi a topoly poletuje na 380 druhů ptáků. Z těch kaktusů je nejpodivnější ten, který skoro celý kaktusí život vypadá, že je uschlý. On si tak stojí v poušti jako suchý klacek, a když přijde období dešťů, rozvine listy, nachytá vodu do kořenů, povyroste a zase uschne. A na konci těch zdánlivě mrtvých šlahounů se skví červené květy...

Jeli jsme dál a občas nám přes cestu přeběhl roztomilý roadrunner (je to mimochodem předobraz superrychlého ptáčka, který v mém oblíbeném cartoonu od Warner Bros trápí hloupého kojota tím, že je rychlý).

Potom jsme se utábořili v Chicos Basin, středisku sevřeném skalními masívy, položeném o něco výše než česká nejvyšší hora Sněžka. Tam se Radek pokusil na Ondřejovo naléhání odeslat mejly našim ženám, dívkám a dodavatelům pizzy. Leč v Basinu byli samí suchopární debilové, kteří tvrdili, že nám nemohou na deset minut půjčit telefonní linku.

U našeho kempu byly rozmístěny roztomilé cedule, jak se zachovat, když potkáte medvěda. Z toho jsme pochopili, že tady v okolí asi nějací méďové bydlí... Když jsem ukuchtil vydařená vejce se slaninou, vydala se skupina Radek, R.Kid a Mocný Daniel ke skalní rozsedlině zvané Okno - Window, do které tady opticky zapadá slunce. Když konečně zapadlo, Radek si postěžoval, že fotky budou na h....., nastala předspánková obrana před medvědem. Všechny voňavé věci, jako jsou pasty na zuby, slanina, opalovací krémy a cestovatelské ponožky jsme ukryli do kufru od auta. A taky do speciálních plechových schránek, které vymysleli chytří Američané tak, že je stěží otevře člověk, natož nějaký brumla...

Taky šel kolem nás ranger s paní rangerovou a povídá: "Předevčírem v noci jsme tu měli stodvacetikilového medvěda, ale nic neudělal, protože tu jsou psi." Když jsme šli spát, byl mezi námi minimálně jeden člověk, který si návštěvu medvěda moc přál. Dokonce jsme s Mirkem chvíli přemýšleli, jestli by se dal medvěd nalákat na hromádku medu u stanu. Na nebi zářilo tisíc spoust hvězd, do Window se nořil srpek měsíce, stýskalo se mi po děvčeti a přísahal bych, že jsem slyšel vytí kojota....