Cesta k řekám Marka Twaina (Illinois, USA, duben 2000)

autor: Daniel Málek

...A je tu duben. Probuzení v hotýlku v Calumet City (Město Dýmky Míru) na předměstí Chicaga bylo po noci částečně strávené v blues baru sympaticky neaprílové: při placení noclehu se Radek dozvěděl, že zaplatíme pouze za jeden den. Příjemná zpráva - ušetřených 40 babek... Chicago, město Al Capona, Michaela Jordana a Michigan Lake jsme nechali za zádí zlatavého Dodge a ubírali se směrem na St. Louis. Něco pro odpůrce globalizace: snídali jsme v McDonald´s. Afroamerická paní, co prodává hamburgry se mě zeptala, kde jsem nechal vlasy. Zřejmě očekávala, že jí přiznám nějakou děsivou nevyléčitelnou chorobu, leč já lišácky odpověděl: "Ve své rodné zemi." To jí tak zmátlo, že se při účtování sekla o 27 centů v můj prospěch...

Radek s Mirkem mi přenechali volant, na dalších 300 mil jsem se stal pilotem intrepidovým. Brzy jsem pochopil, proč se traduje o řidičích amerických náklaďáků, že jako na spasení čekají na kamínek na dálnici. Cesta po dálnici v USA je až neskutečně fádní. Tedy ne, že by highways byly nějak superkvalitní, ale při nastavené konstantní rychlosti si za volantem člověk nepřipadá jako řidič, ale spíše jako pilot jednomotorové cessny. A každá rýha na silnici je malou milou turbulencí na jednotvárné cestě s autopilotem... Pěknej opruz je taky ta omezená rychlost. To máte před sebou snad dvacet mil dlouhej flák dálnice bez jedinýho byť pidizákrutu, na tachometru o slabých deset mil víc, než je povolená rychlost (obvykle je to 65, výjimečně 70 majlí) a stejně neustále pozorujete dálnici za sebou, jestli se nerozzáří světelný park šerifovy fordky... Jelikož Ondřej na své loňské cestě propálil na 4 místech čalounění auta, odklepává tentokrát do popelníku. Zatímco v předchozích dnech nejvíce zaperlil Radek, když se pokusil odjet od benzínové pumpy s hadicí v nádrži, dnes se vycajchnoval Ondřej. Náhle zvolal: Kurva, já jsem asi u pumpy vyhodil popelník, čímž způsobil osádce bolení břicha od hysterického smíchu... (Vyklepaný popelník se později našel, ale historka to byla pozitivní, inu jako kamínek na rovné dálnici).

Rozhodli jsme se, že opustíme highway Chicago - St. Louis a po okreskách doputujeme k řece Illinois. Hned tu byly ty správné vesnice amerického středozápadu. S příchodem jara vyrazila před každým domem travička a lup ho - už je tu venkovan na své červené sekačce, který tráví dnešní stejně jako každé sobotní odpoledne zušlechťováním pažitu... Vesnicemi s názvy White Hall či Manchester se ztepilý intrepid proháčkoval až k Illinois River: náhle skončila silnice, a před námi se objevil přívoz. Překvapivě zadarmo tam substituuje chybějící most motorový člun pro devět či dvanáct aut... Koryto řeky Illinois lemují tisíce lužních stromů a vápencové skály, které se jmenují Limestone Palisades. Prakticky všechny lesy kolem řek Illinois, Missouri a Mississippi nesou jméno Marka Twaina, taťky Toma Sawyera a Hucka Finna. Fotíme se na rybářském parkovišti. Illinois je hnědá jako laciné kafe od benzínky a stejně tak vábivá.

Po zhruba třech stovkách mil cesty končíme dnešní putování nedaleko soutoku Illinois s Mississippi. Kempujeme ve státním parku, Mirek prohlašuje, že pod stanem bude spát po patnácti letech. Při vybalování se slétnou průzkumné letky moskytů, aby se podívaly, co jim to sem z Evropy poslali za krevní tučnice. Radek aplikuje svůj insekticid ve spreji, takže se osmičlenná komáří letka stahuje zpět do mokřadů u řeky. Jeden moskyt, zpitomělý chemií vletí Mirkovi do oka: "Kurva, to byl zásah, au," volá Mirek. Když zaplatíme rangerovi 11 USD za noc v kempu u vesnice Grafton (jak hlásají cedule na pouličních lampách je to zimoviště orlů mořských), Ondřej uvaří božské fazole s párky, začínáme hrát mariáš... A brzy nastává první opravdová krize cesty. Jsou dvě možnosti, buď použít sérii hesel, nebo krizi pěkně rozpitvat. Raději hesla: mariáš, pivo, vodka /R plus D/, Daniel se nedokáže vyrovnat s prohrou, Ondřej vytéká "Nehraju", Radek vytéká "Ruším rezervaci auta, jedeme do Washingtonu", Mirek souhlasí. Krize jako bejk. Moskyti zlověstně bzučí a čtyři nevyrovnané osobnosti odcházejí spát... Je načase přejmenovat intrepid na ponorku třídy Akula - ponorková nemoc nás zasáhla vahou sta tun....

Chlapci by měli tichou domácnost, kdybych nechrápal jako motorová pila... Mirek ráno konstatoval, že jsme chrápali všichni ostatní a že s námi nevydrží žádná ženská.. no tak holt radši nebudem chrápat... Nebo snad...