(část
šestá)
Glacier Do Glacier
National Park jsme tedy vyrazili až následující den -
čili 26.7. Glacier je jen pár mil od Kanady a do
ní vlastně také pokračuje. Ač bychom rádi
navštívili i Kanadu – raději jsme si to odpustili,
neboť jsme neměli víza a nechtěli jsme
riskovat.
Glacier je podobný Alpám. Alespoň mě osobně
tak připadal. Krásná jezera, úzká silnička nahoru
do hor, volně se pasoucí horské kozy atd.. Přejeli
jsme až na druhou stranu a dostali jedno z posledních
míst v kempu přímo v parku. Protože jsme chtěli
zase jednou večer něco popit a opéct, vydali
jsme se shánět dřevo. V parcích je vesměs
sběr dřeva zakázán – to platilo i pro Glacier
a se sháněním dříví po obchodem jsme měli
trochu potíže. Nakonec se zadařilo – a tak jsme opékali.
Mimochodem, doporučuju kalifornská vína - jsou vážně
dobrá…
Yellowstone 27.7.
jsme jen jeli a jeli a posunuli se až k Yellowstonu,
kam jsme zavítali následující den. Spousta lidi nám tvrdila,
že v Yellowstonu nemáme na kemp šanci., pokud si
nezařídíme dopředu rezervaci. Tu jsme neměli
a proto jsme první noc raději přespali před
parkem v Gardiner. Zjistili jsme však, že nějaké
to místečko přímo v parku k mání je. Chce
to ale dojet zavčas - nejlépe po desáté ráno.
Yellowstone je skutečná perla. V tomto
parku je snad úplně všechno – hory, jezera, vodopády,
sopky všeho druhu a hlavně spousta gejzírů a
to vše na ohromné ploše. My jsme po parku najeli hodně
stovek mil a to jsme ještě zdaleka neviděli
všechno. Jen Yellowstone samotný by chtěl tak týden
a ne dva dny, které jsme mu věnovali my. Jedinou
vadou na kráse jsou „miliony“ turistů, které potkáváte
úplně všude.
Grand
Teton
Hned pod Yellowstonem je další parádní, ale již mnohem
méně známý park – Grand Teton N.P. Zdese jedná hlavně o masivní dvojitý horský masív,
uprostřed kterého je neuvěřitelně
krásné horské údolí, které vybízí k více či
méně náročné procházce. My jsme po týdnech strávených
v autě vyrazili údolím asi na deseti mílovou
trasu k jednomu horskému jezírku. A ačkoli bylo
poněkud horko, rozhodně nelitujeme.
Cestadomů a pár věcí na závěr Po Tetonu
už byla naše cesta jeden velký úprk na východ. Denně
minimálně 300 mil cesty. Měli jsme nahnáno,
abychom přijeli včas a stihli předem rezervovaný
let. Nakonec tolik nehořelo a přijeli jsme dokonce
o den dřive.
Takže
- z
Tetonu nás cesta vedla do městečka Dubois, které
si pamatuju proto, že jsme tam místo stanování spali v indiánském
přístřešku. Také tam měli skvělý bazén,
který se v tom horku hodil.
Wind Cave srpna jsme se dostali do Jižní
Dakoty, konkrétně k městečku Hot Springs.
Zde nás v místním kempu přepadla menší bouřka,
ale na mokro ve stanu jsme už byli relativně zvyklí.
Následující den jsme zavítali do nedalekého Wind Cave
N.P., což je ohromná třípatrová jeskyně, tuším
sedmá největší na světě. Objevili ale zatím
prý jen několik procent z celkové rozlohy. Prohlídka
vás vezme do nejhezčích z dosud známých částí
jeskyně, tedy nejvíce do druhého patra. Nejsou zde
žádné krápníky, ale jako jedna ze dvou jeskyní na světe
má mozaikovitě zerodovaný strop. Průvodce z nás
byl nadšen, neb ta druhá jeskyně je u nás doma, kdesi
u Semil – matně tuším, že v Bozkovicich.
Mt. Rushmore, Badlands, bizoni a bouřka Dále jsme směřovali k Mt. Rushmore
neboli ke čtyřem prezidentům, které si
tam Amíci zvěčnili do skály. Pěkná turistická
past… Skásnou vás o deset babek za roční parkovací
lístek. Asi se budeme muset vrátit… Prezidenti jsou vidět
pěkně, ale jinak tam nic není. Jen gigantické
Visitor Center se spoustou blbostí pro turisty, kterých
tam bylo požehnaně.
Málem
bych zapomněl, že po cestě k tomuto místu
jsme projížděli jedním státním parkem, kde jsem viděli
to, co jsme před tím marně všude hledali – stádo
bizonů. Páslo se jich tam v jednom údolíčku
stovky. Člověk si na ně málem mohl ze silnice
sáhnout, protože na auta ani lidi nereagovali – naštěstí.
Kdyby se jeden takový kolos totiž rozběhl, patrně
by naše auto nevydrželo…
Téhož dne jsme ještě stihli projet Badlands N.P.,
který je celkem zajímavý žluto-fialovo-bílými skálami
a několika archeologickými nalezišti. Naše návštěva,
zakončená v místním kempu, byla ovšem neblaze
poznamenána dvěma událostmi. Nejdříve úrazem
jedné z našich dívek, která si nepříjemně
narazila koleno, a pak hlavně přišla neuvěřitelně
silná bouřka. Už jsem nějakou tu bouřku
zažil, ale takovou ještě ne – přišla kolem půlnoci.
Pak tři hodiny nejen lilo jako z konve, ale
blesky sahající až na zem proměnily noc v den.
Můj stan to samozřejmě nezvládl a tak jsem
opět skončil v autě. Kvůli bleskům
se v něm však nedalo spát.
Nevyspalí jsme se ráno rozjeli přímo domů
a po I-90 uháněli co nejrychleji k východu.
Pokračovali jsme i následující den - takže přes
Minnesotu a Illinois jsme se dostali až do těsné
blízkosti Chicaga.
3.8. museli mít policajti nějakou super akci na
dálnicích, protože byli naprosto všude. Naštěstí
nás zatím nezastavili - peněz za pokuty nebylo na
rozhazování. Naštěstí dvakrát, jelikož jsme jeli
s prošlým mezinárodním řidičákem.
Před Chicagem začala podezřele blikat
kontrolka oleje. Po noci v kempu na sever od Chicaga
(naše poslední noc ve stanech!) jsme ráno raději
olej nechali vyměnit. Řekli, že poslední výměnu
v Kalifornii pěkně zmršili a dali nám špatný
filtr – div, že jsme nepekli. Zítřkem – čili
návštěvou Chicaga - jsme zakončili naše putování
Amerikou. Chicago nebylo špatný. Už podruhé jsem měl
příležitost obdivovat Sears Tower a poprvé taky Chicago
relativně bez větru a zimy. Pizza ve vyhlášené
restauraci Giordinos nezklamala. Doufám jen, že teď
už ji najdu rychleji. Chicago bylo zkrátka fajn rozlučka.
Navečer jsme odjeli do Oxfordu, kam jsme dorazili
pozdě v noci. A to byla opravdová tečka
našeho výletu…
(část
šestá)