Radek Adamec ­ Los Angeles a San Francisco

Touha něco dokázat, prosadit se a obstát neustále žene do Kalifornie filmaře z celého světa ­ a rovněž z České republiky. Jméno režiséra Miloše Formana a jeho vítězné tažení Mekkou světového filmu je většině lidí dobře známo. Jak se však daří dalším Čechům v Hollywoodu?

Pohádkově bohatí mogulové ­ zároveň filmový nadšenci a neomezení šéfové slavných hollywoodských studií, jako Columbia, Universal či MGM, vymizeli. Místo nich přišla generace tvrdých chlapíků ­ obratných právníků a nelítostných obchodníků. Hollywoodem díky nim protéká ještě víc peněz. Už tak silná konkurence těch, kteří ukrajují z miliardového koláče hollywoodského byznysu, se ještě znásobila.

Jan Pinkava (35): režisér a počítačový animátor. Držitel filmového Oscara v kategorii krátkého animovaného filmu za rok 1997. V roce 1994 získal cenu Clio, oscarový protějšek v oblasti filmové reklamy.

Jan Pinkava:

Měl jsem kliku a taky to trochu umím
Pětatřicetiletý oscarový režisér a počítačový animátor Jan Pinkava bydlí v domě o dvou patrech v Berkeley na východním břehu sanfranciské zátoky. V oblasti, jež se hemží firmami spjatými s filmovými triky, speciálními efekty a také počítačovou animací a které se přezdívá Siliwood (Silicon Valley + Hollywood).

   První patro Pinkavova domu slouží coby ateliér a pracovna zároveň. V druhém je velká knihovna a ložnice. V jednom z rohů se mazlí Jendova žena Kay s několikaměsíčním Thomasem Václavem Pinkavou. Václav po dědečkovi-spisovateli, známějším spíš pod pseudonymem Jan Křesadlo.

   "Oscara mám v práci. Chtěl jsem ho přinést kvůli rozhovoru, ale já na to prostě zapomněl," omlouvá se sympatický mladý muž u sklenky červeného vína. Později u řádné porce oblíbených kotlet a sklenice výtečného irského piva se svěřuje s divnou zkušeností. "Mám pocit, že je mi už tři roky 35 let. Asi kvůli tomu, co všechno se mi loni přihodilo," připomíná ve stejném roce narození syna a převzetí Oscara, toho dokonce v tentýž den, kdy měla maminka narozeniny.

   Pinkavovi rodiče odešli do Anglie v roce 1969, když mu bylo 6 let. "I když jsme doma měli české prostředí, vyrostl jsem v Anglii. Vlastně nejsem ani Angličan, ani Čech, i když jako Čech se pořád cítím."

   Animované filmy jej očarovaly už jako malého kluka, když BBC uvedla seriál o jejich výrobě a zároveň k němu vydala knihu. Podle ní dělal první krůčky. Masový nástup computerizace ho přivedl ke studiu počítačů na univerzitě ve Walesu a později i k doktorátu z robotiky. "Byl jsem programátor ­ stále jsem ťukal do klávesnice, a nakonec s tím praštil. Vlastně mě počítače moc nezajímají, táhlo mě to k animaci. Počítače jen umocňují lidskou práci, což je asi důvod, proč jsem se dal na počítačovou grafiku. Díky ní se dají animované filmy dělat rychleji a lépe," vysvětluje.

   Cesta do kalifornského studia Pixar vedla přes společnost Digital Pictures, kde Pinkava dva a půl roku vyráběl animované reklamy. V roce 1993 nastoupil k Pixaru a krátce nato se s manželkou přestěhovali. "V Americe je to až naivně jednoduchý. Když umíš, máš talent a chceš pracovat, tak máš možnost. Na té zemi je úžasné to, že lidi jsou rádi, když jsou bohatí."

    Pinkavův oscarový film Geriho hra trvá pouhé čtyři a půl minuty, ale tým
18 animátorů na něm pracoval přes dva roky. Nové technologie, které byly přitom vyvinuty, se použily v celovečerním filmu Život brouka, jenž dosud vydělal přes 150 milionů dolarů.

V Pixaru začal opět s reklamami. "Hned moje první reklama vyhrála reklamového Oscara ­ cenu Clio," vzpomíná. Pinkava dostává v roce 1995 životní šanci ­ možnost natočit krátký film Geri's Game (Geriho hra), s nímž o tři roky později získá filmového Oscara. "Měl jsem kliku a taky to trochu umím," odpovídá na otázku, proč právě on.

   V Geriho hře šlo zejména o vývoj dvou špičkových technologií ­ první měla docílit dokonalé sladění pohybů v mimice animované postavy a druhá, dynamický simulátor, vypočítávala pohyb látky oděvů podle pohybu postavy.

   "Původně jsem to měl dělat sám. Na Gerym nakonec pracovalo 18 animátorů. Za čtyřmi a půl minutami filmu bylo dva a půl roku práce," vypráví Pinkava. "Samotná animace trvala pár týdnů. Zbytek byly programy, geometrie, trojrozměrné povrchy, tvary. Je to ale pořád můj film, i když ne takový, jako kdybych jej dělal zcela sám. I tady ale platí ekonomie ­ čím víc je v tom peněz, tím je nutnější přizpůsobit se okolí. Obě nové technologie byly okamžitě vtěleny do celovečerního filmu Život brouka, jenž dosud vydělal přes 150 milionů dolarů."

   "Raději bych udělal deset krátkých filmů než jeden celovečerní, ale vím, že další film, který budu točit, bude celovečerní. To totiž firmu živí."

Elia Cmíral (38): hudební skladatel a rodák ze Zlína. Muzika k filmu Ronin legendárního režiséra Johna Frankenheimera s Robertem De Nirem v hlavní roli mu přinesla obrovský úspěch a odstartovala skvělou kariéru. Čerstvý vítěz Movieline Young Hollywood Award za nejlepší soundtrack roku 1998. Na fotografii: Cmíral se svou manželkou a synem.

Elia Cmíral:

Tady to není nic pro měkkoty
Vytáhlý, přátelský muž v černé džínové bundě obklopený hromadou neznámých přístrojů připomíná spíše zapáleného rockera, než velmi talentovaného hudebního skladatele strmě mířícího do nejvyšších sfér hollywoodského filmového nebe. Žádná okázalost ­ punc úspěchu navozují snad jen dva zaparkované Lexusy před Cmíralovým studiem v severovýchodní části Los Angeles. Příběh 38letého Elii zní uchu jako ta nejsladší americká pohádka.

   Cesta k Roninovi ­ k filmu za 63 milionů dolarů ­ začala pro Cmírala (syna ředitele divadla a herečky) v roce 1980, kdy po krátkých studiích na konzervatoři emigroval se svou dívkou do Švédska. "Měl jsem dvoje ponožky, jedny džíny a švédsky jsem neuměl ani slovo," líčí svůj útěk. Zpočátku hrál na piano, učil a skládal ­ pomalu se škrábal vzhůru. Během deseti let patřil k čtyřem nejžádanějším švédským skladatelům ­ napsal tři balety a složil hudbu k celé řadě celovečerních filmů, byl prohlášen skladatelem roku. "Měl jsem vše, dům, studio, práci, byl jsem známý, dělal jsem takzvané umění," říká.

   V roce 1987 přišel první zlom ­ stipendium a roční pobyt na Kalifornské univerzitě. "Bylo to objevování Ameriky a angličtiny. Nic nového jsem se na škole nenaučil, alespoň jsem potkal takové skladatelské pojmy, jako je Jerry Goldsmith nebo David Raskin," hodnotí. Rok 1988 přivál první příležitost ­ muziku k filmu Apartment Zero, jež mu vynesla pochvalné kritiky v prestižních hollywoodských tiskovinách. "Naparoval jsem se, jak jednoduchý je zde prorazit. Ze Švédska mi mezitím nabídli peníze na natočení desky. Řekl jsem si: holt Hollywood počká, udělám to a jedu zpátky, počkají na mě," vzpomíná Elia.

   Do Los Angeles se vrátil až o pět let později. Díky několikaletému zdržení potkal v létě 1992 při bloudění švédským venkovem japonskou studentku ­ svou nynější ženu. Vzali se v Řecku a ještě jednou v Las Vegas přímo na ulici. "Ožením se s ní ještě minimálně jednou ­ na Bahamách," slibuje.

   V roce 1996 Cmírala najal režisér Don Johnson k třinácti epizodám televizního seriálu Nash Bridges. Postavil se na nohy a pak z čista jasna přišel Ronin. Režisér-ská hvězda John Frankenheimer (jeho dílem je např. pokračování Francouzské spojky) a obří studio MGM byli na jaře roku 1998 na holičkách. Skladatelská superstar Jerry Goldsmith (180 celovečerních filmů) totiž odstoupil z projektu Ronin, filmu s rozpočtem 63 milionů dolarů. Dveře se pootevřely.

   "Tři měsíce před Roninem se jedna má nahrávka dostala čirou náhodou do MGM. Bezcílně tam kolovala a nakonec skončila na stole hudebního prezidenta MGM Michaela Sandovala. Po třech měsících řešili otázku, kdo napíše hudbu. Zavolal a řekl, že moje hudba se mu líbí. Poslali mě za Frankenheimerem, něco jsem koktal a slíbil udělat demo nahrávku. Dal mi stručné zadání: osamocenost, hrdinství a smutek," říká Elia.

   "Pracoval jsem dva měsíce 18 hodin denně. Každý den tři minuty hudby. Bylo to úžasné. Robert De Niro se přede mnou procházel na obrazovce a já k tomu psal muziku. Dva dny jsem točil v Londýně a měl na to k dispozici milion dolarů. Když to těch 90 skvělých muzikantů zahrálo, nevěřil jsem, že tomu šéfuju já, Elia Cmíral ze Zlína. Oni mi uznale kývali a to byl ten nejhlubší prožitek," říká pohlcen vzpomínkami.

   Život Elii se proměnil. Vystřídal agenta a vstoupil do světa 30-40 nejlepších filmových skladatelů světa. Přišly další nabídky ­ nyní dodělal hudbu k novému celovečernímu filmu Stigmata (rozpočet 50 milionů). "Tady to není nic pro měkkoty. Na všech úrovních konkuruješ těm nejlepším. Musíš být pozitivní, připraven, věřit si a chápat, o čem je řeč, když ti říkají, že za tebe strkaj zadek z okna," shrnuje recept na úspěch.

    Elia se nevyhýbá českému filmu. Rád podle svých slov oželí plat, ale má podmínku. "Ta hudba nesmí jít už nikdy s kvalitou dolů, prostě nechci, aby se to točilo v Přerově s nějakýma žižkovskýma nádeníkama. Chci, aby tam byl pořádný dirigent a pořádný hudebníci ­ pak velmi rád," uzavírá.

Evžen Kolář (55): nezávislý producent (na snímku vpravo). V roce 1991 financoval akční film Double Impact. Předloni pak úspěšné City of Industry s oscarovou nominací pro Morgana Freemana. Letos chystá za dvacet milionů dolarů Inferno s Jean-Claudem Van Dammem (na motorce).

Evžen Kolář:

Hollywoodu vládnou velká jména
Společnost Kolar Productions ­ jinak také dřevěný srub zakrytý hustou zelení ­ sídlí v Los Angeles v ulici Carpenter Avenue a není v moderní zástavbě k nalezení. Při stisknutí kliky se do mozku derou představy, že uvnitř probíhá spíše klubovní porada Rychlých šípů než milionové transakce producenta Evžena Koláře. "Právě takhle se mi to líbí," pochvaluje si volbu svého hlavního stanu zarostlý producent.

   Svůj zatím poslední film Inferno ­ akční komedii s Jean-Claudem Van Dammem v hlavní roli ­ natočil za dvacet milionů dolarů. Italskou premiéru plánuje na 20. březen. "Inferno půjde tak do 1500 až 2000 kin, protože je tam Van Damme ­ to je to nejdůležitější. Víte, dnešnímu Hollywoodu vládne distribuce a jména. Tedy špičkoví herci, režiséři, scenáristi a jejich agenti," říká. Podle jeho slov producenti už nemají tu moc, kterou mívali ve 40. až 60. letech. "Vlastně ji ztratili úplně."

Otec Evžena Koláře byl českým diplomatem v Libanonu a Sýrii. S příchodem roku 1969 se do vlasti už nevrátil. Evžen Kolář se k otci připojil ve Švýcarsku, později odešel do Anglie. Tam začal jako asistent režie zejména televizních filmů a reklam. V roce 1979 produkoval dvě úspěšné divadelní hry. Rok na to se oženil s Angličankou a odešel do San Franciska a pak do Los Angeles. Manželka v té době pracovala pro režiséra George Lucase a na jeho projektu Star Wars. "Jako scenárista, herec i jako režisér můžete žít mimo L. A., pokud máte jméno. Ale jako producent musíte být tady, protože tady se ty obchody dělají," tvrdí, avšak zároveň sní o italské Umbrii, kam by chtěl jezdit alespoň na pět měsíců v roce.

   Koncem března začíná Kolář práci na novém filmu Atlanta 8, na jehož výrobu televizní společnost HBO uvolnila 10 milionů dolarů. Půjde o autentický příběh osmi prvních černých policistů v Atlantě s hercem Dennym Gloverem v jedné z rolí.

   "Zda jsem úspěšný producent? Je to jako na houpačce. Říká se, že člověk je tak dobrý, jaký je jeho poslední film. A Inferno se předprodalo docela dobře. I nejlepší film, když se nedostane do kin, a má tedy špatný marketing, prodělá," vysvětluje první zákon hollywoodské džungle.

   Nezávislost je pro Koláře prvořadá: "Já si najdu materiál, zvolím herce, režiséra a pak to jdu prodat do zahraničí. Teprve pak si mohu půjčit peníze v bance," upozorňuje. Na rozdíl od producentů velkých studií, kteří jsou placeni i v případě, že jejich projekt zůstane v šuplíku, se Kolář musí ohánět. "Velké studio připraví 200 scénářů ročně, ale udělá jen dvacet filmů. Já, dejme tomu, připravuji dva až tři scénáře a z toho musím dva natočit, jinak se neuživím," tvrdí.

Jan Tříska (62): zejména divadelní, ale také filmový herec. Má kanadský a český pas. Bydlí nedaleko Los Angeles, v USA je již 22 let, má dvě dcery. Excelentní dabér Jean-Paula Belmonda. V Česku hrál naposledy ve filmech Obecná škola a Řád. V USA byl například obsazen do epizodní role fanatického střelce ve filmu Miloše Formana Lid versus Lary Flynt, objevil se ve filmech Ronin, Nadaný žák a nyní točí Kód.

Jan Tříska:

Jsem člověk k najmutí
Jan Tříska se objevil na schodech nakladatelství Border's Books and Music na vteřinu přesně. Sportovní bunda, tenisky, v ruce scénář ­ právě se vracel z natáčení. Setkání nejprve odmítl. Říkal, že vlastně nemá o čem mluvit. Druhý den sám zavolal a souhlasil. "Nebyl jsem ve své kůži," uvedl omluvně.

   Tříska považuje L. A. za svůj domov. "Kdykoli přilétám a vidím ty nekonečné míle a míle světel, tak mě to děsí. Je to nekonečný město. Obvod jeho okresu je větší než celé Čechy," říká na příjemně prosluněné terase knihkupectví. "Na druhou stranu mám tohle město i zemi rád. Je to můj domov, protože to je domov mé rodiny. A mám tady práci. Lidé jsou zde na sebe nesmírně laskaví, platí tady zákon čestného slova, smlouvy se podepisují potřesením ruky. A nezamykám auto," zdůrazňuje.

   "Je pro mě jednodušší nechat vůz s klíčkem v zapalování než klíč zapomenout na polici mezi knihami, což je přesně můj případ. Voskovec říkal: domov je tam, kde si pověsíš klobouk. Moje žena by cynicky přidala ­ a tam, kde máš dluhy," vysvětluje svůj vztah ke Spojeným státům. "Do Prahy se vracím rád, ale jen v případě, že dostanu nějakou smysluplnou práci. Já jsem totiž člověk k najmutí," dodává.

   Herec, jemuž je dvaašedesát let, se udržuje v obdivuhodné kondici. "Vstávám brzy ráno, často ještě za tmy, a učím se role. To je doba, kdy mi to jde nejlépe." Pak přijde běh ­ Třískův neodmyslitelný rituál. "Je to americká nemoc a dělám to již 19 let. Mám pocit, že alespoň něco je v mém životě konstantní."

   Na otázky mířící k jeho americké umělecké kariéře, ztrátě herecké úrovně oproti pozici v Čechách a k jazykovému handicapu odpovídá s trpělivostí otce vysvětlujícího něco nezkušenému synkovi. Ani náznakem povytaženého obočí nedává znát, zda se necítí nepříjemně či znuděně.

   "O herectví existuje řada mýtů. A jeden důležitý je o závislosti herectví na rodném jazyku. Pochopitelně ­ herec, jenž nepracuje v rodném jazyce, je poněkud redukovaný. Ale to může být i jistá výhoda. Já se na své role dívám podrobněji, jdu do hlubších detailů, než kdybych je hrál v češtině," vysvětluje a upozorňuje, že v tak velké zemi mluví s akcentem téměř každý. "Vtip je v tom, že herec z Bostonu velice pravděpodobně nebude hrát texaského policistu. Toho bude hrát Texasan. V Čechách mě naondulovali a načernili a v tom okamžiku jsem byl černoch, ale tady v té zemi je absolutně vyloučené, aby Othella hrál běloch. Limity existují, ale jsou dvousečné, a pokud jste ochoten se s tím smířit, což je můj případ, tak jste naprosto šťastný, svobodný a spokojený."

   Kde bere Jan Tříska chuť znovu a znovu soupeřit s mladšími kolegy a prodírat se nesmírně tvrdým konkurenčním prostředím Hollywoodu? "Máte pravdu ­ tady je strašlivá konkurence, ale to mně velice imponuje. Nechci být velkou rybou v malém rybníce se stojatou vodou. Jsem raději malá mřenka v obrovském, bouřlivém, studeném oceánu, která se musí zatraceně ohánět, aby s těmi ostatními mřenkami stačila plout a zachovala si tu naději, že se jednou nají tak, že vyroste ve větší rybu."

   Nad sedlinou dávno vypité kávy Jan Tříska dodá: "Dvaadvacet let bez přestání pracuji. V tomhle řemesle, jakmile někdo dokončí film nebo divadlo, vždy má pocit, že už nebude nikdy pracovat ­ ten pocit je nevyhnutelný. Pokaždé ale práce zase přišla."

   Poslední z jeho hereckých angažmá je role pouličního proroka, který se, na rozdíl od jiných, ukáže být v thrilleru The Code (Kód) pravým. Část filmu se točí v Hollywoodu a Sydney Valley, zbytek v Jeruzalému a Římě.

Edita Brychtová: herečka. Hrála zubařku Annu v Akumulátorovi Jana Svěráka. Angličané ji znají jako princeznu Dianu z televizního filmu Behind
The Palace Door. Šanci dostala i v posledním filmu Miloše Formana Man on The Moon, kde zápasí s hollywoodskou hvězdou Jimem Carreym.

Edita Brychtová:

Riskovala jsem a snad se to povedlo
Osvěžující, bezprostřední žena dívčího vzhledu se slunečními brýlemi na očích, které za dvě hodiny ani jednou nesundá. Bude jí velmi pravděpodobně pár let po třicítce, mohlo by jí ale být i pětadvacet. O věku nemluví. "Můžete si klidně zapálit. Ne, mně to nevadí, můj muž taky kouří. Tady je to už pomalu vzácnost," směje se pod slunečníkem dva metry od bazénu hotelu Sport Men Lodge. Voda je Editin druhý život. "Já a hollywoodská herečka ­ neblázněte. Spíš plavkyně. Uplavu sto bazénů denně," vtipkuje, avšak s plaváním to míní smrtelně vážně.

   V Hollywoodu je pět let. "Děsně rychle to uteklo. Do L. A. jsem přijela v roce 1993, dva týdny poté, co jsem hrála princeznu Dianu pro NBC ve filmu Behind the Palace Doors. Vlastně jsem to nechtěla ani točit. Myslela jsem, že mě budou lidé posuzovat pouze skrze tuto roli. Můj agent mě nakonec přemluvil," vzpomíná.

   Editiny rodiče, malíři, odešli z Československa v roce 1968. Zakotvili v Londýně. "Byla jsem malinkatá holčička," nedá se nachytat ke sdělení opěrného bodu, aby se dal vypočítat její věk. Kromě babičky, která si zahrála ve hře Otec Kondelík a ženich Vejvara, nastudované místním hasičským sborem v Košátkách, ji k herectví nikdo nevedl. "Chtěla jsem být doktorkou, pak ornitoložkou a nakonec to jediné povolání, kde tohle všechno šlo předstírat, bylo herectví." Přihlásila se na London Academy of Music and Art.

   Vedle divadla dostala nabídky i od televize. "Moje kariéra se slibně rozvíjela, jenže pořád jsem chtěla dělat film." Film o Dianě otevřel Editě řadu dveří. A chtěla do Hollywoodu. "Ano, i přes obrovskou konkurenci, bez kontaktů a protekce," říká. Přijela na dva týdny. Z těch bylo najednou devět měsíců nabitých schůzkami, hledáním agenta a zařizováním zelené karty, bez níž nemohla v Americe pracovat. Její muž ­ britský producent ­ se mezitím staral o pětiletou dceru Lauren. Do Hollywoodu definitivně odešla i s rodinou v roce 1994 po natočení českého Akumulátora. "Zkrátka jsem se rozhodla riskovat a myslím, že to začas vyšlo," shrnuje.

   Když režisér Miloš Forman zavítá do Londýna, nezapomene přijít k Brychtům na večeři. "Chutná mu, jak máma peče kachnu." Formanovy syny zná Edita z doby, kdy se v Londýně scházeli se svým otcem. To však při obsazování hlavní ženské role Akumulátora režisér Jan Svěrák netušil.

   "Honza mi volal do Londýna a ptal se, jak mluvím česky. Trochu jsem si z něho utahovala ­ ,to fíte, tloštu mufím'. Na druhé straně se ozvalo ,kristepane'. Ale pak jsme se domluvili, poslal mi scénář a já zjistila, že v hlavní roli hraje Petr Forman ­ můj starý kamarád. Svěrák nás vzal v Praze na oběd a nestačil se divit."

   Edita hraje v nejnovějším Formanově filmu Man on the Moon, kde zápasí s Jimem Carreym coby Andym Kaufmanem, jenž zápas s ženami miloval.

I

Ivan G'Vera (39): herec, který díky roli v televizním seriálu Tak jde čas vlastní snad nejznámější českou tvář na světě. Zahrál si druhého důstojníka ve filmu režiséra Johna McTiernana Rudý říjen.

van G'Vera:

Hlavně nesmíš houpat lodí
Angažmá v brakovém televizním seriálu Days of Our Lives (v České republice znám pod názvem Tak jde čas) dává Ivanovi punc nejznámějšího českého herce v Hollywoodu. On sám jedním dechem dodává: "Nejslavnějšího průměrného herce v Hollywoodu." Příjmení si změnil kvůli jednoduché výslovnosti. Dříve Šplíchala nahradil G'Vera ­ G po tatínkovi, jenž se jmenoval George, a Vera po mamince, která byla Věra.

   "V tom seriálu hraji už skoro osm let. Stále stejného sluhu a společníka jedné staré dámy, které radím, co má dělat. A ona nakonec udělá stejně něco úplně jiného," popisuje svou roli s nehraným zoufalstvím ve tváři. Seriál běží denně, nepřetržitě už třicet let. Vyčpělé a nesmyslné příběhy dodává armáda deseti scenáristů ­ každý den jednu novou story.

   Jak vypadá jeden takový den natáčení? "Postaví si nás na předem připravený značky, řeknou: tady si stoupneš, tady se otočíš, tohle řekneš, pak se rozbrečíš ­ a za dvě hodiny je padla. Zrovna nedávno jim povídám: to snad nemůžete ani myslet vážně. A oni na to: jestli chceš dělat umění nebo něco takovýho, tak jo, fajn. Ale dělej to někdy o víkendu a teď nezdržuj," vypráví.

   Systém amerických televizních seriálů je pro Ivana vrcholem konzumnosti americké kultury. "Je to jako komunismus nebo jiný dogmatický systém. Hlavně nesmíš houpat lodí. To, v čem hraju, nikomu nic ­ kromě peněz ­ nepřineslo. Herce, a nakonec ani ty režiséry a scenáristy, to vůbec nebaví. Většina z nich je ale ráda, že tu práci mají. Je to pro ně lepší, než být sekretářkou, nebo prodávat ojetý auta," říká.

   Ivan je vyložený útěkář. Hrál na kytaru, dělal převleky, masky a bavil spolužáky ve škole. Dokonce si zahrál nepatrnou roli v Hříšných lidech města pražského a neobstál v konkursu na roli ve filmu Už zase skáču přes kaluže proti herci Vladimíru Dlouhému. Hlásil se na divadelní školu, avšak kvůli ráčkování jej odmítli. Šel na učební obor s maturitou, ale nikoho nepřekvapilo, že ji neudělal.

   Místo toho odjel v roce 1979 do Vídně a po sedmi měsících do New Yorku. "Zprvu jsem měl pocit, že mě chce každý zabít nebo okrást a chvíli mi trvalo, než jsem pochopil pravidla téhle země," vzpomíná. Chvíli pobyl ve Washingtonu D.C., pracoval na stavbách v Michiganu, kde později vystudoval University of Education ­ něco jako pedagogickou fakultu se zaměřením na divadlo a sport.

   V roce 1985 přijíždí do San Diega v Kalifornii a věnuje se tři roky experimentálnímu divadlu. "Bylo to nejúžasnější období mého života. Objevovali jsme sami sebe, žili v uzavřený komunitě a věnovali se skutečně tomu, co může být nazýváno uměním," vzpomíná.

   "Ten seriál není rozhodně žádný můj ideál," vrací se do reality. "Ale při těch rolích, které jsou k dispozici cizinci s akcentem, jako jsem já, mohu být nakonec vděčný za práci, kterou mám. Díky ní si kupuju svobodu," doznává. Dává mu podle jeho vlastních slov možnost dělat něco, co má smysl. Podobně jako jeho zahrada nebo útěky za Indiány na vlastní ranč do Taos v Novém Mexiku, kde píše scénáře, podle nichž chce jednou vyrobit film. "Lidé potřebují zrcadlo, aby viděli, co se s nimi děje, kde je pravda ­ a nezávislý film tyhle možnosti nabízí. Snažím se s tím bojovat i jinak. Čas od času hraju divadlo pro děti, což je moc vděčná věc. A příležitostně se pokouším pomoci těm Čechům, které znám z mládí, aby tady vystoupili a třeba potěšili své krajany," říká.