životní
styl:
Radek
Adamec Washington
Má
svět závidět Američanům jejich způsob života? Nejspíš
ano. Pokud ho ovšem dokáže pochopit.
Jsem
Američan. A kdo je víc?
Čechům
někdy Američané připomínají Rusy. Dobře si pamatují,
s jakou nenuceností dokázali kráčet po Václavském
náměstí ve svých teplákových soupravách. Podobně uvolněně
se s oblibou chovají i Američané. Jak kdo vypadá či
jak se obléká, s výjimkou pracovní doby, je ve Spojených
státech většinou lhostejné. Nikdo se na ulici s údivem
neotočí za ženou v luxusním kostýmku a v pohodlných
teniskách. Známkování je Američanům cizí.
Až
vyrostou, vystudují, možná stráví pár měsíců v Praze
nebo nějakém jiném levném městě, pořídí si bourák,
kreditní kartu a narozeniny svých dětí budou slavit
u Mc Donalda
Klidná
tolerance je možná nejnápadnější vlastností mnoha
Američanů. Jsou přívětiví. Avšak za běžnou zdvořilostní
frází "How are you" (jak se máte) je znát lidský odstup
a povrchnost. Milé úsměvy jsou nakažlivé. Usnadňují
lidem vzájemný život.
Dvojí
morálka
Spojené
státy jsou vysoce religiózní zemí. Podle průzkumu
Gallupova ústavu věří celých 95 procent Američanů
v boha a téměř 45 procent chodí jednou týdně do kostela
(Britů jen 14 procent a Němců 21 procent). Americký
sociolog Seymour Lipset zde vidí důvod, proč na sebe
Američané kladou tak vysoké morální nároky. Magické
zaklínadlo "follow the rules" dodržuj pravidla
je alfou a omegou v životě každého Američana.
O pravidlech se nediskutuje. A to navzdory tomu, že
jsou často nelogická a nepochopitelná.
Tak
například: černoch není černochem a správně ani Afroameričanem,
nýbrž africkým Američanem. Obézní lidé nejsou tlustí,
nýbrž se o nich hovoří jako o lidech s dobrovolně
vyšším kalorickým příjmem. Na některých veřejných
místech je nemyslitelné sportovat bez trika. Převlékat
se přímo na plážích mezi lidmi, jak jsou zvyklí Evropané,
je nepřípustné. A běhat u vody jen tak, jak člověka
pánbůh stvořil, je dokonce o vězení. Žena, která pod
šaty nenosí podprsenku, budí, snad jen s výjimkou
velkoměst, veřejné pohoršení.
Na
druhé straně však dokáží Američané vydat autoritu
vlastního prezidenta zcela veřejně k mravnímu zpustošení.
Nechvalně proslulá zpráva vyšetřovatele Kennetha Starra
o záletech Billa Clintona se stážistkou Monikou Lewinskou
je chytlavými pornovýrazy doslova prošpikována. Redakce
časopisu Time si dala tu práci a slova spočítala:
na 445 stranách se 95krát objevuje orální sex, 62krát
prsa nebo prso, 39krát genitálie, 29krát sex po telefonu,
27krát je zde zmínka o doutníku jako sexuální pomůcce
a v 19 případech zpráva obsahuje slovo semeno.
Vedle
toho tradiční americký moralismus ostře kontrastuje
s vysokou kriminalitou, která je ve srovnání s jinými
vyspělými státy světa stále téměř trojnásobná. Statistika
ministerstva spravedlnosti uvádí, že na tisícovku
občanů připadá pět krádeží, jedno znásilnění a jeden
vrah. Každému jedenáctému delikventovi je přitom méně
než 15 let. Amerika má i jiné nezáviděníhodné rekordy:
ze všech průmyslových států nejvyšší počet těhotných
náctiletých dívek a nejvyšší množství infekčních pohlavních
onemocnění. Snad proto jsou dvě třetiny všech Američanů
přesvědčeny, že jejich země je v mravním a duchovním
úpadku.
Koráby
silnic na ústupu
Neodmyslitelnou
součástí života každého Američana je automobil. Národní
mýtus, symbol absolutní mobility, pohodlí a blahobytu.
Kdo jej nemá, bez nadsázky strádá. Až na některá velká
města totiž v USA neexistuje městská doprava. Bez
vozu nemohou Američané nakupovat, vyjet si do přírody,
odvézt děti k lékaři, dojet do práce. Podle amerického
statistického úřadu bylo v USA v roce 1996 registrováno
206 milionů vozů. Vzhledem k počtu obyvatel, kterých
je 271 milionů, jde věru o úctyhodné číslo.
"Američan
bez auta není snad ani Američan," říká pětapadesátiletý
Jerry Taylor, jenž strávil přes třicet let života
opravami vozů. Zasněně vzpomíná na zlaté časy obrovitých
buicků, fordů, cadillaků nebo plymouthů, jimiž v tomto
století Američané dobyli svůj kontinent podruhé. "Vozy
teď vypadají evropštěji a každý pátý je z Japonska,"
bručí jakoby nespokojeně nad ztracenou pýchou na tradiční
pětimetrové koráby silnic. "Dnes je každému jedno,
jakou značku kupuje. Auto prostě potřebuje a musí
se mu hlavně líbit," uzavírá.
Život
v Americe je doslova podřízen potřebám motoristů.
Vystoupit z klimatizované kabiny auta mnohdy není
vůbec nutné. Systém drive-in (zajeď dovnitř) praktikují
banky, pošty, knihovny, kina a všechny firmy poskytující
rychlé občerstvení. Řidičák je v USA od šestnácti.
Některé jižanské státy jej dokonce udělují už čtrnáctiletým
dětem, o nichž úředníci vědí, že pomáhají rodičům
na farmách.
"Jsem
lepší, protože jsem větší" problém s nadváhou
má každý třetí Američan
Život
na dluh a elektronické peníze
Amerika
je také zemí kreditních karet. Jen výjimečně u sebe
lidé nosí víc než dvacet dolarů. Papírové peníze jsou
na ústupu a místo nich Američané zvažují dokonce zavést
peníze digitální existující jen v pamětích počítačů.
Díky nim by mohli například rodiče kontrolovat, jak
si vede jejich dcera na vysoké škole a zda utrácí za
knihy, nebo spíše za pivo. Steve Cone ze společnosti
Fidelity Investments však tvrdí, že 40 procent Američanů
stále hojně používá k placení hotové peníze nebo šeky.
Digitální peníze proto považuje za hudbu budoucnosti,
i když nepříliš vzdálenou.
Díky
kreditním kartám mohou lidé nakupovat bez ohledu na
stav svých peněženek. Peníze, které si přes kartu
půjčí od banky, později splácejí. Banka zprvu nechce
moc, protože čím více jí lidé dluží, tím vyšší úrok
plyne do její kapsy. Těm, kteří ztratili nad stavem
svých financí kontrolu, opět přes kreditní kartu půjčí.
A tak stále dokola. Není neobvyklé, že někteří Američané
pak platí každý měsíc čtyři pět stovek jen za úroky.
Přes tato nebezpečí však kreditní karty Američanům
velmi usnadňují každodenní život.
Kouzlo
hamburgrů
Málokde
je k vidění takové množství tlustých lidí jako v USA.
Našinec, zvyklý tolerovat nějaký ten pánský pupek,
je doslova fascinován zejména tvary zdejších žen.
Často pohledné tváře mladých dívek mizí pod nánosy
zbytečných kil. Lidé jsou přitom den co den válcováni
televizí a časopisy, jak zdravě žít a jak hubnout.
Masivní
propaganda vytlačila z potravin tuky a cholesterol.
Výrobek bez značky "fat free" (bez tuku) je prakticky
neprodejný. Američané ve strachu o své zdraví často
smaží jen na mikroskopicky tenké vrstvě oleje, které
docílí jen díky speciálním sprejovým rozprašovačům.
Došlo to tak daleko, že lidé, kteří pijí obyčejnou
kolu a nikoli tu dietní budí pohoršení
a jsou tolerováni jako obtížný hmyz. Na cukr se paradoxně
kletba zdravého života nevztahuje. A nutno říci, že
s cukrem výrobci jídla, ku škodě nabývající populace,
nešetří.
Jenže
co naplat? Potraviny jsou v USA velmi levné a jejich
výběr, až na skutečné výjimky, prakticky neomezený.
Vedle zdraví reklama hlásá spotřebu. Televizní kanály
jsou přeplněné "lákavými" hamburgry, pizzou, těstovinami
a jinými kalorickými bombami. Reklama na jídlo je
prokládána přípravky proti pálení žáhy, nadýmání a
pro dobré trávení.
Kapitolou
samou o sobě jsou stravovací řetězce "fast food"
neboli rychlé občerstvení. McDonald's, Pizza Hut,
KFC, Shoney's, Burger King, Wendy's a řada dalších.
Jsou velmi levné, a proto hojně navštěvované. To,
k čemu hlavně slouží, tedy k rychlému najedení, plní.
V některých z nich po zaplacení nezáleží, kolik toho
člověk spořádá. Pochoutky od takového McDonalda (jde
zhruba o šest hamburgrů) jsou zaručeně stejné na západě
i východě USA, v Evropě, Moskvě nebo Japonsku. V tom
také tkví obchodní síla "fast food". Hamburger totiž
eliminuje rizika neznámých jídel, před nimiž stojí
většina cizinců při návštěvě jiné země.
Rozporuplný
vztah k potravinám kompenzují Američané pohybem. Veřejných
posiloven, aerobikových sálů a tělocvičen je v USA
habaděj. Nade vším vládne běh. Běhá se neustále. O
zdravém rozumu běžců lze mnohdy vážně pochybovat.
Zejména když vyklusávají v těžkém provozu amerických
velkoměst. (Poznámka autora: viděl jsem zoufalce v
kalifornském Death Valley Údolí smrti
který rovněž považoval poklus při padesátce ve stínu
za zdraví prospěšnou věc.)
Z
tradičního amerického puritánství si vystřelil majitel
jedné newyorské prodejny se suvenýry a zahalil bedra
replice slavné Michelangelovy sochy. Pokud to nemyslel
vážně.
Každodennost
nade vším
Mnozí
cizinci se často usmívají nad tím, jak málo toho Američané
vědí o jiných národech. Občané v Texasu, jenž sám
je o dost větší než Německo, se přitom stejně málo
zajímají o potíže v Bostonu. "Zbytek světa pro ně
není důležitý," říká sedmadvacetiletá americká studentka
filmu Alexis Gibsonová. "Lidé mají své vlastní starosti
a důležité je, aby to kolem fungovalo. Dění za oceánem
je pro ně nesmírně vzdálené," vysvětluje. O svém životě
má však jiné představy a uzavřenost Američanů jí vadí:
"Neplánuji. Zatím jen vím, že se chci učit a také
cestovat po celém světě. Ne jako turista, ale nějakou
dobu tam žít," říká.
Co
tedy zajímá běžné Američany? "Každodennost," odpovídá
stručně Alexis a míní tím například, kolik zaplatí
na daních. Na co však Američané podle ní nezapomínají,
je vzdělání dětí. Jinak nesmírně nákladná záležitost.
Rodiče přepečlivě plánují studium svých ratolestí,
přičemž na školné začínají často spořit ještě před
jejich narozením. Vždyť dva semestry na soukromé vysoké
škole stojí i dvacet tisíc dolarů za rok. Kdo peníze
nemá, modlí se za stipendium, nebo si vezme půjčku.
To však po škole znamená léta dluhů a tvrdého odříkání.
Mladí lidé si proto velmi dobře rozmýšlejí, jak drahý
čas na škole využijí.
Špatně
tavící kotel
Spojené
státy jsou pestrou směsicí národů. Za svou kulturní
rozmanitost vděčí mnoha migračním vlnám evropských
a asijských osadníků v minulých stoletích. V současnosti
strmě roste počet španělsky hovořících přistěhovalců,
který přesáhl už hranici 11 procent z celkového počtu
obyvatel. Nedělitelnou součástí americké populace
(12,5 procenta) jsou Afroameričané známí Evropanům
spíše jako černoši. Pouze oni či jejich předci přišli
do Ameriky nedobrovolně jako levná pracovní síla a
byli navíc od počátku vystaveni rasové diskriminaci.
Ekonom Peter Drucker však tvrdí, že situace černých
Američanů se výrazně lepší: "Tři pětiny amerických
černochů dosahují příjmů střední třídy. Před druhou
světovou válkou to byla pouhá dvacetina."
Amerika
byla donedávna vnímána jako gigantický kotel (melting
pot), v němž dojde k přetavení všech druhů národních
a rasových odlišností. V posledních letech se však
ukazuje, že tomu tak není. Stále více Američanů, i
těch mladých, kteří patří už k několikáté generaci,
usiluje o nalezení kořenů svého původu. O tom například
svědčí pořádání řady národních festivalů a slavností.
Mezi českými krajany v Texasu nebo Oklahomě je kupříkladu
oblíbený Polka nebo Koláč festival.
*
Americký
středozápad: pro průměrného obyvatele USA je nejdůležitější,
aby všechno kolem něj fungovalo. Dění na druhé straně
země, nebo dokonce za oceánem, ho příliš nezajímá.
Tavicí
kotel ras a národností je spíš už jen reklamním sloganem
| Populační hodiny
Ameriky |
| Narození (jedno dítě) |
každých 8 vteřin |
| Úmrtí (jedna osoba) |
každých 14 vteřin |
| Imigrace (jedna osoba) |
každých 37 vteřin |
| Čistý populační přírůstek |
|
| (jedna osoba) |
každých 13 vteřin |
| Obyvatel celkem |
|
| (k 23. 1. 1999) |
271 763 445 |
