(část
čtvrtá)
Pacific Highway Zamířili
jsme k pobřeží k vyhlášené Highway n.1 – či
také Pacific Highway. To proto, že se jako had vine podél
pacifického oceánu. Je to zážitek k nezaplacení –
zvlášť pro řidiče milující časté a
prudké zatáčky. Škoda jen, že po celou dobu, kdy
jsme po ni jeli, bylo beznadějně zataženo (to
je poměrně obvyklé, vlastně obvyklejší
než jasné počasí, pozn. redakce). A tak jsme si moc,
z jinak parádního kalifornského pobřeží, neužili.
Také jsme vynechali koupání. Voda tam nahoře je kvůli
studeným proudům značně chladná. Což mě
trošičku zklamalo, protože má představa teplomořní
Kalifornie byla mylná.
Hned
první noc u Pacifiku jsme dlouze sháněli kemp a dojeli
do jednoho přímo u moře až v noci okolo
desáté. Docela tam profukovalo… a druhý den opět
zataženo. Takže jsme se příliš nezdrželi a vyrazili
dál na sever. Hwy 1 potvrzovala svoji pověst a my
celý den kličkovali serpentinami a prakticky se nikam
nedostali.
Čas
od času jsme zastavili v nějakém státním
parku u pobřeží v očekávání jasnější
chvilky. Marně… Podle toho takém vypadají naše fotky…
Pacifické pobřeží holt, co se počasí týče,zklamalo.
Redwood
19.7. jsme přijeli do dalšího národního parku, tentokrát
do Redwoods N.P. Jelikož jsme vynechali národní park Sequoia
s vůbec nejmohutnějšími stromy na světě,
doufali jsme, že Redwood bude dobrou náhražkou. Což se
ukázalo býti velmi přesné. Stromy ve zdejším
parku jsou prostě ohromné. Co se výšky týče,
má park rovněž světový primát – totiž nejvyšší
strom na světě s neskutečnými 130
metry. Stometrové drobečky s průměrem
okolo 20m tady nejsou žádnou výjimkou.
Za povedenou
atrakci je považován tzv. Drive Through Tree. Což je vlastně
několik obřích kmenů – rozeschlých či
pořezaných, pod nimiž mohou projíždět vozy.
Osobáky jsou v USA sice poněkud větších
rozměrů, ale i takový větší jeep pohodlně
stromem projede. Jen se divím, že ochranáři povolili
stromy prořezat. Patrně byznys je byznys. Za
průjezd stromem se totiž platí a to hned několik
dolarů.
Crater Lake 20.7.
přijíždíme k oregonské perle - Crater Lake National
Park. Čímž jsme vlastně odstartovali vícero
sopečných dobrodružství, protože několik dalších
parků v naší cestě na sever bylo víceméně
stále činnými sopkami. Crater Lake je tak trochu
sopka už vybouřená. Kdysi patřila mezi čtyřtisícovky.
Také je to už pár tisícovek let, co naposledy vybuchla.
Od té doby z ní zbylo jen něco málo přes
2000 metrů. V kráteru se vytvořilo jezero
s vodou tak modrou, že se to prostě musí vidět
na vlastní oči, aby člověk uvěřil.
Crater
Lake mě osobně učaroval. Pokud bych si
měl vybrat jeden jediný nejhezčí pohled z celé
naší cesty, pak bych zřejmě šáhl po Crater Lake.
Je rovněž s půlkilometrovou hloubkou nejhlubším
jezerem USA. Neuvěřitelnou modrost způsobují
silice rozpuštěné z okolních svahů. Sluneční
paprsky navíc dík čistotě vody nerušeně
pronikají do velké hloubky, kde se lámou a vytváří
fantaskní nasvícení hladiny přímo zespoda..
Téhož
dne jsme ještě popojeli k městečku
Salem a ubytovali se v osvědčeném řetězci
soukromých kempů KOA, které nás předtím vždy
svými službami uspokojili. Bohužel tento se poněkud
nevydařil, ba přímo zklamal. Leží hned u dálnice
vedle odporně smrduté stoky. Služby a zařízení
sice na úrovni, jenže stejně nechápu jak se mohla
Americká automobilová asociace (AAA)pod tento kemp podepsat svým doporučením… Každopádně,
kdo se ocitne poblíž Salemu, ať se místní KOA zdaleka
vyhne.
(část
čtvrtá)