(část
třetí)
Death Valley Další
den jsme si namířili do Death Valley. Opět hic
jako blázen. Člověk měl na prázdné dálnici
pocit, že to auto snad nejede, ačkoli tachometr ukazoval
něco zcela jiného.. Nakonec jsme se doplazili do
parku, kde naštěstí panoval jeden z chladnějších
dnů – jen 123 stupňů F (50,5C). To na nás
přesto bylo dost hodně a tak jsme si dojeli
jenom k Badwater point, který leží zhruba 90 metrů
pod úrovní moře. Stihli jsme ještě pár dalších
míst včetně Visitor Center. Známý Scotties Castle
jsme vypustili, neb už bylo pozdě a popravdě
se nám v Death Valley moc kempovat nechtělo.
Vyrazili jsme tedy dále na západ. Nacvakali ještě
pár fotek na jednom z mála míst, kde byli pravé písečné
duny a modlili se, abychom nezavařili naší Toyotku.
Z parku se totiž musí člověk vyhrabat přes
několik poměrně vysokých pohoří až
do vesničky Lone Pine v úpatí pohoří Sierra
Nevada a nejvyšší hory kontinentálnách USA (kromě
Aljašky) Mount Whitney. Auto tam dostane zabrat samo o
sobě nesmírným vedrem, natož pak neustálým stoupáním
a klesáním. Proste je radno uposlechnoutdoporučení k vypnutí klimatizace, případně zapnutí
topení. Toyotka přežila… Zkejsnout tam by bylo fakt
skutečně nepříjemný…
Nedaleko
Long Pine jsme také nakonec přespali v jednom
příjemně vypadajícím campu u jezera přímo
pod horami. Dali jsme si večer na doporučení
místních super pizzu v jedné místní restauraci a
těšili se do spacáku. Bohužel jsme ale už při
našem tradičním večerním karetním duelu pod
baterkou zjistili, že máme četnou zvířecí společnost.
Racoons (mývalové) a skunkové - nejenže se přemnožili
- ale hlavně lezli málem až do stanu s naprostou
ignorací a absencí strachu. To nám přišlo podezřelé.
Ale únava byla natolik zničující, že jsem naše zvířecí
společníky v noci vůbec neregistroval…
Mono Lake Další
den jsme začali s přesunem do Yosemite
N.P. Cestou jsme se stavili u Mono Lake, které leží skutečně
jen kousek před východním vstupem do parku. Jezero
stojí za shlénutí, i když tam neplatí National Parks Pass
(zcela určitě platí, pozn. redakce) a tudíž
to stoji pár dolarů navíc (2 na osobu, pozn. redakce).
Jsou tam velmi zajímavé skály (tufy) tyčící se z vody,
důsledek minerálních pramenů tvořících
časem komíny usazenin, které pak čnějí
nad hladinou. Mě ještě zaujali miliony mušek
žijících jen u silně alkalických jezer, jakým Mono
Lake bezesporu je. Mušky tvořily hustou černou
linii podél břehu, ale naštěstí na přítomnost
lidí vůbec nereagují, přesně jak tvrdila
místní rangerka.
Boynd
V místním visitor centru nám ještě doporučili
navštívit nedaleké ghost town (město duchů)
Boynd. V minulém – tedy 19. století to bylo prosperující
zlatokopecké město a jedno z center tehdejší
Kalifornie. Nyní opuštěné a chátrající městečko,
z něhož učinili Historic Park a za poplatek
jej ukazují turistům. Vede k němu mizerná
nedlážděná cesta, která nám pořádně vyhrkala
plasty v autě, takže pak neustále něco
skřípalo a vrzalo. Avšak dojeli jsme tam a usoudili,
že máme APV stroj - neboli all purpose vehicle. Toyotka
přežila na naší cestě věru hodně.
A krom problému s baterií šlapala jako hodinky.
Yosemite 13. června.
jsme dojeli do Yosemite. Cesta z Lee Vining ke vstupní
bráně je krkolomná, ale stojí za to. Hluboké údolí
obklopené horami, ohromující vodopády… Vymysleli jsme
si tam i menší výšlap na jedenz vodopádu. K němu se ke konci
musel člověk plazit po čtyřech. Rozhled
do krajiny pod námi byl fantastický. Nahoru nějaký
vtipálek vytáhl ceduli Next Gass 68 miles…
U známých Další
den jsme si to přes Sacramento namířili k našim
kalifornským známým žijícím nedaleko San Francisca. Děsně
milá rodinka, kde nám poskytli nejen střechu nad
hlavou, ale i vskutku domácí peči. Což po pravdě
řečeno po třech týdnech v autě
dost bodlo. Zůstali jsme u nich dva dny zpestřené
příjemným nicneděláním a přejídáním se.
Zkrátka pauza jak má být.
Holky
vrátili své stany, které si zde o vánocích koupili, a
které byli skutečně hodně na nic. To i
ten můj z Wall Martu byl použitelnější.
Koupili nový Coleman, který se později ukázal být
naší spásou… Ne, vážně – na delší kempování to chce
kvalitnější stany i spacáky, nakonec se to moc a
moc vylatí.
Sacramento
Jo, ještě to Sacramento. Kalifornie je typickým přikladem
státu, kde se velká města nedokázala dohodnout, které
bude hlavním a tak to nakonec dostala nějaká díra
– v tomto případě tedy Sacramento. Ale
zas tak hrozný to není… Je tam fajn stará čtvrť,
muzeum železnice, nekonečně dlouhý tramvaje
a pouliční prodej skvělého kalifornského ovoce.
Jo, a taky mají knihovny s internetem, které jsem
nutně po dlouhém absťáku potřeboval navštívit…
San Francisco
17.7. jsme navštívili San Francisco. Značně
přecpané turisty, ale jinak opravdu moc fajn město.
Jenom škoda, že bylo stále zataženo a lístky na Alcatraz
byli na dlouho dopředu vyprodány. I tak jsme toho
prochodili hodně. Zejména čínská čtvrt
docela zaujala.
Holky
tam už znaly jednu hospůdku, kde člověk
prvně musí projít kuchyni do patra a hlavně,
kde se za pět šest dolarů úplně přejíte.
Nerozvážně jsme si s kolegou chtěli dát
polévku i hlavni jídlo a zlákalinakonec i holky, které zprvu odmítaly - po zkušenostech
z minula. Když donesli ten kotel polévky, věděl
jsem okamžitě, že tohle nelze sníst. Atak jsme jedli čínu ještě druhý den…Hlavní
sdělení: vaří tam fakt skvěle.
No, pak
jsme se taky svezli tramvaji, která vypadala, že se musí
každou chvíli rozpadnout. Ale zvládla naštěstí všechny
ty kopečky na výbornou. A že jsou tam pěkně
prudký. Golden Gate Bridge jsme zahlédli jen z dálky,
a pak po čekání v zacpě jsme jej i přejeli…
(část
třetí)