Fotorepo - hlavni

Návrat
Cesta proti proudu Kolumbie byla zcela podle očekávání pomalá a namáhavá. Tající sníh na horských úbočích zvedl hladinu o několik stop, což mělo za následek neobyčejně silný proud prakticky po celé délce řeky. Muži opět pomocí kožených lan přetahovali kánoe neprůjezdnými peřejemi a přenášeli náklad po skalnatých březích. Ve chvíli, kdy dosáhli území obydleného Chinooky, se ke každodenní dřině přidaly starosti s hlídáním těch několika posledních kusů vybavení, které jim měly sloužit po celou cestu až do Saint Louis. Chinookové byli ochotni sebrat cokoliv. Kousek olova, kus kůže, šídlo či pár mokasínů, které si nepozorný majitel odložil stranou, aby se usušily. Během přetahování kánoí a přenášení nákladu muselo několik mužů hlídat rance a vaky složené na břehu řeky, jinak by okamžitě zmizely. Agresivita Indiánů vedla zákonitě ke snížené tolerantnosti ze strany všech členů výpravy. Když se Lewisovi ztratil kožešinový kabát, došla mu trpělivost a pohrozil Indiánům, že jestli kabát okamžitě nevrátí, vypálí celou vesnici. Z poznámek v Clarkově deníku se dá usoudit, že to myslel smrtelně vážně. Naštěstí vojáci našli kabát v jedné chýši, a tak krize byla zažehnána. Když dorazili k hlavním vodopádům, rozhodli se pokračovat v cestě po souši. Za dva železné kotle si opatřili čtyři koně, a aby se „pomstili“ Chinookům, kteří byli výpravě neustále v patách a připraveni si rozebrat, cokoliv po sobě běloši zanechají, spálili všechny kánoe, včetně pádel.

Vesnice Nez Perců dosáhli začátkem května. Náčelník Twisted Hair je radostně uvítal, nabídl jim přístřeší v jedné z chýší a ujistil je, že jak koně, tak i sedla, která zde zanechali vloni na podzim, jsou v pořádku. Lewis ho odměnil za prokázané služby mušketou, stovkou olověných kulek a příslušným množstvím střelného prachu, a dal se do příprav na cestu přes zasněžené pohoří Bitterroot. Kdyby to záleželo jen na něm, vyrazil by do hor během několika dní. Výprava však zůstala mezi Nez Perci skoro celý měsíc. Hlavním důvodem pro tak dlouhé zdržení byla hrozivá bílá masa sněhu, která nejen pokrývala vrcholky pohoří, ale sahala až dolů do podhůří. Vojáci se mezitím bavili vyměňováním osobních předmětů za kamasové hlízy, na něž si jejich žaludky už konečně zvykly, a za poslední kovové nářadí se pokoušeli získat ještě několik dalších koní. Že výprava byla tak říkajíc „na dně“, potvrzuje Lewisovo rozhodnutí nabídnout na výměnu dokonce i kovové knoflíky z uniforem, které přežily cestu k Pacifiku. Clark vzal na sebe úlohu felčara a celkem úspěšně léčil různé záněty pomocí parní lázně. Platit se nechal sušeným masem, takže koncem třetího týdne měli všichni k dispozici dost jídla pro přechod horského hřebenu.

Lewis v téže době navštívil náčelníka Twisted Hair, oznámil mu, že výprava je připravena na cestu do hor a požádal ho o průvodce. Twisted Hair však jen vrtěl hlavou a posunčinou se snažil Lewisovi vysvětlit, že v horách je ještě stále příliš mnoho sněhu, že koně nebudou mít pastvu a prostě, že musí být trpělivý a čekat. Lewis však v táboře Nez Perců už neměl stání. Nejen že ho hnala touha po domově, ale během pobytu u Pacifiku v něm uzrál plán najít prameny řeky Maria. Čtenář si možná vzpomene, že při cestě po horním toku řeky Missouri, krátce před tím, než dorazili k Velkým vodopádům, výprava strávila několik dní zkoumáním soutoku dvou řek. Lewis nakonec správně rozhodl, že jižní rameno je pokračováním Missouri a pravé, které pojmenoval po své sestřenici, vede na sever ke kanadské hranici. Podle tehdejšího zvyku, komukoliv patřila země, na níž se nacházelo ústí nějaké řeky, si mohl dělat nárok na území podél celého toku této řeky. Vzhledem k tomu, že se bude vracet se špatnou zprávou, co se týká suchozemské spojky mezi Missouri a Kolumbií, Lewis se těšil nadějí, že řeka Maria pramení nad čtyřicátou osmou rovnoběžkou a tudíž USA si budou moci nárokovat jižní část dnešní Alberty. Jefferson by pochopitelně přijal tento objev s obrovskou radostí a navíc by umlčel politické oponenty, kteří považovali celou cestu za vyhozené peníze. Pod vlivem tohoto plánu oba kapitáni ignorovali varování Nez Perců a 10. června sami, bez průvodců, vyzbrojeni jen bezmeznou sebedůvěrou vyrazili na východ. Každý z členů výpravy měl dva koně. Jednoho jízdního a jednoho nákladního. 15. června dosáhli podhůří a zahájili výstup do hor. Avšak již druhého dne si uvědomili, že pokračovat v cestě by znamenalo katastrofu. V místech, kde si mysleli, že bude pastva pro koně, ležely závěje několik stop hluboké, a i když slehlý sníh zakrýval padlé stromy a koně se v něm nebořili, na druhé straně však také zakrýval stezku, takže hrozilo nebezpečí, že se ztratí. Naštěstí jak Lewis, tak i Clark byli ochotni si přiznat porážku a nařídili návrat zpět do podhůří. Tam se utábořili a Drouillard, doprovázen ještě jedním vojákem, se vypravil zpět k Nez Percům, aby je opět požádal o průvodce. Přestože Lewis nabídl pušku a střelivo jako odměnu, Nez Percové nespěchali. Drouillard se vrátil se třemi mladými Nez Perci teprve až koncem měsíce. 27. června se výprava dala znova na pochod. Tentokrát přechod zasněženého pohoří probíhal poměrně hladce. Počasí bylo příznivé a průvodci nejen znali cestu, ale také věděli, ve kterých místech bude touto dobou tráva pro koně a kde je vhodné místo pro táboření. Šestého dne všichni a bez úrazu dosáhli východní strany a sestoupili do údolí, jímž protéká řeka Bitteroot. Přesto však se nedá říci, že se jednalo o jednoduchou záležitost. Lewis se o tom přesvědčil na vlastní kůži, když jeho kůň uklouzl a oba se skouleli po svahu dolů. Snad jen zázrakem se ani koni, ani jezdci nic nestalo.

Na břehu řeky se potom podle předem dohodnutého plánu výprava rozdělila. Lewis se s devíti muži a sedmnácti koňmi vypravil po trase, kterou mu popsali indiánští průvodci, k Velkým vodopádům na řece Missouri. Jednalo se vlastně o zkratku, nebot´ stezka vedla přímo na východ, zatímco šošónská vesnice, kde si vloni opatřili koně, byla mnohem dál na jihu. Když žádal průvodce, aby s ním šli až k vodopádům, Nez Percové odmítli s poukázáním na to, že to je pro ně příliš velké riziko. Kdyby narazili po cestě zpět na Hidatse nebo Černonožce, jejich osud by byl zpečetěn. Clark pak se zbytkem mužů zamířil na jih mezi Šošóny a odtamtud k soutoku tří říček (Jefferson, Madison a Gallatin), jejichž vody tvoří řeku Missouri. Tam měl seržant Ordway s ještě dalšími šesti muži vykopat zakopané kánoe a pokračovat v cestě po Missouri až k ústí řeky Maria a spojit se s Lewisem. Clarkovým úkolem bylo dosáhnout řeku Yellowstone, jež se nachází od výše zmíněného soutoku asi padesát mil na východ, zhotovit kánoe a poté prozkoumat celou řeku až do míst, kde se vlévá do Missouri. Tam se měly všechny tři skupiny sejít. Čtenáře, který není obeznámen se zeměpisem této oblasti, bude jistě zajímat, že se jednalo o „štreku“ skoro tisíc mil dlouhou. Mnoho dnešních historiků považuje rozdělení „Průzkumného oddílu“ na tři zeslabené skupiny za zcela neospravedlnitelné. V neznámém terénu, za přítomnosti indiánských kmenů, o jejichž mírumilovnosti existovaly značné pochybnosti, tento krok znamenal vystavit všechny členy výpravy zbytečnému nebezpečí. Avšak tenkrát byli oba kapitáni přesvědčeni, že riziko, které podstupují, bude mnohonásobně vyváženo nově získanými informacemi. Lewis dorazil k řece Missouri v polovině července. Z jeho poznámek se dá usoudit, že všichni muži radostně uvítali návrat na prérii, zejména když střelili prvního bizona a hodovali na št´avnatém hovězím, jejich nadšení neznalo mezí. Navíc vědomí, že cesta domů je otevřená, že proud řeky je bude ted´ rychle unášet k civilizaci, jim dodávalo nebývalé energie. Z tohoto stavu euforie však byli drsně vyburcováni ráno, 13. července, když zjistili, že sedm koní je pryč. Podle stop nebylo nejmenších pochyb, že je v noci odehnala tlupa Indiánů. Lewis s největší pravděpodobností proklel rudochy, kteří měli tuto krádež na svědomí, a aniž by se tímto nezdarem nechal odradit, pokračoval v cestě k vodopádům. Tam opět rozdělil muže na dvě skupiny. Sám se dvěma bratry Fieldovými a Drouillardem se vydal k řece Maria na území obydlené Černonožci a zbývajících šest mužů dostalo za úkol vykopat obě pirogy a olověné krabice se střelným prachem, přenést všechen náklad na druhou stranu vodopádů a čekat na Lewise u ústí řeky Maria.

Průzkum řeky však nepřinesl očekávané výsledky. Po několika dnech cesty se koryto mělké říčky stočilo na západ k vodnímu předělu, což znamenalo konec Lewisovým nadějím, že prameny řeky Maria jsou na kanadském území. Necelých dvacet mil od míst, kde se dnes nachází světoznámý Glacier National Park, se Lewis rozhodl strávit několik dní. Tábor pojmenoval Disappointment (Zklamání - čtenář si jistě domyslí proč), pokud byla jasná obloha prováděl zeměpisná měření a 26. července se vydal na cestu zpět. Toho dne skupina dosáhla nevelké říčky, přitékající z jihozápadu (Two Medicine River). Lewis a Fieldovi bratři jeli podél vyvýšeného břehu a Drouillard kráčel napřed podle vody v domnění, že se mu podaří ulovit srnu. Kolem poledne spatřili asi ve vzdálenosti jedné míle stádo koní. Lewis vytáhl dalekohled, přiložil jej k očím a mezi pobíhajícími koňmi zahlédl osm mladých Indiánů, kteří soustředěně sledovali muže na břehu potoka. Pak jeden z nich skočil na koně a tryskem se rozjel k mužům na návrší. Na útěk nebylo pomyšlení; Indiáni měli mnohem lepší koně a Drouillard by dole u potoka neměl tu nejmenší šanci. Lewis pokynul Josephu Fieldovi, aby rozvinul vlajku, a pomalu se všichni tři blížili Indiánovi vstříc. Když byli od něho vzdáleni necelých sto yardů, Lewis dal oběma bratrům znamení, aby se zastavili. Sám potom dojel až k němu, sesednul a podal mu ruku. Indián učinil totéž a posunky se zeptal Lewise, jestli má tabák. Napětí pominulo. Lewis přikývl a po chvíli Indiáni a Američané seděli společně v narychlo postaveném típí zahaleni v oblacích tabákového kouře. Během posunkové „diskuse“ Lewis zjistil, že to jsou opravdu Černonožci, a že jejich vesnice je od tohoto místa vzdálena asi jeden den cesty. Přestože Nez Percové Lewise varovali a důrazně mu kladli na srdce, aby si s nimi nic nezačínal, kapitánovi to nedalo a pustil se do své obvyklé indiánské diplomacie. Přitom se však dopustil závažné chyby. Zmínil se o tom, že ostatní indiánské kmeny, jmenovitě Šošóni, Nez Percové a někteří Siouxové (všechno nepřátelé Černonožců) jsou ochotni se zapojit do obchodu s Američany. Tato nová aliance by ovšem znamenala pro Černonožce ztrátu výsadního postavení, které jim zajišt´oval pravidelný přísun střelných zbraní z Kanady.

Noc strávili všichni ve společném táboře. Kránu Lewise probudil Drouillardův výkřik: „Ksakru! Pust´ tu flintu!“ Události se pak odehrály závratným tempem. Dva Indiáni prchali se čtyřmi puškami a další dva se pokoušeli odehnat koně. Lewis se za nimi pohotově rozeběhl s jezdeckou pistolí v ruce a bratři Fieldovi s obnaženými noži. Pak třeskla rána a Lewisovi kolem hlavy zasvištěla kulka. Lewis přizvedl pistoli, zamířil na bojovníka, který vystřelil, a stiskl kohoutek. Indián padl k zemi s prostřeleným břichem. Další Černonožec, který svíral v ruce pušky bratrů Fieldových, neutíkal dost rychle. Reubin Field ho několika skoky dostihl a pohroužil mu do prsou svůj lovecký nůž až po střenku. Černonožci viděli, že je zle a dali se na ústup. Američané však nemarnili čas dlouhými úvahami nad tím, co stalo. Sehnali rychle koně, luky, šípy, štíty a některé maličkosti, které zbyly po věrolomných Indiánech, spálili, a poté se ostrým klusem rozjeli na jih. Bez přestávky ujeli šedesát tři mil. Pak nechali koně odpočinout a napást a pokračovali v jízdě. Než se úplně setmělo střelili bizona, najedli se a opět na koně. Teprve až ve dvě ráno se zastavili, aby se trochu prospali a za rozbřesku už zase sedlali. Jak bratři Fieldovi, tak i Drouillard chtěli odpočinek ještě trochu prodloužit, avšak stačilo, aby jim Lewis připomněl, že tlupa Černonožců dychtících po pomstě jim je s největší pravděpodobností v patách, a i když ztěžka, přece jen se vyšplhali do sedla a pobídli koně. Po dvou hodinách jízdy dorazili k Missouri a tam náhle zaslechli rány z pušek. Rozjeli se směrem, odkud přicházely výstřely, a zakrátko nato spatřili na hladině řeky kánoe a pirogy, a na břehu muže ze skupiny seržanta Ordwaye s šesti vojáky, které zanechali u Velkých vodopádů. Netřeba říkat, že setkání bylo nadmíru radostné, nebot´ v případě, že by se Indiánům podařilo je dostihnout, šestnáct mužů bylo schopno se mnohem lépe bránit než čtyři. Přesto však Lewis nechtěl nic riskovat. Pod dojmem zprávy o konfliktu s Černonožci muži naložili kánoe, koně pustili, aby se postarali sami o sebe, a urychleně pokračovali v cestě po proudu Missouri. Teprve až večer, když už byli přesvědčeni, že jsou mimo území Černonožců, zastavili u jižního břehu a postavili tábor.

7. srpna Lewis dosáhl ústí řeky Yellowstone, místa, kde se měl setkat s Clarkem. Přijeli však pozdě. Místo Clarka našli jen vzkaz, že tu byl asi před týdnem, ale kvůli nedostatku zvěře a mrakům komárů se rozhodl pokračovat v cestě. Nezbylo nic jiného, než se opět posadit do kánoí a zabořit pádla do vln Missouri. Lewisovi se nepodařilo dostihnout Clarka ani během několika příštích dnů. 11. srpna pak došlo k incidentu, o kterém se ve většině pojednání o této historické cestě taktně mlčí. Ráno Lewis a další voják, jistý Cruzatte, zahlédli na břehu mezi křovisky jelena. Rychle přirazili ke břehu a s puškami připravenými k výstřelu vběhli do houští. Lewis přizvedl pušku, avšak v témže okamžiku zaduněla rána a Lewis ucítil prudký úder v levé kyčli. Zapotácel se a vykřikl na Cruzatta: „Co děláš! Vždyt´s mě postřelil!“ Cruzatte však neodpověděl. Lewise napadlo, že to mohl být Indián, který zatoužil po skalpu bělocha, a pokud mu to bolest dovolovala, rozeběhl se zpátky ke břehu, aby zalarmoval ostatní muže. Zatímco pod vedením seržanta Ordwaye vojáci prohledávali houštinu, Lewis si prohlížel ránu. Kulka naštěstí nezasáhla kost, proletěla oběma půlkami zadnice a zůstala ležet v kožených kalhotech. Lewis si ránu ošetřil, do otvorů po kulce strčil srolovanou cupaninu, aby se zranění hojilo zevnitř ven, a trpělivě čekal. Po chvíli se všichni vrátili i s Cruzattem. Cruzatte se zapřísahal, že Lewise nepostřelil a že neslyšel, když ho volal, ale nikdo mu nevěřil. Jednak se o něm vědělo, že je krátkozraký, a pak mu Lewis strčil pod nos olověnou kulku ráže .54, kterými se nabíjely vojenské pušky model 1803. Tímto typem ručnice byli vyzbrojeni všichni členové výpravy, a že by ji také vlastnil nějaký Indián, bylo krajně nepravděpodobné.

Na výčitky však nebyl čas. Zřejmě se jednalo o nešt´astnou náhodu, a tak Lewise položili na břicho na dno pirogy a vyrazili za Clarkem. Clarka dostihli až druhého dne kolem poledne. Lewisovo zranění trochu kalilo radost ze shledání, ale jinak setkání bylo ve znamení úlevy, že se obě skupiny sešly plném počtu a bez úhony. 14. srpna příslušníci „Průzkumného oddílu“ spatřili tmavé obrysy mandanských vesnic. Zakrátko poté, kdy vystoupili na břeh, byli vřele uvítáni mnohými Mandany, se kterými strávili předminulou zimu, včetně náčelníka Černého pantera a Shehekea. Zprávy, se kterými je Mandanové přivítali, však nebyly dobré. Došlo k bojům mezi Arikary a Mandany, Hidatsové se opět vydali na válečnou stezku proti Šošónům a zabili několik obyvatel z Cameahwaitovy vesnice. Tetonští Siouxové konali pravidelně nájezdy na Mandany. Jinými slovy všechny přísliby míru a spolupráce se rozplynuly jako sníh na jarním slunci. Veškeré Lewisovo úsilí vytvořit příznivé podmínky pro vytvoření obchodní sítě se proměnilo vniveč. A navíc Černý panter, který byl původně ochotný jet s výpravou do Washingtonu, aby navštívil nového Velkého otce, odmítl. Jako důvod uvedl Siouxe na dolním toku Missouri. Kdyby padl do jejich rukou, již nikdy by ho Mandanové nespatřili živého. Nakonec po velkém domlouvání a příslibu bohaté odměny, druhý náčelník, Sheheke, souhlasil s cestou na východ, ovšem jen za předpokladu, že s ním pojede jeho rodina.

Krátce před odjezdem navštívili Lewise dva trapeři. Jistý Joseph Dickson z Illinois a Forrest Hancock z Missouri. Oba byli obeznámeni se skutečností, že Louisiana už patří Spojeným státům a že expedice vedená kapitány Lewisem a Clarkem provádí průzkum tohoto území. Po delším zdržení se jim podařilo dorazit do Mandanu a nyní jsou připraveni vydat se dál na západ a zahájit komerční činnost v nově objevených oblastech. Dokonce už mají vyhlédnutého průvodce, a sice jednoho z členů výpravy, Johna Coltera. Vojín Colter souhlasí s návratem do hor, ovšem jen v tom případě, že bude oficielně propuštěn z armády. Lewis neměl námitek a tak o několik dní později kánoe s oběma trapery a Johnem Colterem zamířila na západ. Co táhlo hlavou ostatním členům výpravy, kteří stáli na břehu a pozorovali jejich odjezd, je těžké říci. Někteří si jistě mysleli, že je blázen, druzí mu možná v hloubi duše záviděli. Jméno Johna Coltera se pak zapsalo do americké historie nejen jako účastníka výpravy k Pacifiku, ale také jako objevitelé tajuplné oblasti plné gejzírů, horkých pramenů a nebývalých přírodních krás - dnešního Yellowstoneského národního parku. 17. srpna Lewis vyplatil Charbonneaua za jeho služby ($500), a i když Sacagawea nedostala prakticky nic, Clark se nabídl, že si vezme jejího syna, rok a půl starého Jeana Baptista, za vlastního. Sacagawea váhavě slíbila, že možná příští léto, až bude „Pomp“, jak ho všichni členové výpravy nazývali, starší. Téhož dne „Průzkumný oddíl“ opustil pohostinné Mandany. Poslední úsek cesty probíhal poměrně rychle a bez incidentů.

Výprava denně urazila sedmdesát až osmdesát mil a jediné, co ji občas zdrželo, byly skupiny traperů, kteří se chtěli na vlastní oči přesvědčit o onom nesmírném kožešinovém bohatství, o kterém stále častěji psaly noviny v Saint Louis. Oba kapitáni též žíznili po zprávách z domova. Kdo vyhrál volby? Jsou Spojené státy ve válečném konfliktu s Anglií nebo s nějakou jinou zemí? Kdo je velitelem či guvernérem Lousianského území? Trapeři ochotně odpovídali na tyto otázky a poskytovali další zajímavé informace. Jefferson byl opět zvolen prezidentem, louisianským guvernérem byl jmenován generál Wilkinson, španělské dělové čluny střílely na americkou fregatu President nedaleko Algecirasu u španělského pobřeží, britská válečná lod´ Leander vypálila na americkou obchodní lod´ Richard v New Yorkském zálivu a Alexander Hamilton byl zastřelen v souboji Aaronem Burrem. Nejvíce je však pobavily pověsti, které se hojně šířily mezi lidmi, a sice že všichni členové výpravy jsou mrtví, nebo že Španělé je chytili a nyní všichni pracují v dolech jako otroci.

5. září se zastavili u hrobu seržanta Floyda, 9. září minuli ústí řeky Platte a 15. září ústí řeky Kansas. Oblast nekonečných prérií byla definitivně za nimi. Lewisovo zranění se natolik zahojilo, že už mohl bez potíží nejen sedět, ale i chodit. 20. září Clark zanesl do svého deníku: „Nadšení všech členů expedice nezná mezí. Dnes spatřili na břehu krávu, první známku civilizace. Když jsme projížděli podél vesnice La Charette, muži dostali povolení vypálit pozdravnou salvu. Obyvatelé vesnice ji opakovali.“ 22. září přirazili ke břehu a navštívili pevnost Bellefontaine, kterou nechal postavil general Wilkinson v roce 1805 jakožto první americkou pevnost na západ od Mississippi. Velitel pevnosti nadšeně přijal výpravu a oba kapitáni využili této příležitosti, aby oblékli náčelníka Shehekea a jeho rodinu do evropských šatů. Od Saint Louis je dělilo prakticky už jen několik mil. Druhého dne, 23. září 1806, poté co urazili 8 000 mil po vodě a po souši, jedno z největších dobrodružství v rané historii Spojených států skončilo. S jakými pocity vystupovali na břeh u přístaviště se můžeme jen dohadovat. Rozhodně všechny naplňoval vřelý pocit nesmírného úspěchu. Nejen, že byli první, kdo překročili kontinent, kdo spatřili nevýslovnou krásu a majestátnost Skalistých hor, ale z hrstky různorodých jedinců dokázali vytvořit stmelenou a disciplinovanou jednotku, která byla schopna úspěšně čelit jakémukoliv nebezpečí a překonat nepředstavitelné těžkosti. Jistě, onu pověstnou a tak dlouho hledanou cestu na severozápad nenašli, nikoliv však proto, že to bylo nad jejich síly, ale spíše proto, že v místech, kde ji měli hledat, prostě neexistovala.