Z Washingtonu do Saint Louis
Zbytek roku uplynul v přípravách
na cestu. Jefferson
připravil žádost o financování cesty pro Kongres
a Lewis pořídil
podrobný seznam veškerého vybavení, včetně
mnoha darů pro Indiány.
Těm bylo třeba věnovat zvláštní
pozornost, protože úspěch celé expedice závisel
v mnohém na jejich dobré vůli, zejména při
přechodu Skalistých hor.
Zásoby jídla, pušky, střelivo, léky,
měřicí přístroje a celá řada
dalších věcí, bez kterých by se podobná výprava
nemohla obejít, přišla na dva tisíce pět
set dolarů.
Směšná suma, když se přihlédne
k obrovskému
kvantu informací,
se kterými se měla vrátit.
Po Novém roce se tempo příprav zrychlilo.
Jefferson předložil Kongresu návrh cesty
na Severozápad jako projekt, jehož hlavním přínosem
bude rozšíření obchodu s kožešinami.
Kongres, protože se jednalo o poměrně
malou sumu, prezidentův návrh urychleně
schválil, avšak záhy nato vyvstal nový problém.
Výprava se měla z větší části
pohybovat na cizím území, konkrétně francouzském
a anglickém, a tudíž bylo třeba si opatřit,
dnes bychom moderně řekli, průjezdní
povolení. Angličané
je vyhotovili celkem bez velkých průtahů,
Francouzi se však ošívali, nebot´ historce o čistě vědeckém
účelu cesty moc nevěřili. V téže době Jefferson vyslal do Francie
Jamese Monroa, (viz Pár slov úvodem) budoucího prezidenta
a autora Monroeovy doktríny, jehož úkolem bylo Napoleonovi
nabídnout dva miliony dolarů za New Orleans.
Lewis v mezidobí putoval do Philadelphie,
aby se podrobil rozsáhlému vědeckému školení
ze strany tehdejších kapacit, a to v oboru biologie,
zoologie, mineralogie a astronomie, a hlavně
aby se dokonale obeznámil s používáním sextantu
a naučil se spolehlivě určovat svou
polohu podle hvězd a zakreslovat ji přesně
do budoucí mapy Louisianského území. Nakonec zbývalo stanovit počet mužů, kteří by tvořili
jádro expedice.
Ani Jefferson, ani Lewis neměli pochybnosti
o tom, že všichni členové výpravy musí být
vojáci. Jinými
slovy, muži, kteří měli smysl pro disciplínu
a kteří měli bojové zkušenosti, aby v
případě ohrožení mohli úspěšně
čelit nepříteli.
Velikost této jednotky, však byla dost problematická
záležitost. Na
jedné straně existovalo nebezpečí, že
větší počet mužů by mohl vyprovokovat
velký ozbrojený konflikt s indiánskými kmeny a na
druhé straně příliš malý počet příslušníků
výpravy by mohl svádět Indiány k tomu, aby
celou výpravu zlikvidovali a zmocnili se jejich
zbraní. Po
delších poradách bylo nakonec dohodnuto, že se celá
výprava bude skládat z dvanácti mužů, kteří
mají zkušenosti nejen s životem v divočině, ale
i s bojem s Indiány.
Odměna?
Pravidelný žold a půda.
Jakmile cesty vyschly, Lewis se vypravil do federálního arzenálu v
Harper’s Ferry, kde objednal patnáct ručnic, v té době
známých pod jménem Kentucky
rifles. Ve skutečnosti se jednalo o typ pušek s
dlouhou vrtanou hlavní vyráběných německými
puškaři v Pennsylvánii, ale protože byly
velmi rozšířené v Kentucky, dostalo se jim
tohoto názvu.
Na rozdíl od ostatních mušket měly
mnohem větší dostřel a na vzdálenost
jednoho sta yardů mohli spolehlivě skolit
srnu či jelena. V květnu se potom vypravil opět do
Philadelphie a tam nakoupil zásoby papíru, inkoust,
dvě stě liber nejkvalitnějšího
střelného prachu, čtyři sta liber
olova, pazourky do mušket, teplé oblečení,
křesadla, rybářské háčky, jehly
a pro Indiány barevné korálky.
Všechno toto zboží pak mělo být dopraveno
do Pittsburghu, odkud se celá výprava měla
vydat na cestu po řece Ohio k Mississippi. V Pittsburghu též vláda zadala místnímu lod´aři objednávku na člun, který
měl pobrat všechen tento náklad včetně
členů výpravy.
Z hlediska dopravních prostředků
Lewis počítal s tím, že velký člun s
plachtou a kýlem poslouží na cestu po řece
Ohio a Mississippi. Jakmile dosáhnou horního toku Missouri, který
podle očekávání bude méně splavný, veškeré
zásoby a vybavení se přeloží na kánoe a zatímco
dvanáct vybraných mužů bude pokračovat
v cestě, ostatní se vrátí nejen se člunem,
ale i s písemnými zprávami pro vládu ve Washingtonu.
Někdy začátkem června Lewis a Jefferson došli k přesvědčení,
že výprava by měla mít ještě jednoho
důstojníka, a sice pro případ, že by
se s Lewisem něco stalo.
Někdo by musel nejen převzít
velení, ale také se postarat o bezpečné dopravení
všech informací zpět na Východ.
Lewis se dlouho nerozmýšlel.
Muž, který plně kvalifikoval pro tento
džob, a se kterým byl ochoten se pustit do tohoto
dobrodružství, byl jeho starý přítel od ostrostřelců
kapitán William Clark.
Clark byl zkušený zálesák z Kentucky a
ostřílený voják, jenž se zúčastnil nejednoho
tažení proti Indiánům.
Navíc jeho zkušenosti s orientací, mapováním
a plavením se po divokých řekách do značné
míry převyšovaly Lewisovy.
Jediné, co dělalo Lewisovi starosti,
byl čas. V době, kdy se konaly přípravy na
cestu, se Clark zdržoval na usedlosti svého bratra
v Indianě a jeho odpověd´
nemohla přijít dříve než za pět
či šest týdnů. Jestli bude mít zájem, může se k výpravě připojit
v Ohiu a nebo v Saint Louis.
Den odjezdu z Washingtonu se blížil.
Koncem měsíce Jefferson předložil Lewisovi do detailu rozepsané
instrukce týkající se cesty.
I když se jednalo o několik hustě
popsaných stránek, v kostce bychom je mohli shrnout
asi takto:
Prozkoumat horní tok řeky
Missouri a najít praktickou cestu k pacifickému
pobřeží, která by mohla sloužit obchodním
zájmům. Zanést
do mapy všechny přítoky Missouri, peřeje,
vodopády a ostrovy a určit přesně
jejich zeměpisnou délku a šířku.
Zjistit jména jednotlivých indiánských
kmenů žijících v této oblasti, jejich vzájemné
vztahy, jinými slovy jestli žijí v míru nebo ve
válečném konfliktu. V případě, že mezi nimi existuje nepřátelství
pokusit se je smířit pod slíbem rozšířeného
obchodu. Čím
se živí? Lovem, zemědělstvím nebo rybolovem?
Jejich zvyky a náboženství?
Za jaké produkty jsou ochotni vyměňovat
kožešiny? Pokud
možno přesvědčit hlavní náčelníky
velkých kmenů, aby navštívili Washington.
Ve styku s domorodým obyvatelstvem vyvarovat
se za každou cenu násilí.
Kdyby hrozilo zničení výpravy ze strany
většího indiánského kmene, vyhnout se konfliktu
a bezpečně se vrátit se získanými informacemi. Po dosažení Pacifiku vydat se na cestu zpět
nějakou lodi, kotvící u pobřeží.
Lewis se rozhodl odjet z Washingtonu 5. července.
Několik dní před odjezdem ho
navštívil ministr obrany Henry Dearborn a kromě
neomezeného úvěru mu předal v hotovosti
šestiměsíční plat pro jednoho poručíka,
jednoho seržanta, jednoho desátníka a deset vojínů.
Při této příležitosti ho též
informoval, že v Pittsburghu bude na něho
čekat osm dobrovolníků, kteří mají
rozkaz ho doprovázet až do Saint Louis.
Další členy výpravy si může potom
vybrat z pevnosti Massac na řece Ohio a Kaskasia
na řece Mississippi.
V případě, že bude chtít najmout
civilisty jako průvodce nebo tlumočníky,
armáda pokryje veškeré výlohy. Jak se později ukázalo, toto poslední rozhodnutí mělo rozhodující
vliv na úspěch celé výpravy.
4. července Amerika slavila Den nezávislosti. Během dopoledne se však pozornost washingtonských
občanů obrátila úplně jiným směrem. Místní noviny National Intelligencer totiž přinesly senzační zprávu.
Francouzský císař Napoleon Bonaparte
prodal Spojeným státům celou Louisianu, čímž
se rozloha mladé republiky prakticky zdvojnásobila.
Lewis pochopitelně přijal tuto
zprávu s náležitým vlasteneckým nadšením, avšak
současně si uvědomil, že koupí
Louisiany se změnily některé aspekty
spojené s výpravou.
V prvé řadě budou na domácím
území až ke Skalistým horám, indiánské kmeny v
povodí Missouri od dneška spadají pod vládu ve
Washingtonu, a tudíž je bude muset informovat,
že jejich nový „Velký otec“ nesídlí daleko za
mořem, ale v jejich sousedství, a že Spojené
státy si mohou činit nárok na veškerý obchod
s kožešinami.
Lewis dorazil do Pittsburghu 15. července. K jeho nemilému překvapení stavba člunu,
který měl být podle kontraktu hotov ke 20.
červenci, ani nezačala.
Kontraktor se vymlouval, že dřevo
přivezli pozdě, že nebylo správně
vysušené a že na zpoždění nenese žádnou vinu.
Když se konečně dal do práce,
jeho stavitelské úsilí bylo pod vlivem pravidelně
konzumované whisky.
Jinými slovy ráno vyspával opici, přes
oběd přibil pár prken a odpoledne už
opět sotva stál na nohou. Lewis ho zapřísahal, aby se držel pily a sekery a ne láhve,
a když to nepomáhalo, hrozil mu, že zruší kontrakt. Pochopitelně to byla jen planá vyhrůžka, protože široko
daleko nebyl nikdo, kdy by mohl podobný člun
postavit. Tesař sliboval, že během čtrnácti
dnů bude člun dokončen, ale pak
se pohádal s pomocníky, ti mu utekli a práce se
opět zpomalila. Lewis si zoufal a málem ho prosil na kolenou,
aby si pospíšil, protože mezitím hladina Ohia
počala nebezpečně klesat.
Jediný světlý moment během jeho
pobytu v Pittsburghu byl dopis od Clarka a příchod
sedmi dobrovolníků z Carlisle. Osmý zřejmě sebral dopředu vyplacený žold a zmizel.
Clark s nadšením Lewisovu nabídku přijal
a v dopise mu oznamoval, že bude na něho
čekat v Louisvillu, v malé osadě, jež
se nacházela na levém břehu Ohia v dnešním
Kentucky.
Konečně ráno 31. srpna tesař zarazil poslední hřebík,
a hned nato Lewis vydal rozkaz dopravit veškerý
náklad k řece.
Zde bude na místě se krátce zmínit
o typu a velikosti člunu, aby si čtenář
udělal určitou představu, s jakým
dopravním prostředkem se Lewis vypravil na
tak dalekou cestu.
Člun byl padesát pět stop dlouhý
a uprostřed osm stop široký.
Patnáct stop od přídě se nacházel
stožár na dvě plachty a na pečlivě
utěsněné palubě jedenáct lavic
pro veslaře. Na vyvýšené zádi byla pak umístěna kabina
deset stop dlouhá.
Ložný prostor mohl pojmout náklad ve váze
asi dvanácti tun.
Přestože člun měl poměrně
ploché dno, a tudíž malý ponor, Lewis se rozhodl
nic neriskovat, a zejména když se doslechl, že
Ohio je místy jen několik stop hluboké, přikoupil
ještě jednu pirogu, aby člun odlehčil.
V každém
případě však vyjeli se značným
zpožděním a obavy, že jim nízká hladina řeky
ztíží cestu, se splnily. Člun zůstával viset na mělčinách a Lewis musel
nejednou najmout koně nebo voly, aby je vyprostili
z kamenitých prahů.
Za den urazili často jen deset mil
a teprve po čtrnácti dnech útrap a dřiny
se řeka konečně rozšířila
a natolik prohloubila, že mohli poprvé rozvinout
obě plachty.
Přesto však při jedné příležitosti
Lewis zakoupil další pirogu a nechal do ní přeložit
část nákladu.
Po šesti týdnech plavby dosáhli Louisvillu,
kde si Lewis potřásl rukou se svým starým
přítelem, kapitánem Clarkem, který už na
něho netrpělivě čekal.
Jeho bratr Roger Clark pozval všechny členy
výpravy na svou usedlost a po dva týdny je hostil
zvěřinou, divokými kachnami, vepřovým
a pochopitelně neomezeným množstvím whisky.
Čas strávený v Lousvillu však nebyl
jen ve znamení hodování, ale v prvé řadě
byl věnován výběru dalších mužů
pro expedici.
Každý nový kandidát musel být v dokonalém
zdravotním stavu, musel prokázat nejen vynikající
lovecké a střelecké schopnosti, ale i smysl
pro disciplínu a soudržnost, a hlavně oba
kapitáni museli s jeho výběrem souhlasit. Když skončili, Lewis poslal Jeffersonovi
dopis, v němž mu oznamoval, že bylo vybráno
celkem devět mužů, kteří s kapitánem
Clarkem a jeho otrokem Yorkem budou tvořit
jádro expedice, které pojmenoval – „Průzkumný
oddíl“ (Corps of Discovery).
26. října člun a
obě pirogy odrazily od přístaviště
a pokračovaly v cestě po proudu řeky.
O týden později se na illinoiském
břehu objevily tmavé obrysy pevnosti Massac. Od Mississippi je dělilo pouhých třicet
pět mil.
Na pevnosti Massac mělo na ně
čekat dalších osm vojáků, dobrovolníků
z Tennessee, avšak na Lewisův dotaz, kde
jsou, velitel pevnosti jen pokrčil rameny.
Oba kapitáni nemínili marnit čas čekáním
na osm zatoulaných chlapů, avšak před
odjezdem, Lewis požádal jistého George Drouillarda,
aby je našel a přivedl je do tábora v Saint
Louis, kde výprava měla strávit první zimu.
Snad sám osud vedl Lewisovu ruku, protože
jak se později ukázalo, nemohl vybrat lepšího
muže. Drouillardův otec byl kanadský zálesák
francouzského původu a matka Indiánka z kmene
Shawneů. Drouillard byl zkušený lovec a traper, mluvil
plynně anglicky a francouzsky a navíc slušně
ovládal několik indiánských dialektů,
včetně indiánské posunčiny.
Vzhledem k tomu, že Lewis měl povolení
najímat civilisty, okamžitě mu nabídl pozici
tlumočníka výpravy za dvacet pět dolarů
měsíčně.
Drouillard ochotně přijal.
13.
listopadu se výprava opět vydala na cestu,
avšak druhého dne Lewis onemocněl.
Podle střídavých záchvatů horečky
a zimnice nebylo pochyb. Jako mnoho jeho krajanů Lewis se stal obětí viru přenášeného
komáry, jejichž černá hejna sužovala každého,
kdo se přiblížil ke břehům Ohia
a Mississippi. Malarie se tak stala metlou všech osadníků,
kteří se usadili na západní straně Appalačských
hor a také byla jedním z důvodů masové
emigrace do Oregonu a Kalifornie ve čtyřicátých
a padesátých letech minulého století. Naštěstí tehdejší lékařská věda
byla obeznámena s učinným lékem, a tudíž
se mezi zásobami léčiv nacházelo dostatečné
množství chininu. O dva dny později člun a obě
pirogy vpluly do kalných vod Mississippi.
Na
soutoku obou řek Lewis nařídil několikadenní
odpočinek a pak nastala úmorná cesta proti
proudu. Řeka
byla plná zákrutů a naložená plavidla bylo
třeba pravidelně navádět na vnitřní
hlubší stranu, kde proud nebyl tak silný.
Přesto však po hodině dřiny
obyčejně ujeli sotva jednu míli. Na konci prvního dne bylo oběma kapitánům jasné, že musí
najmout více veslařů, a to jak do člunu,
tak i do pirog.
28. listopadu dosáhli pevnosti Kaskasia,
která se nacházela na illinoiském břehu. Po příjezdu na pevnost se Lewis vykázal
pověřením ministra obrany Dearborna
a posílil výpravu o dalších dvanáct mužů,
kteří je měli doprovázet až do Saint
Louis. Urazit zbývajících šedesát mil jim trvalo deset
dní.
Původní
střed města Saint Louis se rozkládal
na mírné výšině nedaleko soutoku Mississippi
a Missouri, v relativním bezpečí před
jarními záplavami.
Většinu obyvatelstva, jehož počet
se pohyboval kolem jednoho tisíce duší, tvořili
francouzští Kanad´ané,
kteří zde během čtyřiceti
let vybudovali největší středisko kožešinového
obchodu v severní Americe.
V povodí horního toku obou řek se
nacházela loviště bohatá na srstnatou zvěř,
a proto každé jaro trapeři přijížděli
s kánoemi naloženými bobřími, norkovými,
kuními a liščími kožešinami.
Francouzští a španělští překupníci
je potom skupovávali, překládali na velké
lodě a dopravovali do New Orleansu, odkud
putovaly dál na evropské trhy. Lodě se pak vracely zpět do Saint
Louis nejen s luxusním zbožím pro místní zámožné
občany, ale i se zbožím, o které byl zájem
v indiánských vesnicích.
Jak
si to vyžadoval tehdejší protokol, Lewis krátce
poté, kdy posádka přivázala člun u přístaviště,
navštívil zástupce územního guvernéra, aby si
vyžádal povolení pokračovat v cestě
po Missouri. Tento úřad vykonával španělský důstojník,
jistý plukovník
Carlos Dahoult Delassus.
Delassus si vyslechl Lewisovu žádost, a
aniž by se dlouho rozmýšlel, ji zamítl. Jednak, jako dobrý byrokrat dobře věděl,
že dokud nebude Louisiana oficielně převedena
pod americkou správu, Lewis a jeho muži tady nemají
co pohledávat, a jednak, jako voják tvrzení, že
se jedná o vědeckou výpravu, nevěřil. Lewis si však s jeho rozhodnutím příliš
nelámal hlavu.
Podle plánu zde měli příslušníci
expedice strávit zimu a informace, které obdržel
ještě ve Washingtonu, naznačovaly, že
k převodu dojde s největší pravděpodobností
před koncem roku. Přesunul se tedy s celou posádkou na illinoiskou
stranu řeky a nedaleko vesnice Cahokia se
dal do budování zimního tábora.
Zatímco
Clark dohlížel na stavbu srubových příbytků,
Lewis se nechal pravidelně převážet
do Saint Louis, kde nakupoval proviant na cestu
po Missouri, sháněl profesionální veslaře
a systematicky sbíral informace o severní Louisianě.
Skutečnou studnici vědomostí
pak našel v osobě jistého Antoine Soularda,
francouzského zeměměřiče,
který původně pracoval pro španělského
guvernéra. Soulard mu ukázal dokumenty týkající se sčítání
lidu z roku 1800, podle kterého se počet
obyvatelstva pohyboval okolo deseti tisíc, z čehož
dvě třetiny byli běloši a jedna
třetina otroci.
Počet indiánského obyvatelstva byl
z pochopitelných důvodů neznámý.
Indiáni se v prvé řadě nenechali
sčítat a pak se pravidelně stěhovali
z jednoho loviště na druhé, takže i pouhý
odhad by byl značně nepřesný.
A pak Lewisovi nabídl skutečný poklad.
Nedávno pořízenou mapu severní části
Louisianského území, kterou zhotovil skotský obchodník
James Mackay. Kromě celé řady zajímavých zeměpisných údajů
poskytovala důležité informace o poloze jednotlivých
osad. Podle této mapy nejsevernější osídlené
místo byla indiánská osada Mandan na horním toku
řeky Missouri. Mandanové patřili k velkému kmenu Siouxů
a s bělochy udržovali poměrně přátelské
styky. Dál na západ pak už byla neznámá země.
Pobyt
v táboře probíhal celkem poklidně.
Vojáci chodili na dříví, za slunných
dnů se cvičili ve střelbě
a soutěžili o ceny, kteréžto se obvykle sestávaly
ze zvýšené dávky rumu nebo whisky.
Jednotvárnost zimních dnů teprve pozměnil
Drouillardův příchod.
Doprovázen osmi dobrovolníky z Tennessee,
Drouilard se objevil v táboře někdy
v polovině prosince, a i když ho většina
mužů přivítala s nadšením, Lewis se
ve svém deníku vyjadřil o jejich kvalitě
se značným zklamáním.
Koncem ledna pak obdržel dopis od Jeffersona,
ve kterém ho informoval, že Louisiana je definitivně
pod americkou správou a sice od 20. prosince. Toho dne byly v New Orleansu podepsány převodní
listiny zástupci obou vlád.
Současně byl tímto aktem jednou
provždy učiněn konec francouzským územním
nárokům na severoamerickém kontinentě
s výjimkou několika ostrovů v Karibském
moři. Vzhledem k tomu, že touto dobou byl celý Saint Louis a přilehlé
oblasti pod několikastopovou vrstou sněhu
a místní obyvatelé opouštěli své příbytky,
jen když opravdu museli, podobná ceremonie byla
odložena až na jaro.
Ráno 9. března se na náměstí
před domem zástupce guvernéra shromáždili
skoro všichni obyvatelé Saint Louis. Dav mlčky sledoval vojáky v parádních uniformách,
jak stahují španělskou vlajku. Pak za bouřlivého jásotu byla vztyčena francouzská trikolora.
Úřad zástupce guvernéra přešel
dočasně do rukou předního občana
Saint Louis, jistého Amose Stoddarda.
V okamžiku, kdy vlajka měla být opět
stažena, několik Francouzů ho se slzami
v očích uprosilo, aby ji nechal vlát alespoň
do druhého dne.
Stoddard, který plně soucítil se svými
krajany, jim vyhověl, a tak hvězdnatá
vlajka Spojených států putovala na vrchol
stožáru o den později.
S
příchodem jara se všech členů výpravy
zmocňoval neklid.
Muži postávali na březích rozvodněné
Missouri, dívali se do zkalených vln a v duchu
si kladli otázky, jaké dobrodružství je očekává
na jejím toku. Jindy pozorovali hejna divokých hus táhnoucích
do Kanady a přitom počítali, kolik dní
jim zbývá do odjezdu.
Pak se obyčejně vraceli do svých
příbytků, psali dopisy svým přátelům
či příbuzným na rozloučenou, nebo
dokončovali poslední úpravy na člunu.
Clark se totiž rozhodl připevnit po
obou stranách lodě ochozy, které mohly sloužit
jako dřevěné chodníky pro posádku, kdyby
bylo třeba posouvat člun bidlem, a které
v případě nebezpečí mohly být zdviženy
a poskytnout úkryt před šípy nebo kulkami
nepřítele. Na přídi též nechal umístit bronzový kanon,
který se mohl lehce otáčet všemi směry
a podle potřeby bud´ vypálit desetiliberní kouli nebo kartáčovou
nálož.
Lewis
mezitím připravil konečný seznam těch,
kteří se měli vydat proti proudu Missouri. Dvacet pět mužů rozdělených do
tří čet, jimž velel seržant Charles
Floyd, Nathaniel Pryor a John Ordway.
Dalších pět mužů, kteří
pod velením desátníka Richarda Warfingtona měli
doprovázet výpravu do druhého zimního tábora a
potom se vrátit. Zbývající tři členy výpravy tvořil Lewis, Clark a
jeho otrok York.
Celkem třicet tři chlapů,
kteří se nemohli dočkat, až odrazí od
přístaviště.
Konečně 20. května po mnoha
zkouškách s upraveným člunem a zejména s
rozložením nového nákladu, se výprava vydala na
cestu.