ISO2MAC852Bez diakritikyEmailMalá domuVytvor si trasu dle vlastních kriteriíMapy míst kdekoli v USA

Obsah
Úvod
Z Washingtonu do Saint Louis
Proti proudu Missouri
Do země Šošonů
Přes pohoří Bitterroot k Pacifiku
Návrat
Pár slov na závěr
Obálka

Další články:
Jiří Černík
Lewis a Clark

skvělé čtení Jiřího Černíka o první úspěšné expedici dvou objevitelů napříč kontinentem až k pobřěží Pacifiku.
Muži v soudcovském Taláru
O mýty opředeném soudci Beanovi, oprátkovém soudci Parkerovi, mužích s maršálskou hvězdou a...

Jiří Kouba
Na Diné (lidé)
- typologie indiánských kmenů, mýty o Apačích, Geronimo křesťanem


Sponzor stránky

Z Washingtonu do Saint Louis


Zbytek roku uplynul v přípravách na cestu. Jefferson připravil žádost o financování cesty pro Kongres a Lewis pořídil podrobný seznam veškerého vybavení, včetně mnoha darů pro Indiány.  Těm bylo třeba věnovat zvláštní pozornost, protože úspěch celé expedice závisel v mnohém na jejich dobré vůli, zejména při přechodu Skalistých hor.  Zásoby jídla, pušky, střelivo, léky, měřicí přístroje a celá řada dalších věcí, bez kterých by se podobná výprava nemohla obejít, přišla na dva tisíce pět set dolarů.  Směšná suma, když se přihlédne k obrovskému kvantu informací, se kterými se měla vrátit.  Po Novém roce se tempo příprav zrychlilo.  Jefferson předložil Kongresu návrh cesty na Severozápad jako projekt, jehož hlavním přínosem bude rozšíření obchodu s kožešinami.  Kongres, protože se jednalo o poměrně malou sumu, prezidentův návrh urychleně schválil, avšak záhy nato vyvstal nový problém.  Výprava se měla z větší části pohybovat na cizím území, konkrétně francouzském a anglickém, a tudíž bylo třeba si opatřit, dnes bychom moderně řekli, průjezdní povolení. Angličané je vyhotovili celkem bez velkých průtahů, Francouzi se však ošívali, nebo historce o čistě vědeckém účelu cesty moc nevěřili. V téže době Jefferson vyslal do Francie Jamese Monroa, (viz Pár slov úvodem) budoucího prezidenta a autora Monroeovy doktríny, jehož úkolem bylo Napoleonovi nabídnout dva miliony dolarů za New Orleans.  Lewis v mezidobí putoval do Philadelphie, aby se podrobil rozsáhlému vědeckému školení ze strany tehdejších kapacit, a to v oboru biologie, zoologie, mineralogie a astronomie, a hlavně aby se dokonale obeznámil s používáním sextantu a naučil se spolehlivě určovat svou polohu podle hvězd a zakreslovat ji přesně do budoucí mapy Louisianského území. Nakonec zbývalo stanovit počet mužů, kteří by tvořili jádro expedice.  Ani Jefferson, ani Lewis neměli pochybnosti o tom, že všichni členové výpravy musí být vojáci. Jinými slovy, muži, kteří měli smysl pro disciplínu a kteří měli bojové zkušenosti, aby v případě ohrožení mohli úspěšně čelit nepříteli.  Velikost této jednotky, však byla dost problematická záležitost. Na jedné straně existovalo nebezpečí, že větší počet mužů by mohl vyprovokovat velký ozbrojený konflikt s indiánskými kmeny a na druhé straně příliš malý počet příslušníků výpravy by mohl svádět Indiány k tomu, aby celou výpravu zlikvidovali a zmocnili se jejich zbraní. Po delších poradách bylo nakonec dohodnuto, že se celá výprava bude skládat z dvanácti mužů, kteří mají zkušenosti nejen s životem v divočině, ale i s bojem s Indiány.  Odměna?  Pravidelný žold a půda.

 Jakmile cesty vyschly, Lewis se vypravil do federálního arzenálu v Harper’s Ferry, kde objednal patnáct ručnic, v té době známých pod jménem Kentucky rifles. Ve skutečnosti se jednalo o typ pušek s dlouhou vrtanou hlavní vyráběných německými puškaři v Pennsylvánii, ale protože byly velmi rozšířené v Kentucky, dostalo se jim tohoto názvu.  Na rozdíl od ostatních mušket měly mnohem větší dostřel a na vzdálenost jednoho sta yardů mohli spolehlivě skolit srnu či jelena. V květnu se potom vypravil opět do Philadelphie a tam nakoupil zásoby papíru, inkoust, dvě stě liber nejkvalitnějšího střelného prachu, čtyři sta liber olova, pazourky do mušket, teplé oblečení, křesadla, rybářské háčky, jehly a pro Indiány barevné korálky.  Všechno toto zboží pak mělo být dopraveno do Pittsburghu, odkud se celá výprava měla vydat na cestu po řece Ohio k Mississippi. V Pittsburghu též vláda zadala místnímu loaři objednávku na člun, který měl pobrat všechen tento náklad včetně členů výpravy.  Z hlediska dopravních prostředků Lewis počítal s tím, že velký člun s plachtou a kýlem poslouží na cestu po řece Ohio a Mississippi. Jakmile dosáhnou horního toku Missouri, který podle očekávání bude méně splavný, veškeré zásoby a vybavení se přeloží na kánoe a zatímco dvanáct vybraných mužů bude pokračovat v cestě, ostatní se vrátí nejen se člunem, ale i s písemnými zprávami pro vládu ve Washingtonu.

 Někdy začátkem června Lewis a Jefferson došli k přesvědčení, že výprava by měla mít ještě jednoho důstojníka, a sice pro případ, že by se s Lewisem něco stalo.  Někdo by musel nejen převzít velení, ale také se postarat o bezpečné dopravení všech informací zpět na Východ.  Lewis se dlouho nerozmýšlel.  Muž, který plně kvalifikoval pro tento džob, a se kterým byl ochoten se pustit do tohoto dobrodružství, byl jeho starý přítel od ostrostřelců kapitán William Clark.  Clark byl zkušený zálesák z Kentucky a ostřílený voják, jenž se zúčastnil nejednoho tažení proti Indiánům.  Navíc jeho zkušenosti s orientací, mapováním a plavením se po divokých řekách do značné míry převyšovaly Lewisovy.  Jediné, co dělalo Lewisovi starosti, byl čas. V době, kdy se konaly přípravy na cestu, se Clark zdržoval na usedlosti svého bratra v Indianě a jeho odpově nemohla přijít dříve než za pět či šest týdnů. Jestli bude mít zájem, může se k výpravě připojit v Ohiu a nebo v Saint Louis.  Den odjezdu z Washingtonu se blížil. 

 Koncem měsíce Jefferson předložil Lewisovi do detailu rozepsané instrukce týkající se cesty.  I když se jednalo o několik hustě popsaných stránek, v kostce bychom je mohli shrnout asi takto:

 Prozkoumat horní tok řeky Missouri a najít praktickou cestu k pacifickému pobřeží, která by mohla sloužit obchodním zájmům. Zanést do mapy všechny přítoky Missouri, peřeje, vodopády a ostrovy a určit přesně jejich zeměpisnou délku a šířku.  Zjistit jména jednotlivých indiánských kmenů žijících v této oblasti, jejich vzájemné vztahy, jinými slovy jestli žijí v míru nebo ve válečném konfliktu. V případě, že mezi nimi existuje nepřátelství pokusit se je smířit pod slíbem rozšířeného obchodu. Čím se živí? Lovem, zemědělstvím nebo rybolovem?  Jejich zvyky a náboženství?  Za jaké produkty jsou ochotni vyměňovat kožešiny? Pokud možno přesvědčit hlavní náčelníky velkých kmenů, aby navštívili Washington.  Ve styku s domorodým obyvatelstvem vyvarovat se za každou cenu násilí.  Kdyby hrozilo zničení výpravy ze strany většího indiánského kmene, vyhnout se konfliktu a bezpečně se vrátit se získanými informacemi. Po dosažení Pacifiku vydat se na cestu zpět nějakou lodi, kotvící u pobřeží.

 Lewis se rozhodl odjet z Washingtonu 5. července.  Několik dní před odjezdem ho navštívil ministr obrany Henry Dearborn a kromě neomezeného úvěru mu předal v hotovosti šestiměsíční plat pro jednoho poručíka, jednoho seržanta, jednoho desátníka a deset vojínů.  Při této příležitosti ho též informoval, že v Pittsburghu bude na něho čekat osm dobrovolníků, kteří mají rozkaz ho doprovázet až do Saint Louis.  Další členy výpravy si může potom vybrat z pevnosti Massac na řece Ohio a Kaskasia na řece Mississippi.  V případě, že bude chtít najmout civilisty jako průvodce nebo tlumočníky, armáda pokryje veškeré výlohy. Jak se později ukázalo, toto poslední rozhodnutí mělo rozhodující vliv na úspěch celé výpravy.

 4. července Amerika slavila Den nezávislosti. Během dopoledne se však pozornost washingtonských občanů obrátila úplně jiným směrem. Místní noviny National Intelligencer totiž přinesly senzační zprávu.  Francouzský císař Napoleon Bonaparte prodal Spojeným státům celou Louisianu, čímž se rozloha mladé republiky prakticky zdvojnásobila.  Lewis pochopitelně přijal tuto zprávu s náležitým vlasteneckým nadšením, avšak současně si uvědomil, že koupí Louisiany se změnily některé aspekty spojené s výpravou.  V prvé řadě budou na domácím území až ke Skalistým horám, indiánské kmeny v povodí Missouri od dneška spadají pod vládu ve Washingtonu, a tudíž je bude muset informovat, že jejich nový „Velký otec“ nesídlí daleko za mořem, ale v jejich sousedství, a že Spojené státy si mohou činit nárok na veškerý obchod s kožešinami.

 Lewis dorazil do Pittsburghu 15. července. K jeho nemilému překvapení stavba člunu, který měl být podle kontraktu hotov ke 20. červenci, ani nezačala.  Kontraktor se vymlouval, že dřevo přivezli pozdě, že nebylo správně vysušené a že na zpoždění nenese žádnou vinu.  Když se konečně dal do práce, jeho stavitelské úsilí bylo pod vlivem pravidelně konzumované whisky.  Jinými slovy ráno vyspával opici, přes oběd přibil pár prken a odpoledne už opět sotva stál na nohou. Lewis ho zapřísahal, aby se držel pily a sekery a ne láhve, a když to nepomáhalo, hrozil mu, že zruší kontrakt. Pochopitelně to byla jen planá vyhrůžka, protože široko daleko nebyl nikdo, kdy by mohl podobný člun postavit. Tesař sliboval, že během čtrnácti dnů bude člun dokončen, ale pak se pohádal s pomocníky, ti mu utekli a práce se opět zpomalila. Lewis si zoufal a málem ho prosil na kolenou, aby si pospíšil, protože mezitím hladina Ohia počala nebezpečně klesat.  Jediný světlý moment během jeho pobytu v Pittsburghu byl dopis od Clarka a příchod sedmi dobrovolníků z Carlisle. Osmý zřejmě sebral dopředu vyplacený žold a zmizel.  Clark s nadšením Lewisovu nabídku přijal a v dopise mu oznamoval, že bude na něho čekat v Louisvillu, v malé osadě, jež se nacházela na levém břehu Ohia v dnešním Kentucky.

 Konečně ráno 31. srpna tesař zarazil poslední hřebík, a hned nato Lewis vydal rozkaz dopravit veškerý náklad k řece.  Zde bude na místě se krátce zmínit o typu a velikosti člunu, aby si čtenář udělal určitou představu, s jakým dopravním prostředkem se Lewis vypravil na tak dalekou cestu.  Člun byl padesát pět stop dlouhý a uprostřed osm stop široký.  Patnáct stop od přídě se nacházel stožár na dvě plachty a na pečlivě utěsněné palubě jedenáct lavic pro veslaře. Na vyvýšené zádi byla pak umístěna kabina deset stop dlouhá.  Ložný prostor mohl pojmout náklad ve váze asi dvanácti tun.  Přestože člun měl poměrně ploché dno, a tudíž malý ponor, Lewis se rozhodl nic neriskovat, a zejména když se doslechl, že Ohio je místy jen několik stop hluboké, přikoupil ještě jednu pirogu, aby člun odlehčil.

V každém případě však vyjeli se značným zpožděním a obavy, že jim nízká hladina řeky ztíží cestu, se splnily. Člun zůstával viset na mělčinách a Lewis musel nejednou najmout koně nebo voly, aby je vyprostili z kamenitých prahů.  Za den urazili často jen deset mil a teprve po čtrnácti dnech útrap a dřiny se řeka konečně rozšířila a natolik prohloubila, že mohli poprvé rozvinout obě plachty.  Přesto však při jedné příležitosti Lewis zakoupil další pirogu a nechal do ní přeložit část nákladu.  Po šesti týdnech plavby dosáhli Louisvillu, kde si Lewis potřásl rukou se svým starým přítelem, kapitánem Clarkem, který už na něho netrpělivě čekal.  Jeho bratr Roger Clark pozval všechny členy výpravy na svou usedlost a po dva týdny je hostil zvěřinou, divokými kachnami, vepřovým a pochopitelně neomezeným množstvím whisky.  Čas strávený v Lousvillu však nebyl jen ve znamení hodování, ale v prvé řadě byl věnován výběru dalších mužů pro expedici.  Každý nový kandidát musel být v dokonalém zdravotním stavu, musel prokázat nejen vynikající lovecké a střelecké schopnosti, ale i smysl pro disciplínu a soudržnost, a hlavně oba kapitáni museli s jeho výběrem souhlasit. Když skončili, Lewis poslal Jeffersonovi dopis, v němž mu oznamoval, že bylo vybráno celkem devět mužů, kteří s kapitánem Clarkem a jeho otrokem Yorkem budou tvořit jádro expedice, které pojmenoval – „Průzkumný oddíl“ (Corps of Discovery).

26. října člun a obě pirogy odrazily od přístaviště a pokračovaly v cestě po proudu řeky.  O týden později se na illinoiském břehu objevily tmavé obrysy pevnosti Massac. Od Mississippi je dělilo pouhých třicet pět mil.  Na pevnosti Massac mělo na ně čekat dalších osm vojáků, dobrovolníků z Tennessee, avšak na Lewisův dotaz, kde jsou, velitel pevnosti jen pokrčil rameny.  Oba kapitáni nemínili marnit čas čekáním na osm zatoulaných chlapů, avšak před odjezdem, Lewis požádal jistého George Drouillarda, aby je našel a přivedl je do tábora v Saint Louis, kde výprava měla strávit první zimu.  Snad sám osud vedl Lewisovu ruku, protože jak se později ukázalo, nemohl vybrat lepšího muže. Drouillardův otec byl kanadský zálesák francouzského původu a matka Indiánka z kmene Shawneů. Drouillard byl zkušený lovec a traper, mluvil plynně anglicky a francouzsky a navíc slušně ovládal několik indiánských dialektů, včetně indiánské posunčiny.  Vzhledem k tomu, že Lewis měl povolení najímat civilisty, okamžitě mu nabídl pozici tlumočníka výpravy za dvacet pět dolarů měsíčně.  Drouillard ochotně přijal.

13. listopadu se výprava opět vydala na cestu, avšak druhého dne Lewis onemocněl.  Podle střídavých záchvatů horečky a zimnice nebylo pochyb. Jako mnoho jeho krajanů Lewis se stal obětí viru přenášeného komáry, jejichž černá hejna sužovala každého, kdo se přiblížil ke břehům Ohia a Mississippi. Malarie se tak stala metlou všech osadníků, kteří se usadili na západní straně Appalačských hor a také byla jedním z důvodů masové emigrace do Oregonu a Kalifornie ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století. Naštěstí tehdejší lékařská věda byla obeznámena s učinným lékem, a tudíž se mezi zásobami léčiv nacházelo dostatečné množství chininu. O dva dny později člun a obě pirogy vpluly do kalných vod Mississippi.

Na soutoku obou řek Lewis nařídil několikadenní odpočinek a pak nastala úmorná cesta proti proudu. Řeka byla plná zákrutů a naložená plavidla bylo třeba pravidelně navádět na vnitřní hlubší stranu, kde proud nebyl tak silný.  Přesto však po hodině dřiny obyčejně ujeli sotva jednu míli. Na konci prvního dne bylo oběma kapitánům jasné, že musí najmout více veslařů, a to jak do člunu, tak i do pirog.  28. listopadu dosáhli pevnosti Kaskasia, která se nacházela na illinoiském břehu. Po příjezdu na pevnost se Lewis vykázal pověřením ministra obrany Dearborna a posílil výpravu o dalších dvanáct mužů, kteří je měli doprovázet až do Saint Louis. Urazit zbývajících šedesát mil jim trvalo deset dní.

Původní střed města Saint Louis se rozkládal na mírné výšině nedaleko soutoku Mississippi a Missouri, v relativním bezpečí před jarními záplavami.  Většinu obyvatelstva, jehož počet se pohyboval kolem jednoho tisíce duší, tvořili francouzští Kanaané, kteří zde během čtyřiceti let vybudovali největší středisko kožešinového obchodu v severní Americe.  V povodí horního toku obou řek se nacházela loviště bohatá na srstnatou zvěř, a proto každé jaro trapeři přijížděli s kánoemi naloženými bobřími, norkovými, kuními a liščími kožešinami.  Francouzští a španělští překupníci je potom skupovávali, překládali na velké lodě a dopravovali do New Orleansu, odkud putovaly dál na evropské trhy. Lodě se pak vracely zpět do Saint Louis nejen s luxusním zbožím pro místní zámožné občany, ale i se zbožím, o které byl zájem v indiánských vesnicích.

Jak si to vyžadoval tehdejší protokol, Lewis krátce poté, kdy posádka přivázala člun u přístaviště, navštívil zástupce územního guvernéra, aby si vyžádal povolení pokračovat v cestě po Missouri. Tento úřad vykonával španělský důstojník, jistý plukovník Carlos Dahoult Delassus.  Delassus si vyslechl Lewisovu žádost, a aniž by se dlouho rozmýšlel, ji zamítl. Jednak, jako dobrý byrokrat dobře věděl, že dokud nebude Louisiana oficielně převedena pod americkou správu, Lewis a jeho muži tady nemají co pohledávat, a jednak, jako voják tvrzení, že se jedná o vědeckou výpravu, nevěřil. Lewis si však s jeho rozhodnutím příliš nelámal hlavu.  Podle plánu zde měli příslušníci expedice strávit zimu a informace, které obdržel ještě ve Washingtonu, naznačovaly, že k převodu dojde s největší pravděpodobností před koncem roku. Přesunul se tedy s celou posádkou na illinoiskou stranu řeky a nedaleko vesnice Cahokia se dal do budování zimního tábora.

Zatímco Clark dohlížel na stavbu srubových příbytků, Lewis se nechal pravidelně převážet do Saint Louis, kde nakupoval proviant na cestu po Missouri, sháněl profesionální veslaře a systematicky sbíral informace o severní Louisianě.  Skutečnou studnici vědomostí pak našel v osobě jistého Antoine Soularda, francouzského zeměměřiče, který původně pracoval pro španělského guvernéra. Soulard mu ukázal dokumenty týkající se sčítání lidu z roku 1800, podle kterého se počet obyvatelstva pohyboval okolo deseti tisíc, z čehož dvě třetiny byli běloši a jedna třetina otroci.  Počet indiánského obyvatelstva byl z pochopitelných důvodů neznámý.  Indiáni se v prvé řadě nenechali sčítat a pak se pravidelně stěhovali z jednoho loviště na druhé, takže i pouhý odhad by byl značně nepřesný.  A pak Lewisovi nabídl skutečný poklad.  Nedávno pořízenou mapu severní části Louisianského území, kterou zhotovil skotský obchodník James Mackay. Kromě celé řady zajímavých zeměpisných údajů poskytovala důležité informace o poloze jednotlivých osad. Podle této mapy nejsevernější osídlené místo byla indiánská osada Mandan na horním toku řeky Missouri. Mandanové patřili k velkému kmenu Siouxů a s bělochy udržovali poměrně přátelské styky. Dál na západ pak už byla neznámá země.

Pobyt v táboře probíhal celkem poklidně.  Vojáci chodili na dříví, za slunných dnů se cvičili ve střelbě a soutěžili o ceny, kteréžto se obvykle sestávaly ze zvýšené dávky rumu nebo whisky.  Jednotvárnost zimních dnů teprve pozměnil Drouillardův příchod.  Doprovázen osmi dobrovolníky z Tennessee, Drouilard se objevil v táboře někdy v polovině prosince, a i když ho většina mužů přivítala s nadšením, Lewis se ve svém deníku vyjadřil o jejich kvalitě se značným zklamáním.  Koncem ledna pak obdržel dopis od Jeffersona, ve kterém ho informoval, že Louisiana je definitivně pod americkou správou a sice od 20. prosince. Toho dne byly v New Orleansu podepsány převodní listiny zástupci obou vlád.  Současně byl tímto aktem jednou provždy učiněn konec francouzským územním nárokům na severoamerickém kontinentě s výjimkou několika ostrovů v Karibském moři. Vzhledem k tomu, že touto dobou byl celý Saint Louis a přilehlé oblasti pod několikastopovou vrstou sněhu a místní obyvatelé opouštěli své příbytky, jen když opravdu museli, podobná ceremonie byla odložena až na jaro.  Ráno 9. března se na náměstí před domem zástupce guvernéra shromáždili skoro všichni obyvatelé Saint Louis. Dav mlčky sledoval vojáky v parádních uniformách, jak stahují španělskou vlajku. Pak za bouřlivého jásotu byla vztyčena francouzská trikolora.  Úřad zástupce guvernéra přešel dočasně do rukou předního občana Saint Louis, jistého Amose Stoddarda.  V okamžiku, kdy vlajka měla být opět stažena, několik Francouzů ho se slzami v očích uprosilo, aby ji nechal vlát alespoň do druhého dne.  Stoddard, který plně soucítil se svými krajany, jim vyhověl, a tak hvězdnatá vlajka Spojených států putovala na vrchol stožáru o den později.

S příchodem jara se všech členů výpravy zmocňoval neklid.  Muži postávali na březích rozvodněné Missouri, dívali se do zkalených vln a v duchu si kladli otázky, jaké dobrodružství je očekává na jejím toku. Jindy pozorovali hejna divokých hus táhnoucích do Kanady a přitom počítali, kolik dní jim zbývá do odjezdu.  Pak se obyčejně vraceli do svých příbytků, psali dopisy svým přátelům či příbuzným na rozloučenou, nebo dokončovali poslední úpravy na člunu.  Clark se totiž rozhodl připevnit po obou stranách lodě ochozy, které mohly sloužit jako dřevěné chodníky pro posádku, kdyby bylo třeba posouvat člun bidlem, a které v případě nebezpečí mohly být zdviženy a poskytnout úkryt před šípy nebo kulkami nepřítele. Na přídi též nechal umístit bronzový kanon, který se mohl lehce otáčet všemi směry a podle potřeby bu vypálit desetiliberní kouli nebo kartáčovou nálož.

Lewis mezitím připravil konečný seznam těch, kteří se měli vydat proti proudu Missouri. Dvacet pět mužů rozdělených do tří čet, jimž velel seržant Charles Floyd, Nathaniel Pryor a John Ordway.  Dalších pět mužů, kteří pod velením desátníka Richarda Warfingtona měli doprovázet výpravu do druhého zimního tábora a potom se vrátit. Zbývající tři členy výpravy tvořil Lewis, Clark a jeho otrok York.  Celkem třicet tři chlapů, kteří se nemohli dočkat, až odrazí od přístaviště.  Konečně 20. května po mnoha zkouškách s upraveným člunem a zejména s rozložením nového nákladu, se výprava vydala na cestu.


Jedeme autem, Jiná doprava, Bydlení, Plánujeme trasu, Strava, Národní parky, Fotoreportáže, Dokumenty, Double Life of America, Basic info, Práce v USA

Edited and Designed by Radek Adamec
All rights reserved 1999
Snímky na stránkách byly z 99% pořízeny digitálním fotoaparátem Olympus C1400L a C820L