Odpoledne nastalo loučení. Lewis znova kladl desátníku Warfingtonovi na srdce, že náklad a zpráva pro prezidenta musí za každou cenu dorazit do Saint Louis a v případě, že by se jim Siouxové pokoušeli zabránit v průjezdu, at´ se prostřílí. V hloubi duše však doufal, že k tomu nedojde, protože Gravelines se vracel s nimi a jeho přítomnost měla přispět k nenásilnému řešení případného konfliktu. Potom do člunu nastoupil zbytek posádky.  Čtyři francouzští veslaři a šest vojáků, kteří nebyli vybráni pro cestu k Pacifiku.  Prakticky ve stejnou chvíli, kdy se příd´ člunu stočila na východ, šest naložených kánoí a dvě pirogy zamířily na západ.  Tak zvaný „Průzkumný oddíl“ (Corps of Discovery) tvořilo kromě Lewise a Clarka dvacet pět vojáků a pět civilistů - Drouillard, Charbonneau, Sakajewa a její tříměsíční syn Jean Baptist, a Clarkův otrok York.

 Plavba proti proudu byla však pomalá a namáhavá. Přestože v každé kánoi tři muži zabírali pádly, co jim síly stačily, kvečeru urazili nanejvýš patnáct mil, a když se vítr obrátil proti nim, tak jen deset. Vinu na tom pochopitelně nesl nejen silný proud řeky, ale hlavně váha plně naložených kánoí. Aby alespoň trochu ulehčili pirogám, bud´ Lewis, nebo Clark každý den šlapali pěšky podél břehu.  Přitom však dbali na to, aby vždy jeden z nich byl s výpravou. Terén, kterým projížděli, se prakticky neměnil.  Nekonečná prérie se rozkládala po obou stranách řeky a její monotonost narušil občas jen nepatrný pahrbek či shluk stromů, mezi nimiž se s největší pravděpodobností nacházel pramen.  Stejně jako na podzim se na obou březích pásla stáda bizonů a jelenů, takže Drouillard a ostatní lovci se každý den vraceli s bohatým úlovkem. Clark se ve svém deníku zmiňuje o tom, že díky dřině s pádly každý muž konzumoval denně až šest liber masa.  A byli to také lovci, kteří způsobili první senzaci. 29. dubna večer se vrátili do tábora a na zem před překvapeného Lewise složili skutečné monstrum - šestisetliberního grizzlyho.  Skoro všichni členové výpravy slyšeli o šedém medvědovi od Indiánů, o jeho síle a zuřivosti, zejména když je poraněn. Jen ti nejstatečnější indiánští lovci, kteří vlastnili anglické muškety, se mu odvážili postavit do cesty.  Lewis a Clark byli z počátku přesvědčeni, že Indiáni přehánějí, ale o dva týdny později měli možnost se přesvědčit na vlastní kůži, co tím Mandanové mysleli, když říkali, že grizzly je zlý duch prérie.

 14. května muži ve dvou zadních kánoích spatřili na břehu velkého šedého medvěda. Představa opékaných tlap a náhrdelníku z medvědích drápů lákala.  Přirazili tedy ke břehu, avšak než vystoupili, dohodli se na společném postupu.  Čtyři muži vypálí a další dva budou držet nabité muškety. Ke grizzlymu se přiblížili na vzdálenost čtyřiceti yardů a pak všichni čtyři najednou vystřelili. Všechny čtyři kulky zasáhly medvěda do prsou. Ten se však vztýčil na zadní a s ukrutným řevem se vrhl proti vojákům. Zaduněly další dvě rány. Jedna z kulek přerazila medvědovi lopatku, což ho zpomalilo jen na zlomek vteřiny. Muži se dali na útěk. Medvěd je pronásledoval až k řece, kde se dva muži zachránili tím, že rychle skočili do kánoe a odrazili od břehu. Další dva se skryli v křoví, znova nabili a vypálili. Tím však jen prozradili svůj úkryt.  Oba vojáci pak v panické hrůze odhodili pušky a růžky na prach a skočili do řeky z výšky skoro dvaceti stop.  Medvěd se však nerozmýšlel a pohotově skočil za nimi.  Již se zdálo, že dosáhne jednoho z mužů, když na poslední chvíli zazněl ze břehu výstřel a medvěd zasažen do hlavy se potopil. Při bližším ohledání pak zjistili, že medvěd byl celkem zasažen osmkrát.  Po této zkušenosti lovecké nadšení nejednoho vojáka značně ochladlo.

 26. května došlo k další, i když ne zrovna dramatické, přece jen svým způsobem důležité události. Během polední zastávky se Lewis vyškrábal na vysoký břeh, rozhlédl se kolem sebe a rozčilením se mu rozbušilo srdce.  Na západní straně obzoru uviděl dlouhý tmavý pruh, který by nezkušený člověk považoval za černé mraky blížící se bouře. Lewis si zaclonil oči a všiml si, že hoření část tohoto pruhu lemují malé bílé tečky.  V tom okamžiku pochopil, že tam v dáli se táhnou Skalisté hory, jejichž zasněžené vrcholky jiskřily v záři poledního slunce. K řece se pak vracel se smíšenými pocity.  Na jedné straně ho těšilo, že byl vlastně prvním členem výpravy, který spatřil Skalisté hory, avšak na druhé straně si uvědomoval, že přechod tohoto neznámého horského masívu nebude zdaleka tak jednoduchý, jak si to původně plánoval.  Ještě před odjezdem ho Jefferson ujišt´oval, že Skalisté hory nebudou o mnoho vyšší než Appalačské pohoří na východě.  Něco kolem čtyř tisíc stop.  Avšak jestli touto dobou ještě pokrývá horské hřebeny sníh, jejich výška bude spíše dvojnásobná. Zpráva, že Skalisté hory jsou v dohledu, dodala všem nové energie. Pro vojáky to znamenalo brzký konec dřiny s pádly a přenášením nákladů přes peřeje a pro Sakajewu opětné shledání se svou rodinou, od níž byla před lety násilně odtržena.

 Během dalšího týdne výprava urazila něco kolem stovky mil.  Podle Lewisových výpočtů byli vzdáleni od Velkých vodopádů, o jejichž existenci se dozvěděl od Hidatsů, snad jen tři dny cesty. 3. června však na ně čekalo velké překvapení.  Před zraky obou kapitánů se náhle objevil soutok dvou stejně velkých řek.  Jedna z nich přitékala přímo od západu a druhá od jihozápadu.  Která z nich ted´ byla Missouri?  Lewis se snažil vyvolat ve své paměti jakoukoliv zmínku o nějaké větší řece, avšak bez valného úspěchu.  Jediné, o čem Hidatsové často mluvili, byly vodopády. Jinak tvrdili, že Missouri vede přímo až do Skalistých hor na území Šošónů.  (Pozdější historikové tuto nesrovnalost vysvětlovali tím, že Hidatsové asi vůbec nevěděli, že tato druhá řeka existuje, nebot´ nájezdy na Šošóny prováděli vždy na koních po souši, nikoliv po řece, a ústí této řeky míjeli ve vzdálenosti padesáti až sta mil.) Při bližším průzkumu soutoku většina členů výpravy došla k přesvědčení, že severní rameno je pokračováním Missouri.  Jednak teče přímo ze západu, a pak voda je v něm zrovna tak kalná, a hloubka dna je přibližně stejná jako v řece, po které přijeli.  Přestože tento argument se zdál být zcela přijatelný, Lewis a Clark se rozhodli prozkoumat obě ramena nezávisle na sobě. Lewis se vydal ještě s několika muži podél břehu severního a Clark podél jižního ramene.  Po čtyřech dnech se obě skupiny vrátily k soutoku a oba kapitáni si navzájem vyměnili poznatky.  Lewis ušel podél neznámé řeky skoro šedesát mil a došel k přesvědčení, že to nemůže být Missouri, protože uhýbala příliš ostře na sever.  Clark se vrátil asi po třiceti mílích, aniž se rozhodl tak či onak. Nakonec se však přiklonil k Lewisovi, a sice z jednoduchého důvodu.  Jestliže Missouri pramení ve Skalistých horách, jak to Indiáni tvrdí, pak její vody jsou napájeny tajícím sněhem, který leží na horských úbočích.  A z těchto dvou ramen to bylo levé přitékající z jihozápadu, které se vyznačovalo křišt´álově čistou vodou.

 Toto rozhodnutí patřilo snad mezi nejkritičtější během celé výpravy. Kdyby se kapitáni nechali přemluvit většinou a sledovali tok pravého ramene, dosáhli by s největší pravděpodobností území dnešní severní Montany a národního parku Glacier. Jinými slovy kompletně by minuli Šošóny, neměli by možnost si opatřit koně, a tudíž by se jim nepodařilo překročit Skalisté hory a najít horní tok řeky Kolumbie.  V důsledku nedostatku zásob by se museli vrátit a Lewisovo a Clarkovo jméno by se nestalo symbolem bezpříkladné odvahy a historického úspěchu, ale spíše symbolem smůly a promarněné šance.

 Lewis poté pojmenoval pravé rameno Maria river (řeka Maria) na památku své sestřenice Maria Wood a nařídil zakopat do země část zásob, zejména střelného prachu a olova, včetně jedné pirógy. Potom značně odlehčeni se on, Drouillard a další čtyři vojáci vydali na cestu pěšky, zatímco zbytek výpravy pokračoval v cestě po vodě. Třetího dne pěší skupina zaslechla v dálce hukot, který se každou mílí zesiloval.  Zakrátko nato se nad řekou objevil mlžný závoj, který mohla vytvořit jen obrovská masa vody padající do velké hloubky. Lewise zaplavil vřelý pocit zadostiučinění.  Jeho rozhodnutí sledovat jižní rameno bylo správné. Tam vepředu se nacházely Velké vodopády.

 Po hodině chůze se všichni zastavili u paty čvrt míle širokého kataraktu a mlčky pozorovali miliony galonů vody, které se valily s ohlušujícím rachotem do hloubky padesáti stop. Tvrdá realita však brzy vystřídala pocity nadšení vyvolané tímto úžasným přírodním jevem. Veškerý náklad a sedm lodí bude ted´ třeba přenést po břehu na druhou stranu vodopádů, což zabere několik dní. A podle Hidatsů se nejedná o jeden jediný vodopád, ale o kombinaci několika vodopádů a peřejí. Muži strávili noc nedaleko řeky a druhého dne se rozdělili.  Jeden z vojáků dostal za úkol vrátit se po proudu řeky a informovat Clarka o jejich objevu, ostatní vojáci a Drouillard měli zastřelit několik bizonů, nakrájet maso na plátky a usušit je. Lewis se potom sám vypravil na průzkum, aby zjistil, o jak dlouhou „štreku“ se vlastně jedná. Indiáni nelhali. Opravdu Velké vodopády se skládaly celkem z pěti menších a mezi nimi se v délce šestnácti mil táhly jedny peřeje za druhými. Kolem poledne se Lewise zmocnil hlad. Zrovna procházel kolem obrovského stáda bizonů, a proto, aniž by se dlouho rozmýšlel, jednoho střelil. Bizon padl a Lewis bezmyšlenkovitě pozoroval jeho smrtelné záchvěvy a proud krve vytékající z tlamy, přičemž udělal chybu, která se mu málem stala osudnou - zapomněl znova nabít mušketu.   Náhle za sebou zaslechl známé zamručení.  Prudce se otočil a necelých dvacet stop od sebe spatřil grizzlyho, kterého přilákal pach krve. Lewis pomalu počal ustupovat, avšak medvěd, ztratil zájem o mrtvého bizona a rozeběhl se za ním. Lewis se rozhlédl kolem sebe.  Široko daleko nebyl strom a od řeky ho dělilo kolem stovky yardů. Vsadil všechno na jednu kartu a rozeběhl se ke břehu v domnění, že ve vodě se mu lépe ubrání.  Zřejmě tenkrát nevěděl, že se ještě nenarodil člověk, který by grizzlymu utekl.  Lewis vběhl do vody ve chvíli, kdy již na krku cítil jeho horký dech. Uprostřed řeky se zastavil, obrátil se a na medvěda namířil krátkou píku, kterou vždy nosil u sebe.  Grizzly se jakoby zázrakem zastavil, potřásl hlavou, otočil se a pomalu se vracel na břeh.  Co ho přimělo, aby upustil od pronásledování, se Lewisovi nikdy nepodařilo vysvětlit.  Jednu věc si však na dlouho zapamatoval, a sice že po výstřelu má vždycky znova nabít.

 Přenášení, respektivě převážení nákladu a kánoí trvalo skoro deset dní.  Omezený rozsah tohoto seriálu bohužel nedovoluje podrobný popis, přesto je však třeba zdůraznit, že celá tato operace probíhala nejen ve znamení potu, krvavých mozolů a bojů s komáry, ale také vynalézavosti a dokonalé spolupráce. Například, aby si ulehčili práci, vojáci si postavili jednoduchý vůz. Z kmene vysokého topolu, nařezali „koláče”, které posloužili za kola, stožár na plachtu z druhé pirogy, který byl z tvrdého dřeva, rozřezali na nápravy a ze zbytku topolu nařezali prkna a zhotovili jednoduchou voj. Lewis se poté rozhodl zakopat druhou pirogu, která byla příliš těžká a špatně ovladatelná v mělké vodě. Zbývajících šest kánoí však nemohlo pobrat již tak dost zredukovaný náklad, a proto na druhé straně vodopádů, kde se nacházelo větší množství stromů, zejména topolů, vojáci zhotovili další dvě menší kánoe.  Na štěstí tak zvaný Americký topol (cottonwood) má poměrně měkké dřevo, takže dlabání kánoí nezabralo příliš mnoho času, a navíc tato plavidla byla nejen pevná, ale také i poměrně lehká.

 15. července výprava opustila tábor a pokračovala v cestě.  Krajina se ted´ počala rapidně měnit.  Nekonečné roviny ustoupily kopcovitému terénu, neklamná známka, že se blíží k podhůří Skalistých hor.  Řeka často protékala úzkými kaňony, jejichž stěny dosahovaly výšky až tisíce stop, stáda bizonů zmizela a místo nich se na březích objevili jeleni a na skalních útesech horské velkorohé ovce.  Po Šošónech však ani stopy.  Lewise napadlo, že Šošóni si asi pravidelnou střelbu lovců vysvětlují jako přítomnost jejich úhlavních nepřátel Hidatsů nebo Černonožců a ustupují před nimi hlouběji do hor.  Proto opět rozdělil výpravu na dvě skupiny.  Sám zůstal u kánoí a Clark v čele několika vojáků vyrazil po souši vpřed.  Koncem července dosáhli malebného údolí, které svým tvarem připomínalo obrovskou pánev. Ze všech stran je uzavíraly zasněžené vrcholky hor a uprostřed se modral soutok tří malých říček.  Bez ohledu na to jak úchvatná scenérie se před nimi prostírala, oba kapitáni se nemohli ubránit tísnivému dojmu, že se bude opakovat situace z minulého měsíce. Které z těchto ramen povede dál do hor?  Nezbylo však nic jiného než se v údolí utábořit a začít vysílat průzkumné skupiny. Konec konců několikadenní odpočinek nemohl škodit.  Mnoho mužů bylo na pokraji svých sil, nebot´ denně museli přetahovat kánoe přes mělčiny či peřeje a navíc ke komárům se přidal další nepřítel, a to drobné kaktusy (prickly pear), jejichž ostny pronikaly měkkou kůží mokasinů a do krve rozdíraly chodidla.  Lewis mezitím pojmenoval severní rameno Jeffersonova řeka, střední rameno Madisonova na počest ministra zahraničí Jamese Madisona a jižní rameno Gallatinova řeka na počest Alberta Gallatina, ministra financí. Tentokrát to byla Sacagawea, která pozvedla všem náladu. Při průzkumu údolí poznala místo, kde byla unesena, a pokud se dobře pamatuje, vesnice, kde Šošóni trávili pravidelně léto, se nacházela za nedalekým hřebenem, na břehu řeky, jež tekla na západ.

 Pro Lewise byla tato informace nesmírně důležitá, protože to znamenalo, že se před nimi nachází západní vodní předěl, a tudíž horní tok řeky Kolumbie nemůže být daleko.  Po krátké poradě se oba kapitáni rozhodli opět rozdělit výpravu na dvě skupiny. Tentokrát to byl Clark, který zůstal u kánoí, protože jeho nohy byly v dosti špatném stavu. 9. srpna Lewis se třemi dalšími vojáky a Drouillardem zamířil k horám, kde doufal, že najde Šošóny. Před odchodem ještě stačil udělat malou poznámku do svého deníku: „Jsem přesvědčen, že nás Šošóni přijmou s otevřenou  náručí.  Jakmile jim řekneme, že bílí obchodníci přinesou střelné zbraně, udělají všechno, co bude v jejich silách, aby nám pomohli najít Kolumbii. Obchod s Američany jim umožní lepší obranu proti Hidatsům a Černonožcům.”

 Třetího dne Lewis spatřil v dálce malý bod.  Vytáhl z ruksaku dalekohled, přiložil jej k oku a radostně vykřikl. Přímo proti němu přijížděl na koni mladý Indián.  Lewis odložil pušku, posadil se na zem a před sebe rozprostřel vojenskou houni. Na ni pak položil několik předmětů na znamení, že je ochoten je za něco vyměnit. Indián se přiblížil asi na sto padesát yardů, zastavil se a neznámého cizince si pozorně prohlížel.  Lewise, který byl dobronzova opálený a měl na sobě oblek z jelenice, napadlo, že ho možná považuje za příslušníka nějakého jiného kmene.  Rychle si vyhrnul rukáv, obnažil světlou paži a vykřikl jediné šošónské slovo, které se naučil od Sacagawey: „Tab-Ba-Bone! Tab-Ba-Bone!” (Bílý muž.) Chlapec pobídnul koně, avšak vtom jeho zrak padl na další čtyři ozbrojené muže, kteří se blížili k Lewisovi. Prudce otočil koně, šlehl ho krátkým pleteným bičem a zakrátko zmizel z dohledu.  Lewis si málem zoufal. Jestli se Šošóni zaleknou a ustoupí dále do hor, výprava bude bez koní a nakonec se budou muset všichni vrátit do Mandanu a zkusit své štěstí příští rok. Po chvíli však vojenská disciplína a vrozený optimizmus zvítězily nad dočasným neúspěchem.  Lewis mávl na ostatní a vydal se po koňských stopách. Odpoledne se rozpršelo, déšt´ smyl stopy a promočeným vojákům nezbylo nic jiného než se utábořit.

 Druhého dne dosáhli horského hřebenu a opravdu narazili na říčku, jež tekla na západ. Pochopitelně se jednalo o historický moment. Tito čtyři Američané byli první běloši, kteří stanuli na vodním předělu a kterým se naskytl pohled na rozlohu Skalistých hor. Rozhodně to však nebyl radostný moment.  Místo pozvolna klesajícího terénu, jak původně očekávali, se před nimi tyčil horský masív, který je na dnešních mapách zakreslen pod jmenem pohoří Bitteroot, a jehož zasněžené vrcholky dosahují výše jedenácti tisíc stop (3 343 m). Muži sestoupili dolů do údolí a po několika mílích se na ně opět usmálo štěstí.  Na břehu říčky překvapili starou Indiánku s mladou dívkou. Dívka se dala na útěk, avšak stará Indiánka zůstala sedět na místě a jen svěsila hlavu, jakoby očekávala smrtelnou ránu tomahawkem.  Lewis k ní přistoupil, pronesl několikrát Tab-Ba-Bone a do ruky jí dal hrstku modrých korálků.  Squaw se uklidnila a pak Drouillard jí pomocí posunčiny požádal, aby je zavedla do vesnice. Žena přikývla a zavolala dívku.  Sotva ušli dvě míle, uslyšeli dusot kopyt. Podél potoka se řítilo kolem šedesáti bojovníků pomalovaných válečnými barvami a připravených utkat se v boji s neznámými vetřelci.  Jen přítomnost obou Indiánek zabránila tragedii.

 Jakmile stará squaw oznámila, že přítomní muži jsou běloši a že nemají nepřátelské úmysly, náčelník seskočil s koně, po obličeji se mu rozlil úsměv a se slovy: „Ah-hi-e” (Mám radost) přistoupil k Lewisovi a obejmul ho.  Lewis pohotově vytáhl dýmku, pokynul náčelníkovi, aby se posadil a potom za nezbytné Drouillardovy asistence se pokusil náčelníkovi vysvětlit, že přicházejí v míru, že chtějí pokračovat v cestě na západ a že budou potřebovat koně. Náčelník, jehož jméno bylo Cameahwait, pokyvoval hlavou a pak vyzval Lewise a jeho doprovod, aby ho následovali do jejich vesnice či spíše tábora na břehu říčky, kterou Šošóni nazývali Lemhi.  Jejich příchod způsobil neobyčejný rozruch. Přestože se celá řada Šošónů odvažovala na východní stranu hor, zejména v době lovu bizonů, žádný z nich se však nikdy nesetkal s bělochem.  Lewis rozdal korálky, zrcátka a několik nožů a tím si zajistil příslib několika bojovníků, že se s ním zítra vypraví naproti Clarkovi. Přes noc si to však milí bojovníci rozmysleli a když se měli druhého dne ráno vydat na cestu, Lewisovi prostě oznámili, že nikam nepůjdou. Jako důvod uvedli podezření, že je běloši chtějí vylákat na druhou stranu předělu a tam je vydat do rukou Hidatsů nebo Černonožců. Lewis se zapřísahal a trochu nezodpovědně tvrdil, že bílí mužové by nikdy nebyli podobné podlosti schopní, potom hrozil, že když mu nepomůžou, že bílí obchodníci nikdy nepřijdou mezi Šošóny, a když ani to nepomohlo, uchýlil se ke lsti, která se mezi divochy obyčejně setkala s úspěchem a sice zapochyboval o jejich statečnosti.  Zcela podle očekávání tento trik pomohl a kolem poledne se vydalo na druhou stranu vodního předělu třináct bojovníků v čele s Cameahwaitem, tři squaw a třicet koní. Čtenář si asi lehce domyslí, že Lewis a jeho muži se po celou cestu v duchu modlili, aby náhodou nenarazili na pár zatoulaných nepřátelských Indiánů, protože Šošóni by jim v životě neuvěřili, že se jedná jen o náhodu.

 16. srpna kavalkáda dosáhla horního toku Jeffersonovy říčky v očekávání, že se tam setkají s Clarkem. Před Lewisovým odchodem se oba kapitáni dohodli, že se Clark bude držet severního ramene a postupovat s kánoemi, jak nejdále to bude možné.  Šošónů se však opět zmocnilo podezření, že něco není v pořádku a nepokrytě dávali najevo, že se vrátí.  Lewisovi se podařilo na poslední chvíli přemluvit Cameahwaita, aby posečkali s odchodem alespoň jeden den. Tuto noc nikdo nespal. Lewis trnul hrůzou, že se ráno probudí a Šošóni budu pryč a Šošóni zase upírali oči do noci přesvědčeni, že se každým okamžikem táborem rozlehne válečný pokřik jejich nepřátel a nastane boj na život a na smrt. Ráno přišel Lewis s návrhem.  Drouillard doprovázen jedním z bojovníků se vypraví po proudu říčky a pokusí se najít Clarka.  Squaw, ostatní bojovníci a koně zůstanou v táboře. A pak na znamení úpřimnosti a poctivosti svým úmyslů,vložil Cameahwaitovi do ruky svou pušku se slovy: „Jestli se ukáže, že to je léčka, můžeš mě zastřelit.“  Tento dramatický a svým způsobem zoufalý krok z Lewisovy strany udělal na náčelníka Šošónů očekávaný dojem. Cameahwait přikývl a Drouillard se ještě s jedním mladým Šošónem vydal na cestu. Po několika hodinách napjatého čekání se rozhrnulo houští, objevil se dotyčný bojovník a s širokým úsměvem v tváři spokojeně oznamoval, že bílí mužové přicházejí.

 Krátce poté dorazil do tábora Clark, Charbonneau a Sacagawea a jen člověk s neobyčejně bohatou fantazií si dovede představit přivítání jakého se jim dostalo. Ony tři squaw, které doprovázeli skupinu okamžitě poznali Sacagaweu, a když Sacagawea v Cameahwaitovi poznala svého bratra, radost Šošónů nad tímto shledáním neznala mezí. Původně opatrní a podezíraví Indiáni byli ted´ ochotni tak říkajíc snést Lewisovi modré z nebe. Pochopitelně Lewis kul železo, dokud bylo žhavé. Opět vytáhl dýmku míru a zahájil konferenci, během které mohl konečně prodiskutovat celou řadu detailů, aniž by existovalo nebezpečí, že se polovina informací ztratí díky nedokonalému překladu a nebo vznikne celá řada nedorozumění.  Přesto však komunikování nebylo zrovna nejjednodušší. Sacagawea překládala ze šošónštiny do hidatštiny, Charbonneau z hidatštiny do francouzštiny a Drouillard z francouzštiny do angličtiny.

 Lewis se ze zcela pochopitelných důvodů soustředil na informace týkající se horního toku Kolumbie. Avšak během několika sezení s Cameahwaitem zjistil, že splavný tok této řeky je vzdálen několik set mil a že ho od něho dělí prakticky neprůchodný horský terén.  Jinými slovy Jeffersonovy naděje či vize snadné cesty po souši, jež by spojila Missouri a Kolumbii se definitivně rozplynuly.  Cameahwait se přiznal, že nikdy nebyl na druhé straně pohoří Bitterroot, avšak nedaleko od řeky, jež se vlévá do „velkého jezera“ se „špatnou vodou“ žijí tak zvaní Nez Percové (Propíchnuté nosy), indiánský kmen, který mu poskytne příslušné informace.  Mezi Šošóny žije jeden starý muž, který k nim zná cestu, a na znamení nekonečné vděčnosti, že bílí mužové zachránili Sacagaweu, Cameahwait je ochoten ho vyslat s nimi jako průvodce.

 Lewis přijal Cameahwaitovu nabídku též s nekonečnou vděčností a počal konat přípravy na cestu, jež se měla stát nejnamáhavějším úsekem celé expedice k Pacifiku.  Vojáci zakopávali kánoe, z pádel zhotovovali nákladní sedla, avšak většinu času trávili návštěvou šošónské vesnice, kde pod Lewisovým dohledem vyměňovali nože, sekery, olověné kulky a střelný prach za koně.  A že Šošóni byli zdatní obchodníci, se dalo usoudit z jednoho záznamu v Clarkově deníku: „Divoši rychle vycítili, že koně jsou pro nás životně důležití, a proto zvyšují ceny. Včera jsem dal za koně svou pistoli, nůž a sto kulek s prachem.“