Šest dnů uplynulo v otupující jednotvárnosti, která se vyznačovala dřinou u vesel a bojem s hejny komárů. Oba kapitáni však věděli, že se blíží na indiánské území, a že mrtvé ticho podél řeky může kdykoliv přerušit válečný pokřik Siouxů.  Lewis se tedy rozhodl zpřísnit disciplínu. Po poradě s Clarkem vydal tak zvaný rozkaz k 26. květnu, podle kterého se denně konala prohlídka zbraní, byly přesně stanoveny povinností seržantů a určen pevný režim nočních stráží.  A že měl v úmyslu trvat na jeho dodržování za každou cenu se ukázalo v polovině července, kdy seržant Ordway našel strážného schouleného na zemi a v tvrdém spánku.  Druhého dne se konal vojenský soud a po krátkém rokování Lewis a Clark vynesli rozsudek: Po čtyři dny bude dotyčný strážný mrskán mokrým provazem na nahá záda a každý den obdrží sto ran. Čtenáře asi zamrazí při pomyšlení, jak se musel onen nešt´astník cítit čtvrtého dne.  Na druhé straně však představa přepadnutého tábora a zmasakrováných členů výpravy bojechtivými Siouxi zdaleka převýšuje představu zkrvavených zad.

 Expedice urazila skoro šest set mil, avšak po Indiánech nebylo ani stopy.  Tato záhada se však dala lehce vysvětlit. Siouxové prostě lovili bizony a velká stáda se touto dobou nacházela ve značné vzdálenosti od řeky. Krajina, kterou nyní projížděli, se pronikavě změnila.  Nekonečné roviny vystřídal zvlněný terén, na obou březích řeky se pásla stáda srn a jelenů, a navíc se přes den ochladilo. Když konečně zastřelili prvního bizona a hodovali na stejkách z jeho hřbetu, všichni byli přesvědčeni, že se nějakým nevyzpytatelným řízením osudu dostali do ráje.  Z této pohody však byli hrubě vyrušeni úmrtím jednoho člena výpravy. Seržant Charles Floyd si náhle počal stěžovat na prudké bolesti v břiše.  Lewis se ho pokoušel léčit pomocí medikamentů, které měl k dispozici, avšak žádný z nich neměl žádaný účinek a o několik dní později, 20. srpna, seržant zemřel. (Pozdější historikové došli k závěru, že se s největší pravděpodobností jednalo o zánět slepého střeva). Muži vykopali hrob na vyvýšeném místě při ústí bezejménné říčky, Lewis pronesl krátkou řeč a pak zazněly salvy z pušek. Na hrob potom umístili cedrový sloupek se jménem a hodností, a návrší pojmenovali Floyd Bluff a říčku Floyd River.

O týden později dorazili na území dnešní Jižní Dakoty. 29. srpna kolem desáté ráno se najednou na břehu řeky objevilo sedmdesát bojovníků na koních a posádce člunu signalizovalo, že chtějí s nimi mluvit.  Lewis dal veslařům znamení, a člun se opatrně přiblížil ke břehu.  Vojáci s puškami připravenými k výstřelu mezitím soustředěně sledovali Indiány.  Mezi bojovníky se náhle objevil běloch a přátelsky oslovil Američany. Představil se jako Pierre Dorian, traper a obchodník s kožešinami, a hned nato překvapenému Lewisovi vysvětlil, že nedaleko se nachází vesnice Yanktonských Siouxů, kteří by rádi mezi sebou uvítali bílé muže. Poté, když oba kapitány ujistil, že tito Siouxové nemají žádné nepřátelské úmysly, Lewis přistoupil na jeho návrh zasednout s hlavními náčelníky u poradního ohně a zahájit tak diplomatickou činnost mezi Indiány, kterou ho pověřil Jefferson.

Vesnici tvořilo asi čtyřicet týpí a počet jejích obyvatel se mohl pohybovat okolo pěti až šesti set lidí.  Kdo všechno se zúčastnil tohoto prvního jednání se Siouxi, se dnes už neví, avšak v každém případě to byl Lewis a Clark, jeden nebo dva seržanti a Dorion jakožto tlumočník.  Lewis rozdal dary, konkrétně několik železných kotlíků, nožů a tabák, a pěti náčelníkům připnul na prsa medaile s Jeffersonovým portrétem.  Pak celkem namátkou vybral jednoho z nich, prohlásil ho za hlavního náčelníka a obdaroval ho pestrým důstojnickým kabátcem, třírohým kloboukem a americkou vlajkou.  Pak pronesl svůj projev.  Přítomné Indiány informoval o tom, že jejich nový otec již nesídlí za mořem, že si přeje, aby všechny jeho rudé děti žily v míru, a když zakopají válečnou sekeru, vyšle do jejich vesnic obchodníky, kteří přinesou vše, co potřebují.  Železným nářadím počínaje a střelným prachem a olovem konče.  Řeč potom ukončil přáním bílého otce, aby ho velcí siouxští náčelníci navštívili ve Washingtonu.  Náčelníci mlčky Lewise vyslechli a potom odpověděli, že si váží Lewisových moudrých slov, ale že se musí nejdříve poradit, a že mu odpoví zítra.  Mezitím jsou bílí mužové vítanými hosty a obyvatelům vesnice bude ctí, když se večer zúčastní slavnosti na jejich počest.  Kapitáni přikývli, a tak se stali poprvé svědkem velkého válečného tance, doprovázeného duněním tamtamů a rachotem chřestidel zhotovených z jeleních a srnčích kopyt.

Druhého dne přišli náčelníci s odpovědí. Kmen je chudý a přeje si obchodovat s bílými muži. Co se týče cesty do Washingtonu, jsou ochotni splnit přání bílého otce, pokud ovšem Dorion pojede s nimi. Nejstarší náčelník, kterého Lewis obdaroval uniformou a vlajkou, pak vyjádřil své pocity za všechny ostatní.  Siouxové si váží darů bílých mužů a jsou pevně přesvědčeni, že jejich slova otevřela uši Yanktonů.  Nejsou si však jisti, že se jim podaří otevřít uši ostatních Siouxů žijících podél hořeního toku Missouri.  A pak lakonicky dodal:  „Pět soudků prachu by mělo větší váhu než pět medailí.“ Toto přání Lewis bohužel nemohl splnit, i kdyby chtěl.

Prorocká slova Yanktonů se splnila 23. září, kdy výprava narazila na dvě velké vesnice Tetonských Siouxů. Zpočátku se zdálo, že i toto setkání proběhne podobně jako předchozí, avšak na rozdíl od Yanktonů Tetonští Siouxové byly mnohem agresivnější.  První nesnáz spočívala v tom, že Drouillardova posunčina nemohla vyjádřit nejdůležitější body Lewisova projevu. Poté, když Lewis rozdal medaile, pár smotků tabáku a americkou vlajku, dva náčelníci dali jasně najevo, že podobné „dary“ považují za urážku.  Kapitáni se pokusili zachránit situaci tím, že pozvali oba náčelníky na člun a tam je pohostili whiskou.  Ohnivá voda se jim pochopitelně zamlouvala, ovšem zkonzumované množství whisky mělo za následek, že se opět počali domáhat většího množství darů, zejména střelného prachu a olova. Clark nařídil oba náčelníky násilím dopravit do pirogy a ještě s několika veslaři je odvezl ke břehu.  V okamžiku, kdy se chtěl vrátit ke člunu, několik bojovníků chytilo provaz na přídi a náčelníci prohlásili, že výprava může pokračovat v cestě na sever, jen když se vyplatí. Clarkovi však došla trpělivost.  Vytáhl kord a nařídil veslařům, aby nabili své muškety.  Lewis, který toto drama pozoroval z paluby člunu, nechal nabít kanon sekaným olovem, zamířil jej na shluk Indiánů na břehu a zapálil lunt. Někteří bojovníci, kteří byli obeznámeni s palebnými zbraněmi bělochů, ustoupili, ostatní nasadili šípy na tětivy a napnuli luky.

Pozdější historikové spekulovali o tom, co by se stalo, kdyby Lewis nebo Clark dali povel k palbě.  V každém případě by to byl konec expedice. Nejen, že by se museli vrátit, ale asi s největší pravděpodobností, by většina z nich zahynula na místě konfliktu.  Proti několika stům bojovníků by neměli šanci už jenom proto, že než se jednomu vojákovi podařilo znova nabít mušketu, indiánský bojovník mohl vystřelit až pět šípů a ty na krátkou vzdálenost byly prakticky zrovna tak smrtelné jako olověná kulka.  Po celé severní Louisianě by se rozkřiklo, že Američané jsou nepřátelé a všechny indiánské kmeny by obnovily spojenectví s Anglií.  S jejich pomocí by Angličané během války v roce 1812 mohli lehce připojit toto území ke Kanadě a ..., zkrátka a dobře chod americké historie by se asi ubíral poněkud jiným směrem.  Že se tak nestalo, je zásluhou třetího náčelníka – Černého bizona, který kromě výše zmíněných darů dostal také třírohý klobouk. Černý bizon v kritickém okamžiku přistoupil k piroze a vzal Indiánům z ruky provaz a rukou naznačil Clarkovi, že jsou volni.  Krize pominula. Bojovníci zasunuli šípy do toulců a vojáci sklonili pušky.  Černý bizon pak požádal Clarka, aby ho svezli několik mil proti proudu, kde se nachází jeho vesnice a kde se jim dostane lepšího přivítání. Clark a Lewis po krátké poradě souhlasili a druhého dne se jim naskytla možnost navštívit vesnici skoro s tisíci obyvateli.

 Tetonští Siouxové byli ve slavnostní náladě.  Před několika dny se jim totiž podařilo ve velké bitvě porazit své tradiční nepřátele Omahy a zajmout kolem padesáti žen a dětí. Večer na pestře pomalovaných bizoních kůžích přinesli oba kapitány do vesnice, složili je před poradní týpí a velký pow-vow mohl začít. Posvátná dýmka míru kolovala mezi Američany a Indiány, a Lewis využil této vznešené chvíle k tomu, aby přednesl svůj obligátní proslov. Vzhledem k tomu, že byl opět překládán do posunčiny, málokdo mu rozuměl; zejména žádost, aby Siouxové ukázali dobrou vůli a propustili Omahy, zůstala absolutně bez odezvy. Naopak ještě téhož večera Indiáni uspořádali velký skalpový tanec, kterého se zúčastnily squaw s tyčemi, na nichž se houpaly desítky skalpů, včetně těch, které jejich muži přinesli z nedávného boje s Omahy.  Kapitáni se nemohli ubránit dojmu, že Siouxové se jim asi snaží naznačit, co si myslí o jejich mírových návrzích.

 Výprava strávila ve vesnici dva večery a třetího dne se chystala k odjezdu. Siouxové byli přesvědčeni, že ted´ nastane dlouho očekávaná chvíle, kdy bílí mužové začnou rozdávat dary, avšak nic takového se nestalo. Černý bizon, zřejmě pod nátlakem svých soukmenovců a ve snaze zachránit si reputaci, se obrátil ke Clarkovi a žádal ho o nějakou pozornost. Když viděl, že se k tomu nemá, nabídl oběma kapitánům mladou squaw, avšak ti sice zdvořile ale rozhodným tónem odmítli. Několik bojovníků se pak vrhlo k provazu, kterým byl člun připoután ke břehu a už se zdálo, že se bude opakovat situace z předchozích dnů, když Lewis hodil na břeh několik smotků tabáku a přitom výhružně zamířil hlaveň děla na Indiány.  Ti rychle sebrali tabák, Clark vytáhl provaz na palubu a člun se pomalu začal vzdalovat od vesnice.

 Dnešního čtenáře jistě napadne, proč takového rozruchu kvůli několika cetkám. Byla to lakota, pod vlivem které jednali oba kapitáni, nebo nedostatek pochopení? Ani jedno, ani druhé. V prvé řadě zásoby darů musely vydržet po dobu celé cesty, zejména musely být v hojném množství pro indiánské kmeny, které měly poskytnout pomoc při přechodu Skalistých hor a v druhé řadě Lewis a Clark se obávali, že by mohli vytvořit nebezpečný precedent.  Jinými slovy výprava byla na americkém území, tudíž průjezd po řekách musel být volný a už jenom myšlenka, že by budoucí obchodníci s kožešinami museli platit jakési poplatky, byla zcela nepřijatelná.

 Následující dny ubíhaly celkem klidně.  Lewis a Clark střídavě prozkoumávali krajinu podél břehů a do deníku zanášeli popis hornin a nově objevených zvířat, například psounů (prairie dogs) a antilop (pronghorns), které původně považovali za jakýsi druh koz. Člověk si dovede jistě představit jejich údiv, když poprvé spatřili velké stádo bizonů, jež Lewis odhadoval na tři tisíce kusů. Počasí bylo již definitivně ve znamení podzimu. Srny a jeleni též ve velkých stádech plavali přes řeku, aby se stěhovali na zimní pastviny, divoké husy táhly na jih a ráno zemi pokrývala jinovatka, což mělo za následek definitivní konec jejich největšího nepřítele - komárů.  Od Mandanu, kde měli v úmyslu strávit zimu, je dělilo necelých dvě stě mil.

 Za zmínku ještě snad stojí jejich setkání s Arikary, ke kterému došlo začátkem října. Arikarové byl celkem mírumilovný kmen, jehož příslušníci se živili převážně pěstováním kukuřice a tykví, které potom vyměňovali Siouxům za bizoní maso a kožešiny.  V důsledku jejich přátelského vztahu k bělochům v jejich vesnicích žilo obyčejně několik kanadských traperů a obchodníků. Arikarové přivítali výpravu s netajenou zvědavostí a nečekanou pohostinností. Lewis rozdal dary a jako vždy přednesl svou řeč, které díky jistému Josephu Gravelinesovi, který dokonale ovládal jak jazyk Arikarů, tak i Siouxů, všichni rozuměli. Poselství nového bílého otce zřejmě udělalo na Arikary velký dojem. Jeden z náčelníků, jehož jméno se bohužel nedochovalo, se nabídl, že na znamení dobré vůle doprovodí výpravu do Mandanu. Tato nabídka způsobila značný rozruch, nebot´ Mandanové a s nimi sousedící Hidatsové byli jejich tradiční nepřátelé. Netřeba říkat, že oba kapitáni tuto nabídku ochotně přijali.

 24. října členové výpravy spatřili v dálce tmavé obrysy mandanských vesnic. Na základě informací, které získali v Saint Louis a které jim poskytl Gravelines, jak Lewis, tak i Clark měli o nich poměrně přesnou představu. Osadu Mandan tvořily tři mandanské a dvě hidatské vesnice s celkovým počtem obyvatel kolem čtyř tisíc. V létě sloužil Mandan za velké středisko výměnného obchodu nejen s bělochy, ale i s ostatními indiánskými kmeny, zejména Cheyenny, Kiowy, Assiboiny, Arapahy a Crowy. Zboží, které se tu nabízelo, poskytovalo rozmanitý výběr. K mání tu byli koně a muly z Mexika, bohatě zdobené jelenicové obleky Cheyennů, anglické muškety, pestré přikrývky, bizoní kůže a košíky se sušeným masem a ovocem. 

Přijetí, které se výpravě dostalo, bylo vskutku přátelské, zvláště když Lewis oznámil, že zde hodlají strávit celou zimu. Mandanové, kteří byli nejen zdatní lovci bizonu, ale i dobří obchodníci, si rychle uvědomili výhody, které jim vyplynou z půlročního pobytu expedice a proto se snažili všem účastníkům vyjít vstříc. Hidatsové se však chovali mnohem zdrženlivěji a na přítomnost bělochů se dívali se značným podezřením. Lewis navštívil hlavního náčelníka Mandanů Černého pantera a zahájil diplomatickou ofenzivu. Představil mu náčelníka Arikarů a opět s Gravelinesovou pomocí vyřizoval Jeffersonovo přání o míru mezi indiánskými kmeny. Přitom neopomněl zdůraznit, že jestli rudé děti splní požadavky bílého otce, budou odměněny příchodem amerických obchodníků, kteří přinesou zboží, o jakém se jim nesnilo. Vize rozšířeného obchodu s Američany natolik inspirovala mandanské náčelníky, že nejen přislíbili věčný mír se svými sousedy, ale navíc ještě pomohli najít vhodné místo pro zimní tábor a přivážet dřevo na jeho stavbu.

 Tak zvaná Mandanská „pevnost” se nacházela na severním břehu řeky Missouri, přímo naproti jedné z mandanských vesnic a tvořily ji dvě řady srubových obydlí obehnaných osmnáctistopovou palisádou.  Vedle brány se nacházel ochoz pro strážného, a protože Lewis nechtěl nic riskovat, hned vedle ochozu na speciální plošině také otočné dělo, jež nechal přenést z člunu do tvrze. Netřeba říkat, že stavba pevnosti přilákala mnoho zvědavců. Kromě Indiánů přicházeli též trapeři ze sousedních vesnic a jednoho dne se na staveništi objevil jistý Toussaint Charbonneau, francouzský Kanad´an, který žil mezi Hidatsi.  Chvíli okukoval vojáky, jak přisekávají trámy a skládají je na sebe a pak se dal do řeči s Drouillardem.  Zakrátko nato stáli oba před Lewisem a Drouillard hlásil, že Charbonneau by se chtěl přidat k výpravě jako tlumočník. Lewis ponejprv odmítl, protože Charbonneau neuměl anglicky, ale když mu Drouillard přetlumočil skutečný důvod, Lewis okamžitě změnil svůj názor. Charbonneau měl totiž dvě ženy a sice Indiánky z kmene Šošónů, které mohly poskytnout neocenitelné služby ve chvíli, kdy výprava dorazí do Skalistých hor. Hidatsové je unesli před několika lety během nájezdu na horské oblasti a Charbonneau, který obchodoval s kožešinami a žil mezi Hidatsi, je v sázce vyhrál na jednom z bojovníků. Lewis trval ovšem na tom, že může vzít jen jednu squaw, načež Charbonneau se rychle rozhodl pro patnáctiletou Sacagaweu, která jako její manžel celkem slušně mluvila jazykem Hidatsů … a také v téže době byla v jiném stavu. I když oba kapitáni si byli vědomi toho, že přítomnost mladé Indiánky bude přínosem, přesto však žádný z nich netušil, že tímto krokem si vlastně zajistili úspěch celé expedice.

Koncem listopadu dorazily do zimního tábora špatné zprávy. Delegace Arikarů, která se pokoušela vyjednat příměří s Tetonskými Siouxi, se setkala nejen s totálním nepochopením, ale co více, Siouxové se nějakým způsobem dozvěděli, že Arikarové uzavřeli mír s Mandany, a aby jim dali najevo svou nevoli, Arikary zbili a vzali jim koně. Hidatsové se mezitím rozhodli ignorovat slib, že nebudou konat nájezdy na horské kmeny, načež tak zvaní „Vlci”, což bylo jakési tajné seskupení mladých bojovníků, v síle padesáti mužů vtrhli na území Černonožců (Blackfeet). Jinými slovy Lewisova mírová iniciativa se rozpadala.  Důvody pro tyto “diplomatické” neúspěchy byly zcela přirozené. Mnozí běloši, v tomto případě Jefferson, prostě nechápali, jak hluboká byla kulturní propast mezi Evropany a prerijními Indiány, mezi jejich způsobem života a mezi interpretací pojmů válka a mír. U bojovných kmenů jako byli Siouxové, Komančové nebo na Jihozápadě Apačové, válka se sousedními kmeny byla nedělitelnou součastí důležitého politického procesu, a sice volby náčelníků.  Jen ti bojovníci se mohli stát pohlaváry, kteří se vyznamenali v boji, kde dokázali neobvyklou statečnost a válečné umění. V případě vnuceného míru byl tento proces ochromen.  Tím se dá také lehce vysvětlit, proč staří náčelníci, kteří si již zajistili přední postavení v kmenu, byli ochotní uzavírat příměří, zatímco mladí bojovníci, kteří se zcela právem obávali, že budou zbaveni příležitosti dokázat své schopnosti, běžně tyto pokusy o mír narušovali.  Lewis a Clark měli možnost se o této skutečnosti přesvědčit z první ruky.

S příchodem zimy, zejména krutých mrazů zcela typických pro tuto oblast, se život v Mandanu zpomalil.  Vojáci trávili většinu dní ve srubech na tvrzi, a pokud to počasí dovolovalo, cvičili se ve střelbě, stavěli další kanoe, chytali do pastí bobry nebo navštěvovali indiánské vesnice. Když se přiblížilo větší stádo bizonů, oba kapitáni se zúčastnili lovu a při této přiležitosti měli možnost pozorovat jezdecké umění Mandanů. Přestože oba byli dobří jezdci, s Indiány se však nemohli měřit.  Už jenom skutečnost, že během lovu Indiáni řídili koně pouze koleny, aby mohli střílet z luku, je ohromovala.  Mandanové se zase na druhé straně odvděčovali Američanům za úlovek, který díky jejich mušketám byl obyčejně dvojnásobný, mnoha způsoby. Kromě pravidelného přísunu potravin zahrnovali též členy výpravy obzvláštní přízní, jež opět měla kořeny v jejich kultuře a zvycích.  Mandanové, ale i celá řada ostatních kmenů, věřili, že určité charakterové prvky, se mohou přenášet z muže na muže pomocí pohlavního styku se stejnou ženou.  Clark ve svém deníků líčí scénu, které byl svědkem během slavnostního tance:  „Do wigwamu vstoupil mladý pár. Muži mohlo být kolem dvaceti a dívce asi šestnáct. Muž přistoupil ke starému náčelníkovi, vzdal mu náležitou poctu a pak ho poníženě o něco prosil, přičemž prstem ukazoval na svou squaw. Zatímco náčelník pokyvoval hlavou, dívka se svlékla a nahá čekala, až se náčelník, kterému bylo hodně přes šedesát, zvedne, odvede ji stranou a skryje se s ní pod bizoní kůží.  Gravelines mi potom vysvětlil, že onen náčelník byl za mlada jedním z nejlepších lovců kmene a onen mladý bojovník doufá, že jeho lovecký um se nyní přenese na něho.”

 Pro většinu mužských příslušníků kmene byla přítomnost bělochů vítanou příležitostí získat jejich neobyčejné vlastnosti či znalosti.  Konec konců, tito muži uměli vyrábět kovové předměty, uměli stavět velké domy a lodě, znali tajemství střelného prachu a celou řadu jiných „kouzel”. Kdyby se jen nepatrná částka těchto vlastností přenesla na toho či onoho bojovníka, získal by si obdiv a vážnost celé vesnice.  Netřeba říkat, že většina členů výpravy se za nesmírné radosti št´astných manželů k tomuto obřadu ochotně propůjčovala. Toto neobvyklé „sbratřování” dvou kultur ovšem mělo stinnou stránku.  Během zimy se většina vojáků nakazila syfilidou a Lewisovi nezbylo nic jiného než sáhnout do krabice s medikamenty a rozdávat kalomelové pilulky (chlorid rtut´ový), které učinně potlačovaly příznaky této nemoce. (Všeobecně se má zato, že syfilis přinesli do Evropy Španělé, kteří se jí nakazili od jihoamerických Indiánů.  Evropané ji pak rozšířili mezi severoamerickými Indiány, kteří byli proti ní do jisté míry odolní a kteří jí zase na oplátku vesele infikovali bělochy). Jakmile se však mezi Mandany rozkřiklo, že Lewis má zázračnou moc léčit, mohl si na tvrzi otevřít ordinaci.  Kromě normálních zánětů a infekcí léčil omrzliny a dokonce v jednom případě úspěšně amputoval indiánskému chlapci zmrzlé prsty u nohy.  A když na Sacagaweu přišly porodní bolesti, Charbonneau trval na tom, aby byl přítomen pro případ, že by rodička potřebovala „odbornou“ pomoc.

Lewis však trávil většinu času v malé zakouřené místnosti na tvrzi a spisoval pro Jeffersona zprávu, jež měla putovat na jaře se člunem zpátky do Saint Louis a potom do Washingtonu.  Tento dokument, k němuž oba kapitáni přispěli stejnou měrou, shrnoval veškeré znalosti či informace, které výprava získala během cesty ze Saint Louis do Mandanu.  Kromě popisu půdy, terénu a podnebí obsahoval podrobné informace o Indiánech, o jejich počtu, rozdělení na jednotlivé kmeny, jejich zvycích, vztahu k bělochům, a na konec i obsáhlý seznam indiánských slov doprovázených anglickými ekvivalenty. Lewis si byl vědom toho, že tento dokument bude putovat nejen z jedněch rukou do druhých, ale také, že o jeho kopie projeví zájem celá řada vědeckých institucí, a proto se snažil být co nejpřesnější a úzkostlivě dbal na to, aby budoucí čtenáři jasně rozlišovali, co jsou skutečné ověřené informace a co jsou informace z druhé ruky. Jsa si vědom toho, že obchodní kruhy projeví o tuto zprávu též nemalý zájem, některé pasáže obsahují celou řadu doporučení, zejména jak vytlačit anglické a kanadské obchodníky ze severní Louisiany, a tím učinit Siouxe plně závislé na obchodu s Američany.  Na závěr pak optimisticky předvídá, že výprava dosáhne Pacifického pobřeží během léta a přezimovat bude opět v Mandanu. Doslova říká: „Počítejte s tím, že se setkáme v Monticellu v září roku 1806.“

Jak další stránky tohoto seriálu ukážou, skutečnost měla být ovšem poněkud jiná.