Stezka nyní vedla středem údolí podél břehu řeky, jež tekla přímo na sever.  Výprava se pohybovala převážně po rovině a jen občasný pohled na pohoří Bitterroot tyčící se po levé straně všem připomínal, že tato pohoda dlouho nevydrží, že tam nahoře někde mezi zasněženými vrcholky se nachází průsmyk, který budou muset zdolat. 9. září narazili na potok, který se z pravé strany vléval do řeky v údolí. „Starej” Toby na něj ukázal prstem, potom zabodl ukazovák do vzduchu směrem k vrcholu hřebene a řekl jen dvě slova: „Potok - průsmyk.” Lewis si plně uvědomoval, že „útok” na horský hřeben si vyžádá jak od lidí, tak i od zvířat maximální vypětí sil, a proto nařídil jednodenní odpočinek. Muži se vypravili na lov a večer se vrátili nejen se čtyřmi jeleny, ale také s sebou do tábora přivedli tři Indiány z kmene Nez Perce.  Ti potom poskytli cenné informace.  Opravdu na druhé straně pohoří se nachází jejich vesnice, v jejíž blízkosti teče řeka, která se vlévá do Pacifiku. A jak je daleko do vesnice? Asi tak šest dní cesty.  Pochopitelně to byla rajská hudba pro Lewisovy uši. Jenže jako v předchozích případech Indiáni zapomněli říci, že jejich časový odhad předpokládá, že budou cestovat v malém počtu, nalehko a hlavně budou mít dobré počasí.

 Druhého dne kavalkáda naložených koní uhnula doleva podél potoka, jenž stékal prakticky kolmo ze zasněženého pohoří do údolí.  První tři dny cesta probíhala bez mimořádných událostí. Čtvrtého dne však počal padat sníh.  Když vánice skončila, na zemi leželo osm palců sněhů.  Večer porazili první hříbě. Ráno pokračovali v cestě, avšak odpoledne jim průvodce oznámil, že se … ztratil.  Nezbylo nic jiného, než se vrátit několik mil zpět do sousedního kaňonu a začít výstup znova.  14. září přišla další sněhová bouře. Muži promrzlí v promáčených mokasínech klopýtali přes padlé sněhem zaváté stromy, koně klouzali ze strání dolů a ztráceli náklad. Po zvěři ani stopy, a tak porazili druhé hříbě. Příští ráno byla polovina koní pryč.  Hlad je donutil, aby opustili tábor a hledali pastvu, kde se dalo.  Koně sehnali až kolem poledne.  Lewis nařídil nasekat borovicové větve, oloupat kůru, nařezat slabé třísky a předhodit je koním.  Tu noc porazili poslední hříbě.  U táborového ohně se pak oba kapitáni radili jak dál. Situace byla kritická.  Jídlo bylo prakticky pryč a na nákladního koně nechtěli sáhnout. Rozhodli se tedy opět rozdělit výpravu na dvě skupiny.  První, která se bude skládat ze šesti lovců, povede Clark. Bude se snažit co nejrychleji dosáhnout vesnice Nez Perců a pokud se mu podaří po cestě něco ulovit, nechá střelenou zvěř podél stézky. Jakmile opatří větší zásoby jídla, vrátí se jim naproti.

 18. září druhá skupina vedená Lewisem dosáhla průsmyku a odtamtud se jim naskytl pohled na krajinu na západ od horského hřebenu.  Před nimi se v dálce rozkládala rovina.  Přestože je od ní dělilo ještě alespoň šedesát mil horského terénu, už jen pomyšlení, že konec sněhu a vyčerpávajícího stoupání je v dohledu, jim dodalo nových sil.  Sestup z průsmyku po západní straně pohoří nebyl však jednoduchá záležitost.  I nadále hrozilo na každém kroku nebezpečí, že některý z koní uklouzne, zlomí si nohu, nebo se zřítí do propasti.  Ale smůla byla přece jen na ústupu.  Druhého dne našli na stromě zavěšené části koně, na kterého narazili Clarkovi lovci a promptně ho střelili (nepochybně se jednalo o zatoulaného koně, který patřil Nez Percům), a vedle něho vzkaz, že všichni jsou v pořádku a na cestě do indiánské vesnice.

 21. září se na úpatí hor setkali s jedním z Clarkových mužů.  Vojín Field přinášel ruksak plný sušených ryb a zprávu, že od Nez Perců jsou vzdáleni jen sedm mil.  O pár hodin později, když vklopýtali do vesnice, kterou tvořilo osmnáct primitivních obydlí, rozhodně nedělali dojem úspěšných objevitelů a důstojných představitelů americké vlády, spíše pacientů vojenské marodky.  Většina vojáků trpěla úplavicí a jinými neduhy zažívacího ústrojí a navíc, následkem oslabení a snížené odolnosti, se opět projevily neklamné příznaky sifylídy.  Na druhé straně však skutečnost, že urazili 260 mil v horském terénu a za nepříznivého počasí za pouhé tři týdny, zařazuje tento výkon mezi nejúspěšnější pochody v análech americké armády.

 Tak jako v případě Šošónů, příchod do vesnice Nez Perců způsobil velký rozruch. Náčelník Twisted Hair (Spletený vlas) osobně uvítal příslušníky výpravy a ochotně poskytl informace týkající se nejkratší cesty k řece Kolumbii. Na kusu vydělané jelenice nakreslil potok, na jehož břehu se nacházela vesnice a který se vléval do větší řeky o několik mil dále na západ.  Tato řeka, jež je zakreslena na dnešních mapách pod jménem Clearwater River, je měla navést k cíli. Z vesnice to bylo podle náčelníka pět dní cesty. Lewis by se nejradši vydal na cestu hned druhý den, ovšem nejen že to zdravotní stav mužstva nedovoloval, ale také neměl potřebné kánoe.  Oběma kapitánům tak nezbylo nic jiného než trpělivě čekat. Přestože Clark všechny varoval, aby se nepřejídali, nikdo ho neposlouchal, a tak to trvalo skoro týden, než se většina vojáků udržela na nohou.  (Podle pozdějších lékařských analýz se zřejmě jednalo o zažívací poruchy způsobené prudkou změnou diety, a sice z masa na kamasové hlízy a sušené lososy, kteří též obsahovali bakterie, proti nimž příslušníci výpravy nebyli odolní.)

 Zde je třeba se zmínit o zajímavém faktu, jehož si nikdo z členů výpravy tenkrát nebyl vědom. Většina tendenčních amerických historiků dnes líčí Indiány jako mírumilovné, čestné a hlavně ekologicky uvědomělé „děti přírody”.  Bělochy, na druhé straně, však jako vtělené zlo, jako bezohledné kořistníky, kteří nemilosrdně vybíjeli domorodé obyvatelstvo a neštítili se té nejhorší podlosti.  Setkání Nez Perců a příslušníků Lewisovy a Clarkovy výpravy má posloužit jako přesvědčivý důkaz této doktríny. Nez Percové se ujali zubožených bělochů a umožnili jim cestu k Pacifiku a o sedmdesát let později se jim běloši odměnili tím, že je vyhnali z jejich původních lovišt´ do nehostinné rezervace a během tohoto procesu zabili desítky nevinných příslušníku kmene, včetně žen a dětí.  (Příběh náčelníka Nez Perců Josepha v roce 1877).  Skutečnost je ovšem poněkud jiná.  Podle dochovaného ústního podání příslušníků kmene se Nez Percové vážně zabývali myšlenkou pobít nemocné vojáky a zmocnit se jejich arzenálu.  Tento čin by z nich bez nadsázky udělal mezi tamějšími indiánskými kmeny velmoc. Že se tomu tak nestalo je zásluhou indiánské squaw, jisté Watkuweis, která byla obdobně jako Sacagawea unesena Černonožci a prodána jednomu kanadskému traperovi. Ten s ní zacházel mnohem lépe než kterýkoliv indiánský bojovník, a když se po letech vrátila domů, přinesla si sebou neskonalý pocit vděčnosti vůči bělochům.  Jakmile se Watkuweis dozvěděla, co její soukmenovci zamýšlejí, rezolutně odsoudila jejich úmysly a nakonec se jí podařilo je přesvědčit, aby od tohoto plánu upustili. Ironií osudu je, že to byly nakonec dvě Indiánky, které zachránily tento velkolepý podnik, na který je dodnes bílá Amerika tak hrdá – Sacagawea a Watkuweis.

 Zatímco se většina mužů držela za břicho a trávila většinu dne se spuštěnými kalhotami, Clark a několik relativně zdravých vojáků se dali do stavění kánoí. Vzhledem k tomu, že měli k dispozici jen několik párů rukou, upustili od tradičního způsobu, to jest dlabání a místo toho umístili borovicové kmeny nad ohněm a pomalu vypalovali jednu kanoi za druhou.  Z poznámek v Clarkově deníku se dá usoudit, že to byl náčelník Twisted Hair, který je seznámil s touto „technologií”. O deset dní později, 6. října, leželo na břehu potoka pět kanoí připravených na cestu k Pacifiku.  Ještě téhož dne Clark nechal zakopat nákladní sedla a několik olověných krabic se střelným prachem a označkovat třicet osm koní. Nez Percové slíbili, že se budou o ně přes zimu starat, a že si je výprava může vyzvednout, až se bude na jaře vracet.  Druhého dne ráno nařídil naložit kánoe a odpoledne se „Průzkumný oddíl” vydal opět na cestu. Kromě “Starýho” Tobyho jej také doprovázel náčelník Twisted Hair, který byl ochoten sehrát roli průvodce během průjezdu územím, jež bylo obydleno Nez Percy.

 Překonat úsek cesty mezi vesnicí Nez Perců a řekou Kolumbií trvalo celkem devět dní, jinými slovy o čtyři dni déle než Twisted Hair předvídal.  Důvod pro toto opoždění spočíval v charakteru řeky. Je sice pravda, že proud rychle unášel kánoe vpřed, ovšem na druhé straně tok řeky byl pravidelně přerušován divokými peřejemi, někdy až v délce jedné míle. Jak Lewis, tak i Clark se brzy shodli v tom, že nemohou neustále přenášet kánoe po břehu, a proto se rozhodli pro novou taktiku. Muži, kteří neuměli plavat, šli po souši a ti, kteří byli zdatní plavci a dokonale vládli pádly, peřejemi projížděli.  Jediný, kdo nemínil každý den riskovat, že se utopí, byl „Starej“ Toby. Jedné noci došel k přesvědčení, že tohodle dobrodružství má už dost a prostě zmizel. Lewis chtěl za ním poslat jezdce s odměnou za prokázané služby, avšak Twisted Hair mu to rozmluvil. Náčelník byl přesvědčen, že až „Starej“ Toby dorazí zpátky k podhůří, Nez Percové ho jakožto Šošóna oberou o všechno, co mu běloši dají. Jediné, co se o tomto dobrém muži později dozvěděli, bylo, že opravdu dorazil k Nez Percům, vzal si dva koně a po krkolomné cestě přes Bitterroot se v pořádku vrátil domů.

 16. října výprava dosáhla řeky Kolumbie. Vše naznačovalo tomu, že pobřeží už nemůže být příliš daleko.  Nejen že počet indiánských vesnic podél břehu rostl, ale i mnozí jejich obyvatelé se mohli pochlubit bavlněnými pestrobarevnými částmi oděvu, které byly nepochybně zakoupeny bud´ od anglických námořníků nebo obchodníků.  Také Lewisova předtucha, že cesta po řece Kolumbii nebude jednoduchá, se splnila.  Podle poměru nadmořské výšky a vzdálenosti od pobřeží se dalo lehce usoudit, že hladina této řeky klesá pod mnohem větším úhlem než například hladina řek na východě USA, kde Appalačské pohoří dosahuje jen poloviční výšky ve srovnání se Skalistými horami. V praxi to znamenalo vodopády a nesčetné peřeje. Náčelník Twisted Hair jeho obavy potvrdil.  23. října dorazili k vodopádům, které tvořilo několik kanálů. Voda sevřená skalními stěnami dosahujícími výše až tři tisíce stop padala do hloubky čtyřiceti stop.  Díky pomoci místních Indiánů, kteří vlastnili větší počet koní, se podařilo překonat tuto překážku celkem bez velké námahy a poměrně rychle.  Po vodopádech však následovaly dvoje peřeje, které Indiáni nazývali Short Narrows (Krátká úžina) a Long Narrows (Dlouhá úžina).  (Během tohoto století jak vodopády, tak i peřeje zmizely pod kaskádou přehrad.)  V obou úžinách voda vřela a rozbíjela se o zborcené prahy, které vyplňovaly koryto řeky v šířce dvaceti až padesáti yardů a v případě Dlouhé úžiny v délce tří mil. Přenášení nákladu a kánoí nepřicházelo v úvahu, už kvůli neschůdnému terénu po obou stranách řeky. Kapitáni se tedy uchýlili k osvědčené taktice. Neplavci se budou šplhat po balvanech a skaliskách a plavci se pokusí projet s nákladem peřejemi. Když se tato zpráva rozkřikla po okolí, na obou březích řeky se shromáždilo několik set Indiánů. Všichni byli přesvědčeni, že kánoe se roztříští o kameny, posádky se utopí a tak budou mít jedinečnou příležitost rozebrat si jejich majetek. K jejich nesmírnému překvapení „Bledé tváře“ projely vražednými peřejemi, aniž by rozbily či převrátily jedinou kánoi.  Na druhé straně peřejí pak Twisted Hair oznámil kapitánům, že dál už s nimi nepůjde, protože vstupují na území Chinooků, kteří jsou tradičními nepřáteli Nez Perců.  Lewis chtěl původně využít náčelníkovy přítomnosti ke „smiřovačkám“ mezi Nez Perci a Chinooky, avšak po zkušenostech se Siouxi a pod vlivem, skutečnosti, že o příchodu amerických obchodníků nemůže být zatím ani řeči, souhlasil a s ujištěním, že náčelníka opět navštíví na jaře, se s ním rozloučil. 

Chinookové překvapili Američany jednak svou architekturou, prakticky všechny rodiny bydlely v dřevěných domech, a jednak stavbou velkých kánoí zdobených na přídi totemovými ornamenty, avšak na druhé straně se ukázali jako notoričtí „chmatáci“.  Stačil moment, aby se některý z vojáků nedíval a dláto, kladivo, nebo nůž byl pryč.  Představa, že mezi těmito Indiány budou muset strávit zimu nebyla příliš lákavá a nejeden z členů výpravy si při této příležitosti vzpomněl na pohostinné Mandany. Na středním toku řeky se nejen krajina, ale i počasí počalo měnit. Koryto řeky se vyrovnalo a rozšířilo, holá skaliska zmizela a místo nich ted´ strmé břehy pokrývaly staleté smrky, jedle a cedry. Suché slunné dny ustoupily dešt´ům a mlze. 7. listopadu ráno ležela na řece hustá mlha skoro až do poledne.  Kánoe se opatrně posouvaly vpřed a muži upírali zraky do bílého závoje, aby nenarazili na nečekanou překážku. Když se mlha konečně zvedla, muž v přední kánoi náhle vykřikl:  „Moře!  Před námi je moře!“

 Čtenáři si jistě dovedou představit vřelý pocit uspokojení, který zaplavil nitro všech účastníků výpravy.  Clark tenkrát zanesl do svého deníku tři nesmrtelné věty: „Moře je v dohledu! Všichni mají nesmírnou radost.  4 142 mil od ústí Missouri.“  Nesmírná radost, kterou nepochybně všichni pocit´ovali, však byla poněkud předčasná.  Od skutečného moře je dělilo alespoň ještě dvacet pět, možná třicet mil a široký pruh otevřené vody, který se před jejich zraky zjevil, bylo toliko ústí řeky. Přesto však moře bylo na dosah ruky.  Během několika následujících dní však pocit euforie vystřídal pocit frustrace, hraničící se zoufalstvím.  Počasí se prudce změnilo.  Severozápadní pobřeží bylo vystaveno zlobě mořské bouře, která trvala skoro týden. Vichřice, déšt´ a vlnobití bičovalo skalní převis, pod kterým se den předtím utábořila výprava.  Den za dnem se v Clarkově deníku objevují záznamy líčící jejich zoufalou situaci.  „Řeka vystupuje z břehů a zaplavuje náš tábor vodou.  Všichni jsme promočeni, kožené obleky se mění ve shnilé cáry.  V noci spíme ve vodě a rozdělat oheň je skoro nemožné.  Není odsud úniku, protože kánoe by se ve vysokých vlnách okamžitě potopily.  V řece plavou vyvrácené stromy, některé jsou až dvě stě stop dlouhé o průměru sedmi stop.“

 Pomoc či snad záchrana se dostavila sedmého dne, kdy se na řece objevily velké indiánské kánoe. Příslušníci kmene Clatsop, jejichž vesnice se rozkládala na jižním břehu řeky, pozorovali skupinu Američanů skrývajících se na skalnatém výběžku několik dní.  Když bouře polevila, naložili do kánoí sušené ryby a vypravili se na druhou stranu řeky, aby zjistili, kdo jsou vlastně tihle trosečníci.  Netřeba říkat, že byli přivítáni s otevřenou náručí.  O několik dní později, kdy bylo bezpečné vyjet v jejich malých kánoích opět na řeku, oba kapitáni doprovázeni Yorkem a ještě dvěma muži se vypravili k pobřeží.  Lewis totiž v duchu doufal, že narazí bud´ na lod´ nebo na trading post a pomocí vojenského úvěru, který podepsal sám Jefferson, bude moci obnovit zásoby potravin včetně oblečení pro celou výpravu.  Druhého dne se však vrátili s prázdnou.  Přestože prošli pobřeží v délce několika mil, nenašli nic, co by nasvědčovalo o přítomnosti bělochů. U táborového ohně pak přišla na přetřes otázka, kde budou přezimovat. Podle kusých informací, které jim poskytli Clatsopové, nejvhodnější místo pro zimní tábor bylo na jižní straně řeky. V lesích se zdržovalo velké množství zvěře, a navíc budou sousedit s Indiány, kteří se ukázali nejen být přátelští, ale hlavně na rozdíl od svých příbuzných Chinooků, nekradli. 26. listopadu, po dvou dnech cesty zpět proti proudu, se v místech, kde se řeka poněkud zúžila, přepravili na jižní břeh. Zakrátko nato se na návrší nedaleko malé říčky, jež se vlévala do Kolumbie (dnes řeka Lewis and Clark) a necelé tři míle od pobřeží, dali do kácení stromů na tvrz, kterou nazvali Fort Clatsop.

Podobně jako mandanskou tvrz Fort Clatsop tvořily dvě rovnoběžné podlouhlé budovy, mezi nimiž se nacházelo cvičiště padesát stop dlouhé a třicet stop široké a na obou koncích uzavřené palisádami a bránou.  (Pokud by čtenář navštívil severozápadní Oregon, mohl by spatřit kompletní repliku původní tvrze, jež stojí na původním místě nedaleko města Astorie.)  Tvrz byla dokončena 30. prosince a krátce po Novém roce Lewis oznámil pevnostní řád.  K tomuto kroku ho motivovalo několik důvodů. Jednak bezpečnost členů výpravy a potom přesvědčení, že nečinnost povede k uvolnění disciplíny a potažmo k nežádoucím incidentům, bud´ mezi samotnými vojáky a nebo s Indiány.  Řád mezi jiným nařizoval, že veškeré nářadí, jako sekery, pily a dláta se musí na noc ukládat do místnosti, kterou sdílel Lewis s Clarkem. Lewis po zkušenostech z Mandanu se obával, že vojáci podlehnou pokušení a budou vyměňovat kovové nástroje za sexuelní požitky.  Na rozdíl od mandanských Siouxů, pobřežní Indiáni se dívali na sex jakožto možnost se obohatit a jakmile se Američané zabydleli, nejedna stará squaw přivedla ke tvrzi své dospívající dcery s lákavou nabídkou. Zřejmě se tomuhle nešvaru naučili od námořníků, kteří občas navštěvovali ústí Kolumbie a kteří jim dali najevo, že existují ještě jiné „obchodní“ artikly kromě kožešin.  Co se týče Indiánů řád také nekompromisně zakazoval jakékoliv zneužívání či dokonce násilí vůči nim a v případě, že by nějaký Indián byl přistižen při krádeži nebo nepřístojném chování, vojáci byli povinni ho předvést před kapitány a ti by potom rozhodli, jak s dotyčným provinilcem naložit.

 Jakmile byla tvrz dokončena, v každodenním životě příslušníků „Průzkumného oddílu“ převládla rutina a monotonost.  Jedni chodili pravidelně na lov, druzí vydělávali jelení kůže a šili mokasiny (každý vojak měl mít deset párů na cestu zpátky), ostatní udili maso a nebo na pobřeží odpařovali v železných kotlích z mořské vody sůl.  Lewis vysedával ve vlhké zakouřené místnosti a věnoval se popisování místní fauny a flory.  Stránky hustě popsané drobným písmem doplňoval též dovednými kresbami ryb, ptáků a rostlin neznámých na Východě, takže po jeho návratu se staly cenným přínosem pro tehdejší Americkou filozofickou společnost. Clark též nezahálel a většinu času trávil nad archy papíru, na nichž zakresloval celou trasu od Mandanu až k Pacifiku.  Když dokončil tuto mapu, i laik by lehce poznal, že cesta k západnímu pobřeží po řece Missouri a Kolumbii je naprosto nevhodná pro obchodní účely. Vítanou změnu způsobila zpráva, že na pobřeží je mrtvá velryba.  Přišli s tím vojáci, kteří odpařovali sůl. Pro příslušníky výpravy to byla jedinečná příležitost nejen spatřit na vlastní oči pověstného mořského obra, ale také na čas vystřídat zvěřinu masem, které chut´ově připomíná hovězí.  Po delším dohadování, kdo zůstane na tvrzi a kdo půjde na pláž, se všichni, včetně Sacagawey, po skupinách vypravili k pláži. Po několika dnech se vrátili obtěžkáni ranci s velrybím tukem a masem, které ovšem nebyly zadarmo, jak se původně domnívali.  Indiáni byli rychlejší, velrybu před příchodem bílých „bratrů“ rozřezali na kusy a pak jim výhodně některé části odprodali.

Lewis měl v úmyslu zůstat na pobřeží až do 1. dubna. Avšak počasí, jež bylo ve znamení pravidelných dešt´ů a mlh (bohužel typické pro tuto oblast USA) a rostoucí nedostatek čerstvého masa ho přiměl k tomu, aby přesunul odchod už na 23. března.  Plánovaný odjezd však komplikovala skutečnost, že z pěti původních kánoí, jen tři byly plavbyschopné, tudíž kapitánům připadl nemilý úkol, a sice opatřit si od Indiánů další dvě kánoe. Nemilý proto, že výprava měla už jen velmi málo předmětů, které mohla nabídnout na výměnu a jak Lewis, tak i Clark si byli vědomi toho, že se nemohou vydat na cestu zpět s prázdnýma rukama.  Jistě, Clatsopové by ochotně vyměnili kánoe za pušky nebo střelný prach, ovšem něco podobného nepřipadalo v úvahu. Po delším handrkování se našel jeden Indián, který byl ochoten vyměnit svou kánoi za Lewisovu parádní důstojnickou uniformu. Na dvě kánoe to však bylo málo. Lewis se tedy s těžkým srdcem rozloučil s uniformou a pak se rozhodl ke kroku, o němž je historie zpravena jen díky tomu, že seržant Ordway si též vedl deník. 18. března se čtyři muži vypravili k pobřeží a jednu kánoi prostě „zkonfiskovali“. Že přitom šlo o prachobyčejnou krádež, není pochyb.   Avšak v momentě, kdy přinášeli kánoi ke tvrzi, překvapení vojáci zjistili, že Coboway, náčelník Clatsopů, se nachází uvnitř na přátelské návštěvě.  Lewis se pochopitelně snažil tento čin před Indiány za každou cenu utajit a čtenář si jistě dovede představit paniku, která se musela zmocnit oněch čtyřech chlapů, když se pokoušeli s ukradenou kánoí zmizet v houští lesa. Těsně před odjezdem se Lewis opět sešel s Cobowayem, oficielně se s ním rozloučil a při této příležitosti mu předal několik archů papíru, na nichž byla zanesena jména všech členů výpravy, jednoduchá mapa celé trasy a pak prosté oznámení, že tolikátého a tolikátého „Průzkumný oddíl“ dosáhl Pacifiku.  Lewis ho potom požádal, aby tento dokument předal kapitánovi kterékoliv lodě, jež zakotví v ústí řeky, aby se civilizovaný svět dozvěděl o jejich jedinečném úspěchu.  Druhého dne ráno muži zabořili pádla do zčeřených vln Kolumbie a zamířili zpět do vnitrozemí.