Jiří Černík

Pár slov úvodem

Historické kořeny námětu, jemuž je věnován tento seriál, sahají do první poloviny minulého století.  S koupí Louisiany v roce 1804 (viz seriál o Lewisu a Clarkovi) se naskytla příležitost definitivně „vyřešit“narůstající konflikt mezi bělochy a indiánským obyvatelstvem ve východní části USA.  Zejména v jižních státech, kde základním ekonomickým komponentem bylo pěstování bavlny a tabáku, hlad po půdě vedl k neustálému tlaku na místní kmeny, které se pochopitelně bránily a to jak právní cestou, tak i násilnými akcemi proti nezvaným vetřelcům.  Zde je třeba se zmínit o dvou skutečnostech, které byly zcela specifické pro americký Jih.  A sice pěstování tabáku v době, kdy umělá hnojiva byla zcela neznámá, vedlo velmi rychle k vyčerpání půdy, a proto jak velcí plantážníci, tak i drobní farmáři se snažili zajistit si pravidelný přístup k panenské půdě, jinými slovy pronikali na území, kde se nacházeli Indiáni.  Na rozdíl od mnohých severovýchodních kmenů, jižní kmeny se nestěhovaly za zvěří, ale naopak se jako běloši živily převážně zemědělstvím, pěstováním tykví, fazolí a kukuřice, a tudíž nebyly ochotny se jen tak lehce vzdát půdy, na které žily.  Nemluvě o tom, že tato půda se velmi často nacházela v úrodných oblastech, nikoliv v horách a nekonečných lesích.  Tito Indiáni byli nejen početní, ale také se mohli pochlubit slušně fungující kmenovou samosprávou, solidní architekturou a jako všechny národy, které se vzdaly kočovného života, také relativně vyspělou kulturou.  Proto se také velmi brzy ustaluje název Pět civilizovaných kmenů, ke kterým patřili Čerokezové, Čoktoové, Seminolové, Creekové a Čikasoové.  Pod vlivem neustálých třenic americká vláda mezi léty 1820 až 1838 více méně násilně (obyvatelé některých vesnic odešli dobrovolně) přestěhovala tyto kmeny na území západního Arkansasu (dnešní Oklahoma).  Poslední byli v roce 1838 vysídleni Čerokezové, kteří žili v prostoru dnešních Karolín, Georgie a Tennessee.  Ve stejné době se k nim přidali Delawarové a Shawneové, zatímco Irokezové se usadili v rezervacích podél kanadsko-americké hranice.  V roce 1834 americký kongres prohlásil tuto oblast za samosprávné Indiánské území, jehož styk s východními Spojenými státy byl řízen speciálním výnosem (Intercourse Act), který v zásadě reguloval obchod, a mezi jiným přísně zakazoval bělochům, aby se usídlovali na tomto území.  I když úmyslem americké vlády bylo nepochybně odčinit příkoří, kterého se během minulých patnácti či dvaceti let dopustila, skutečnost, že neexistoval žádný praktický způsob, jak toto nové nařízení prosazovat, měla za následek, že bylo ze strany podnikavých bělochů systematicky porušováno.

Začátkem padesátých let relativní izolace Indiánského území končí.  Rozhodující vliv na tento proces měl rostoucí počet obyvatelstva na východě, vytváření nových států na bývalém Louisianském území, a hlavně připojení Nového Mexika a Kalifornie k USA.  Indiánské území se stává v zásadě průchozí oblastí a to jednak pro tisíce Američanů posedlých zlatou horečkou v roce 1849, a jednak pro cestující na nově ustanovené dostavníkové trase.  Občanská válka pak způsobila hluboký rozkol mezi místním obyvatelstvem a to hlavně z toho důvodu, že značná část indiánských farmářů, zejména Čerokezové, vlastnila po vzoru bělochů otroky a tudíž sympatizovala s Konfederací, zatímco příslušníci méně majetných kmenů podporovali Unii.  Po Občanské válce dochází pod záminkou potrestání projižanských sympatizantů k útoku na půdu, jež byla majetkem jednotlivých kmenů.  Vláda například zkonfiskovala některé západní oblasti Indiánského území a otevřela je bílým osadníkům.  Krátce po příchodu železnice se na mapě Indiánského území objevují první osady, jejichž obyvatelé jsou bud´ běloši nebo osvobození černoši.  Rasově nestejné složení obyvatelstva si pak vyžádalo změny v trestním právu.  Zatímco Indiáni i nadále spadali pod jurisdikci indiánských soudů a kmenových zákonů, běloši, černoši a také Indiáni, kteří se dopustili zločinů proti bělochům nebo ve společnosti bělochů, spadali pod jurisdikci federálního soudu, který se nacházel až v Arkansasu, jinými slovy ve vzdálenosti několika set mil.  Tato skutečnost měla za následek, že Indiánské území se stalo nejen útočištěm, ale i doslova rájem pro zločince nejhrubšího zrna.  Bílí vrazi a bandité se dopouštěli těch nejhorších zločinů jak na indiánském, tak i na bílém obyvatelstvu ve vědomí, že jsou naprosto mimo nebezpečí jakéhokoliv postihu.  Indiánská justice na ně neměla pravomoc a bílá justice byla příliš daleko.  A tento všeobecný chaos pak zintenzivňovala přítomnost pašeráků alkoholu, prostitutky a texasští kovbojové, kteří hnali tisícihlavá stáda dlouhorohých krav na sever k železničním stanicím v Kansasu. 

Začátkem sedmdesátých let tato neutěšená situce upoutala na sebe pozornost federálních úřadů, avšak federální soudce a jeho pravá ruka US maršál měli kromě Indiánského území též na starost třicet arkansaských okresů, takže pro hrstku prokurátorů a zástupců US maršála bylo prakticky nemyslitelné, aby mohli proti této vlně zločinu účinně zasáhnout.  V roce 1871 došlo k prvnímu pokusu o nápravu a sice federální soud byl přestěhován na západ, na hranici s Indiánským územím do pevnosti Fort Smith.  Jmenování nového soudce, jistého Williama Story, se však ukázalo být tragickým omylem.  Za jeho úřadování bylo spáchano kolem stovky vražd, a ani ne po roce tento vydařený soudce musel odstoupit, aby se vyhnul skandálnímu procesu, ve kterém byl obžalován z korupce.  Kongres už uvažoval o tom, že tento úřad zruší, když se na scéně objevil nový kandidát a to na přímé doporučení prezidenta Granta.  Kandidát, který měl nejen pověst schopného právníka, ale též čestného a neuplatného muže – Isaac Charles Parker.