Pár slov na závěr
Oba kapitáni strávili v Saint Louis asi měsíc. Lewis napsal podrobnou zprávu o cestě pro Jeffersona, ve které s politováním konstatoval, že mezi splavným tokem řeky Missouri a Kolumbie existuje vzdálenost 340 mil, z nichž 160 vede přes pohoří pokryté věčným sněhem.  Pak vyřídil ještě některé finanční záležitosti, postaral se o vyplacení zálohy na budoucí odměnu pro vojáky, kteří se zúčastnili expedice, rozeslal několik informativních článků pro noviny a společně s Clarkem se vydal na východ. Oba mířili do Virgínie. Clark za budoucí nevěstou a Lewis ve společnosti mandanského náčelníka Shehekea do Monticella. Uvítání, kterého se Lewisovi dostalo, bylo popravdě hodno skutečného hrdiny.  Na jeho počest se konaly plesy, Filosofická společnost ve Philadelphii ho ochotně přijala za svého člena a Kongres schválil odměnu 320 akrů a dvojitý žold pro prosté vojáky, a jak pro Clarka, tak i pro Lewise pozemky o výměře 1600 akrů. Nejvyšší pocty se však dostalo oběma kapitánům, když Jefferson jmenoval Lewise guvernérem Louisianského území a Clarka superintendatem pro indiánské záležitosti a brigádním generálem milice.

Na jaře roku 1807 se Clark oženil s jistou Julií Hancockovou a vrátil se do Saint Louis, aby se ujal nového úřadu a také aby dopravil náčelníka Shehekea a jeho rodinu zpět do Mandanu. Lewis mezitím učinil první kroky k vydání deníku, na který dychtivě čekal nejen Jefferson, ale veškerá tehdejší vzdělaná Amerika. Zajel do Philadelphie a tam oznámil, že kompletní výtisk se bude skládat ze tří dílů, a sice první díl bude popis cesty, druhý díl vědecké údaje a měření, a třetí díl mapy.  Za tímto účelem najal grafika, předal příslušná data odborníkům z Filozofické společnosti a vydáním celého souboru pověřil nakladatele Johna Conrada.  Z neznámého důvodu však nenajal editora, který by sjednotil a upravil první část.  Na podzim se pak vrátil na rodnou plantáž v Albemarleském okrese a tam se ucházel o ruku jisté Letitie Breckenridgové, avšak bez velkého úspěchu. Letitia zřejmě neměla zájem se provdat za muže, se kterým by pak musela strávit léta v pustině a nakonec si vzala Roberta Gamblea, bohatého virginského plantážníka.

Lewis dorazil do Saint Louis v březnu příštího roku plný energie a elánu.  Jako většina tehdejších vládních úředníků nemínil však stát stranou a dívat se, jak se podnikaví lidé obohacují na nově získaném území. A vzhledem k tomu, že v tehdejší době existovaly dva hlavní zdroje příjmů, bud´ spekulace s půdou, a nebo investice do obchodu s kožešinami, rozhodl se zainvestovat do obou.  Nejdříve zakoupil 5 000 akrů půdy a pak se stal tichým společníkem nedávno založené Missourské kožešinové společnosti (Missouri River Fur Company). Ve svých grandiózních plánech však nepočítal s tím, jak na rostoucí přítomnost bělochů budou reagovat Indiáni. První, kdo odmítl akceptovat svrchovanost Spojených států, byli Osageové.  V praxi to znamenalo nájezdy na osadníky a čluny s trapery plujícími po Missouri. Následkem toho Missourská kožešinová společnost existovala jen na papíře a její zisky byly nulové. Lewis jakožto mladý a ctižádostivý guvernér, jehož investice byly ohroženy, se dlouho nerozpakoval a rozhodl se pro vojenské řešení tohoto problému.  K tomu ovšem potřeboval muškety a střelivo, které mohlo dodat jen ministerstvo obrany ve Washingtonu.  Ve Washingtonu, ovšem představa válečného konfliktu v nekonečné pustině Louisianského území byla naprosto nepřijatelná, nebot´ den ode dne narůstalo nebezpečí, že se Spojené státy dostanou do války s Anglií. Navíc novopečený guvernér se stále dožadoval více peněz, avšak jejich zúčtovaní, či pravidelné zprávy, které měly informovat americkou vládu o současné situaci v Saint Louis, nepřicházely.  V létě téhož roku sám Jefferson poslal Lewisovi dopis, ve kterém se dožadoval podrobnějších zpráv, zejména co se týče vydání deníku, avšak neobdržel od něho ani řádek.  V mezidobí se Lewis dostal mezi dva politické a vzájemně neslučitelné zájmy.  Saint Louisští obchodníci viděli budoucnost v obchodu s kožešinami, kdežto vláda ve Washingtonu chtěla rozšířit osídlování nového území. Neslučitelné proto, že rostoucí přítomnost bílých osadníků zvyšovala bojechtivost Indiánů, jejichž přátelský vztah k bělochům byl základní podmínkou pro úspěšný obchod.  Lewis nakonec dal přednost osobnímu zájmu a přidal se na stranu obchodníků. Tímto krokem si však způsobil celou řadu nepřátel, zejména v osobě Fredericka Batese, sekretáře pro Louisianské území, kterého též jmenoval prezident Jefferson. Bates byl stoupencem osídlování a pravidelně si ve zprávách do Washingtonu stěžoval na Lewise, že nejen podporuje opačnou politiku, ale navíc ho jakožto skutečného zástupce guvernéra ignoruje a pokud je Lewis nepřítomen, pověřuje výkonem guvernérských povinností svého přítele Clarka.

Na jaře roku 1809 Lewis učinil závažnou chybu. Když Indiáni z kmene Osage podepsali novou smlouvu a výměnou za kompletní kovárnu slíbili zakopat válečnou sekeru, Missourská kožešinová společnost zorganizovala výpravu k řece Yellowstone. Účelem této expedice bylo jednak konečně dopravit náčelníka Shehekea zpět do Mandanu a jednak dopravit větší množství traperů do oblasti bohaté na srstnatou zvěř.  Velením tohoto polovojenského projektu byl pověřen Lewisův starý známý Pierre Chouteau.  Lewis mu pod záminkou nákladů na dopravení Shehekea vyplatil z vládních peněz 2 450 dolarů, z nichž značný obnos měl být použit pro nákup darů pro Indiány a střelivo.  Pod vlivem zpráv, že Siouxové nemíní pustit výpravu na své území, Chouteau kromě peněz také obdržel od Lewise příkaz tvrdě potlačit jakýkoliv odpor ze strany indiánského obyvatelstva. Reakce Washingtonu nenechala na sebe dlouho čekat. Začátkem srpna ministerstvo obrany a financí odmítlo proplatit výše zmíněnou částku. Toto rozhodnutí mělo ovšem dalekosáhlé následky. Lewisovi, který byl již ted´ poměrně hodně zadlužen, místní finanční kruhy odmítly další půjčky. Tato situace si pochopitelně vyžadovala radikálního řešení, protože co se týče hotovosti, prakticky každý guvernér byl v této době do značné míry závislý na soukromých zdrojích. Lewis se tedy rozhodl popadnout čerta za rohy.  Pojede do Washingtonu a tam tuhle nechutnou záležitost vypere z jedné vody načisto.  Když se Clark dozvěděl o jeho úmyslu cestovat na východ, ochotně se k němu přidal, protože ministerstvo obrany mu též dlužilo peníze.  Clark však chtěl cestovat po souši, zatímco Lewis měl v úmyslu jet po Mississippi do New Orleansu a odtamtud pokračovat v plavbě lodí až do Washingtonu.

Lewis dorazil k pevnosti Pickering, (dnešní Memphis ve státě Tennessee), v polovině září.  Podle výpovědi velitele pevnosti kapitána Gilberta Russella Lewis byl ve velmi špatném stavu.  Pod vlivem alkoholu a opiových prášků, které bral na záchvaty malárie, mluvil z cesty a hrozil, že spáchá sebevraždu.  Russell mu okamžitě odebral veškerý alkohol a osobní zbraně, zavřel ho v jedné místnosti a povolil přístup jen Lewisovu sluhovi Pernierovi. Po čtrnácti dnech se jeho zdravotní stav natolik zlepšil, že Russell souhlasil s tím, aby se opět vydal na cestu.  Díky zprávám z New Orleansu však došlo ke změně trasy.  Britské válečné lodě totiž křižovaly podél pobřeží Spojených států, zastavovaly americké brigy a škunery a násilím nutily jejich posádky do služby v anglickém lod´stvu. (Tato praktika nakonec vedla k válce mezi Spojenými státy a Anglií v roce 1812).  Vzhledem k tomu, že se v jeho zavazadlech kromě balíčku účtů nacházel též deník o cestě k Pacifiku, Lewis se rozhodl pokračovat v cestě po souši, po staré indiánské stezce, která vedla přes Tennessee na východ. (Čtenář si jistě dovede představit, jaký rozruch by způsobil tento deník, kdyby se dostal Angličanům do rukou.) O tři dny později v doprovodu majora Jamese Neellyho, jeho sluhy a sluhy Perniera Lewis dorazil do indiánské rezervace Chickasaw. Zde cestující strávili dva dny. Nelly později hlásil, že Lewis opět začal pít a chvílemi dělal dojem, že se úplně pomátl.  6. října překročili řeku Tennessee a utábořili se nedaleko dnešního Collinwoodu. Druhého dne ráno však zjistili, že se dva koně zatoulali.  Lewis navrhl, že bude pokračovat v cestě, zatímco Neelly a oba sluhové budou hledat koně.  Neelly souhlasil, ale Lewis musel slíbit, že na ně bude čekat na první usedlosti, kterou vlastní běloši.  Kvečeru se Lewis zastavil u Grinderovy taverny. Majitel nebyl doma, avšak jeho manželka mu ochotně nabídla ubytování.  Lewis pojedl, po večeři si zapálil dýmku, posadil se na židli před srubem a pozoroval západ slunce.  Kde byl asi myšlenkami?  Na Missouri? Mezi Mandany, Šošóny či Nez Perci? Zjevila se mu před očima tisícihlavá stáda bizonů nebo sněhem pokryté hřebeny pohoří Bitterroot? Nebo se snad mučil nevděkem, kterého se mu dostalo od washingtonských byrokratů a dělal si výčitky, že zklamal Jeffersona, člověka, který mu tak důvěřoval?

 Po setmění se paní Grinderová nabídla, že mu ustele. Lewis však odmítl s tím, že po návratu od Pacifiku nemůže spát v posteli. Uložil se tedy na podlaze, na bizoní kůži.  Oba sluhové se odebrali do nedaleké kůlny, kde měli strávit noc na hromadě slámy. Lewis však nespal. Jak paní Grinderová později vypovídala, chodil po pokoji a rozčileně vykřikoval něco o penězích a o zásluhách. A pak 11. října asi hodinu před rozbřeskem, tavernou zaduněl výstřel. Byl slyšet pád těla a potom třeskla druhá rána. Když přiběhli sluhové, našli Lewise zkrvaveného u vchodu do taverny a na zemi pár soubojových pistolí. První výstřel měl zasáhnout hlavu, avšak kulka jen sklouzla po lebce. Podruhé se střelil do prsou, ale kulka nezasáhlá žádný životně důležitý orgán. Lewis zapřísahal Perniera a Neellova sluhu, at´ ho střelí z pušky, a tak zabrání jeho nepřátelům, aby poskvrnili jeho čest.  A pak už jen šeptem pronesl poslední slova:  „Nejsem zbabělec, ale v těle mám velkou sílu. Nemůžu umřít.“ Meriwether Lewis, kapitán americké armády a guvernér Louisianského území, který se nesmazatelně zapsal do historie Spojených států, dodýchal krátce po východu slunce.

Jakmile se Clark dozvěděl o Lewisově smrti, okamžitě se rozjel ke Grinderově taverně.  Tam zjistil veškeré podrobnosti této tragedie a převzal Lewisova zavazadla včetně deníku a účtů.  Nepochybně postál nad hrobem svého přítele, mlčky se s ním rozloučil a pak se vypravil do Washingtonu. Do hlavního města dorazil začátkem prosince. Navštívil ministerstvo obrany a financí, předal jim příslušné dokumenty a pak zamířil do Monticella k Jeffersonovi. Jefferson touto dobou už nejen, že věděl o smrti svého bývalého sekretáře, ale také obdržel dopis od Johna Conrada, philadelphieského nakladatele, který se dožadoval instrukcí ohledně vydání deníku.  Na jedné straně měl smlouvu podepsanou Lewisem, avšak na druhé straně od něho neobdržel jedinou stránku, která by byla připravena k vydání. Vzhledem k tomu, že Clarkovi scházela potřebná kvalifikace a Jefferson z osobních důvodů editorskou práci odmítl, Clark se rozjel s deníkem do Philadelphie v naději, že tam najde schopného editora.  Během návštěvy pennsylvánské metropole se mu podařilo přesvědčit mladého právníka, šestadvacetiletého Nicholase Biddlea, aby se ujal tohoto projektu.  Zakrátko se ukázalo, že lepšího kandidáta nemohl vybrat. Biddle nejen že sjednotil a literárně zpracoval texty, ale také opatřil editora pro vědeckou část deníku.  Přesto však konečná verze spatřila světlo světa až v roce 1814. Firma Bradford & Inskeep jej vydala pod názvem „Historie výpravy pod velením kapitána Lewise a Clarka“ (History of the Expedition Under the Command of Captains Lewis and Clark).  (Nakladatelství C. & A. Conrad se položilo během války s Anglií v roce 1812).  V roce 1904 během stého výročí počátku expedice Reuben Gold Thwaites, člen Wisconsinské historické společnosti, vydal znovu Biddleovu verzi, kterou však rozšířil o deníky, jež si psali někteří příslušníci výpravy (seržanti Ordway a Gass).

Na závěr snad pár slov o ústřední postavě tohoto seriálu Meriwetheru Lewisovi a jeho přínosu Americe.  Jaký to byl vlastně člověk? V čem spočívaly jeho zásluhy? Meriwether Lewis byl jako každý z nás produktem své doby a prostředí.  Po matce zdědil bystrost a touhu po vědomostech, která se konkrétně projevovala v jeho neobyčejném zájmu o průzkum nových oblastí. Pochopitelně rozsáhlé a současně neznámé prostory na západ od původních třinácti kolonií poskytovaly neomezené možnosti.  Konec osmnáctého a začátek devatenáctého století byl ve znamení osvícenectví, což znamenalo, že získávání znalostí všeho druhu se považovalo za nejcennější příspěvek společnosti a společnost tyto lidi odměňovala nejen materielně, ale také náležitou úctou. Meriwether Lewis byl do značné míry tímto trendem motivován a úspěšná cesta k Pacifiku byla pro něho vlastně naplněním smyslu života.  Další neméně důležitý faktor, který přispěl k tomuto úspěchu, byly jeho velitelské schopnosti.  Lewis, aniž by si to uvědomoval, když dobrovolně vstupoval do armády, měl veškeré předpoklady pro dokonalého velitele. Uměl si získat důvěru podřízených tím, že s nimi sdílel všechny těžkosti, at´ už to byla dřina s pádly nebo přetahování kánoí přes peřeje, v kritických situacích si věděl rady a hlavně ve chvílích beznaděje dokázal povzbudit bezpříkladným optimizmem.

Po otci však zdědil náchylnost k depresi, která přicházela nečekaně a projevovala se různými způsoby.  Například skutečnost, že po celou dobu, kdy výprava trávila měsíce u Pacifiku, Lewis nezapsal jediný řádek do deníku a veškeré informace z této doby máme jen díky Clarkovi, se dá přičíst na úkor tohoto mentálního stavu. Stejným způsobem se dá vysvělit nezájem o přípravu deníku k vydání po návratu do Washingtonu a po převzetí úřadu guvernéra Louisianského území. Psychologové mluví o podobném jevu u těhotných žen, které slehnou. Náhle je po všem, cíle je dosaženo a co ted´ ? Tak zvaný postpartum syndrom. Alkohol a opiáty, pomocí kterých bojoval jak se záchvaty malárie, tak i s pravidelnými depresemi, tento stav jen zhoršovaly.  Útoky nepřátel pak zřejmě tento proces přivedly k tragickému vyvrcholení. 

Jefferson nepřímo též nese vinu na Lewisově předčasné smrti. Jmenování Lewise guvernérem bylo osudnou chybou.  Lewis, jak jsme již řekli, byl schopný voják a důstojník.  Jako politik ovšem totálně selhal.  Prostě nedokázal sladit rozdílné zájmy, naopak stal se jejich obětí.  Kdyby Jefferson nechal Lewise ve Washingtonu a dal mu nějakou důležitou funkci na ministerstvu obrany, měl by ho nejen pod dohledem, ale také mohl zajistit včasné vydání deníku.

Lewisův přínos k obohacení znalostí o nově zakoupeném území je bezesporu nesmírný.  Zejména informace o indiánském obyvatelstvu a zeměpisné údaje byly začátkem století k nezaplacení.  Důležitost informací biologického, geologického a zoologického rázu však značně utrpěla tím, že deník, který je obsahoval, byl vydán dost pozdě, a vzhledem k tomu, že ke skutečnému osídlení tohoto prostoru došlo až o třicet či snad čtyřicet let později, jejich praktické využití bylo minimální. Prakticky až do poloviny minulého století se Siouxům a Černonožcům podařilo zamezit přílivu osadníků a dnešní tak zvaný střední Západ sloužil převážně jen jako průchozí oblast do Kalifornie a Oregonu. I když Lewis a Clark byli přesvědčeni, že po jejich stopách budou moci kráčet stovky či snad tisíce traperů a zálesáků, bohužel se tak nestalo. Teprve až s objevením Jižního průsmyku ve Wyomingu (South Pass) se mohla etablovat Oregonská stezka, po které pak prošlo kolem dvou set tisíc lidí. Netřeba zdůrazňovat, že se jednalo s výjimkou krátkého úseku v Oregonu výlučně o cestu po souši.

A ted´ již opravdu na závěr bych chtěl říci, že rozsah tohoto seriálu mi dovolil popsat jen ty nejdůležitější události a aspekty této historické cesty. Celou řadu méně důležitých informací jsem prostě musel vypustit.  Například Lewis sebou vezl kovovou kostru skládacího člunu, kterou chtěl potáhnout jelení nebo bizoní kůží. Člun však stále nabíral vodu, a proto byl ponechán osudu na břehu Missouri.  Lewis měl s sebou psa, který se jmenoval Seaman a který úspěšně přežil cestu k Pacifiku a zpět.  I když si Jefferson myslel, že celý podnik úspěšně utajil před tehdejšími velmocemi, nejvyšší velitel americké armády, generál James Wilkinson, který „pracoval“ pro Španěly, informoval španělskou vládu a ta vyslala z Mexika několik rot vojáků, aby celou výpravu zajali a dopravili zpět na východ.  Na štěstí tyto jednotky operovaly ve střední části Louisiany, zatímco Lewisova výprava byla mnohem dále na sever.  A tak bych mohl pokračovat na několika dalších stránkách.

Pro zajímavost mohu ještě dodat, že William Clark se vrátil do Saint Louis, strávil tam zbytek života, a to jednak ve funkci superintendanta pro indiánské záležitosti a v roce 1813 jako guvernér Missourského území. Když se toto území stalo státem (1820), kandidoval opět na úřad guvernéra, avšak zvolen nebyl. Vrátil se tedy do své původní funkce superintendanta a v tomto úřadě zůstal prakticky až do své smrti v roce 1838. William Clark je pohřben v Saint Louis na hřbitově Bellefontaine.

Sacagawea zůstala se svým manželem v Mandanu a o několik let později oba odešli na pevnost Manuel (v dnešní Jižní Dakotě), kterou založila Missourská kožešinová společnost.  Zde zemřela 22. prosince 1812, ve věku dvaceti pěti let na následky těžkého porodu. William Clark se ujal jejího sedmiletého syna Jeana Baptista, kterému všichni členové výpravy říkali „Pomp“, a poslal ho do nejlepších škol v Saint Louis. V osmnácti letech Jean Baptiste odjel do Evropy, kde strávil šest let.  Po návratu do USA pracoval jak průvodce karavan na Oregonské stezce, traper, zlatokop a soudce. Během zlaté horečky v Montaně opustil Kalifornii, vydal se na sever do nových nalezišt´ zlata, avšak po cestě dostal zápal plic a zemřel 16. května 1866 v Oregonu, v Jordánském údolí, kde je též pochován.

A pokud by se čtenář někdy zatoulal do Tennessee, do blízkosti Nashvillu, může si zajet necelých sedmdesát mil na jihozápad do místa, které se nazývá Hohenwald, a navštívit Lewisův hrob s pomníkem, který se nachází v místech, kde stála Grinderova taverna, v místech, kde tragicky ukončil svůj život Meriwether Lewis, jeden z velkých amerických objevitelů.

2. dubna, 1999
Arlington, VA
USA

Použité materiály
Undaunted Courage Stephen E. Ambrose, 1996
Original Journals of the Lewis & Clark Expedition
Reuben Gold Thwaites, 1969
The Trail of Lewis & Clark 1804-6
Olin D. Wheeler, 1904