Pár slov úvodem

 S historií amerického Západu, zejména s jeho průzkumem, jsou spojeny desítky jmen více či méně známých osobností.  Pochopitelně mezi prvními to jsou Španělé, kteří se hnáni touhou po zlatě tlačili z Mexika na sever a usazovali se na území nynější Kalifornie, Texasu, Nového Mexika, Arizony a Koloráda.  Během osmnáctého století to byli pak kanadští trapeři francouzského původu, kteří lákáni nesmírným bohatstvím srstnaté zvěře pronikali na jih podél řeky Mississippi a Missouri, prakticky až k Mexickému zálivu, k francouzskému přístavu New Orleans. Francouzská koruna si potom činila nárok na obrovské území, které na jihozápadě hraničilo s Texasem a rozkládalo se od Mississippi až k horám Skalistým. Po prohrané válce s Anglií (1755-62), v Evropě tak zvaná válka Sedmiletá, bylo toto území přiděleno Španělsku, jež si je podrželo až do roku 1800, kdy Napoleon Bonaparte přinutil Španěly, aby je vrátili Francii.

 Američané sledovali tento vývoj s jistými obavami.  Mladá republika musela čelit mnoha potížím růstu, zejména v prostoru mezi Mississippi a Appalačským pohořím, kde se tamější obyvatelstvo cítilo fyzicky odříznuto od pobřežních měst a tím také od trhů, na kterých byl zájem o jejich produkty, především o kožešiny, obilí a whisky. Mnozí osadníci proto využívali splavnosti řek Ohia a Mississipi a dopravovali své zboží na španělské území až do New Orleansu, kde je mohli výhodně zpeněžit. Koncem století se pak nejedny místní noviny zcela veřejně zaobíraly myšlenkou odtržení od Spojených států a připojení k Louisianě.  Američtí politici si z počátku nedělali s těmito náladami příliš velké starosti, nebot´ Španělsko bylo v zásadě oslabená země, která nebyla schopna vojensky hájit své zájmy v zámoří.  V momentě, kdy však Louisiana přešla opět do rukou Francouzů, situace se podstatně změnila. Území na západ od Mississippi se ted´ stalo majetkem expanzivní Francie, jejíž výbojné úmysly neklamně potvrzovalo Napoleonovo tažení Evropou. Mladé republice hrozilo nebezpečí, že jí bude znemožněn další růst, zejména směrem na území, na něž si automaticky činila nárok, na území, které považovala za své přirozené dědictví

  V roce 1801 se stal prezidentem Spojených států Thomas Jefferson. Jefferson si byl vědom secesionistických nálad mezi obyvatelstvem na západní straně Appalačských hor a na rozdíl od ostatních politiků je nepodceňoval, naopak se je pokusil neutralizovat a to zcela rázným způsobem.  V jeho mysli nebylo pochyb.  Spojené státy musí koupit New Orleans.  Jakmile se toto odbytiště dostane do amerického vlastnictví, důvody k secesi se rozplynou jako sníh na jarním slunci.  O dva roky později poslal do Francie Jamese Monroea, který byl pověřen delikátním úkolem. Spojit se s Robertem Livingstonem, americkým vyslancem v Paříži, a pokusit se odkoupit tento strategický přístav za dva miliony dolarů. Jen jeho nejbližší spolupracovníci věděli, že Jefferson byl ochoten jít až na deset milionů.  Napoleon oba představitele přijal, vyslechl si jejich návrh a pak jim učinil nabídku, která jim vzala dech. Proč jen New Orleans, proč ne celou Louisianu? Američané, kteří měli instrukce koupit jen přístav, si vyžádali pár dní na rozmyšlenou, a pak vědomi si skutečnosti, že koupí Louisiany by prakticky zdvojnásobili rozlohu Spojených států, přikývli.  Pochopitelně vyžádat si svolení Kongresu či prezidenta by trvalo měsíce, a co kdyby si to Napoleon mezitím rozmyslel. Podobná příležitost by se tak hned už nenaskytla.

 Když se o tom dozvěděl Jefferson, jeho nadšení neznalo mezí.  Na otázku, co tomu řekne Kongres, se jen usmál a přesvědčivě prohlásil: „Pánové, až jim řekneme, za kolik jsme to koupili, nikdo nebude nic namítat.“ V tomto bodě se poněkud mýlil. Našli se kongresmani, zejména z opoziční strany, kteří považovali tenhle obchod za vyhozené peníze, avšak většina senátorů neměla nejmenší pochyby o důležitosti této transakce a smlouvu pohotově schválila. A tak snad jeden z největších realitních dealů v historii lidstva vstoupil do amerických dějin pod názvem Louisiana Purchase. Ah, jen tak mimochodem, cena byla jedenáct milionů dvě stě padesát tisíc dolarů.  Jen o jeden a čtvrt milionu více, než byl Jefferson ochotný zaplatit jen za samotný New Orleans.

Na otázku, proč se Napoleon tak lehce vzdal Louisiany, je poměrně lehká odpověd´. V prvé řadě potřeboval peníze na další válečná tažení v Evropě a současně také věděl, že si nemůže dovolit válku na dvou frontách.  A pak tu existovalo jisté nebezpečí, že v případě konfliktu se Spojenými státy, by se Američané mohli spojit s Angličany, což by mělo za následek absolutní převahu na moři. Konec konců sám Thomas Jefferson, autor textu, který se stal oficielním vyhlášením samostatnosti, se nechal nejednou slyšet, že jestli Francie obsadí Louisianu, Američané budou muset spolknout hořkou pilulku a obnovit spojenectví se svými bývalými koloniálními pány.  A pak tu byla, dneska bychom řekli, geopolitická realita. Napoleon si byl dobře vědom toho, že i kdyby udržel Louisianu vojensky, nemohl by ji zalidnit.  Vyzbrojeni yankeeovskou podnikavostí, nutkáním zjistit, co se nachází za pohořím, za kterým každodenně zapadalo slunce, a bezpříkladným smyslem pro dobrodružství to budou američtí osadníci, kteří budou nezadržitelně pronikat dále na západ, až nakonec obsadí nejen Lousianu, ale i horské oblasti, na které si činila nárok Anglie a Španělsko a zastaví se teprve na březích Pacifiku.

Po zakoupení Lousiany však vznikla poněkud trapná situace. Jen velmi málo Američanů mělo celkem jasnou představu, jak vlastně tahle oblast vypadá. Jistě, trapeři a obchodníci s kožešinami byli obeznámeni s Misissippi a s New Orleansem, ale území dál na západ byla terra incognita. Jinými slovy vznikla otázka: „Co jsme to vlastně koupili?“

K pokusům o průzkum tohoto území však docházelo už nejen před jeho zakoupením, ale dokonce i v dobách před americkou revolucí. Tyto celkem neúspěšné podniky byly v zásadě motivovány snahou objevit tak zvanou northwest passage, neboli cestu na Severozápad. (Někteří čeští čtenáři budou jistě obeznámeni s románem amerického spisovatele Kennethe Robertse se stejným názvem.)  Jinými slovy vodní cestu, po které by se mohlo vézt zboží až k Pacifiku, tam nakládat na lodě směřující do Číny a naopak zboží dovážené z Asie by se mohlo opět pohodlně dopravovat na Východ. Tato myšlenka se opírala o tehdejší zeměpisné znalosti, a sice že řeka Kolumbie, ústící na břehu Pacifiku přitékala z východu a Missouri, pramenící někde na západě, tekla na východ.  Jinými slovy bylo třeba zjistit, zda splavné horní toky těchto dvou řek se nacházejí v relativní blízkosti a zda existuje schůdná cesta po souši, která by je spojila.  Prakticky všechny tyto pokusy skončily neúspěchem, hlavně proto, že tamější indiánské kmeny, zejména Siouxové a Černonožci (Blackfeet) nemínili nikoho pustit na své území. Dva z těchto pokusů však stojí za zmínku. Ne proto, že byly úspěšné, ale proto, že tenkrát za nimi stal Thomas Jefferson. Thomas Jefferson ještě před tím, než se stal prezidetem, pevně věřil, že budoucnost amerických kolonistů spočívá v expanzi na západ, a tudíž se snažil učinit vše, co bylo v jeho silách, aby se tato vize realizovala.

V roce 1776 se ve Francii setkal s jistým Johnem Ledyardem, který byl členem posádky lodi, jíž velel známý anglický mořeplavec a objevitel kapitán James Cook.  Cook zmapoval severozápadní pobřeží, včetně ústí Kolumbie a po návratu do Evropy Ledyard navrhl Jeffersonovi, že půjde sám pěšky přes celý euroasijský kontinent, nechá se převézt přes Beringovu úžinu a bude pokračovat v cestě pěšky dál na východ až na území Spojených států.  Historické záznamy neuvádějí, jak velkou finanční podporu održel, a i když si celá řada lidí myslela, že se jedná o podvodníka, Ledyard se opravdu vydal na cestu, prošel evropským Ruskem, avšak pak se o tomto podniku dozvěděla carevna Kateřina II, a protože v té době si činilo Rusko nároky nejen na Aljašku, ale také i na značnou část pacifického pobřeží, nechala milého Ledyarda zatknout ve chvíli, kdy se nacházel někde na Sibiři, a dopravit ho do Polska.

K druhému většímu pokusu došlo až v roce 1793. Jeffersonovi, jakožto členu Americké filozofické společnosti se sídlem ve Philadelphii, se podařilo přesvědčit vedoucí činitele této organizace, aby dali k dispozici sumu ve výši jednoho tisíce liber tomu, kdo prozkoumá území mezi horním tokem Missouri a Tichým oceánem, úspěšně se vrátí a předloží společnosti konkrétní informace o této oblasti. Netřeba říkat, že se přihlásila celá řada lidí a Jefferson nakonec vybral francouzského botanika Andrea Michauxe.  Michaux vybaven penězi, příslušnými instrukcemi a doprovázen nevelkou skupinou mužů se vydal na cestu v červnu téhož roku. Avšak opět to byla politika, či politické zájmy, které přivedly tento projekt k předčasnému, ne-li k trapnému konci.  Michaux ještě ani neopustil Kentucky, když se Jefferson dozvěděl, že tento slavný botanik je vlastně francouzským agentem, jehož skutečným posláním je zorganizovat z francouzsky mluvícího obyvatelstva vojenské jednotky, které by pak násilím převedly New Orleans a celou Louisanu opět do francouzského vlastnictví. Financování výpravy bylo okamžitě pozastaveno a Michaux putoval zpátky do Francie.

Jefferson se pak o „cestě na severozápad“ nezmínil skoro deset let. Teprve až v roce 1802, když už byl prezidentem Spojených států, se mu do rukou dostala kniha, která v něm rázem probudila staré nadšení realizovat jeho původní plány. Autorem této publikace, nebo spíše podklady pro tuto knihu poskytl mladý Skot Alexander Mackenzie. Mackenziemu se totiž podařilo to, o čem jen snilo mnoho lidí před ním.  Po souši projít z kanadské provincie Alberta až k tichomořskému pobřeží.  Přibližně ve stejné době, kdy se Michaux připravoval na cestu k Mississippi, Mackenzie překročil kontinentální předěl v místech, kde Skalisté hory dosahovaly výše asi jen jednoho tisíce metrů a poté sledoval tok řeky Frazer.  Vzhledem k tomu, že tato řeka směřovala stále na jih, rozhodl se odbočit na západ.  Doprovázen dalším Skotem, šesti Francouzi a dvěma Indiány, o několik týdnů později dosáhl Pacifiku, konkrétně Georgieské úžiny, severně od dnešního Vancouveru.

Mackenzieův úspěch vyvolal v Jeffersonovi přesvědčení, že je třeba jednat a to rychle.  Na jedné straně jej bral jako výzvu, nebot´ si byl jistý, že Američané jsou schopni něco podobného též dokázat, avšak na druhé se straně se jednalo o něco mnohem závažnějšího.  Existovalo totiž nebezpečí, že si Angličané budou dělat nárok na celé severozápadní pobřeží s výjimkou Kalifornie. Na podzim roku 1802 Jefferson oznámil své rozhodnutí zorganizovat oficielní, americkou vládou podporovanou výpravu k ústí řeky Kolumbie, jejíž účel měl být čistě „vědecký“. Expedice měla zmapovat terén, získat informace o domorodém obyvatelstvu, o floře a fauně a tak obohatit znalosti jak amerických, tak i evropských vědeckých společností. Jediné, co zbývalo, bylo najít schopného člověka, který by ji vedl a na kterého by bylo stoprocentní spolehnutí. Volba padla na Jeffersonova osobního sekretáře, virginského plantážníka a kapitána americké armády Meriwethera Lewise.

Čtenáři jistě nebudou nic namítat, když v úvodu k seriálu, jenž je věnován jeho největšímu životnímu úspěchu, se nejdříve seznámí s několika životopisnými údaji.  Meriwether Lewis se narodil 18. srpna 1774 ve Virgínii nedaleko dnešního Charlottesvillu.  Jeho rodiče vlastnili plantáž Locust Hill, jež sousedila s Monticellem, honosnou usedlostí, patřící přednímu virginskému plantážníkovi Thomasu Jeffersonovi. Meriwetherův pradědeček, Robert Lewis, přijel do Ameriky v roce 1635 a kromě nezbytných svršků si se sebou přivezl také královský patent na 33 333 akrů půdy, jež se nacházela v podhůří Modrých hor (Blue Ridge Mountains).  Jeden z jeho synů, též Robert, se usadil v Albemarleském okrese a ve své závěti odkázal svému pátému synovi, Williamovi 1 896 akrů s rezidencí a otroky.  Motivován snahou rozšířit své majetky, William se oženil s vlastní sestřenicí Lucy Meriwetherovou, a tak se stal majitelem pozemků, jejichž rozloha dosahovala skoro dvaceti tisíc akrů.

William a Lucy měli tři děti.  Nejstarší Jane, mladšího Meriwethera a nejmladšího Reubena. Otec William Lewis byl patriot tělem i duší a jakmile vypukla revoluce, vstoupil do kontinentální armády v hodnosti poručíka.  Na podzim v roce 1779 navštívil rodinu a po několika dnech, které byly ve znamení dešt´ů , se vracel ke své jednotce. Když se pokoušel přebrodit rozvodněnou řeku Rivannu, proud strhl koně a Williamovi se podařilo z posledních sil doplavat zpět ke břehu. Druhého dne ulehl, přivolaný lékař konstatoval zápal plic a o dva dny později se Lucy stala vdovou. Na jaře příštího roku, zcela v souladu s přáním umírajícího manžela, se Lucy opět vdala a sice za jistého kapitána Johna Markse.  Po podepsání Pařížského míru, jímž byla definitivně uznána nezávislost Spojených států, se kapitán Marks odstěhoval s celou rodinou do Georgie, kde se pod vedením generála Johna Matthewsa zúčastnil zakládání nové plantáže nedaleko Široké řeky (the Broad River).  Léta strávená v Georgii hluboce ovlivnila dorůstajícího chlapce. Meriwether měl nejen možnost pozorovat život na plantáži, ale v prvé řadě se seznámit s životem v divočině. Záhy si osvojil základní principy orientace v nekonečných lesích, naučil se lovit a používat střelnou zbraň, což byly nepostradatelné předpoklady pro přežití v nehostinné pustině.

Podle tehdejších tradic Meriwether, jakožto nejstarší syn, měl převzít vedení rodinné plantáže ve Virgínii, kterou zdědil po svém otci Williamovi.  K tomu však potřeboval příslušné vzdělání, které ovšem Georgia nemohla poskytnout. Proto v patnácti letech se vrací do Virgínie a tráví tři roky studiem na různých soukromých školách. Z dochovaných materiálů se dá usoudit, že patřil mezi lepší studenty a jeho učitelé se netajili přesvědčením, že by měl studovat na vysoké škole bud´ ve Williamsburgu, nebo dokonce ve Philadelphii.  Avšak osud opět zasáhl.  Kapitán John Marks zemřel a Lucy ovdověla podruhé. Tentokrát se odmítla provdat a současně vyjádřila přání vrátit se na svou starou virginskou usedlost. Osmnáctiletý Meriwether vědom si svých povinností přerušil studia, vypravil se pro matku a mladšího bratra do Georgie a po návratu do Virgínie se ujal řízení plantáže.

Monotonní život plantážníka ho však neuspokojoval a v hloubi duše toužil po změně.  Příležitost se mu naskytla v roce 1794 během tak zvané whiskové rebelie. Tehdejší ministr financí Alexander Hamilton se totiž rozhodl zdanit veškerou produkci whisky na západní straně Appalačských hor.  Reakce místního obyvatelstva se v mnohém podobala reakci Bostoňanů, když anglická koruna trvala na dani z čaje.  Bostoňané naházeli čaj do moře a obyvatelé západní Pennsylvanie namazali térem a obalili peřím nejednoho výběrčího daní. Nebezpečí odtržení západních částí se opět stalo aktuelním a americká vláda reagovala vojenskou přítomností.  Prezident George Washington, který sám vlastnil hezkých pár tisíc akrů v Ohiu, povolal do zbraně na třináct tisíc dobrovolníků a osobně je doprovázel až do Bedfordu (střední Pennsylvánie), přičemž všem důstojníkům kladl na srdce, aby nedopustili rozbití země, za jejíž vytvoření zaplatilo tolik kolonistů životem.

Meriwether Lewis pod záminkou vlastenecké povinnosti se nechal ochotně naverbovat a i když nakonec z rebelie nic nebylo a daň byla odvolaná, rozhodl se zůstat v armádě.  Matka si zřejmě uměla s plantáží poradit a z jejích dopisů vyplývá, že jediné, co jí dělalo starosti, bylo synovo zdraví a bezpečí. Díky svému jménu (mnoho vysokých důstojníků bylo obeznámeno s vojenskými zásluhami jak jeho otce, tak i kapitána Markse) byl Meriwether rychle povyšován, až byl nakonec jmenován kapitánem.  V této hodnosti byl pověřen rozvážením žoldu po pevnůstkách, jejichž posádky měly poskytnout jakous takous ochranu proti nájezdným Indiánům, zejména Shawneům.  Tento způsob života mu vyhovoval.  Nejenže se seznámil s oblastí od Velkých jezer až po Kentucky, ale navíc, jakožto velící důstojník, se naučil, jak získat oblibu a oddanost u prostých vojáků.  Pro náš seriál je však nejdůležitější skutečnost, že se během služby u roty ostrostřelců seznámil s dalším Virgiňanem, jehož rodina pocházela ze Charlottesvillu, kapitánem Williamem Clarkem.

V únoru roku 1801 jedenáct dní po inauguraci Thomas Jefferson, třetí americký prezident, poslal Lewisovi dopis, ve kterém mu nabídl místo osobního sekretáře.  Tento krok zdůvodňoval tím, že potřebuje člověka, kterému může nejen plně důvěřovat, ale také někoho, kdo je dokonale obeznámen s oblastmi mezi Mississippi a Appalačskými horami a se situací v armádě.  Zde je třeba se zmínit o zajímavém faktu. Vzhledem k tomu, že kniha o Mackenzieově úspěchu se dostala Jeffersonovi do rukou až o rok později, nedá se dobře tvrdit, že obsazení úřadu osobního sekretáře byl první krok k expedici na západ. Hlavní důvod, proč si Jefferson vybral Lewise za svého důvěrníka, byl v prvé řadě politický. Těsně před volbami se totiž podařilo federalistům, což byla opoziční strana, obsadit poměrně velké množství důstojnických míst v armádě svými lidmi. Vzhledem k tomu, že momentálně nehrozilo nebezpečí ani od Angličanů a ani od Indiánů, Jefferson byl rozhodnut za každou cenu snížit stav armády. Pochopitelně na úkor federalistických důstojníků a Lewis, který byl horlivým stoupencem Jeffersonovy politiky, měl poskytnout příslušné informace. Lewis se zhostil tohoto úkolu na výbornou.  Kolik důstojníků bylo celkem propuštěno dnes už nelze zjistit, avšak na Lewisovu a Jeffersonovu obranu lze říci, že většina federalistických důstojníků, o kterých se vědělo, že jsou vysoce kvalifikovaní, v armádě zůstala.

Spoluprací na této čistce si Lewis zajistil prezidentovu neomezenou důvěru a když na jaře příštího roku vyvstala otázka, kdo povede výpravu k Pacifiku, Jefferson se dlouho nerozmýšlel.