Pár slov na závěr

                Čtenář se ted´ možná zeptá:  „A v čem tedy spočívá Parkerova historická role?  V tom, že za dvacet let svého působení nechal popravit osmdesát lidí?  To je všechno?“  Jednoznačná odpověd´ je - nikoliv.  Parkerovo dědictví či snad odkaz je mnohostranný.  Za prvé to je jeho přínos pro civilizační proces pohraniční oblasti Středního západu, jmenovitě potlačení zločinnosti, za druhé jeho radikální postoj v otázkách interpretace trestního práva a role federálního soudce, a nakonec definitivní rozbourání celé řady mýtů spojených se zločinnými elementy, které se tradovaly mezi lidmi a koncem devatenáctého století byly šířeny romantickými spisovateli a autory laciných šestákových brožurek.  Tento poslední bod si rozhodně zaslouží pozornost.  Jeden z nejznámějších expertů na osobnost soudce Isaaca Ch. Parkera Fred H. Harrington říká v úvodu ke své knize „Hanging judge“, že děti věří na Mikuláše a dospělí na Robina Hooda.  (Pokud čtenář není obeznámen s postavou Robina Hooda, může si ho klidně zaměnit za slovenského Janošíka nebo pozdějšího Nikolu Šuhaje loupežníka, kterého ve velmi pozitivním světle popsal ranný socialistický spisovatel Antal Stašek.)  Podívejme se tedy na tyto mýty prizmatem Parkerových zkušeností.

                Desperádi na americkém Západě přepadali jen bohaté a s chudými se dělili o lup.  Pohádková fikce.  Billy the Kid, Čerokéz Bill, Bob Dalton, Doolinův gang, Jesse James a další nemilosrdně obírali jak bohaté, tak i chudé.  Pochopitelně jejich útoky se soutřed´ovali na zámožné občany a banky, protože na chudých by si toho moc nevzali.

Byla to válka, která z těchto mužů udělala zločince.  Ne na Indiánském území.  Tisíce veteránů, kteří přežili hrůzy Občanské války, se vrátily domů a žily spořádaným životem.  Parker a jeho prokurátor Clayton sloužili v armádě Severu, zrovna tak jako kat Maledon.  Při studiu oněch osmdesáti popravených zjistíme, že jen tři z nich měli za sebou službu v armádě Severu nebo Jihu.

Prudké ekonomické změny, jako například konec éry kovbojů, přivedly tyto muže ke zločinu.  Statistika opět tento názor vyvrací.  Většina zločinců byli bud´ farmáři, nikoliv nezaměstnaní kovbojové, nebo bývalí horníci, trat´oví dělníci nebo prostě lidé z měst.

Desperádi měli smysl pro čest a přátelství.  Dokumenty z Parkerova soudu podávají poněkud jiný, zcela neromantický obraz.  Martin Joseph a jeho kumpán zastřelili zezadu třetího člena gangu a znásilnili jeho ženu.  John Pointer zabil sekerou dva své kumpány, jen aby si přivlastnil jejich vůz a zásoby jídla.  Parker o těchto typech mluvil jen jako o „krvelačných šelmách, které zabíjejí bez nejmenšího váhání nebo výčitek svědomí a tudíž není v zájmu společnosti, aby byli zachováni při životě.“

Tito muži podlehli svodu přivlastnit si větší množství peněz.  Ve většině případech byli tito lidé ochotni zabíjet jen kvůli několika dolarům.  William Walker se nechal najmout jako vrah za deset dolarů a galon whisky.  Calvin James zabil svého partnera kvůli čtyřem galonům pálenky.  James Arcene a jeho partner William Parchmeal zabili pocestného.  Když ho prohledali, našli u něho jen dvacet pět centů.

Důvodem k zabití byla často msta.  Málokdy.  Bill Brown a Bob Moore spolu závodili v běhu.  Bill vyhrál padesát centů, načež došlo k hádce.  Moore vzal pušku a v záloze čekal na Browna.  Když ho dostal na mušku, vystřelil.  Zastřelený muž byl však Ralph Tate, Moorův přítel.  Kit Ross v opilosti vjel na koni do srubu Jonathana Davise.  Davis ho vyhodil a tím považoval celý incident za skončený.  O několik let později Ross chladnokrevně zastřelil Davise v obchodě, kde na něho náhodou narazil.

Vážili si pohostinnosti a loajality.  Na vánoce roku 1880 se dva muži zastavili u srubu Eliho McVaye.  Protože už byl večer a mrzlo, Eli je pozval dovnitř a nabídl jim, že mohou zůstat přes noc.  V noci zastřelili Eliho a sekerou nadosmrti zmrzačili jeho pomocníka Billyho Barnetta (usekli mu ruku).  Eliho manželka prchla se dvěma malými dětmi, a jen v noční košili běžela několik mil k nejbližším sousedům, kteří se jí ujali.

K ženám se chovali s úctou.  Znásilňování bylo jedním ze zločinů, za který Parker odsuzoval k trestu smrti.  Bohužel obětí těchto násilníků nebyli jen dospělé ženy, ale často i děti.  Matt Music znásilnil sedmiletou dívku a nakazil ji syfilídou.  John Thornton nutil k pohlavnímu styku svou nezletilou dceru.  Když jednoho dne utekla z domova a vdala se, Thornton ji vyhledal a domáhal se sexu.  Protože odmítla, chladnokrevně ji zastřelil.  Andrew Latta svedl vlastní sestru.  Když se narodilo dítě, nechali je venku na mrazu, aby zemřelo „přirozenou“ smrtí.  Jinými slovy, znásilňování žen bylo nedílnou součástí zločinu na americkém Západě.

Podívejme se nyní na kritiku, které byl Parker vystaven během posledních let své soudcovské činnosti.  Při bližším pohledu zjistíme, že z technického hlediska, byla velmi často oprávněná.  Parker nejednou soudil lidi, kteří spadali pod jurisdikci indiánských soudů, často ignoroval procedurální formality jako nedůležité nebo nepřímo související s případem, a instrukce, které dával porotě, byly v rozporu se základním právním principem, a sice že obžalovaný je považován za nevinného a je na prokurátorovi, aby dokázal jeho vinu nade vší pochybnost.  Parker tento princip obrátil naruby.  Jinými slovy obžalovaný byl považován když ne za vinného, tedy rozhodně za podezřelého ze specifického zločinu a bylo na něm, či na jeho obhájci, aby přesvědčil porotu o své nevině.  Mezi typické stížnosti advokátů na instrukce, které Parker dával porotě, patří odvolávání se na bibli v případech, kdy si porotce nebyl jist svým rozhodnutím.  Například když se obžalovaný dal během zatýkání na útěk, podle bible to je jasný důkaz, že je vinnen, nebot´ je psáno, že „hříšní prchají, když jsou pronásledováni, zatímco spravedliví jsou nebojácní jako lvi“.  V jiném případě, kdy se jednalo o hodnověrnost výpovědi obžalovaného, Parker se odvolával na příběh o Kainovi a Abelovi.  Kain, jsa vrahem svého bratra, lhal.  Parker jednal zřejmě pod vlivem náboženské výchovy, které se mu dostalo doma.  A protože byla v zásadě fundamentalistická, opíral se spíše o Starý zákon, ve kterém dominuje přísný a trestající židovský Bůh, než o Nový zákon, jehož ústřední koncept je křest´anský Bůh, který odpouští.  Když se tyto argumenty dostaly k posouzení Nejvyšším soudem, byly okamžitě zamítnuty s poznámkou, že se hodí tak akorát do kostela a ne do soudní síně.

Jedním z častých konfliktů mezi Parkerem a advokáty byl rozdíl mezi úkladnou vraždou a zabitím a otázka polehčujících okolností, například, že k vraždě došlo v opilosti nebo v sebeobraně.  Parker šmahem odmítal argument opilosti s tím, že obžalovaný neměl pít.  Sebeobrana byla též problematická.  V jednom případě žena (Fannie Echols) zastřelila svého muže, protože, jak vypovídala během přelíčení, ji bil.  Problém ovšem spočíval v tom, že ho zastřelila ve spánku.  Parker ji odsoudil k trestu smrti, ovšem prezident Chester A. Arthur změnil rozsudek na doživotí.  I když Nejvyšší soud pozměnil celou řadu Parkerových rozsudků, zajímavá jsou však prohlášení oněch členů soudu, kteří byli v menšině (Americký Nejvyšší soud má devět členů.  Aby jejich rozhodnutí bylo platné, nejméně pět z nich musí s ním souhlasit.  Ostatní pak písemně oznámí svůj názor, ve kterém zdůvodní, proč nesouhlasí s rozhodnutím ostatních pěti.)  Z těchto dokumentů se dá lehce usoudit, že opravdu to byly velmi často jen procedurální formality, které neměly žádný vliv na ustanovení viny či neviny obžalovaného.  Například soudce David J. Brewer v případě Johna Browna, který byl třikrát shledán porotou vinným a Nejvyšší soud třikrát změnil trest smrti, konstatuje:  „Jestliže třicet šest porotců se shodlo v tom, že obžalovaný je vinnen, a toto rozhodnutí bylo schváleno soudcem (Parkerem), rozsudek by měl zůstat nezměněn, protože nic nenasvědčuje tomu, že během přelíčení došlo k přestupkům, které by měly negativní vliv na výsledek procesu.“  V jiném případě říká:  „Jak můžete zvrátit rozhodnutí dvanácti mužů kvůli tak směšné chybě?“  Čtenář se asi v duchu ptá, co tedy vedlo Nejvyšší soud k takovému chování vůči soudci, který se snažil prosazovat zákon a zabránit vyložené anarchii?  Odpověd´ najdeme v lidské povaze.  Členové Nejvyššího soudu byli jako každý  člověk do značné míry ješitní a v okamžiku, kdy se soudce Parker začal veřejně bránit a poukazovat na skutečnost, že tito soudci mají minimální zkušenosti s trestním právem, došlo k pochopitelné reakci a snaze prostě Parkerovi „přistřihnout křídla.“  Kdo z toho ovšem profitoval, byli zločinci nejhrubšího zrna a advokáti typu Warrena Reeda.

Parkerova reakce na kritiku Nejvyššího soudu a některých vysokých úředníků z ministerstva spravedlnosti je zcela ospravedlnitelná, jestliže si uvědomíme v jakých podmínkách tehdejší soud na pevnosti Fort Smith musel pracovat.  Například jeden z největších problémů byli svědci.  Svědci museli cestovat někdy ze vzdálenosti dvě stě až tři sta mil, a nejednou čekat ve městě několik týdnů, než došlo k procesu, kdy měli svědčit.  Velmi často sám Parker platil jejich pobyt z vlastní kapsy, protože soudní fondy pro svědky byly vyčerpány.  V době, kdy neexistovala daktyloskopie (otisky prstů), balistika, mikroskopická fotografie náboje a vrtání hlavně, rozbor krve a celá řada dalších vymožeností, které má dnes k dispozici kriminalistika, tehdejší prokuratura musela pracovat s velmi omezenými důkazy a obyčejně s výpověd´mi nepřímých svědků.  Jinými slovy, kdyby se shledání viny muselo opírat jen o svědka, který byl přítomen vraždě, devadesát procent žalob by se muselo pro nedostatek důkazů zamítnout, protože většina přímých svědků byly oběti a ty z pochopitelných důvodů nemohly vypovídat.

Další neméně problematický fenomenon, se kterým se musel Parker potýkat, byl nemístný soucit se zločinci odsouzenými k trestu smrti.  Tento sentiment byl všeobecně rozšířen na Východním pobřeží, a na Středním západě, v kraji, který trpěl pod metlou zločinu, poněkud méně.  Přesto však advokáti využívali skutečnosti, že u celé řady lidí, zejména u žen pohled na mladé k smrti odsouzené muže vzbuzoval lítost.  S tímto jevem se setkáváme i v samotné Parkerově rodině.  Soudcova manželka Mary vychovaná v katolickém vyznání a tudíž na rozdíl od svého manžela přesvědčena, že poslání správného křest´ana je odpouštět a ne trestat, pravidelně docházela do vězení, přinášela vězňům květiny a koláče a s největší pravděpodobností nejedna z místních žen následovala jejího příkladu.  Psychologický aspekt tohoto počínání je celkem lehce vysvětlitelný.  Veřejnost má před očima živého člověka, velmi často mladého, který dříve nebo později bude muset zemřít násilnou smrtí.  Jeho obět´ je už dávno pochována, takže dojem, který by udělalo mrtvé tělo pokryté krví, nebo dokonce zpřítomnění smrtelného zápasu, volání o pomoc a nakonec smrtelné chroptění umírajícího, není k dispozici.  I když se většina prokurátorů snaží více či méně úspěšně tento dojem vyvolat, skutečnost, že v soudní síni stojí živý člověk, kterého čeká tragický konec, v mysli či podvědomí mnoha lidí nakonec převládne. 

Na závěr se snad dá říci, že budoucnost nakonec dala v mnohém Parkerovi za pravdu.  Jeho obavy z politizování soudního procesu a zvrácené interpretace role obhájce se splnily.  V současné době jsme svědky mnohých procesů, které neslouží k zjištění viny či neviny pachatele a případnému potrestání, nýbrž k měření sil dvou stran.  Soudní síň se stává kolbištěm, kde dochází k souboji mezi prokurátorem a advokátem, a schopnější čí méně skrupulózní strana vyhrává, aniž by se bral zřetel na to, zda obžalovaný je vinnen nebo ne.  Klasickým příkladem byl proces s O. J. Simpsonem, dvojnásobným vrahem, který byl v zásadě propuštěn díky politické demagogii a zpochybněnému charakteru jednoho ze svědků prokuratury.

Parker si byl tohoto nebezpečí vědom, a kdykoliv mohl, veřejně na ně poukazoval.  Jeho krédo bylo:  „Nevinného propustit, vinného potrestat bez ohledu na to jestli je boháč nebo chudák, bez ohledu na to, ke kterému politickému hnutí patří.“  Navíc Parker byl přesvědčen, že role soudce je vysoce morální a že zákon je nástroj, jenž se musí používat k ochraně společnosti a ne k ochraně těch, kteří ho porušují.  Jeho hlavní přínos ovšem spočívá v tom, že se mu podařilo potlačit vlnu zločinnosti, že většina lidí mohla spát bez obav, že se v noci probudí a budou se dívat do ústí hlavně revolveru nebo vinčestrovky, a že se na konec na území dnešní Oklahomy a Arkansasu prosadil zákon a ne anarchie.  I když za cenu některých právních prohřešků.

Použité materiály:                                                                                              21. března 2000

Hanging Judge

Fred Harvey Harrington, 1951

He hanged them high

Homer Croy, 1954

The Gunfighters

Paul Trachtman 1974