ISO2MAC852Bez diakritikyEmailMalá domuVytvor si trasu dle vlastních kriteriíMapy míst kdekoli v USA

Obsah
Úvod
Soudce Roy Bean
Oprátkový soudce Issac Charkes Parker
Muži s maršálskou hvězdou
Mistr katovskéh o řemesla
Reakce
Závěr

Další články:
Jiří Černík
Lewis a Clark

skvělé čtení Jiřího Černíka o první úspěšné expedici dvou objevitelů napříč kontinentem až k pobřěží Pacifiku.
Muži v soudcovském Taláru
O mýty opředeném soudci Beanovi, oprátkovém soudci Parkerovi, mužích s maršálskou hvězdou a...

Jiří Kouba
Na Diné (lidé)
- typologie indiánských kmenů, mýty o Apačích, Geronimo křesťanem


Sponzor stránky

Muži s maršálskou hvězdou

Kdo byli ti muži, kteří za necelých pět set dolarů ročně trávili dny a týdny v sedle a riskovali, že výstřel ze zálohy učiní jejich životu předčasný konec?  Většinou bývalí lovci bizónů nebo veteráni Občanské války, kteří byli zvyklí denně čelit nebezpečí a kteří se nemínili živit těžkou prací v dolech nebo na farmě.  Byli to muži, kteří dokonale ovládali střelné zbraně a kteří, když si to situace vyžadovala, neváhali poslat svého bližního tři stopy pod zem.  Soudce Parker byl realista.  I když neměl v lásce pistolníky, na druhé straně však věděl, že, abychom to vyjádřili ryze česky, „nejlepší hajný je bývalý pytlák.“  Mezi základní kvalifikaci patřila tedy schopnost rychle a přesně střílet, pevné nervy a neobvyklá dávka odvahy. 

V polovině osmdesátých let měl federální soud na pevnosti Fort Smith k dispozici kolem dvou set zástupců US maršála.  (Pro čtenáře, kteří nejsou obeznámeni s tímto typem mužů zákona pár slov na vysvětlenou.  US maršál byl jmenován prezidentem na čtyři roky a byl přidělen k federálnímu soudu v jednotlivých státech Unie.  Jeho role spočívala v provádění veškerých nařízení, kterými ho federální soudce pověřil.  Aby mohl tuto funkci správně vykonávat, mohl jmenovat své zástupce.  V praxi to znamenalo, že US maršál trávil většinu času v kanceláři, zatímco jeho zástupci operovali tak říkajíc „v terénu“.)  A tato malá armáda se rozjela na Indiánské území a podle Parkerových direktiv počala pročesávat kaňony, vyhledávat ukradené koně a dobytek, nezákonné destilátory, pašovanou whisky a zločince, na něž byl vydán zatykač.  Obyčejně cestovali ve skupinách po dvou až pěti mužích, často s sebou vezli velký zamřížovaný vůz, který sloužil za pojízdné vězení, kancelář, kuchyň, arzenál nebo prostě za přístřešek, kde se mohli vyspat.  Placení cestovních výloh byla dost komplikovaná záležitost.  Na první pohled šest centů za míli z pevnosti Fort Smith směrem na Indiánské území a deset centů  při cestě zpět se zdálo být slušná sazba za předpokladu, že se dotyční zástupci nevrátili s prázdnýma rukama.  Za každého zatčeného muže nebo ženu dostali dva dolary, pokud je přivezli živé na pevnost Fort Smith.  Když došlo k přestřelce a dotyčný desperádo byl zastřelen, nejen že nedostali nic, naopak, ještě ho museli nechat pohřbít na vlastní útraty a ne prostě odjet z města, jak to líčí hollywoodské westerny.  Jedině v případě, že soukromá společnost, obyčejně banka nebo Wells Fargo, vypsala odměnu za dopadení onoho bandity živého nebo mrtvého, mohl si potom dotyčný muž zákona vyzvednout příslušný obnos.  Proto, pokud došlo k přestřelce, střílelo se tak, aby zatýkaný muž byl jen postřelen.  Někdy to vyšlo, někdy ne.  Často zranění bylo vážné a postřelený delikvent zemřel o několik dní později.  Nejednou si zástupci US maršála museli financovat značnou část operace sami, například výdaje za jídlo pro zadržené vězně a potom tyto položky vyúčtovat po návratu do města.  Parker si byl vědom neadekvátnosti tohoto systému a proto jim dovolil vybírat pokuty za menší přestupky.  Netřeba říkat, že se našli jedinci, kteří toho zneužívali, což těmto ochráncům zákona na popularitě nepřidalo.  A když operace nevyšla jak měla, a muž s maršálskou hvězdou se zhroutil do prachu ulice s prostřeleným břichem, co potom?  Žádné lékařské pojištění, žádná invalidní penze, žádný fond pro vdovy.  A tudíž není divu, že nejeden z těchto mužů pověsil maršálské řemeslo na hřebík a našel si bezpečnější povolání.

Tento agresivní přístup k potírání zločinu však přinesl výsledky.  Kdysi nepatrný pramínek delikventů z Indiánského území se proměnil v proud.  Parker nechal postavit nové vězení a najal další prokurátory a členy poroty.  Avšak úsilí prosadit zákon v západním Arkansasu mělo svou cenu.  Během dvaceti let padlo v boji se zločinem šedesát pět mužů.  Kolik jich bylo zraněno a na dosmrti zmrzačeno se můžeme jen dohadovat.  Někteří byli nováčci, kteří si příliš důvěřovali, ostatní byli staří veterání, kteří měli prostě smůlu.  Jen pár příkladů: 

Dave Layman.  Drsný chlapík, který uměl klít jako málokdo.  Ženy byly jeho slabostí a mezi ostatními „deputies“ se o něm vědělo, že si často bere s sebou „dámu“ z místního saloonu, když jede na delší služební cestu.  Jinak to byl charakterní chlap, který se nikdy nenechal uplatit a se zatčenými zacházel lidsky.  A to ho stálo život.  Když se vracel na pevnost Fort Smith se třemi vězni, nechal se jedním z nich přemluvit, aby ho pustil na svatbu svého kamaráda, která se konala v místech, jež právě míjeli.  Ostatní dva toho využili k útěku, došlo k přestřelce, a když utichly výstřely, Layman ležel na zemi smrtelně zraněn. 

Willard Ayers strávil devět let ve službách Arkansaského federálního soudu.  Povahově patřil mezi typy jako Layman, ale svému řemeslu rozuměl jako málokdo.  Pak dostal zatykač na jistého Pattersona, obviněného z krádeže.  Jako mnohokrát před tím zabouchal na dveře domu, kde se Patterson zdržoval, a zvolal své obligátní:  „Otevřte dveře, US maršál!  Patterson zpanikoval, střelil skrz výplň a zasáhl Ayerse přímo do prsou.

Addison Beck byl ženatý a měl tři děti.  Na rozdíl od Laymana a Ayerse byl známý tím, že nikdy neklel a na veřejnosti vystupoval jako pravý džentlmen.  Začátkem osmdesátých let měl reputaci vysoce schopného muže zákona.  Při jedné příležitosti přivedl z cesty na Indiánské území jedenáct mužů.  V lednu roku 1883 se ještě se svým pomocníkem Lewisem Merrittem vydal za Johnem Bartem, nebezpečným individuem.  Když se ani jeden z nich nevrátil, deset mužů se vydalo po jejich stopách.  Na Barta narazili ve chvíli, kdy ještě s jedním banditou, jistým Jacksem, zakopával Beckovo a Merrittovo mrtvé tělo.  Během přestřelky byl Jacks poraněn a zadržen, Bart však uprchl.  Skutečnost, že Jacks o několik měsíců později visel, byla však slabá útěcha pro Beckovu vdovu a tři děti.

William Irvin vdovec se dvěma dětmi se živil rozvážením pošty.  Pak se rozhodl pro změnu povolání a během několika let se stal jedním z nejschopnějších zástupců US maršála.  Jeho statečnost se opět potvrdila při zatýkání jistého Jamese Shankse.  Shanks se po léta zabýval pašováním whisky na Indiánské území, až jednoho dne narazil na Irwina.  Rychle zvážil své šance a rozhodl se pro útěk.  Skočil na koně a vyrazil po cestě pryč v domnění, že mu uteče.  Irwin ho však dohnal a pak přišly ke slovu pistole. Oba muži stříleli z bezprostřední blízkosti.  Irwin vyvázl bez škrábnutí, Shanks skončil s kulkou ve stehně.  K otravě nedošlo, rána se zavřela a Shanks si vyslechl Parkerův rozsudek.  Dvě stě dolarů pokuta a dva roky v káznici.  Irwin se však o výsledku procesu se Shanksem už nikdy nedoslechl.  Ve stejné době, kdy Parker oznamoval své rozhodnutí, Irwin ležel mrtev podél cesty v západní části Indiánského území, zastřelen ze zálohy dvěma členy Griffinova gangu.

A takto bychom mohli pokračovat na několika stránkách.  Tímto sítem osudu prošly desítky mužů a jen ti nejlepší nebo snad jen ti, kteří měli největší štěstí pak vstoupili do análů americké historie a jejich jméno je dnes nerozlučně spjato s osobností soudce Parkera.  Jen tak namátkou, kapitán Sam Sixkiller, jeden z nejschopnějších „deputies“ indiánského původu, na jehož konto připadla likvidace Glassova gangu v roce 1895, Heck Bruner, Dave Rusk a kapitán G. S. White, kteří se proslavili v boji s čerokézským desperádem Nedem Christiem, Heck Thomas, jemuž se podařilo dopadnout oklahomského banditu Billa Doolina (1895) a v průběhu své kariery pomstít smrt nejednoho ze svých kamarádů, kapitán John H. Mershon, který se stal příkladem nejen odvahy, vytrvalosti a vrcholné profesionální kompetence, ale i symbolem nesmírného stresu, kterému byla vystavena většína zástupců US maršála.  Kapitán Mershon v roce 1898 zešílel.

Zatýkání desperádů byla vždy nejistá záležitost.  Někdy na to stačili dva nebo tři muži a pár varovných výstřelů, jindy to trvalo několik let než se podařilo dotyčného delikventa dopadnout.  Snad mezi ty nejtypičtější patří případ s Nedem Christiem, původně zákonů dbalým Čerokézem, který se dal na cestu zločinu, a jehož zatčení, respektive smrt si vyžádala přítomnosti sedmnácti ozbrojených mužů zákona, jednoho děla a krabice dynamitových patrón.  Ned byl „tříčtvrteční“ Indián.  Jeho babička byla Irka unesená Čerokézi ještě v době, kdy žili na Východě.  Jako mladý chlapec vyrůstal v kovářské dílně svého otce a kromě kovařiny také dokonale zvládl puškařské řemeslo.  Podle výpovědi pamětníků se mu ve střeleckém umění nemohl nikdo vyrovnat široko daleko.  Kromě technických znalostí se mu také dostalo náležitého poučení o historii Čerokézů.  Jak doma, tak i od návštěvníků otcovy dílny se doslechl o tom, že jeho předkové žili pokojně na východ od Mississippi, a že běloši jim způsobili nesmírné těžkosti, včetně násilného vystěhování, o kterém se dodnes mezi Čerokezi mluví jako o pochodu „slz “, během kterého též zemřela jeho babička.

Ned byl pohledný sympatický chlapík, hovořil plynně anglicky a v roce 1883 v souladu s rodinnými tradicemi byl zvolen do Čerokézské zákonodárné rady.  Tam se stal známým svým nekompromisním postojem proti úmyslu americké vlády zrušit kmenové vlastnictví půdy a nahradit je individuelními majetnickými listy.  (Individuelní vlastnictví půdy bylo prakticky u všech indiánských kultur zcela neznámé).  A pak, jako mnoho jeho soukmenovců, Ned upadl do zajetí „ohnivé vody“ a skrzeva zlatohnědou whisky se dostal do společnosti mužů mimo zákon.  I když sám byl zpočátku jen konzument, byla to otázka času, než byl vtažen do konfliktu mezi pašeráky a Parkerovými lidmi.  V prosinci roku 1884 došlo k prvnímu incidentu.  Ned byl obviněn ze zabití mladého Čerokéze Williama Palonea, k němuž došlo v souvislosti s pašovaným alkoholem.  Indiánský soud ho však shledal nevinným.  K události, která měla pronikavě změnit zbytek jeho života, však došlo o tři roky později.

Na jaře roku 1887 se Ned nacházel v Tahlequahu, hlavním městě Čerokézského území.  Jednoho květnového večera opět zatoužil po „ohni v žilách“, po onom vzrušivém opojení, které může poskytnout jen pálenka.  V saloonu na pokraji města, kde byla k dostání pašovaná whisky, mu majitelka ze soudku naplnila láhev, a protože neměla korek, ucpala hrdlo útržkem plátna.  Ned se potom ve společnosti jistého Johna Parrise a Thomase Trainora odebral k nedalekému potoku, kde si všichni tři počali náležitě zavdávat.  Ve stejné době se na scéně objevil Dan Maples, zástupce US maršála a jeho pomocník George Jefferson.  Maples se zdržoval ve městě již delší dobu a důvod jeho přítomnosti byl sbírat informace o lidech, kteří byli podezřelí z pašování whisky do Tahlequahu.  Z dochovaných materiálů se dá usoudit, že jak Parris, tak i Trainor byli na jeho seznamu.  Maples a Jefferson se vraceli ke svému vozu a v momentě, kdy přecházeli po lávce potok, Jefferson zahlédl v záři měsíčního světla u kmene nedalekého stromu odlesk hlavně revolveru.  Ještě stačil vykřiknout:  „Nestřílejte!“ a pak zaduněl výstřel a Maples zasažen do prsou se skácel k zemi.  Jefferson vypálil několik ran směrem, kde se skrýval vrah, avšak žádná z kulek nezasáhla cíl.  Zástupce US maršála Dan Maples zemřel krátce po půlnoci na následky vnitřního krvácení a Ned Christie, když se ráno probudil z lihového opojení, zjistil, že je obviněn z vraždy.  Během vyšetřování se totiž na zemi vedle stromu, spoza kterého padl smrtící výstřel, našlo ulomené hrdlo láhve ucpané kouskem plátna, zatímco zbytek prázdné láhve se nacházel v kapse Nedova kabátu.

Ned Christie byl ochoten se dostavit na pevnost Fort Smith a dokázat svou nevinu v případě, že bude propuštěn na kauci.  Soudce Parker, který měl však značné pochybnosti o Nedově bezúhonnosti, trval na uvěznění, a tak počala sága, která trvala skoro pět let.  Ned opustil zákonodárnou radu, a protože byl na něho vydán zatykač, počal se skrývat.  Ostatní dva kumpáni Parris a Trainor byli zatčeni a postaveni před soud, avšak Trainor našel svědka, který dosvědčil, že se ve chvíli, kdy došlo k vraždě, nacházel v saloonu, a proto byl puštěn na kauci.  Parker pak dospěl k rozhodnutí, že bez přítomnosti Christieho není nestranné a spravedlivé řízení možné a proces odložil.  Ned se mezitím dal otevřeně na stranu zločinu.  Začal pašovat alkohol z Arkansasu na Indiánské území, a nejedna krádež koní a loupežné přepadení bylo připisováno na jeho konto.  Díky mnoha přátelům byl včas varován, kdykoliv se muži zákona objevili v okolí, a tak se po kraji rychle rozkřiklo, že Ned se těší přízni Velkého ducha, že je obdarován nadpřirozenými silami a že je nepolapitelný.

Na jaře roku 1889 byl jmenován nový US maršál, jistý Jacob Yoes.  Yoes byl kompetentní a energický úředník, který se rozhodl zlikvidovat všechny resty po svém předchůdci, zejména případ Dana Maplese.  Po krátké poradě s Parkerem bylo rozhodnuto, že úkolem přivést Christieho na pevnost Fort Smith bude pověřen Heck Thomas, jeden z nejschopnějších zástupců.  Thomas dal dohromady posse (ozbrojenou četu dobrovolníků) a vyrazil na Indiánské území.  Na podzim se mu podařilo získat informaci, že Ned se zdržuje v místě, které se nazývá Rabbit Trap.  Ráno 26. září posse obklíčila nevelký srub a Thomas vyzval Christieho, aby se vzdal.  Ned však reagoval tím, že vyrazil ve štítu prkno a zahájil palbu.  Thomas na něho křikl, a pošle ženu a děti pryč.  Christie ignoroval Thomasovu žádost a pokračoval ve střelbě.  Thomas tedy nařídil zapálit dům a Christieho vykouřit.  Po chvíli vyběhla z hořícího domu Nedova žena Nancy, avšak Christie odmítal vyjít ven, naopak zpoza štítu třeskala jedna rána za druhou.  Thomas nařídil soustředěnou palbu na štít.  Po chvíli se za domem mihla menší postava.  Nedův mladší syn James se rozhodl hledat úkryt v lese.  Střelba v domě utichla.  Thomas a ostatní zástupci usoudili, že Christie je mrtev a vzhledem k tomu, že Nancy asi vzburcovala všechny Čerokéze v okolí, bude lepší se ztratit.  Navíc jeden ze stopařů L. P. Isbell chytil kulku do ramene a těžce krvácel.  Thomas nechal dopravit Isbella do Tahlequahu a o několik dní později se vrátil na místo boje.  Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že Christie je živ.  Během přestřelky mu kulka přerazila nos a omráčila ho.  Tím se vysvětlilo, proč najednou přestal střílet.  Když se Thomasovi lidé stáhli zpět, Nancy se vrhla do hořícího domu a Neda vytáhla ven.  Narychlo povolaný lékař pak konstatoval, že rána není nebezpečná, toliko náležitě zhyzdila Nedův pohledný obličej a oslepila ho v levém oku.

Netřeba zdůrazňovat, že Ned přísahal pomstu všem zástupcům US maršála, kteří se dostanou na dostřel jeho vinčestrovky.  Pomocí přátel a příbuzných zbudoval nový srub, spíše pevnůstku, která se mohla pochlubit dvojitými stěnami, mezi nimiž byl nasypán písek, hlubokým sklepem, a jako kuriozitu neměla žádná okna, jen malé střílny.  Pevnůstka byla hojně zásobena jídlem a střelivem pro případ, že by se Parkerovi lidé pokusili na ni zaútočit, nebo ji chtěli po delší dobu obléhat.  Někdy v polovině listopadu se Thomas opět objevil nedaleko Rabbit Trapu, z dálky si prohlédl srubovou budovu a ve zprávě svému nadřízenému vyjádřil názor, že pokus o dobytí této pevnůstky by si vyžádal většího množství mužů a účinnější zbraně než vinčestrovky.  Prakticky až do podzimu roku 1892 nedošlo k žádné větší operaci ze strany ochránců zákona.  Tohoto zdánlivého klidu zbraní využili někteří Nedovi příbuzní a nastěhovali se k němu do opevněného srubu.  Jmenovitě Nedova starší sestra Mary s dítětem a čtrnáctiletý synovec Arch Wolf.  Ned pak pokračoval v zločinecké kariéře a jak se množila přepadení a loupeže, tak se zmenšoval okruh jeho přátel a přívrženců.  Na pevnost Fort Smith se valila jedna stížnost za druhou, což nakonec vedlo k nátlaku na soudce Parkera, aby učinil Nedovu řádění přítrž a to co možná nejdříve.  Parker reagoval tím, že zvýšil odměnu za dopadení Christieho z pěti set na tisíc dolarů a US maršál Yoes si povolal zástupce Davea Ruska, jednoho z mužů, který se zúčastnil neúspěšného pokusu o chycení Neda před třemi roky, a pověřil ho stejným úkolem, jen s tím rozdílem, aby se bez něho či bez jeho mrtvoly nevracel.

Rusk s pěti dalšími zástupci dosáhl Rabbit Trapu 12. října a záhy po svítání zahájil palbu na dvanácticoulové trámy, jež tvořily vnější stěny.  Pochopitelně bez valného výsledku.  Pak nařídil zapálit jednu postranní dřevěnou boudu, avšak protože nebyla dost blízko, oheň se na srub nepřenesl.   Když se setmělo, nejen že se osazenstvo srubu nemínilo vzdát, ale navíc ještě dva zástupci byli zraněni.  Druhé dne Rusk poslal Yoesovi zprávu o beznadějnosti situace a žádal posilu.  Yoes pohotově odpověděl, že posila je na cestě a aby v žádném případě nevyklízel bojiště.  2. listopadu dorazilo ke srubu dvanáct mužů vybavených kromě standartní výzbroje tříliberním dělem a krabicí dynamitových patrón.  Mezi členy této další posse, kterou vedl zástupce US maršála kapitán G. S. White, byl též Maplesův syn Sam a George Jefferson, který byl svědkem Maplesovy smrti.  Že tito muži byli vysoce motivováni a odhodláni dostat Neda Christieho za každou cenu je mimo jakékoliv pochybnosti.  Druhého dne ráno kapitán White vyzval Neda, aby se vzdal.  Ned odpověděl sérií výstřelů.  White za pomocí tlumočníka pak vyzval Neda, aby poslal všechny ženy a děti pryč.  Zde je třeba se zmínit o skutečnosti, že žádný z obléhatelů neměl nejmenší tušení, kdo všechno tvoří osazenstvo srubu.  Po chvíli ze srubu vystoupila Nedova žena Nancy, jeho sestra Mary a Charles Hare Nedův přítel.  Ned, čtrnáctiletý Arch Wolf a zřejmě nedopatřením Nancyin sedmiletý synovec Charles Grease zůstali uvnitř přesvědčeni, že jako předtím muži zákona nakonec odtáhnou s nepořízenou.

Několik mužů mezitím usadilo v bezpečné vzdálenosti od srubu dělo, nabilo je, a jakmile prostranství před srubem osamělo, jedna tříliberní koule za druhou počala dopadat na stěny Nedovy pevnůstky.  K nemalému překvapení mužů zákona a k nesmírné radosti Nedových přátel a příbuzných, kteří se mezi tím shromáždili na nedaleké cestě, se koule neškodně odrážely od dvanácticoulových trámů a koulely se ze svahu dolů.  Asi po hodinové palbě si obsluha děla uvědomila bezúčelnost tohoto počínání, a protože posunout dělo blíže ke srubu by bylo nanejvýš nebezpečné, rozhodla se pro zvětšení nálože.  Tento nepromyšlený krok ovšem skončil zcela zákonitě roztržením děla a poraněním obsluhy.  Diváci na cestě si začali utírat slzy a bylo těžké říci, zda jim je do očí vehnal štiplavý kouř ze spáleného střelného prachu nebo smích.  Krátce po setmění se jeden z členů posse, jistý Charles Copland, nabídl, že se pod rouškou tmy připlíží ke srubu, položí podél stěn dynamitové patróny a spojí je jedním doutnákem, takže budou všechny explodovat najednou.  Ráno 4. listopadu se pak ozvala ohlušující exploze.  Celý srub se prakticky nadzvedl ze základů, jedna stěna se zhroutila a suché vyzrálé trámy počaly hořet.  Rusk opět vyzval Neda, aby se vzdal, a opět místo odpovědi zahučelo několik výstřelů.  Po chvíli oheň zachvátil celou budovu, a když se pak zhroutila střecha, do konce tohoto dramatu už zbývalo několik minut.  První vyběhl ze srubu s hořícími vlasy Arch Wolf.  Vzhledem k tomu, že se jednalo jen čtrnáctiletého výrostka, nikdo nevystřelil.  A pak se mezi plameny a sloupy dýmu objevila postava muže třímajícího opakovačku.  Ned se rozhlédl po svých nepřátelích, vyrazil ze sebe divoký výkřik a pálíce z vinčestrovky se rozeběhl k nejbližší skupině mužů zákona.  V témže okamžiku se ozvala salva z několika pušek a Ned Christie jakoby sražen obří rukou se shroutil k zemi.  Do mrtvého ticha pak třesklo šest výstřelů.  Sam Maples v touze pomstít smrt svého otce vyprázdnil do mrtvého těla svůj revolver.

Případ Dana Maplese byl tímto uzavřen.  Nedův otec si vyžádal mrtvé tělo a pohřbil jej na rodinném hřbitůvku, posse obdržela vypsanou odměnu a obyvatelé Čerokézského území se cítili mnohem bezpečněji.  Podle historičky Bonnie Speerové však skutečnou tečku za touto událostí učinila teprve až v roce 1918 výpově jistého Richarda A. Humphreye, bývalého otroka, který se usadil nedaleko Tahlequahu, a kterou uveřejnily noviny „Daily Oklahoman.“  Huphrey ve věku osmdesáti sedmi let se svěřil s tajemstvím, které ho tížilo dvacet šest let a které nechtěl vzít s sebou do hrobu.  Onoho večera, kdy došlo k vraždě Dana Maplese, se vracel z práce domů, a když míjel místo, kde se Christie, Trainor a Parris napájeli pálenkou, všiml si, že Trainor, který měl na sobě bílou košili, si oblékl Christieův černý kabát.  Christie byl už kompletně opilý a spal vedle keře.  Trainor vytáhl z kapsy revolver, postavil se ke stromu a čekal.  Humphrey tušil, že se chystá něco nekalého, ale protože věděl, že Trainor má pověst bezohledného bandity, neodvážil se přistoupit blíže, naopak skryl se za nejbližším stromem a s tlukoucím srdcem čekal, co se bude dít.  O několik minut později se stal svědkem vraždy Dana Maplese.  Strach z Trainora mu pak zabránil v tom, aby informoval úřady o tom, co se vlastně stalo.  I nadále po Trainorově smrti v roce 1896 mlčel, protože se bál pomsty ze strany ostatních členů Trainorova gangu.  Toto rozuzlení případu, které nabízí B. Speerová, by potvrzovalo teorii, že Christie se tak urputně bránil, protože byl prostě nevinen.  Na druhé straně je však zarážející, že žádný z pozdějších životopisců a autorit na období soudce Parkera, se o Humpreym nezmiňuje, přestože k údajnému interview s novinářem od „Daily Oklahoman“ došlo na začátku tohoto století, tudíž tito autoři s ním museli být obeznámeni.

Na závěr této pasáže, čistě z důvodu kompletnosti, se musíme také zmínit o těch několika mužích s maršálskou hvězdou, kteří se rozhodli dát se na cestu zločinu.  Do této kategorie patří Daltonovi bratři Bob, Grat a Emmett.  Jejich pistole nesloužily k ochraně zákona, majetku a po případě lidských životů, ale k přepadání vlaků a bank.  Na to, co je k tomu vedlo, je velmi jednoduchá odpověd´.  Tito muži si velmi rychle uvědomili, že je mnohem výnosnější riskovat život při páchání zločinu, než při jeho potírání.  V mnoha případech bylo riziko mnohem menší.

Nejstarší Dalton Frank byl jedním z Parkerových veteránů a pod jeho vlivem ostatní tři se nechali postupně najmout do služeb federálního soudu na pevnosti Fort Smith.  Přestože Frank patřil ke kompetentním mužům zákona, nejdůležitější faktor pro úspěšnou karieru však v jeho kvalifikaci scházel – štěstí.  Na podzim roku 1887 ještě s dalším zástupcem US maršála Jamesem Colem vyšetřovali krádeže dobytka na Čerokézském území.  Všechno naznačovalo, že Dick Smith, jeden z posledních členů Griffinova gangu, pokračuje v této činnosti bu sám, a nebo s několika kumpány.  Když zamířili k jeho usedlosti, někdo Smithe varoval a oba mu tak říkajíc vjeli přímo do rány.  Přestože přestřelka nakonec skončila Smithovou smrtí, osmadvacetiletý Frank Dalton zaplatil pokus o zatčení zloděje dobytka a pašeráka s whisky životem.  Mnozí historikové spekulují, že to byla Frankova smrt, která vedla k tomu, že Bob, Grat a Emmett zbaveni jeho morálního vlivu se nakonec zvrhli.  Zejména Bob, který byl násilné povahy a pravidelně vnucoval svou vůli Gratovi a Emmettovi, je považován za iniciátora myšlenky přejít na „druhou stranu.“  První náznaky, že něco není v pořádku, se datují k létu roku 1890.  Na pevnosti Fort Smith se rozkřiklo, že Daltonovi bratři jsou zapleteni do krádeží koní.  Grat se osobně dostavil do města a díky tomu, že neexistovali přímí svědci, a díky jeho reputaci a reputaci mrtvého bratra se mu podařilo tyto pověsti vyvrátit.  Pak došlo k několika přepadům vlaku, a protože tyto zločiny byly spáchany na území, kde Daltonové byli známí, netrvalo dlouho a zatykače s jejich jmény se objevily na mnoha místech.  Jejich zločinecká kariera však skončila tak rychle, jak začala.  Problém spočíval v tom, že žádný z těchto tří adeptů se nevyznačoval bystrostí a intelektem, jako například Jesse a Frank Jamesovi, které se tito tři zřejmě pokoušeli napodobovat, nebo dokonce předčít.  V říjnu 1892 v kansaském městečku Coffeyvillu se pokusili vyloupit dvě banky najednou.  Je sice pravda, že se jim podařilo zmocnit se třiceti tisíc dolarů, avšak loupež jim zabrala příliš mnoho času, místní občané se stačili rychle zorganizovat, a když se gang pokoušel vyjet z města, prakticky všichni jeho členové byli skoseni pohotovou palbou.  Když výstřely utichly v prachu ulice ležel Grat a Bob Daltonovi, a jistý Bill Powers a Dick Broadwell, kteří se k ním přidali.  Nejmladší Emmett byl poraněn a vzhledem k tomu, že během přestřelky přišli o život čtyři obyvatelé města, vyfasoval doživotí.  Snad na závěr se dá konstatovat, že stát se to v Parkerově juridiskci, Emmette by se seznámil s kvalitou konopného provazu kata George Maledona.


Jedeme autem, Jiná doprava, Bydlení, Plánujeme trasu, Strava, Národní parky, Fotoreportáže, Dokumenty, Double Life of America, Basic info, Práce v USA

Edited and Designed by Radek Adamec
All rights reserved 1999
Snímky na stránkách byly z 99% pořízeny digitálním fotoaparátem Olympus C1400L a C820L