Muži
s maršálskou hvězdou
Kdo
byli ti muži, kteří za necelých pět set
dolarů ročně trávili dny a týdny v
sedle a riskovali, že výstřel ze zálohy učiní
jejich životu předčasný konec?
Většinou bývalí lovci bizónů nebo
veteráni Občanské války, kteří byli zvyklí
denně čelit nebezpečí a kteří
se nemínili živit těžkou prací v dolech nebo
na farmě. Byli to muži, kteří dokonale ovládali
střelné zbraně a kteří, když si to
situace vyžadovala, neváhali poslat svého bližního
tři stopy pod zem.
Soudce Parker byl realista.
I když neměl v lásce pistolníky, na druhé
straně však věděl, že, abychom to vyjádřili
ryze česky, „nejlepší hajný je bývalý pytlák.“
Mezi základní kvalifikaci patřila tedy
schopnost rychle a přesně střílet,
pevné nervy a neobvyklá dávka odvahy.
V
polovině osmdesátých let měl federální soud
na pevnosti Fort Smith k dispozici kolem dvou set
zástupců US maršála.
(Pro čtenáře, kteří nejsou obeznámeni
s tímto typem mužů zákona pár slov na vysvětlenou.
US maršál byl jmenován prezidentem na čtyři
roky a byl přidělen k federálnímu soudu
v jednotlivých státech Unie.
Jeho role spočívala v provádění veškerých
nařízení, kterými ho federální soudce pověřil.
Aby mohl tuto funkci správně vykonávat,
mohl jmenovat své zástupce.
V praxi to znamenalo, že US maršál trávil většinu
času v kanceláři, zatímco jeho zástupci
operovali tak říkajíc „v terénu“.)
A tato malá armáda se rozjela na Indiánské
území a podle Parkerových direktiv počala pročesávat
kaňony, vyhledávat ukradené koně a dobytek,
nezákonné destilátory, pašovanou whisky a zločince,
na něž byl vydán zatykač.
Obyčejně cestovali ve skupinách po
dvou až pěti mužích, často s sebou vezli
velký zamřížovaný vůz, který sloužil za
pojízdné vězení, kancelář, kuchyň,
arzenál nebo prostě za přístřešek,
kde se mohli vyspat.
Placení cestovních výloh byla dost komplikovaná
záležitost. Na první pohled šest centů za míli z pevnosti
Fort Smith směrem na Indiánské území a deset
centů při cestě zpět se zdálo být
slušná sazba za předpokladu, že se dotyční
zástupci nevrátili s prázdnýma rukama.
Za každého zatčeného muže nebo ženu dostali
dva dolary, pokud je přivezli živé na pevnost
Fort Smith. Když
došlo k přestřelce a dotyčný desperádo
byl zastřelen, nejen že nedostali nic, naopak,
ještě ho museli nechat pohřbít na vlastní
útraty a ne prostě odjet z města, jak to
líčí hollywoodské westerny.
Jedině v případě, že soukromá
společnost, obyčejně banka nebo Wells
Fargo, vypsala odměnu za dopadení onoho bandity
živého nebo mrtvého, mohl si potom dotyčný muž
zákona vyzvednout příslušný obnos. Proto, pokud došlo k přestřelce,
střílelo se tak, aby zatýkaný muž byl jen postřelen. Někdy to vyšlo, někdy ne. Často zranění bylo vážné a postřelený
delikvent zemřel o několik dní později. Nejednou si zástupci US maršála museli financovat
značnou část operace sami, například
výdaje za jídlo pro zadržené vězně a potom
tyto položky vyúčtovat po návratu do města.
Parker si byl vědom neadekvátnosti tohoto
systému a proto jim dovolil vybírat pokuty za menší
přestupky. Netřeba
říkat, že se našli jedinci, kteří toho zneužívali,
což těmto ochráncům zákona na popularitě
nepřidalo. A když operace nevyšla jak měla, a muž
s maršálskou hvězdou se zhroutil do prachu ulice
s prostřeleným břichem, co potom?
Žádné lékařské pojištění, žádná invalidní
penze, žádný fond pro vdovy. A tudíž není divu, že nejeden z těchto
mužů pověsil maršálské řemeslo na hřebík
a našel si bezpečnější povolání.
Tento
agresivní přístup k potírání zločinu však
přinesl výsledky.
Kdysi nepatrný pramínek delikventů z Indiánského
území se proměnil v proud.
Parker nechal postavit nové vězení a najal
další prokurátory a členy poroty. Avšak úsilí prosadit zákon v západním Arkansasu
mělo svou cenu.
Během dvaceti let padlo v boji se zločinem
šedesát pět mužů.
Kolik jich bylo zraněno a na dosmrti zmrzačeno
se můžeme jen dohadovat. Někteří byli nováčci, kteří
si příliš důvěřovali, ostatní
byli staří veterání, kteří měli prostě
smůlu. Jen pár příkladů:
Dave
Layman. Drsný chlapík, který uměl klít jako málokdo. Ženy byly jeho slabostí a mezi ostatními „deputies“ se o něm vědělo,
že si často bere s sebou „dámu“ z místního saloonu,
když jede na delší služební cestu.
Jinak to byl charakterní chlap, který se nikdy
nenechal uplatit a se zatčenými zacházel lidsky.
A to ho stálo život. Když se vracel na pevnost Fort Smith se třemi
vězni, nechal se jedním z nich přemluvit,
aby ho pustil na svatbu svého kamaráda, která se konala
v místech, jež právě míjeli. Ostatní dva toho využili k útěku, došlo
k přestřelce, a když utichly výstřely,
Layman ležel na zemi smrtelně zraněn.
Willard
Ayers strávil devět let ve službách Arkansaského
federálního soudu.
Povahově patřil mezi typy jako Layman,
ale svému řemeslu rozuměl jako málokdo.
Pak dostal zatykač na jistého Pattersona,
obviněného z krádeže. Jako mnohokrát před tím zabouchal na dveře
domu, kde se Patterson zdržoval, a zvolal své obligátní: „Otevřte dveře, US maršál!“ Patterson zpanikoval, střelil skrz výplň
a zasáhl Ayerse přímo do prsou.
Addison
Beck byl ženatý a měl tři děti.
Na rozdíl od Laymana a Ayerse byl známý tím,
že nikdy neklel a na veřejnosti vystupoval jako
pravý džentlmen.
Začátkem osmdesátých let měl reputaci
vysoce schopného muže zákona. Při jedné příležitosti přivedl
z cesty na Indiánské území jedenáct mužů. V lednu roku 1883 se ještě se svým pomocníkem
Lewisem Merrittem vydal za Johnem Bartem, nebezpečným
individuem. Když
se ani jeden z nich nevrátil, deset mužů se vydalo
po jejich stopách. Na Barta narazili ve chvíli, kdy ještě
s jedním banditou, jistým Jacksem, zakopával Beckovo
a Merrittovo mrtvé tělo.
Během přestřelky byl Jacks poraněn
a zadržen, Bart však uprchl. Skutečnost, že Jacks o několik měsíců
později visel, byla však slabá útěcha pro
Beckovu vdovu a tři děti.
William
Irvin vdovec se dvěma dětmi se živil rozvážením
pošty. Pak
se rozhodl pro změnu povolání a během několika
let se stal jedním z nejschopnějších zástupců
US maršála. Jeho statečnost se opět potvrdila
při zatýkání jistého Jamese Shankse.
Shanks se po léta zabýval pašováním whisky
na Indiánské území, až jednoho dne narazil na Irwina.
Rychle zvážil své šance a rozhodl se pro útěk.
Skočil na koně a vyrazil po cestě
pryč v domnění, že mu uteče.
Irwin ho však dohnal a pak přišly ke slovu
pistole. Oba muži stříleli z bezprostřední
blízkosti. Irwin
vyvázl bez škrábnutí, Shanks skončil s kulkou
ve stehně. K
otravě nedošlo, rána se zavřela a Shanks
si vyslechl Parkerův rozsudek.
Dvě stě dolarů pokuta a dva
roky v káznici. Irwin se však o výsledku procesu se Shanksem už nikdy nedoslechl.
Ve stejné době, kdy Parker oznamoval své
rozhodnutí, Irwin ležel mrtev podél cesty v západní
části Indiánského území, zastřelen ze zálohy
dvěma členy Griffinova gangu.
A
takto bychom mohli pokračovat na několika
stránkách. Tímto
sítem osudu prošly desítky mužů a jen ti nejlepší
nebo snad jen ti, kteří měli největší
štěstí pak vstoupili do análů americké historie
a jejich jméno je dnes nerozlučně spjato
s osobností soudce Parkera.
Jen tak namátkou, kapitán Sam Sixkiller, jeden
z nejschopnějších „deputies“ indiánského původu,
na jehož konto připadla likvidace Glassova gangu
v roce 1895, Heck Bruner, Dave Rusk a kapitán G. S.
White, kteří se proslavili v boji s čerokézským
desperádem Nedem Christiem, Heck Thomas, jemuž se
podařilo dopadnout oklahomského banditu Billa
Doolina (1895) a v průběhu své kariery pomstít
smrt nejednoho ze svých kamarádů, kapitán John
H. Mershon, který se stal příkladem nejen odvahy,
vytrvalosti a vrcholné profesionální kompetence, ale
i symbolem nesmírného stresu, kterému byla vystavena
většína zástupců US maršála. Kapitán Mershon v roce 1898 zešílel.
Zatýkání
desperádů byla vždy nejistá záležitost.
Někdy na to stačili dva nebo tři
muži a pár varovných výstřelů, jindy to
trvalo několik let než se podařilo dotyčného
delikventa dopadnout. Snad mezi ty nejtypičtější patří
případ s Nedem Christiem, původně zákonů
dbalým Čerokézem, který se dal na cestu zločinu,
a jehož zatčení, respektive smrt si vyžádala
přítomnosti sedmnácti ozbrojených mužů zákona,
jednoho děla a krabice dynamitových patrón. Ned byl „tříčtvrteční“ Indián.
Jeho babička byla Irka unesená Čerokézi
ještě v době, kdy žili na Východě. Jako mladý chlapec vyrůstal v kovářské
dílně svého otce a kromě kovařiny také
dokonale zvládl puškařské řemeslo.
Podle výpovědi pamětníků se
mu ve střeleckém umění nemohl nikdo vyrovnat
široko daleko. Kromě technických znalostí se mu také dostalo náležitého poučení
o historii Čerokézů.
Jak doma, tak i od návštěvníků otcovy
dílny se doslechl o tom, že jeho předkové žili
pokojně na východ od Mississippi, a že běloši
jim způsobili nesmírné těžkosti, včetně
násilného vystěhování, o kterém se dodnes mezi
Čerokezi mluví jako o pochodu „slz “, během
kterého též zemřela jeho babička.
Ned
byl pohledný sympatický chlapík, hovořil plynně
anglicky a v roce 1883 v souladu s rodinnými tradicemi
byl zvolen do Čerokézské zákonodárné rady. Tam se stal známým svým nekompromisním postojem proti úmyslu americké
vlády zrušit kmenové vlastnictví půdy a nahradit
je individuelními majetnickými listy.
(Individuelní vlastnictví půdy bylo prakticky
u všech indiánských kultur zcela neznámé).
A pak, jako mnoho jeho soukmenovců, Ned
upadl do zajetí „ohnivé vody“ a skrzeva zlatohnědou
whisky se dostal do společnosti mužů mimo
zákon. I když
sám byl zpočátku jen konzument, byla to otázka
času, než byl vtažen do konfliktu mezi pašeráky
a Parkerovými lidmi.
V prosinci roku 1884 došlo k prvnímu incidentu.
Ned byl obviněn ze zabití mladého Čerokéze
Williama Palonea, k němuž došlo v souvislosti
s pašovaným alkoholem.
Indiánský soud ho však shledal nevinným. K události, která měla pronikavě změnit zbytek jeho
života, však došlo o tři roky později.
Na
jaře roku 1887 se Ned nacházel v Tahlequahu,
hlavním městě Čerokézského území. Jednoho květnového večera opět
zatoužil po „ohni v žilách“, po onom vzrušivém opojení,
které může poskytnout jen pálenka.
V saloonu na pokraji města, kde byla k
dostání pašovaná whisky, mu majitelka ze soudku naplnila
láhev, a protože neměla korek, ucpala hrdlo útržkem
plátna. Ned
se potom ve společnosti jistého Johna Parrise
a Thomase Trainora odebral k nedalekému potoku, kde
si všichni tři počali náležitě zavdávat. Ve stejné době se na scéně objevil Dan Maples, zástupce
US maršála a jeho pomocník George Jefferson.
Maples se zdržoval ve městě již delší
dobu a důvod jeho přítomnosti byl sbírat
informace o lidech, kteří byli podezřelí
z pašování whisky do Tahlequahu.
Z dochovaných materiálů se dá usoudit,
že jak Parris, tak i Trainor byli na jeho seznamu.
Maples a Jefferson se vraceli ke svému vozu
a v momentě, kdy přecházeli po lávce potok,
Jefferson zahlédl v záři měsíčního
světla u kmene nedalekého stromu odlesk hlavně
revolveru. Ještě stačil vykřiknout: „Nestřílejte!“ a pak zaduněl výstřel a Maples zasažen
do prsou se skácel k zemi.
Jefferson vypálil několik ran směrem,
kde se skrýval vrah, avšak žádná z kulek nezasáhla
cíl. Zástupce
US maršála Dan Maples zemřel krátce po půlnoci
na následky vnitřního krvácení a Ned Christie,
když se ráno probudil z lihového opojení, zjistil,
že je obviněn z vraždy.
Během vyšetřování se totiž na zemi
vedle stromu, spoza kterého padl smrtící výstřel,
našlo ulomené hrdlo láhve ucpané kouskem plátna, zatímco
zbytek prázdné láhve se nacházel v kapse Nedova kabátu.
Ned
Christie byl ochoten se dostavit na pevnost Fort Smith
a dokázat svou nevinu v případě, že bude
propuštěn na kauci.
Soudce Parker, který měl však značné
pochybnosti o Nedově bezúhonnosti, trval na uvěznění,
a tak počala sága, která trvala skoro pět
let. Ned opustil
zákonodárnou radu, a protože byl na něho vydán
zatykač, počal se skrývat. Ostatní dva kumpáni Parris a Trainor byli zatčeni
a postaveni před soud, avšak Trainor našel svědka,
který dosvědčil, že se ve chvíli, kdy došlo
k vraždě, nacházel v saloonu, a proto byl puštěn
na kauci. Parker
pak dospěl k rozhodnutí, že bez přítomnosti
Christieho není nestranné a spravedlivé řízení
možné a proces odložil. Ned se mezitím dal otevřeně na stranu
zločinu. Začal
pašovat alkohol z Arkansasu na Indiánské území, a
nejedna krádež koní a loupežné přepadení bylo
připisováno na jeho konto.
Díky mnoha přátelům byl včas
varován, kdykoliv se muži zákona objevili v okolí,
a tak se po kraji rychle rozkřiklo, že Ned se
těší přízni Velkého ducha, že je obdarován
nadpřirozenými silami a že je nepolapitelný.
Na
jaře roku 1889 byl jmenován nový US maršál, jistý
Jacob Yoes. Yoes
byl kompetentní a energický úředník, který se
rozhodl zlikvidovat všechny resty po svém předchůdci,
zejména případ Dana Maplese. Po krátké poradě s Parkerem bylo rozhodnuto,
že úkolem přivést Christieho na pevnost Fort
Smith bude pověřen Heck Thomas, jeden z
nejschopnějších zástupců. Thomas dal dohromady posse (ozbrojenou četu dobrovolníků) a vyrazil na Indiánské
území. Na
podzim se mu podařilo získat informaci, že Ned
se zdržuje v místě, které se nazývá Rabbit Trap.
Ráno 26. září posse obklíčila nevelký srub a Thomas
vyzval Christieho, aby se vzdal.
Ned však reagoval tím, že vyrazil ve štítu
prkno a zahájil palbu. Thomas na něho křikl, at´ pošle ženu a děti pryč. Christie ignoroval Thomasovu žádost a pokračoval
ve střelbě.
Thomas tedy nařídil zapálit dům a
Christieho vykouřit.
Po chvíli vyběhla z hořícího domu
Nedova žena Nancy, avšak Christie odmítal vyjít ven,
naopak zpoza štítu třeskala jedna rána za druhou. Thomas nařídil soustředěnou palbu na štít. Po chvíli se za domem mihla menší postava.
Nedův mladší syn James se rozhodl hledat
úkryt v lese. Střelba
v domě utichla.
Thomas a ostatní zástupci usoudili, že Christie
je mrtev a vzhledem k tomu, že Nancy asi vzburcovala
všechny Čerokéze v okolí, bude lepší se ztratit.
Navíc jeden ze stopařů L. P. Isbell
chytil kulku do ramene a těžce krvácel.
Thomas nechal dopravit Isbella do Tahlequahu
a o několik dní později se vrátil na místo
boje. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil,
že Christie je živ.
Během přestřelky mu kulka přerazila
nos a omráčila ho. Tím se vysvětlilo, proč najednou
přestal střílet.
Když se Thomasovi lidé stáhli zpět, Nancy
se vrhla do hořícího domu a Neda vytáhla ven.
Narychlo povolaný lékař pak konstatoval,
že rána není nebezpečná, toliko náležitě
zhyzdila Nedův pohledný obličej a oslepila
ho v levém oku.
Netřeba
zdůrazňovat, že Ned přísahal pomstu
všem zástupcům US maršála, kteří se dostanou
na dostřel jeho vinčestrovky.
Pomocí přátel a příbuzných zbudoval
nový srub, spíše pevnůstku, která se mohla pochlubit
dvojitými stěnami, mezi nimiž byl nasypán písek,
hlubokým sklepem, a jako kuriozitu neměla žádná
okna, jen malé střílny.
Pevnůstka byla hojně zásobena jídlem
a střelivem pro případ, že by se Parkerovi
lidé pokusili na ni zaútočit, nebo ji chtěli
po delší dobu obléhat.
Někdy v polovině listopadu se Thomas
opět objevil nedaleko Rabbit Trapu, z dálky si
prohlédl srubovou budovu a ve zprávě svému nadřízenému
vyjádřil názor, že pokus o dobytí této pevnůstky
by si vyžádal většího množství mužů a účinnější
zbraně než vinčestrovky.
Prakticky až do podzimu roku 1892 nedošlo k
žádné větší operaci ze strany ochránců zákona.
Tohoto zdánlivého klidu zbraní využili někteří
Nedovi příbuzní a nastěhovali se k němu
do opevněného srubu.
Jmenovitě Nedova starší sestra Mary s
dítětem a čtrnáctiletý synovec Arch Wolf.
Ned pak pokračoval v zločinecké kariéře
a jak se množila přepadení a loupeže, tak se
zmenšoval okruh jeho přátel a přívrženců.
Na pevnost Fort Smith se valila jedna stížnost
za druhou, což nakonec vedlo k nátlaku na soudce Parkera,
aby učinil Nedovu řádění přítrž
a to co možná nejdříve.
Parker reagoval tím, že zvýšil odměnu
za dopadení Christieho z pěti set na tisíc dolarů
a US maršál Yoes si povolal zástupce Davea Ruska,
jednoho z mužů, který se zúčastnil neúspěšného
pokusu o chycení Neda před třemi roky, a
pověřil ho stejným úkolem, jen s tím rozdílem,
aby se bez něho či bez jeho mrtvoly nevracel.
Rusk
s pěti dalšími zástupci dosáhl Rabbit Trapu 12.
října a záhy po svítání zahájil palbu na dvanácticoulové
trámy, jež tvořily vnější stěny. Pochopitelně bez valného výsledku. Pak nařídil zapálit jednu postranní dřevěnou boudu,
avšak protože nebyla dost blízko, oheň se na
srub nepřenesl.
Když se setmělo, nejen že se osazenstvo
srubu nemínilo vzdát, ale navíc ještě dva zástupci
byli zraněni.
Druhé dne Rusk poslal Yoesovi zprávu o beznadějnosti
situace a žádal posilu. Yoes pohotově odpověděl, že
posila je na cestě a aby v žádném případě
nevyklízel bojiště. 2. listopadu dorazilo ke srubu dvanáct mužů
vybavených kromě standartní výzbroje tříliberním
dělem a krabicí dynamitových patrón.
Mezi členy této další posse,
kterou vedl zástupce US maršála kapitán G. S. White,
byl též Maplesův syn Sam a George Jefferson,
který byl svědkem Maplesovy smrti. Že tito muži byli vysoce motivováni a odhodláni
dostat Neda Christieho za každou cenu je mimo jakékoliv
pochybnosti. Druhého
dne ráno kapitán White vyzval Neda, aby se vzdal.
Ned odpověděl sérií výstřelů.
White za pomocí tlumočníka pak vyzval
Neda, aby poslal všechny ženy a děti pryč.
Zde je třeba se zmínit o skutečnosti,
že žádný z obléhatelů neměl nejmenší tušení,
kdo všechno tvoří osazenstvo srubu. Po chvíli ze srubu vystoupila Nedova žena Nancy,
jeho sestra Mary a Charles Hare Nedův přítel. Ned, čtrnáctiletý Arch Wolf a zřejmě
nedopatřením Nancyin sedmiletý synovec Charles
Grease zůstali uvnitř přesvědčeni,
že jako předtím muži zákona nakonec odtáhnou
s nepořízenou.
Několik
mužů mezitím usadilo v bezpečné vzdálenosti
od srubu dělo, nabilo je, a jakmile prostranství
před srubem osamělo, jedna tříliberní
koule za druhou počala dopadat na stěny
Nedovy pevnůstky. K nemalému překvapení mužů zákona
a k nesmírné radosti Nedových přátel a příbuzných,
kteří se mezi tím shromáždili na nedaleké cestě,
se koule neškodně odrážely od dvanácticoulových
trámů a koulely se ze svahu dolů. Asi po hodinové palbě si obsluha děla
uvědomila bezúčelnost tohoto počínání,
a protože posunout dělo blíže ke srubu by bylo
nanejvýš nebezpečné, rozhodla se pro zvětšení
nálože. Tento
nepromyšlený krok ovšem skončil zcela zákonitě
roztržením děla a poraněním obsluhy.
Diváci na cestě si začali utírat
slzy a bylo těžké říci, zda jim je do očí
vehnal štiplavý kouř ze spáleného střelného
prachu nebo smích.
Krátce po setmění se jeden z členů
posse, jistý
Charles Copland, nabídl, že se pod rouškou tmy připlíží
ke srubu, položí podél stěn dynamitové patróny
a spojí je jedním doutnákem, takže budou všechny explodovat
najednou. Ráno
4. listopadu se pak ozvala ohlušující exploze.
Celý srub se prakticky nadzvedl ze základů,
jedna stěna se zhroutila a suché vyzrálé trámy
počaly hořet. Rusk opět vyzval Neda, aby se vzdal, a
opět místo odpovědi zahučelo několik
výstřelů.
Po chvíli oheň zachvátil celou budovu,
a když se pak zhroutila střecha, do konce tohoto
dramatu už zbývalo několik minut.
První vyběhl ze srubu s hořícími
vlasy Arch Wolf. Vzhledem k tomu, že se jednalo jen čtrnáctiletého
výrostka, nikdo nevystřelil. A pak se mezi plameny a sloupy dýmu objevila postava muže třímajícího
opakovačku.
Ned se rozhlédl po svých nepřátelích,
vyrazil ze sebe divoký výkřik a pálíce z vinčestrovky
se rozeběhl k nejbližší skupině mužů
zákona. V
témže okamžiku se ozvala salva z několika pušek
a Ned Christie jakoby sražen obří rukou se shroutil
k zemi. Do
mrtvého ticha pak třesklo šest výstřelů.
Sam Maples v touze pomstít smrt svého otce
vyprázdnil do mrtvého těla svůj revolver.
Případ
Dana Maplese byl tímto uzavřen.
Nedův otec si vyžádal mrtvé tělo
a pohřbil jej na rodinném hřbitůvku, posse obdržela vypsanou odměnu a
obyvatelé Čerokézského území se cítili mnohem
bezpečněji. Podle historičky Bonnie Speerové však
skutečnou tečku za touto událostí učinila
teprve až v roce 1918 výpověd´
jistého Richarda A. Humphreye, bývalého otroka, který
se usadil nedaleko Tahlequahu, a kterou uveřejnily
noviny „Daily Oklahoman.“
Huphrey ve věku osmdesáti sedmi let se
svěřil s tajemstvím, které ho tížilo dvacet
šest let a které nechtěl vzít s sebou do hrobu.
Onoho večera, kdy došlo k vraždě
Dana Maplese, se vracel z práce domů, a když
míjel místo, kde se Christie, Trainor a Parris napájeli
pálenkou, všiml si, že Trainor, který měl na
sobě bílou košili, si oblékl Christieův
černý kabát.
Christie byl už kompletně opilý a spal
vedle keře.
Trainor vytáhl z kapsy revolver, postavil se
ke stromu a čekal. Humphrey tušil, že se chystá něco nekalého,
ale protože věděl, že Trainor má pověst
bezohledného bandity, neodvážil se přistoupit
blíže, naopak skryl se za nejbližším stromem a s tlukoucím
srdcem čekal, co se bude dít. O několik minut později se stal svědkem vraždy Dana
Maplese. Strach
z Trainora mu pak zabránil v tom, aby informoval úřady
o tom, co se vlastně stalo. I nadále po Trainorově smrti v roce 1896
mlčel, protože se bál pomsty ze strany ostatních
členů Trainorova gangu.
Toto rozuzlení případu, které nabízí B.
Speerová, by potvrzovalo teorii, že Christie se tak
urputně bránil, protože byl prostě nevinen. Na druhé straně je však zarážející, že
žádný z pozdějších životopisců a autorit
na období soudce Parkera, se o Humpreym nezmiňuje,
přestože k údajnému interview s novinářem
od „Daily Oklahoman“ došlo na začátku tohoto
století, tudíž tito autoři s ním museli být obeznámeni.
Na
závěr této pasáže, čistě z důvodu
kompletnosti, se musíme také zmínit o těch několika
mužích s maršálskou hvězdou, kteří se rozhodli
dát se na cestu zločinu.
Do této kategorie patří Daltonovi bratři
Bob, Grat a Emmett. Jejich pistole nesloužily k ochraně zákona, majetku a po případě
lidských životů, ale k přepadání vlaků
a bank. Na
to, co je k tomu vedlo, je velmi jednoduchá odpověd´. Tito muži si velmi rychle uvědomili, že
je mnohem výnosnější riskovat život při
páchání zločinu, než při jeho potírání.
V mnoha případech bylo riziko mnohem menší.
Nejstarší
Dalton Frank byl jedním z Parkerových veteránů
a pod jeho vlivem ostatní tři se nechali postupně
najmout do služeb federálního soudu na pevnosti Fort
Smith. Přestože Frank patřil ke kompetentním
mužům zákona, nejdůležitější faktor
pro úspěšnou karieru však v jeho kvalifikaci
scházel – štěstí. Na podzim roku 1887 ještě s dalším zástupcem
US maršála Jamesem Colem vyšetřovali krádeže
dobytka na Čerokézském území.
Všechno naznačovalo, že Dick Smith, jeden
z posledních členů Griffinova gangu, pokračuje
v této činnosti bud´
sám, a nebo s několika kumpány.
Když zamířili k jeho usedlosti, někdo
Smithe varoval a oba mu tak říkajíc vjeli přímo
do rány. Přestože
přestřelka nakonec skončila Smithovou
smrtí, osmadvacetiletý Frank Dalton zaplatil pokus
o zatčení zloděje dobytka a pašeráka s whisky
životem. Mnozí
historikové spekulují, že to byla Frankova smrt, která
vedla k tomu, že Bob, Grat a Emmett zbaveni jeho morálního
vlivu se nakonec zvrhli. Zejména Bob, který byl násilné povahy a pravidelně
vnucoval svou vůli Gratovi a Emmettovi, je považován
za iniciátora myšlenky přejít na „druhou stranu.“ První náznaky, že něco není v pořádku, se datují k létu
roku 1890. Na
pevnosti Fort Smith se rozkřiklo, že Daltonovi
bratři jsou zapleteni do krádeží koní. Grat se osobně dostavil do města
a díky tomu, že neexistovali přímí svědci,
a díky jeho reputaci a reputaci mrtvého bratra se
mu podařilo tyto pověsti vyvrátit. Pak došlo k několika přepadům
vlaku, a protože tyto zločiny byly spáchany na
území, kde Daltonové byli známí, netrvalo dlouho a
zatykače s jejich jmény se objevily na mnoha
místech. Jejich
zločinecká kariera však skončila tak rychle,
jak začala. Problém spočíval v tom, že žádný z těchto tří adeptů
se nevyznačoval bystrostí a intelektem, jako
například Jesse a Frank Jamesovi, které se tito
tři zřejmě pokoušeli napodobovat, nebo
dokonce předčít.
V říjnu 1892 v kansaském městečku
Coffeyvillu se pokusili vyloupit dvě banky najednou.
Je sice pravda, že se jim podařilo zmocnit
se třiceti tisíc dolarů, avšak loupež jim
zabrala příliš mnoho času, místní občané
se stačili rychle zorganizovat, a když se gang
pokoušel vyjet z města, prakticky všichni jeho
členové byli skoseni pohotovou palbou. Když výstřely utichly v prachu ulice ležel
Grat a Bob Daltonovi, a jistý Bill Powers a Dick Broadwell,
kteří se k ním přidali.
Nejmladší Emmett byl poraněn a vzhledem
k tomu, že během přestřelky přišli
o život čtyři obyvatelé města, vyfasoval
doživotí. Snad
na závěr se dá konstatovat, že stát se to v Parkerově
juridiskci, Emmette by se seznámil s kvalitou konopného
provazu kata George Maledona.