Soudce Roy Bean, alias „Zákon na západ od řeky Pecos“.

            Uprostřed saloonu na kulečníkovém stole ležela mrtvola muže středního věku.  Menší podsaditý chlapík s bílým plnovousem, jemuž mohlo být něco kolem šedesátky, přistoupil blíže a krátkými roubíkovitými prsty zajel do kapes kabátu a kalhot mrtvého.  Chvíli v nich lovil a pak na zelené sukno položil revolver, čtyřicet dolarů a několik dopisů.  Ze jména na obálce se dalo usoudit, že dotyčný nebožtík se jmenoval O´Brien.  Příčina smrti nebyla jasná, ale vzhledem k tomu, že tělo bylo nalezeno na dně kaňonu, asi pád z neobyčejně velké výšky.  Vousáč, který nejen vlastnil tento saloon, ale také vykonával funkci smírčího soudce, odstoupil od stolu, z police sundal ohmatanou knihu s hrdým titulem Zákoník státu Texas z roku 1879 a počal v ní listovat.  Potom knihu zaklapl, rozhlédl se po přítomných mužích, z nichž někteří představovali koronerovu porotu a ostatní prostě jen očumovali, a hlasem, jenž nepřipouštěl žádné pochybnosti, prohlásil:  „Pánové, tenhle chlap prostě spadnul z železničního mostu.  To je nad slunce jasný.  Co však není tak lehce vysvětlitelný je, proč měl v kapse revolver.  Pochopitelně dotyčnej O´Brien je mrtvej, takže nám to nemůže vysvětlit, jenže to zákony nezajímá.  To je jeho věc.  Zákon je zákon a proto z moci mýho úřadu jsem nucen ho pokutovat ve výši čtyřiceti dolarů za nezákonný nošení zbraně.“

            Čtenář si ted´ asi pomyslí, to je nějaký vtip, že jo?  Ani ne.  Čtenář měl totiž možnost být jaksi zpětně svědkem šalamounského rozsudku soudce Roye Beana, který mezi léty 1882 až circa 1900 reprezentoval zákon v jihozápadní části Texasu, na soutoku řek Rio Grande a Pecos.  Samotné jméno této postavy, či spíše postavičky z historie amerického Západu je známé po celých Spojených státech, zejména mezi právníky, pro které se stalo symbolem mazanosti a vychytralosti.

            Roy Bean se narodil v roce 1825 v Kentucky, v Masonském okrese.  Jako většina mladých lidí v této době se nemínil dřít na chudém kamenitém políčku, které patřilo jeho rodičům, a ve třiadvaceti letech vyrazil se svým starším bratrem Samem na Západ.  V Missouri si koupili vůz a muly, naložili jej zbožím, které se dalo výhodně zpeněžit, a zamířili do Nového Mexika.  V Santa Fe se pak od místních obyvatel dozvěděli, že za americké zboží mohou obdržet mnohem více v Mexiku a proto se rozjeli do Chihuahuy.  Tam si otevřeli trading post a zakrátko nato se oba bratři těšili pohodlnému životu, dobrému jídlu a hlavně náklonnosti černookých seňorit.  Tato pohoda však netrvala dlouho.  Podle jedné verze se Roy dostal do sporu s jedním Mexičanem, nepochybně právě kvůli nějaké místní krásce, a když ten na něho vytáhl nůž, Roy na nic nečekal a Mexičana zastřelil.  Přestože jednal v sebeobraně, obyvatelé vesnice považovali tento čin za vraždu.  Royovi tudíž nezbylo nic jiného než se urychleně přesunout na sever do San Diega, kde jeho nejstarší bratr Joshua vlastnil prosperující saloon, a když nenaléval drinky, vykonával též funkci alcalda.  V roce 1850, kdy se Kalifornie dostala pod americkou správu, byl Joshua zvolen nejen starostou, ale navíc se stal generálem milice.  O rok později se přesunul do San Gabrielu, do staré španělské mise, kde si opět otevřel saloon, jehož jméno Headquarters Saloon naznačuje, že nálevna sloužila dvojímu účelu.  Jednak se zde scházela místní smetánka, a jednak se zde nacházelo vojenské velení.  Roye pak zaměstnal jako barmana a opět se zdálo, že nic nemůže narušit obnovenou prosperitu obou bratrů.  Avšak „…osud tvrdou pěstí ničí lidské štěstí,…“ jak se zpívá v jedné trampské písničce.  Jednoho listopadového večera roku 1852, když se Joshua vracel ze saloonu domů, ve tmě třeskl výstřel a nejstarší Bean se zhroutil smrtelně zraněn.  Podle výpovědí pamětníků to byl mexický bandita Joaquin Murietta, který dal příkaz k vraždě.  Zda ho k tomu vedla snaha o rozpoutání „ národně osvobozeneckého boje“ proti nenáviděným Anglos, či opět v tom byla nějaká dívčina, je dnes těžké říci.  S největší pravděpodobností oboje.

            Po Joshuově smrti se Roy stal majitelem saloonu.  Časem oželel ztrátu bratra a s rostoucí prosperitou nabýval přesvědčení, že si opět získal přízeň štěstěny.  Kdyby si více hleděl byznysu než sukní, mohl mu tento stav vydržet hezkých pár let, ale vykládejte pětadvacetiletému mužskému, aby si nevšímal půvabů „slabého“ pohlaví.  Roy se zapletl do aféry, která ho málem stála život.  Jeden z mexických důstojníků, který pravidelně navštěvoval saloon, se zamiloval do mladé Mexičanky a trval na tom, aby si ho vzala.  Dotyčná seňorita však jeho city neopětovala, a když námluvy láskou zaslepeného důstojníka počaly přesahovat hranice společenských norem, Royovi to nedalo a uháněnou dívku vzal pod svou ochranu.  To se ovšem hluboce dotklo cti hrdého Mexikánce a ten krátce nato vyzval Roye na souboj.  Když dozněly výstřely z pistolí, na zemi s prostřeleným srdcem ležel neodbytný nápadník.  Za normálních okolností by tímto celá zápletka skončila.  Mrtvého by pochovali s vojenskými poctami, zachráněná seňorita by asi svou přízní zahrnula statečného gringa a život by šel dál.  Jenže v podvědomí mexického obyvatelstva, které se ještě nesmířilo s porážkou a následným připojením Kalifornie k USA, tento čin volal po pomstě, a proto ještě téhož dne kamarádi zabitého důstojníka Roye chytili, hodili mu na krk smyčku a pověsili ho na nejbližší strom.  V drtivé většině podobných případů by životní kariéra dotyčného nešt´astníka byla u konce, avšak čtenář, zrovna tak jako filmový divák tuší, že přece takhle to nemohlo dopadnout, protože to by byl konec filmu, či v tomto případě několikastránkového seriálu.  Roy měl z pekla štěstí.  Rozvášnění mstitelé zřejmě spěchali, nevybrali správně silnou větev, a jakmile se Royovo tělo zhouplo ve vzduchu, práskli do bot.  Větev se však pod váhou těla ohnula a Royovi se podařilo postavit se na špičky.  A pak se na scéně objevila ona vděčná seňorita, která zřejmě z bezpečné dálky pozorovala tento zfušovaný pokus o lynčování, a milého Roye odřízla.  Zda se Roy i nadále zdržoval v San Gabrielu, není známo, avšak jedna věc je jistá, a sice, že na tento incident měl památku na celý život.  Na krku měl stopy po konopném provazu a v pozdějších letech nemohl otočit hlavou.

            V roce 1858 se Roy Bean objevuje v Mesille, v Novém Mexiku, kam se též přestěhoval jeho druhý bratr Sam.  Sam si otevřel trading post, ke které připojil saloon, a pak svou podnikatelskou činnost rozšířil na povoznictví.  Opět se zdálo, že oba bratři mají před sebou slibnou budoucnost, avšak osud jako vždy zasáhl nečekaně a neobyčejným způsobem.  V roce 1861 vypukla Občanská válka a Jižané, konkrétně Texasané, se domnívali, že se jim podaří dostat se přes Nové Mexiko do jižního Koloráda ke zlatým dolům (viz číslo Rodokapsu 31/97.201 - Seriál o Občanské válce na Západě).  A protože oba bratři byli Kentučané, ochotně se přidali na stranu invazní armády.  Roy dokonce později tvrdil, že sloužil jako zvěd v jednotce podplukovníka Baylora.  Po katastrofě v Glorietském průsmyku Jižané ustoupili z Nového Mexika do Texasu a Roy se usadil v San Antoniu.  Během války se věnoval pašování bavlny do mexického přístavu Matamoros, kam anglické lodě přivážely válečný materiál pro Konfederaci (Jižanské přístavy blokovaly válečné lodě Unie) a poté se vracely zpět s balíky bavlny pro domácí textilky.  Roy byl přesvědčen, že koná vlasteneckou povinnost a současně se netajil radostí nad rostoucím kontem v bance.  Koncem války patřil bezesporu k tak zvaným válečným zbohatlíkům.  Podle dochovaných dokumentů se dá usoudit, že na jedné straně byl zdatný obchodník, avšak na druhé straně celá řada soudních řízení namířených proti němu svědčí o tom, že si s poctivostí nedělal velké starosti.  Na podzim roku 1866 se přestěhoval do nevelké osady, kterou nechal pojmenovat po sobě Beanville.  Tam se oženil s osmnáctiletou Virgínií Chavezovou, se kterou měl čtyři děti - dva chlapce Roye a Sama, a dvě dcery Lauru a Zulemu.  Roy strávil v Beanvillu celkem šestnáct let.  Toto období však rozhodně nepatřilo k nejúspěšnějším létům jeho života.  Peníze, které vydělal během války, se rozkutálely, manželka se s ním rozvedla a navíc se musel starat o čtyři děti, které mu soud během rozvodu přiřkl.  Chvíli to zkoušel s rozvážením mléka, které hojně křtil vodou, potom kácel a prodával v zásadě ukradené dřevo, porážel a čtvrtil krávy, o jejichž původu byly značné pochybnosti, a do Mexika vozil různé zboží v polorozpadlém voze taženém vyzáblou mulou.  Ve volné chvíli obejdoval kolem jediného beanvilleského obchodu (General Store) v očekávání, že mu někdo zaplatí skleničku whisky.  Majitelka ochodu paní Connerová ho nemohla vystát a nakonec, aby se ho zbavila, mu učinila návrh.  Když nadobro odejde z Beanvillu, koupí od něho veškerý jeho skrovný majetek za 900 dolarů.  Roy se dlouho nerozmýšlel a její návrh přijal.  900 dolarů byly tenkrát velké peníze a s takovouhle částkou se už dalo něco začít.  Shodou okolností železnice Southern Pacific budovala tou dobou jednu ze svých transkontinentálních tratí na západ od řeky Pecos, a kde se stavěla železnice, tam byly peníze.  Roy nechal děti u svých přátel, koupil si nový vůz, pár mul, stan, sud whisky, důkladnou zásobu lahvového piva a vyrazil vstříc neznámé budoucnosti.

            Země na západ od řeky Pecos byla drsná a nehostinná.  Zákon, který zde panoval, byl zákon pěstí a pistolí.  Ke cti starého šejdíře je však třeba říci, že se nebál ani drsného kraje, ani drsných chlapů, kteří se jej snažily spoutat párem ocelových kolejí.  Navíc, jestliže přihlédneme k tomu, že mu táhlo na šestý křížek, že byl ve věku, kdy většina mužů pomýšlela na důchod, rozhodnutí otevřít si byznys mezi divokou cháskou, jakou byli trat´oví dělníci, si vyžaduje ještě dnes značnou míru obdivu.  Na jaře roku 1882 si Roy otevřel primitivní saloon ve Vinegaroonu, v jednom z největších a také nejdivočejších stanových měst při soutoku řek Rio Grande a Pecos.  O několik měsíců později se přesunul dvacet mil na západ, do dalšího, avšak poněkud menšího tábora, který se jmenoval Eagle´s Nest.  A sem spadají počátky Royovy nové kariéry, která mu tak říkajíc pomohla vstoupit do historie.

            Někdy koncem července se v saloonu objevili texasští rangers a přiváděli s sebou výtržníka, který měl být náležitě pokutován.  Velitel jednotky kapitán Oglesby požádal Roye, aby rozhodl výši pokuty, jinými slovy, aby jednal jako prozatimní soudce.  Roy ochotně vyhověl a po uplynutí jednoho týdne byl jmenován smírčím soudcem.  Čtenář se ted´ asi ještě jednou podívá na předešlou větu a nedůvěřivě zavrtí hlavou.  Přitom ho zcela oprávněně napadne: „Prosím vás, jak takové pochybné individuum jako Roy Bean se mohlo stát soudcem?“

            Na tuto otázku se dá celkem lehce odpovědět.  Roy Bean se stal soudcem díky neobyčejné shodě okolností.  Asi měsíc před jeho jmenováním dorazila do Eagle´s Nestu výše zmíněná jednotka texaských rangers, aby zjednala pořádek ve stanových městech a přilehlém okolí.  Těmto svérázným a neobyčejně efektivním představitelům zákona se podařilo splnit tento úkol na výbornou.  Problém ovšem nastal v okamžiku, kdy během tohoto procesu zatknuli celou řadu kriminálních živlů.  Nejbližší soud se totiž nacházel dobrých dvě stě mil od Eagle´s Nestu.  Vyšší velení texaských rangers si bylo této svízelné situce zcela vědomo, a proto kapitána Oglesbyho před jeho odjezdem k řece Pecos vyzbrojilo pravomocí jmenovat smírčí soudce.  Oglesby se dlouho nerozpakoval a vybral Beana, protože, jak už to bývá, jednooký je mezi slepými králem.  Mezi falešnými hráči, nevzdělanými trat´ovými dělníky a Mexičany, kteří většinou neuměli anglicky, byl Roy Bean, majitel saloonu a tudíž dělající dojem solidního obchodníka, ten nejlepší výběr, jaký měl kapitán Oglesby k dispozici.  Roy ochotně přijal, o měsíc později se přestěhoval s rangers zpět do Vinegaroonu, a tak zahájil novou životní dráhu.  Roy bral toto nové povolání vážně.  Pochopitelně jeho rozhodnutí se většinou opírala o vlastní úvahu a ne o znalost zákona, avšak na druhé straně obžalovaní si nemohli stěžovat, že se jim nedostalo jakéhos takéhos soudního procesu.

            Začátkem roku 1883 dozněly údery kladiv a rachot parních rýpadel podél železniční tratě v okolí Vinegaroonu a stanové město prakticky přes noc zmizelo z mapy Texasu.  Roy, ted´ již soudce Roy Bean, se vrátil do Eagle´s Nestu a usadil se v nově rostoucí osadě na břehu Rio Grande.  Železnice Southern Pacific zde budovala vodní nádrže pro lokomotivy a dokonce proskakovaly pověsti, že zde bude otevřena železniční stanice.  Z obchodního hlediska se mu nemohla naskytnout lepší příležitost.  Roy se usadil na jižní straně tratě a dal se do stavění velké dřevěné budovy, kde se nacházel saloon zkombinovaný se soudní síní, dále obchod se spotřebním zbožím a obytné místnosti.  Poté ze San Antonia přivedl své čtyři děti a mezi naléváním whisky, prodejem zboží a vykonáváním soudcovských povinností se věnoval jejich výchově.  Po letech neklidu a nestálosti Roy konečně našel nejen skutečný domov, ale také i velkou lásku.  Sice papírovou a stoprocentně platonickou, avšak tak velkou, že mu vydržela na zbytek života.  Roy se totiž seznámil s portrétem v tehdejší době slavné anglické herečky Lily Langtry, která se usadila ve Spojených státech a zakrátko nato se svým uměním stala známá po celé zemi.  Zřejmě některý z železničních zaměstnanců přivezl její portrét či lépe řečeno reklamní plakát do Royova saloonu a ten Royovi tak učaroval, že pojmenoval saloon na „Jersey Lilly“, což byla její přezdívka a 8. prosince roku 1884 prosadil přejmenování osady z Eagle´s Nestu na Langtry.  (Pravopisnou chybu v jejím křestním jméně - Lily - udělal podroušený malíř nápisů).  A jak rostlo město, rostl i věhlas vykutáleného okresního soudce, který o sobě prohlašoval, že ztělesňuje zákon na západ od řeky Pecos.  Čtenář se již v úvodu tohoto pojednání seznámil se svérázným způsobem, jak se Roy zhošt´oval svých povinností.  Snad mezi nejznámější a nejšalamounštější rozhodnutí patří incident s irským trat´ovým dělníkem, kterého jednoho dne přivedli rangers.

            Ir byl obžalován z vraždy jiného trat´ového dělníka, který měl tu smůlu, že byl čínského původu.  (Jen tak pro zajímavost, stavby amerických železnic se v minulém století zúčastnily desetitisíce čínských kuliů, kteří nebyli ve zrovna největší oblibě u ostatních národností, zejména Irů, protože pracovali za mnohem nižší mzdy.)  Roy nechal obžalovaného zavřít v saloonu a současně se nechal slyšet, že za to bude milý Ir viset.  Jenže jakmile se o tom dozvěděli jeho krajané, pohotově novopečeného soudce informovali, že jestli opravdu bude tento rozsudek vynesen, může se rozloučit nejen se svým novým saloonem, ale také se svým životem.  Roy dumal celou noc jak z této šlamastiky vyváznout se zdravou kůží.  Ráno si nechal zavolat obžalovaného, jedním okem mrkl z okna ven na dobré dvě stovky Irů, kteří obklopovali saloon, a vyslechl si oficiální obžalobu.  Potom otevřel zákoník státu Texas, chvíli v něm listoval, pak si rukou prohrábl plnovous a s líčenou lítostí prohlásil:  „Pánové, v zákoníku je celá řada zákonů týkajících se vraždy bělochů a černochů, ale at´ se zpropadnu, jestli tam je jediný slovo o vraždě Číňana.  V takovým případě mi nezbejvá nic jinýho, než obžalovanýho propustit.“

            Pochopitelně toto prohlášení nemělo se spravedlností co dělat.  Byla to fraška, jenže Roy dobře věděl, že mrtvému už nepomůže, a naopak, tím, že Ira zprostí obžaloby, zabrání násilnostem, během kterých by mohlo přijít o život několik dalších čínských dělníků, nemluvě o tom, že si zachrání kvetoucí byznys.  Byznys však nebyl jediný Royův zdroj příjmů.  Vzhledem k tomu, že v Langtry nebylo vězení, většina lehčích provinění se odbyla pokutou, jejíž výši Roy určoval podle hotovosti, kterou měl dotyčný provinilec v kapse.  Když se jeho hotovost skládala jen z několika centů, Roy, který byl zadobře s pány od Southern Pacific, pohotově odsoudil výtržníka k několika týdnům nucené práce na trati a příslušnou pokutu zinkasoval přímo od železnice.  Ve vážných případech neváhal obžalovaného nechat pověsit na nejbližším telegrafním sloupu, což jeho pomocníci ochotně vykonali.  V jednom případě, kdy se též jednalo o trest smrti, si nešt´astník vyžádal kus papíru, aby mohl napsat matce dopis na rozloučenou.  V dopise mezi jiným uvedl, že matce odkazuje své skrovné úspory.  Když si Roy dopis přečetl, zeptal se odsouzeného, o kolik se jedná.  Čtyři sta dolarů, odpověděl chlapík.  Roy se zamyslel, opět zalistoval v zákoníku a pak úředně prohlásil, že se stal omyl, že poprava nepřipadá v úvahu, a že pokuta ve výši čtyř set dolarů to spraví.  Netřeba říkat, že všechny pokuty skončily v Royově kapse a okres, či stát z nich neviděl ani cent.  Když mu to bylo jednou vytýkáno, Roy jen pokrčil rameny a suše odtušil, že nedostává žádný soudcovský plat, tudíž jeho úřad musí být soběstačný.

            Dalším celkem slušným legálním zdrojem peněz bylo oddávání manželských párů, a když se manželství nevydařilo, tak nelegální rozvody.  Roy totiž podle texaských zákonů neměl jakožto smírčí soudce oprávnění provádět rozvody.  To mu ovšem nevadilo, aby za příslušný poplatek nevystavil kus papíru, kterýmžto prohlásil nevydařený svazek za neplatný.  Když na to vyšší úřady poukazovaly, jako na hrubé porušování zákonů, Roy se hájil tím, že vzhledem k tomu, že dotyčný pár oddal on sám, tak má také právo chybu, které se tímto dopustil, odčinit.

            Pochopitelně během několika let se rozkřiklo po celém Texasu, že na jihozápadě, na břehu Rio Grande sídlí soudce, který vynáší vysoce neortodoxní rozsudky, a který se vyznačuje neobyčejným humorem.  Zábavné historky jak z přítomnosti, tak i z jeho minulosti se ponejprv objevily v texaských novinách a později je přinášely noviny po celých Spojených státech.  A tak v polovině devadesátých let se osada Langtry stala magnetem pro nesčetné návštěvníky, kteří si nechtěli nechat ujít příležitost spatřit na vlastní oči pověstného soudce.  Turistům se pak naskytl pohled na nemytého obtloustlého staříka, který v rozepnuté vestě a mexickém sombréru seděl v houpací židli na verandě před saloonem a zvědavě si prohlížel příchozí.  Jakmile však návštěvníci vstoupili dovnitř a objednali si skleničku whisky, v Royovi se probudil skutečný showman a počal je bavit.  Obyčejně se chlubil svými známostmi, poukázal na přátelství velké umělkyně Lily Langtry, na jejíž počest nechal přejmenovat město, a předčítal některé z dopisů, které od ní za posledních několik let obdržel.  (Roy ji pravidelně zval do Langtry, avšak protože populární herečka hostovala většinou na severovýchodě USA, musel se spokojit pouze s písemným stykem).  Někdy šel dokonce tak daleko, že inscenoval dramatický proces, vynesl překvapivý rozsudek a pak všem přítomným načepoval zadarmo pivo.  Jen jeho nejbližší přátelé věděli, že to byla toliko komedie pro obveselení zákazníků.

 

            Povídání o Royu Beanovi by bylo neúplné, kdybychom se nezmínili o Brunovi.  Bruno byl velký hnědý medvěd, jenž patřil k Royově miniaturní menažerii, kterou držel hned vedle saloonu jako lákadlo pro turisty.  Povahově si byli oba velmi blízcí a někteří pamětníci dokonce tvrdili, že si dobře rozuměli i v názorech na celou řadu životních problémů.  Bruno se těšil relativně volnému způsobu života.  Místo v kleci trávil celé dny přivázaný na dlouhém řetězu na verandě, nechal se drbat za ušima a celkem se nedopouštěl žádných nepřístojností.  Bruno si však musel vydělávat na živobytí jako každý jiný, a proto byl pověřen dvěma pracovními povinnostmi.  V prvé řadě musel bavit turisty a sice tím, že když dotyčný zvědavec zaplatil láhev piva, Bruno ji ochotně uchopil do předních pracek, vytáhl zuby uvolněnou zátku a labužnicky do sebe zvrátil její obsah.  Jeho další neméně důležitá funkce spočívala v tom, že měl na starosti opilce a jejich urychlené vystřízlivění.  Čtenář si asi zase pomyslí, že ted´ už to doopravdy přeháním, avšak celá řada svědků tento svérázný proces, jehož autorem byl pochopitelně Roy, potvrdila.  Jak jsem již uvedl, v Langtry nebylo vězení a proto, pokud se musel předvedený výtržník zajistit, Roy ho nechal přivázat ke sloupu, který se nacházel kousek od saloonu.  V případě, že se jednalo o opilce, nechal ho přivázat na provaz asi tři metry dlouhý a Bruna na řetěz o něco kratší.  Bruno, který byl též známý neobyčejným smyslem pro humor, se potom bavil tím, že opilce honil kolem sloupu, když ho dohnal, plácl ho do zad, a pak se s netajenou radostí díval, jak onen chlap udělal impresivní kotrmelec.  Netřeba říkat, že ani sebevětší množství černé kávy by nedokázalo zredukoval alkohol v krvi tak rychle, jako tato medvědí kůra.

            Tento bratrský vztah mezi Royem a Brunem měl však tragický konec, na němž nesl Roy značnou vinu.  Roy měl totiž jeden velký „zlozvyk“ a sice odmítal vracet drobné.  Někdy se jednalo jen o pár centů, někdy i o několik dolarů.  Cestující, kteří přijeli vlakem a jen si odskočili na rychlé občerstvení, nakonec peníze raději oželeli, než aby riskovali, že zmeškají odjezd vlaku, ale našli se i drsní jedinci, kteří Roye dobře znali a kteří nemínili jeho lumpárny donekonečna tolerovat.  Do této kategorie patřil jistý Sam Betters, obchodní zástupce firmy Hugo Schmelzer, která zásobovala jižní Texas whiskou a pivem.  Sam se zastavil v saloonu, vzal objednávku a při této příležitosti zaplatil všem přítomným včetně Bruna láhev piva.  Pak sáhl do kapsy pro drobné, protože útrata dělala necelý dolar, avšak místo hrsti cinkajících čtvrt´áků a desetníků vytáhl zbrusu novou dvacetidolarovou bankovku.  Royovi zasvítily oči, jako když kocour ucítí smetanu, strčil bankovku do šuplíku, zahleděl se z okna ven a přitom se tvářil, jako kdyby zapomněl na celý svět.  Pak se ozval pískot lokomotivy, který oznamoval všem cestujícím, že je čas nasedat.  Sam natáhl ruku směrem k Royovi a dožadoval se devatenácti dolarů, avšak Roy ho jen odbyl posměšnou poznámkou, že za tu dobu, co sem jezdí, by měl vědět, že v saloonu Jersey Lilly se drobné nikdy nevrací.  Samovi se jen zablesklo v očích, nic neřekl a mlčky opustil saloon.  O několik týdnů později se sešel s Royem v baru v San Antoniu.  Oba muži popíjeli whisky a pak Sam z ničeho nic prohodil:  „Když sem se vracel z El Pasa, stavil sem se v Langtry.“  Poté se na pár vteřin odmlčel a jako by váhal, pomalu řekl:  „Bruno pošel.“  Roy překvapením vykulil oči a to Sam už pokračoval:  „Jednou si mi říkal, že kdyby se něco s Brunem stalo, že mi dáš jeho kůži.  Platí to eště?“  Roy přikývl.  „Tak pošli Samovi telegram.“  Roy se zvedl a nejmladšímu synovi poslal telegram s následujícím zněním:  Sam Bean, Langtry, Texas.  Stáhni Bruna a pošli kůži Samu Bettersovi do San Antonia. 

            Nejmladší Bean chvíli nad telegramem vrtěl hlavou, ale pak jako poslušný syn vzal pušku a …, no prostě čtenář si to už domyslí.  Když se Roy vrátil, a zjistil, co se stalo, řádil jako „černá ruka“.  Se Samem Bettersem se sešel mnohem později, až z něho veškerý vztek náležitě vyprchal, avšak podle pamětníků se z této lekce příliš nepoučil a i nadále, kdokoliv neplatil přesným obnosem, mohl se s drobnými rozloučit.

            Nejúspěšnějším a nejvěhlasnějším kouskem z této doby však bylo zprostředkování boxerského zápasu mezi Bobem Fitzimmonsem a Peterem Maherem v roce 1896.  Dan Stewart, texaský sportovní manažer ve spolupráci s tehdy již populárním Batem Mastersonem, se rozhodl zorganizovat toto utkání v Dallasu.  Pochopitelně zápasu předcházela náležitá reklama a zakrátko se dostavila reakce.  Náboženské kruhy odsoudily profesionální sport a s ním spojené sázky jakožto vysoce nemorální záležitost a současně se jim podařilo přesvědčit texaského guvernéra, aby nadcházející zápas zarazil.  Guvernér svolal mimořádné sezení texaské legislativy a ta urychleně schválila zákon, který zakazoval na území Texasu jakékoliv sportovní utkání, s nímž byla spojena finanční odměna.  Texasští rangers pak dostali za úkol pověsit se oběma boxerům na paty pro případ, že by se pokusili přes výslovný zákaz toto utkání realizovat.  Dan Stewart si málem zoufal a pak, jako deux ex machina či anděl spásy, se objevil na scéně Roy Bean.  Z novin se dočetl o Stewartově prekérní situaci a protože jeho obchodní duch mu říkal, že na tomhle podniku může také vydělat slušné peníze, nabídl Stewartovi pomoc.

            V den zápasu se v Langtry sjelo kromě obou boxerů a jejich manažerů též několik desítek diváků.  Všichni nejdříve zamířili do Royova saloonu, kde se na nadcházející událost náležitě posilnili a pak se v přítomnosti několika rangers vydali ke břehu Rio Grande, k pontonovému můstku, který spojoval americký břeh s malým ostrůvkem, na němž se nacházel primitivní ring.  Došlo k zápasu a Fitzsimmons knockoutoval Mahera ve druhém kole.  Potom se všichni obdivovatelé boxerského sportu odebrali zpět do Royova saloonu, aby kromě vyplacení sázek také patřičně oslavili vítězství vychytralého soudce nad byrokratickou úzkoprsostí.  Ten ostrůvek, o kterém málokdo věděl, se totiž už nacházel na mexickém území, kam moc texaského guvernéra nesahala.

            O dva roky později se však Royovo malé království začalo hroutit.  Hlavní příčinou byla vražda, kterou spáchal jeho nejmladší syn Sam.  Sam zabil v hádce muže a podle výpovědi svědků nebylo o jeho vině pochyb.  Roy vynaložil veškeré své úsilí a hezkou částku peněz, aby uplatil svědky.  Soud v Del Riu nakonec Sama osvobodil, ale když se Roy vrátil po několika dnech do Langtry, místo svého populárního saloonu našel jen spáleniště.  Přátelé zavražděného se s Royem vyrovnali po svém.  Roy se však rozhodl zůstat.  Postavil nový saloon, který se ovšem nedal srovnat ani co do velikosti (jedna místnost s přístěnkem pro kulečníkový stůl), ani co do vybavení s původní budovou, i nadále vysedával v houpací židli na verandě a řešil menší spory.  Jeho soudcovská kariera však skončila.  Okresní soud v Del Riu, jemuž předsedal skutečný soudce, se už postaral o to, aby se „soudce“ Roy Bean stal jen jakousi neškodnou kuriozitou pocházející z dob Divokého Západu.  Turisté se sice ještě občas zastavili, avšak z bývalého, humorem oplývajícího soudce, zbyl jen stín, obézní stařec, kterému táhlo na osmdesátku, a jehož vtip a celkové myšlení se ztrácelo v nadměrném množství zkonzumovaného alkoholu.

            A pak v polovině března 1903 Roy strávil několik dní v San Antoniu.  Přes den navštěvoval kohoutí zápasy a po večerech vysedával v místních saloonech a bez ohledu na potíže se srdcem způsobené velkou obezitou, vesele konsumoval jednu whisku za druhou.  Když se v sobotu vrátil do Langtry, stěžoval si na bolesti na prsou.  V neděli se jeho zdravotní stav zhoršil, počal mluvit z cesty, načež se ještě téhož večera dostavil lékař z Del Ria.  V pondělí ráno 16. března obklopen hrstkou nejbližších přátel, mezi nimiž se též nacházel jeho nejmladší syn Sam, soudce Roy Bean, „zákon na západ od řeky Pecos“ ukončil svou dobrodružnou pout´ životem. 

Smrtí Roye Beana však toto vyprávění ještě nekončí.  I když zprávu o jeho úmrtí přinesly snad všechny velké deníky ve Spojených státech, skutečnou tečku za jeho životním příběhem učinila událost, ke které došlo o deset měsíců později.  4. ledna 1904 zastavil v Langtry vlak a z něho vystoupila elegantně oblečená dáma s doprovodem.  Učinila několik kroků na písečném náspu, avšak vzápětí nato ji obklopilo několik pečlivě vymydlených mužů ve svátečních šatech a zvědavě si ji prohlíželo.  Potom jeden z nich přistoupil blíž, smekl klobouk a uctivým hlasem ji oslovil:  „Vzácná paní, jménem všech obyvatel města vás vítám.“  Ano, uhodli jste.  Skoro po dvaceti letech korespondence se soudcem Royem Beanem Lily Langtry navštívila místo, které neslo její jméno.  Během turné v Kalifornii obdržela dopis od místního starosty, ve kterém jí navrhoval, aby se při návratu na Východ zastavila v Langtry.  Při té příležitosti si vzpomněla na onoho pozoruhodného muže, který se jí po léta na dálku obdivoval a pravidelně ji zval do tohoto Bohem zapomenutého místa na břehu Rio Grande.  Promluvila s lidmi od Southern Pacific a ti ochotně zařídili půlhodinovou zastávku.  Pro místní obyvatele se pak návštěva anglické herečky stala svátkem.  Smírčí soudce W. H. Dodd pronesl vítací řeč a potom celé procesí doprovázené místními občany a kovboji na vypulírovaných koních zamířilo k saloonu „Jersey Lilly“.  Tam si vzácná návštěvnice prohlédla jednu místnost, která sloužila jak za nálevnu, tak i za soudní síň a při této příležitosti obdržela na památku revolver, pomocí kterého, jak doslova řekl soudce Dodd, Roy udržoval pořádek nejen v okolí Langtry, ale i v samotném saloonu.  Chvíli postála před zaprášeným plakátem s její podobiznou, potom se zastavila u jednoho stolu, na němž se nacházela hromádka karet, a jen tak pro štěstí karty sejmula.  Ale to už parní píšt´ala oznamovala, že je čas.  Lily a její doprovod se propletl mezi kaktusy a trsy šalvěje, návštěvníci nastoupili do vlaku a za hromové střelby z pistolí na rozloučenou se vlak pomalu rozjel směrem na východ.

            Dnes se značným odstupem času je těžké pochopit, jak takový člověk jako Roy Bean se mohl stát tak populárním.  Vždyt´ v okamžiku, kdy si odmyslíme jeho komické rozsudky, které ho tak proslavily, máme přes sebou toliko vychytralého šejdíře, který si usurpoval titul soudce, tento úřad zneužíval pro vlastní obohacení a o skutečné zákonem podložené spravedlnosti neměl ani potuchy.  Při bližší analýze však zjistíme, že jeho mravní nedostatky byly zdaleka převáženy jeho přínosem k nastolení jakéhož takéhož pořádku, že to byl člověk s bohatou minulostí, který v době, jež byla ve znamení civilizace, spořádanosti a technického pokroku, představoval živou spojku s dramatickým obdobím Občanské války a se slavnou érou osídlování Západu.  Roy Bean zabil v sebeobraně dva muže, přesto však nemůžeme říci, že to byl vrah či zabiják typu Billyho Kida.  Roy Bean obíral koho mohl, avšak současně chudák, který se zastavil v jeho saloonu, nikdy neodešel bez almužny nebo bez teplého jídla a ostrého drinku v břiše.  A pak to byl jeho hluboký, originální smysl pro humor, který ho doprovázel po celý život, který mu pomohl nejednu dramatickou situaci zvrátit v grotesku, a který nakonec v mysli současníků zastínil či omluvil všechny prohřešky, kterých se dopustil.  Když musel urychleně opustit Mexiko, všem přátelům tvrdil, že to bylo proto, že jeho kůň nesnášel tamější vodu, když obchodoval s mlékem, které hojně ředil vodou, a ve kterém jeden zákazník našel mrtvou rybku, Roy to pohotově vysvětloval tím, že jedna z jeho krav ji asi spolkla, když pila vodu z Rio Grande.  Mezi skvosty jeho humorných výroků patří řeč, kterou pronesl, při vynášení rozsudku smrti nad jedním zlodějem koní:  „Carlosi Moralesi, byl jsi souzen dvanácti spravedlivými muži, kteří sice nejsou tvého rodu, ale kteří tě shledali vinným.  Čas bude plynout a roční období se budou střídat.  Přijde jaro, tráva se zazelená a stráně a údolí se pokryjí tisícerými květy.  Po jaru přijde horké léto a rozpálený vzduch se bude tetelit nad nekonečnou pouští, podzim zbarví kopce dohněda a zapadající slunce je pozlatí svými paprsky.  Zima pak oblékne kraj do bílého a severák bude skučet nad zasněženými planinami, avšak ty, Carlosi Moralesi, se z tohoto pohledu těšit nebudeš, nebot´ to je jest vůle tohoto soudu, aby jsi visel na nejbližším stromě tak dlouho, než vypustíš svou hříšnou, hnědou, mexickou duši a než tvou páchnoucí mrtvolu oberou supové.“

            Snad na závěr bych se ještě mohl zmínit o filmu, který natočil Hollywood, a který se objevil na veřejnosti v roce 1972 pod názvem „Život a doba soudce Roye Beana“ s Paulem Newmanem v hlavní roli.  Paul Newman podal v tomto filmu vynikající herecký výkon a jeho portrét starého soudce z Langtry je vysoce přesvědčivý, na neštěstí se však scénář natolik odchýlil od historických faktů, že v zásadě celý film se dá kvalifikovat jen jako fikce.  Jedině poslední scéna na konci filmu, kdy po Beanově smrti zavítá do jeho saloonu hvězda amerických divadel paní Langtryová, odpovídá skutečnosti.

            Roy Bean je pochován na hřbitově v Del Riu a hrob zdobí kámen s prostým nápisem:  JUDGE ROY BEAN – JUSTICE OF THE PEACE – LAW WEST OF THE PECOS.  Datum narození a úmrtí je vypuštěno.  Čtenáře snad napadne, proč nebyl pochován v Langtry, ve městě, ke kterému tak lnul.  Pozůstalí vykonali jen jeho přání, ve kterém se opět odráží jeho posmrtný humor.  Ještě zaživa říkával: „ Ne abyste mě pochovali v Langtry, mezi těma grázlama ležet nechci.“  Jen tak na vysvětlenou, v té době pouze patnáct nebožtíků na langtryovském hřbitově zemřelo přirozenou smrtí. Drtivou většinu tvořily oběti přestřelek v saloonech včetně několika zločinců, které nechal Roy popravit.

10. listopadu, 1999

Arlington, VA, USA

Použité materiály:            Everett Lloyd, Law West of the Pecos, 1967

                                    C. L. Sonnichsen, Roy Bean:  Law West of the Pecos, 1943

                                    Myron W. Tracy, Roy Bean:  Law West of the Pecos, 1937

Linky s podobnou tématikou: Po stopách soudce Roye Beana