Reakce

                Zatímco se soudce Parker těšil přízni místního obyvatelstva a tisku, na Východě, zejména mezi liberálními kruhy v Kongresu a na ministerstvu spravedlnosti, se nálada počala měnit.  Začátkem osmdesátých let zprávy o hromadných veřejných popravách v Arkansasu vyvolávaly stále častěji negativní reakci, která postupem času přerostla v otevřený a systematický nátlak na Kongres, aby se tomuto „šílenství” učinil konec.  Členové příslušného kongresového výboru brali tyto hlasy v úvahu, avšak nemínili se unáhlit.  Konec konců po mnoha letech anarchie a nesčetných stížností federální soud v Arkansasu fungoval a mohl se pochlubit konkrétními výsledky.  Počet brutálních vražd se snížil a všeobecná zločinnost byla očividně na ústupu.  Přesto však v roce 1883 pod záminkou snížení nesmírného počtu případů, které musel Parker soudit, západní část Indiánského území byla vyjmuta z pravomoci Parkerova soudu a rozdělena mezi jurisdikci Texasu a Kansasu.  O šest let později pod tlakem výše zmíněných kruhů došlo k přímému útoku na Parkerovu pozici.  Kongres se rozhodl eliminovat výsadní postavení Parkerova soudu a speciálním výnosem umožnil na smrt odsouzeným se odvolat k Nejvyššímu soudu.  Toto rozhodnutí bylo zdůvodněno skutečností, že proti rozsudkům smrti existovalo odvolání po celém území Spojených států, tudíž nebylo důvodu, aby Arkansas a Indiánské území byly z tohoto procesu vyjmuty.  Parker se zpočátku bránil a zdůvodňoval nutnost této výsady tím, že členové Nejvyššího soudu se během svého rokování nechají spíše ovlivnit formálními aspekty jednotlivých procesů než samotnou podstatou zločinu.  (Parker v zásadě nebyl proti možnosti odvolat se, ale trval na tom, aby se tímto odvoláním zabýval speciální odvolací soud, zběhlý v otázkách trestního práva a ne Nejvyšší soud, který měl převážně zkušenosti jen s otázkami občanského práva).  Jak se brzy ukázalo, měl absolutní pravdu. 

V témže roce (1889) se na pevnosti Fort Smith objevil nový advokát, jistý J. Warren Reed.  Reed se narodil v Západní Virgínii a již jako mladý chlapec na sebe upoutával neobyčejnou bystrostí a chápavostí.  Jako dospívající mladík projevil zájem o jurisprudence a v roce 1879 složil právnickou zkoušku.  Svou advokátní činnost však neomezil jen na Západní Virgínii a zakrátko se jeho jméno objevuje mezi předními právníky v Kalifornii.  Po celé řadě vyhraných pří, které mu udělaly náležitou reputaci, si Reed otevřel kancelář na pevnosti Fort Smith.  Co ho vedlo k tomuto kroku, je dnes těžko říci, snad osobní zájem změřit své právnické schopnosti s pověstným soudcem a v případě, že by byl úspěšný, náležitě zvýšit své konto v bance.  Během několika měsíců se ukázal nejen jako rovnocenný oponent, jehož znalosti práva do jisté míry převyšovaly Parkerovy, ale i totálně amorální typ hnaný ctižádostivou touhou vyhrát za každou cenu bez ohledu na to, jestli je obžalovaný vinen či ne.  Během času se k této charakteristice přidal další aspekt a sice snaha přesvědčit veřejnost, že Isaak Parker je v zásadě maniak, který neustále cituje bibli, avšak není schopen dovést ke konci jediný proces, aniž by se dopustil celé řady procedurálních chyb.  Příležitost prokázat toto tvrzení se mu naskytla během procesu s Williamem Alexanderem.

Alexander byl třiatřicetiletý Mexičan z Arizony.  Když se rančer David C. Steadman chystal hnát stádo koní na východ, ochotně mu nabídl svou pomoc.  Oba muži dorazili na Indiánské území, konkrétně na území Creeků, a utábořili se na pozemku, patřícímu místnímu farmáři.  Zakrátko se po kraji rozkřiklo, že Steadman má na prodej koně, kteří kvalitou zdaleka předčí místní nabídku a netrvalo dlouho, a většinu kusů si rozebrali bílí a indiánští osadníci.  Pak se jednoho dne Alexander a Steadman vypravili pro oves.  Když se farmář, na jehož pozemku stály ohrady, stavil večer na kus řeči, zahlédl Alexandera, jak se vrací sám a vede za sebou Steadmanova valacha.  Na otázku, kde je jeho partner, Alexander odpověděl, že se seznámil s pohlednou ženskou, a protože měl většinu peněz z prodeje koní u sebe, rozhodl se vrátit se do Arizony.  Na tu dobu celkem přijatelné vysvětlení, jenže za čtrnáct dní nato byla v nedaleké rokli nalezena mrtvola muže ohlodaná k nepoznání od divoké zvěře, ale podle dokumentů v kapse kabátu se rychle zjistilo, že je to Steadman.  Alexander byl zatčen a při prohlídce osobních věcí se u něho našlo tři sta padesát dolarů, jejichž původ nemohl vysvětlit.  Jako ve všech podobných případech Alenxander putoval na pevnost Fort Smith, kde okamžitě svou obhajobou pověřil Reeda. 

Reed nasadil do boje s Parkerem veškerou svou energii a um.  Přesto však porota shledala Alexandera vinným.  Parker vynesl rozsudek smrti, avšak Reed se rozhodl prozkoušet efektivnost nového zákona a odvolal se k Nejvyššímu soudu.  Jako důvod uvedl porušení pravidel.  Reed argumentoval, že porota shledala obžalovaného vinným na základě nepřímého svědectví.  Alexander se totiž před vraždou dotazoval místního právníka, jestli si v případě Steadmanovy smrti může ponechat zbývající koně.  Parker byl šokován, nebot´ Reedův krok chápal jako jasný pokus osvobodit vraha, o jehož vině nemůže být nejmenší pochybnosti.  O dva roky později Nejvyšší soud nařídil nový soud.  Obnovené řízení skončilo zablokovanou porotou, jinými slovy dvanáct mužů se neshodlo jednoznačně na vině či nevině obžalovaného.  Třetí proces skončil stejným výsledkem, načež veškeré další řízení proti Alexanderovi bylo zastaveno.

Rozhodnutí zprostit Alexandra obžaloby mělo pochopitelně dalekosáhlé následky.  Ostatní obhájci povzbuzeni Reedovým příkladem se počali odvolávat jeden za druhým.  Během následujících sedmi let padesát rozsudků smrti (z celkového počtu sedmdesáti osmi) skončilo na stole Nejvyššího soudu.  Třicet sedm z nich vedlo k novému soudnímu řízení, z nichž některé skončily zproštěním viny obžalovaného nebo snížením trestu.  V několika případech došlo k omilostnění samotným prezidentem.  V nejednom případě rozhodnutí Nejvyššího soudu doprovázel dopis, ve kterém byl Parker upozorněn na skutečnost, že bez ohledu na jeho jinak úspěšný boj se zločinem dodržování zákonů, kterými se řídí soudní procesy, platí pro všechny federální soudce po celých Spojených státech.

Parker však nebyl ochoten jen tak vyklidit bojiště.  Na jedné straně i nadále vyhlašoval rozsudky smrti pokaždé, kdy před jeho stolcem stál muž či žena obžalovaný z úkladné vraždy, a na druhé straně ochotně poskytoval novinám a časopisům interview, ve kterých se netajil svými názory na odvolací proces.  Například v interview uveřejněném v novinách St. Louis Democrat doslova říká:  „Prosazuji zde zákon již dvacet let.  Dvacet let se snažím chránit poctivé, zákonů dbalé občany před zločinci nejhrubšího zrna.  V zásadě se jedná o konflikt mezi civilizací a barbarstvím reprezentovaným chladnokrevnými vrahy, ochotnými dopustit se těch nejodpornějších zločinů, znásilněními počínaje a bestiálními vraždami konče.  Proč k těmto zločinům opět dochází ve zvýšené míře?  Protože odsouzenému vrahovi nehrozí okamžitý trest, nýbrž měsíce, někdy i léta čekání na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který pak nakonec zruší rozsudek na základě nějaké směšné právnické kličky, aniž by se zabýval pravou podstatou zločinu. Podle mého názoru Nejvyšší soud je zřejmě proti trestu smrti a proto se snaží vyhnout následkům existujících zákonů.”

Čas a zejména politicko-ekonomický vývoj byl však na straně Parkerových oponentů.  V roce 1890 se značná část Indiánského území osídlená bělochy konstituovala jako Oklahomské území se samostatným federálním soudem.  A pak se k němu postupně připojovaly jednotlivé oblasti osídlené Indiány, až v červenci roku 1896 poslední kus Indiánského území, který spadal pod Parkerovu jurisdikci zmizel z mapy Spojených států.  O dva měsíce později 1. září téhož roku soudní úředník vstoupil do soudní síně a slavnostním hlasem oznámil, že Federální soud pro Západní Arkansas známý též jako Indiánské území se odročuje na neurčito.  A co soudce Parker?

Bez ohledu na to, že se jeho „imperium” rok od roku zmenšovalo, Parker i nadále pravidelně přicházel do soudní budovy, každé ráno v půl osmé zahajoval sezení a uzavíral jej často ve večerních hodinách.  Domů se vracel sám a neozbrojen.  Přestože si byl vědom toho, že se advokáti odvolají proti jeho rozsudkům, odsoudil k trestu smrti celou řadu vrahů a násilníků.  Mezi nejznámější, kteří po dlouhých průtazích přece jenom nakonec vystoupili na lešení, patří rozhodně Čerokéz Bill, Buckova banda a jistý James Casharago. 

Případ Čerokéze Billa je zajímavý tím, že ho hájil Reed, a že tudíž došlo k monumentálnímu střetnutí dvou sil.  Na jedné straně úsilí zjednat spravedlnost a na druhé „vysekat” několikanásobného vraha z obžaloby a tak si zajistit fenomenální reputaci.  Čerokéz Bill, původním jménem Crawford Goldsby, se narodil v Texasu, avšak mládí strávil na Indiánském území.  Během studia na Indiánské střední škole v Carlisle v Pennsylvánii se mu dostalo přezdívky Čerokéz Bill, protože jeho matka byla z jedné čtvrtiny Čerokézka.  Po návratu do Oklahomy se však dostal do společnosti pašeráků whisky a malých zlodějíčků a během několika let měl na svém kontě celu řadu loupežných přepadení a jednu vraždu.  Parker na něho vypsal odměnu tisíc tři sta dolarů a jeho chycením pověřil zástupce US maršála W. C. Smithe.  Po několika marných pokusech se povedlo Billa vlákat do pasti na farmě jistého Ikea Rogerse.  Rogers měl totiž neteř Maggie, která se stala předmětem Billova erotického zájmu a během jedné návštěvy se Rogersovi a jeho pomocníkovi podařilo využít okamžiku, kdy Billova pozornost byla odlákána, a spoutat ho.  Ani ne o týden později zapadly za Billem dveře vězení a na jaře se konal proces.  Billovo zatčení vyvolalo velkou senzaci nejen v Arkansasu, ale i v sousedních státech, a tudíž nikdo nebyl překvapen, když se jeho obhajoby ochotně ujal nechvalně známý J. Warren Reed.  Reed se pokusil přesvědčit porotu, že v den loupežného přepadení a vraždy Ernesta Meltona, náhodného chodce, se Bill nacházel u svého bratra Clarence na pevnosti Fort Gibson vzdálené osmdesát mil od místa zločinu.  Problém ovšem spočíval v tom, že Čerokéz Bill byl známý mezi lidmi a ne jeden z občanů městečka Lenapah, kde došlo k vraždě, ho poznal.  Dosáhnout jednomyslného rozhodnutí, že Bill je vinen, trvalo porotě pouhých dvacet minut.   Reed okamžitě požádal soudce Parkera o nový proces, avšak ten jeho žádost zamítl.  Reed se obrátil s žádostí o milost přímo k prezidentovi Clevelandovi, avšak ten také podpořil rozhodnutí poroty.  Reedovi se nakonec podařilo najít, či uplatit sedm mužů, kteří byli ochotni místopřísežně prohlásit, že Bill nezastřelil Ernesta Meltona, načež se odvolal k Nejvyššímu soudu.  V praxi to znamenalo oddálení vykonání rozsudku a měsíce strávené v nečinnosti ve vězeňské cele.  V nečinnosti ovšem jen zdánlivě.  Zatímco Bill hrál celé dny karty s ostatními vězni, jeho matka pracovala na plánu jak osvobodit svého syna.  Za pomoci bývalého člena Doolinova gangu, který měl povolené vycházky na vězeňský dvůr, se podařilo propašovat do vězení revolver a koncem července se Bill pokusil o útěk.  Když večer dozorce Larry Keating procházel kolem jeho cely, Bill náhle na něho namířil pistoli a vykřikl:  „Ruce vzhůru!“  Dozorce však ustoupil několik kroků zpět a sáhl po svém revolveru.  Chodbou zaduněl výstřel a Larry Keating otec čtyř dětí se zhroutil na zem smrtelně zraněn.  Bill vystřílel celý bubínek, pak odhodil pistoli, posadil se na postel a tupě zíral před sebe.

Soudce Parker se tou dobou nacházel v Saint Louis.  Jakmile ho dostihla zpráva o nepodařeném pokusu o útěk, všeho nechal, urychleně se vrátil na pevnost Fort Smith a zahájil soudní řízení proti Čerokézu Billovi, který byl tentokrát obžalován z vraždy Larryho Keatinga.  Reed okamžitě podal protest s poukázáním na to, že se čeká na rozhodnutí Nejvyššího soudu a tudíž je protiprávní obžalovat odsouzeného z dalšího zločinu.  Parker postoupil tuto technickou otázku Velké porotě (Grand Jury) a ta pohotově dala souhlas k procesu.  Během přelíčení se Reed pokoušel přesvědčit porotce, že Čerokéz Bill se pomátl na rozumu.  Když tento argument neudělal očekávaný dojem, tvrdil, že Keating byl zraněn zbloudilou kulkou a nikoliv přímým výstřelem.  Porota však věděla svoje.  Po třináctiminutovém rokování se jednomyslně rozhodla, že obžalovaný je vinen.  Reed se však nemínil ještě vzdát a opět se odvolal, avšak ve stejné době přišlo rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se první vraždy.  Nejvyšší soud potvrdil rozsudek a souhlasil s trestem smrti.  Netřeba říkat, že to byla citelná rána, která zhatila veškeré další Reedovy plány a náležitě otřásla jeho sebevědomím.  Parker si nechal předvolat obžalovaného a hlasem, ve kterém se špatně tajilo zadostiučinění, mu oznámil, že bude popraven 17. března příštího roku.  Rozsudek pak uzavřel větou: „Bud´ ti Bůh, jehož zákony jsi porušoval, milostiv.”  17. března 1896 za přítomnosti matky, sourozenců a několika set zvědavců se konečně pod Čerokézem Billem rozevřely padací dveře.

Případ Buckovy bandy je zajímavý tím, že se jednalo o poslední hromadnou popravu.  Rufus Buck plnokrevný Indián z kmene Euchee žil se svou manželkou, matkou a sestrou na území Creeků nedaleko města Okmulgee.  V zásadě drobný zlodějíček a pašerák whisky, který se zhlédl ve slavných postavách zločinu jmenovitě v Jesse Jamesovi a Butch Cassidym a rozhodl se to podle jejich vzoru rozjet ve velkém.  Problém ovšem spočíval v tom, že na to neměl ani jejich zkušenosti, ani jejich formát.  Rufus se obklopil bandou mladíků a v létě roku 1895 rozpoutal čtrnáctidenní vlnu teroru, která spočívala ve znásilňování žen, přepadávání pocestných, vylupování obchodů a skončila dvěma vraždami.  Poté, kdy vyloupili několik obchodů v Okmulgee, banda opustila město a vydala se směrem k Muskogee.  Tou dobou ovšem většina obyvatelstva byla již vzburcována a jak indiánská policie (Creek Light Horse), tak i Parkerovi lidé, mezi nimiž se nacházel Heck Thomas, jim byli v patách.  Nedaleko Muskogee se jim podařilo mladistvé bandity dostihnout a po divoké přestřelce všech pět zajmout. 

Problém ovšem nastal, když se muži zákona pokusili vězně dopravit do Muskogee.  Dav v síle dvou set obrojených mužů se srotil nedaleko primitivního vězení a zcela nekompromisně dal najevo, že chce oněch pět lynčovat.  Situace byla vskutku kritická.  Přední náčelník Creeků Pleasant Porter se jim pokusil tento neprozřetelný a pochopitelně nezákonný čin rozmluvit.  Poukazoval na to, že US maršál Rutherford a jeho zástupci Tolbert, Ledbetter a Thomas jsou drsní chlapi, kteří se nebudou rozpakovat hájit bandity střelbou z pušek, a že to povede ke zbytečnému krveprolití.  Pobouření muži však ignorovali jeho slova, odněkud si přinesli telefonní sloup a pomalu se blížili ke vratům vězení.  S. Morton Rutherford si uvědomil, že musí jednat dříve, než se dav pokusí prolomit vrata, a proto ozbrojen toliko vinčestrovkou se vyšplhal na nevysokou palisádovou zed´ a do mrtvého ticha pronesl snad nejdůležitější řeč svého života:  „Vězňové jsou pod mou ochranou a já a moji zástupci jsme odhodláni je přivézt na pevnost Fort Smith za každou cenu.  Možná, že se vám podaří váš úmysl realizovat, ale za zbytečně vysokou cenu.  Celá řada vás zaplatí tenhle pokus o lynčování životem a navíc na mnohé z vás bude vydán zatykač.  Jestli máte obavy, že těchto pět darebáků unikne spravedlnosti, považte jen, kdo je bude soudit.  Soudce Parker se už postará o to, aby skončili na šibenici a přitom se sami vyhnete maléru.“

Muži se počali radit, a protože Rutherfordova slova dávala smysl, začali se pomalu rozcházet.  Druhého dne zakováni v řetězech se členové Buckovy bandy vydali na cestu na pevnost Fort Smith.  K soudu došlo na jaře příštího roku a přesně jak US maršál Rutherford předvídal, všech pět bylo odsouzeno k trestu smrti.  11. července 1896 Rufus Buck, Lewis Davis, Sam Sampson, Meome July a Luckey Davis stanuli pod břevnem šibenice, aby se seznámili s kvalitou kentuckého konopí.

Výčet těžkých zločinů spáchaných na Indiánském území můžeme uzavřít případem Jamese Casharaga alias George Wilsona, který byl posledním mužem odsouzeným Parkerem k trestu smrti a popraven na pevnosti Fort Smith.  Casharagův otec byl Ital a matka Američanka.  Oba rodiče farmařili v Arkansasu a těšili se dobré pověsti v místní komunitě.  O mladém Casharagovi se však brzy rozkřiklo, že kdekoliv se objeví, něco se ztratí.  Bud´ peníze, nebo cenné předměty.  Tyto drobné krádeže ho nakonec přivedly do vězení, avšak po propuštění se jeho chování nikterak nezměnilo.  Ke krádežím se pak přidaly podvody, za které mu hrozilo několik let v káznici.  V této kritické době zasáhl Casharagův strýc z matčiny strany.  Pozval si Jamese k sobě na farmu a v přesvědčení, že když mladík bude izolován od špatné společnosti, jeho charakter se upevní.   James se tvářil zcela kajícně a dělal dojem, že si opravdu váží všeho, co se dá udělat pro jeho dobro.  Strýc poté napsal dopis svému dobrému známému, farmáři Zachariášu Thatchovi, ve kterém ho žádal, aby dal synovci příležitost vydělat si na živobytí poctivou prací a vůbec vzal si ho trochu pod dohled.  Thatch si zakrátko Jamese oblíbil a i když přes zimu nebylo na farmě co dělat, nechal si ho u sebe.  Na jaře mu pak oznámil, že se chystá jet do Oklahomy prodat několik koní a jestli James chce, může jet s ním.  James ochotně souhlasil. 

Nedaleko osady Keokuk Falls v Pottawatomieském okrese pak došlo ke zločinu, který byl přesnou kopií vraždy, jež se před lety dopustil William Alexander.  Jednoho večera farmář, na jehož půdě Thatch a Casharago tábořili, zaslechl výstřel.  Zpočátku tomu nevěnoval pozornost, nebot´ pocestní s sebou vždycky vozili zbraně pro případ, že narazí na srnu nebo divokého krocana a tak si vylepší večeři čerstvým masem.  Druhého dne ráno však spatřil Casharaga, jak zapřahuje do vozů a chystá se odjet sám.  Na otázku, kde jeho partner, Casharago odpověděl, že se rozhodl vrátit do Arkansasu sám, on Casharago, však pojede dál na západ a prodá zbytek koní.  Farmář na tom neviděl nic podezřelého, až o několik dní pozdějí se v nedalekém potoce objevila mrtvola staršího muže.  Během bližšího ohledání se zjistilo, že muž byl zastřelen, mrtvola hozena do potoka a zatížena kameny.  Dotyčný farmář si vzpomněl na onen výstřel a zavedl šerifovy pomocníky k místu, kde Thatch a Casharago tábořili.  Když odhrnuli popel z ohniště, spatřili půdu nasáklou krví. 

Zpráva o tomto zločinu se rozletěla po celém okrese a během několika dní byl Casharago zatčen.  Když mu ukázali mrtvé tělo, klidně a bez vzrušení prohlásil, že tohoto muže v životě neviděl.  Na otázku, kde se vzala krev ve voze, ve kterém zřejmě odvážel mrtvolu k potoku, pohotově odpověděl, že střelil bažanta a hodil ho do vozu.  Zástupci US maršála se dlouho nerozpakovali a Casharago putoval do vězení na pevnost Fort Smith.  I když neexistoval přímý svědek vraždy, výpověd´ farmáře, který zaslechl výstřel a hroudy hlíny dočerna zbarvené zaschlou krví přesvědčily porotce, že James Casharago je vrahem Zachariáše Thatche.  Soudce Parker si pak neodpustil krátký proslov, ve kterém zdůraznil mravní zvrácenost odsouzeného a poukázal na skutečnost, že dokázal zabít člověka, který to s ním myslel dobře a který mu chtěl pomoci.  Pak se s těmito slovy obrátil přímo ke Casharagovi:  „Sama příroda se bouřila proti tomuto činu.  Půda přijala krev nevinného, aby ji v sobě podržela do chvíle, kdy bude moci dokázat tvou vinu.  Voda též vynesla mrtvé tělo na povrch, aby poskytla svědectví o tvém ohavném zločinu.“

Advokát, který Casharaga obhajoval se odvolal, avšak Nejvyšší soud k Parkerovu velkému překvapení potvrdil trest smrti bez velkých průtahů.  Poprava se konala 30. července a ode všech předchozích se lišila tím, že soudce Parker tentokrát nebyl přítomen.  Jeho zdravotní stav se poslední dobou značně zhoršil, a o měsíc později, kdy Federální soud pro Indiánské území byl zrušen, ulehl vážně nemocen.  Lékaři konstatovali srdeční chorobu způsobenou přepracováním a nedostatkem odpočinku.  Posledních pět let naplněných útoky na jeho osobu a pravomoce pochopitelně starému soudci na zdraví také nepřidalo.  Většinu času trávil na lůžku a pokud se cítil lépe, poskytoval novinářům interview, ve kterých se pokoušel vysvětlit základní právní principy důležité pro boj se zločinem a ospravedlnit svou dvacetiletou činnost.  Na otázku, co by řekl těm, kteří ho obviňují z velikášství, nedostatku soucitu a jakési zvrácené touze po popravách, Parker jen věcně odpovídal, že toliko prosazoval zákon, který vyžadoval za spáchané zločiny trest smrti.  Osobně si myslí, že trest smrti není nutně absolutní zábrana proti zločinu.  Co pomáhá potlačovat jakékoliv nezákonné chování je vědomí okamžitého trestu, i když to může být třeba jen doživotí.  Problém s odvolávacím systémem ovšem spočívá v tom, že odsouzený zločinec má naději, že se mu podaří vyhnout se spravedlivému potrestání.  Jinými slovy riziko spojené s porušováním zákonů se snižuje a tudíž narůstá zločinnost.

Začátkem listopadu počínal ztrácet vědomí a nepoznával už ani nejbližší přátele.  Dvě zdravotní sestry se střídaly s rodinnými příslušníky u jeho postele, až konečně 17. listopadu soudce Isaac Charles Parker, nemesis zločinných živlů na západ od arkansaské hranice dodýchal.  Podle současných historiků město Fort Smith nebylo od Parkerovy smrti svědkem většího pohřbu.  Doprovodit populárního soudce přišlo několik tisíc lidí jak z Arkansasu, tak i z Oklahomy, včetně zástupců indiánských kmenů.  Procesí prošlo městem a zamířilo na Národní hřbitov.  Po krátkém obřadu byla rakev spuštěna do hrobu, a jakmile byl hrob zasypán, hlavní creekský náčelník Plesant Porter pronesl pár slov v tom smyslu, že Indiáni ztratili svého nejlepšího přítele a na navršený rov položil věnec upletený z prérijních květin.