Oprátkový soudce

Isaac Charles Parker se narodil 15. října 1838 v Ohiu nedaleko města Barnsville.  Rodiče farmařili v místech, jež se nazývá Vinegar Valley (Octové údolí) a podle výpovědi Parkerova synovce bylo možné ještě v roce 1954 rozeznat obrysy základů, na kterých kdysi stál nevelký srub.  Isaac jako kluk strávil většinu roku na farmě a školu navštěvoval jen v zimě.  Přesto se mu však podařilo úspěšně projít základní a střední školou a v jednadvaceti letech složit právnické zkoušky.  Zcela v souladu s duchem doby a prakticky ve šlépějích svých předků Parker zamířil na Západ.  (Dědeček přišel z Massachussetts do Pennsylvánie, otec pak opustil Pennsylvánii a usadil se v Ohiu.)  Život na farmě ho naučil pracovitosti a houževnatosti, a k těmto vlastnostem typickým snad pro většinu Američanů, kteří hledali štěstí na západ od Mississippi, se také pojil silný smysl pro poctivost a hluboké náboženské cítění.  Z pravidelných debat s matkou, horlivou metodistkou, dospívajícímu chlapci utkvěly v mysli dva nejdůležitější principy:  Bible je permanentní zdroj poučení, který poskytuje odpovědi na většinu otázek, s nimiž se denně setkáváme, a bojovat se zlem, které je neoddělitelnou součástí lidské existence, je povinností každého křest´ana, morálním zákonem vyplývajícím z boží vůle.

Mladý Parker sledoval proud vystěhovalců do Saint Louis a poté dál na sever proti proudu Missouri.  V roce 1859 se rozhodl usadit se v St. Joseph, ve městě jež bylo výchozím bodem pro nesčetné karavany emigrantů, kteří měli namířeno do Oregonu.  Zde si otevřel kancelář a zakrátko na sebe upozornil jako nejen schopný advokát, ale i politik.  Zpočátku jako Demokrat, avšak po vypuknutí Občanské války, během které většina Demokratů sympatizovala s otrokářským Jihem, Parker se jakožto Seveřan přidal k nové Lincolnově straně, k Republikánům.  Krátce po příjezdu do St. Joseph se také seznámil s jistou Mary O´Toolovou, místní černookou kráskou, která však na rozdíl od Parkera byla katolického vyznání.  Tento rozdíl v náboženství ovšem nezabránil tomu, aby oba mladí lidé k sobě nezahořeli velkou láskou, avšak způsobil jisté oddálení sňatku.  Isaac a Mary se vzali až v prosinci 1861.  Skutečnost, že Mary byla katolička, se projevila poněkud výrazněji během Parkerovy kariery, ale o tom až později.  Během poválečného období, tak zvané Rekonstrukce, byl Parker zvolen okresním soudcem a v roce 1870 ve věku třiceti dvou let úspěšně kandidoval za stát Missouri do amerického kongresu.  Po ukončení druhého poslaneckého období se pokusil kandidovat na funkci senátora, ovšem v mezidobí se politická situace změnila, v Missouri převládli Demokraté a Parker prohrál.  Prezident U. Grant však nezapomněl, co Parker udělal pro Republikánskou stranu a Parkerovi nabídl soudcovskou stolici na Utažském území.  Úřad federálního soudce byl nepochybně lákavý, ale časově omezený.  Parker dobře věděl, že ve chvíli, kdy se Utah stane státem, bude jmenován nový soudce, a proto požádal Granta, aby ho raději jmenoval federálním soudcem pro západní část Arkansasu známou též jako Indiánské území.  Tento úřad byl jednak na doživotí, a jednak ho k tomuto kroku vedly osobní důvody.  Tenkrát pochopitelně netušil, že během několika let se stane jednou z nejznámějších osobností ve Spojených státech.

Proč se Isaac Parker, úspěšný jurista a politik, jenž se těšil podpoře samotného prezidenta, rozhodl strávit zbytek života na pokraji civilizace, a za pouhých 3 500 dolarů ročně?  Během pobytu v St. Joseph Parker měl příležitost se blíže seznámit s osudem indiánského obyvatelstva a netrvalo mu dlouho, aby pochopil, že těmto lidem bylo neobyčejně ukřivděno.  Proto jakmile byl zvolen poslancem, okamžitě se stal členem výboru pro indiánské záležitosti a zanedlouho se mezi ostatními kongresmany rozkřiklo, že Indiáni nemohli získat lepšího přítele a obhájce jejich práv.  Z úředních zpráv se pak dozvěděl o situaci na Indiánském území, a ve chvíli, kdy mu bylo znemožněno pracovat na zlepšení jejich údělu v senátu, dlouho se nerozpakoval a pod vlivem mravních principů vštěpovaných mu matkou, si předsevzal, že zasvětí zbytek života boji proti kriminálním živlům, které terorizovaly tamější obyvatelstvo.  Jako federálního soudce, proti jehož rozsudku nebylo odvolání, ho Prozřetelnost nemohla pro tento boj lépe vyzbrojit.

2. května 1875 říční parník, který dopravoval cestující po řece Arkansasu, přirazil k molu pevnosti Fort Smith.  Isaac Parker, jeho žena Mary a dva syni vystoupili z lodi na břeh a rozhlédli se po hloučku lidí, kteří je přišli přivítat.  Při pohledu na prašné ulice a chatrné dřevěné domky, paní Parkerová údajně prohodila:  „Isaacu, udělali jsme velkou chybu.“  Soudce se však podíval po lidech, v jejichž tvářích se zračilo napětí smíšené se zvědavostí, a stručně odpověděl:  „Ne. Mary.  Tihle lidé nás potřebují.“  Město, jež se mělo stát jejich domovem, v nich nevzbuzovalo příliš velké nadšení, avšak na občany, kteří je přišli uvítat, Parkerovi udělali dobrý dojem.  Nový soudce byl mladý muž, jehož impozantní postava měřila přes šest stop a vážila nejméně dvě stě liber, jeho pohledný obličej zdobil knír a přistřižená bradka, a z modrých očí vyzařovala autorita.  Parkerovi nastoupili do kočáru a soudce požádal kočího, aby jim ukázal město.  Kočár zamířil na hlavní třídu (Garrison Avenue), která vedla do středu města a k opuštěné pevnosti, jež dala městu jméno.  Podél dřevěných chodníků stály povozy, před nesčetnými saloony byli uvázáni koně a Mary maně napadlo, že když začne pršet, tak se celá ulice asi promění v jedno velké bahniště.  Město, které mělo něco kolem dvou a půl tisíc obyvatel, se však mohlo pochlubit cihlovou soudní budovou, několika hotely a divadlem.  Ve srovnání se St. Joseph nebo dokonce s Washingtonem D.C. to však bylo typické pohraniční město, město kovbojů, Indiánů a přístavních dělníků, město bez elegance, lesku a rušného společenského života.  Po projížd´ce městem kočár zastavil před hotelem Le Flore, kde se Parkerovi dočasně ubytovali.  Druhého dne Parker zašel k soudu a pak si nechal ukázat vězení, které se nacházelo ve sklepě, přímo pod soudní budovou.  Za dubovým dveřmi ho uvítal zápach lidského potu a moče.  Vězňové leželi na zavšivených hadrech, a ti, kterým se podařilo uplatit žalářníka, měli pod sebou rozpadávající se slamník.  V šeru spatřil několik mužů přikovaných k vlhkým kamenným zdem.  Na otázku, proč jsou zakováni v železech, žálařník odpověděl, že tito chlapi jsou příliš nebezpeční, aby se volně pohybovali po sklepení. 

Během několika dalších dnů Parker jmenoval novou porotu, nechal si předvolat okresního prokurátora a osmého dne po příjezdu do města zahájil první soudní období, které trvalo osm týdnů, a během kterého soudil celkem devadesát jedna případů.  Obžalovaní se museli zodpovídat z celé řady přestupků, počínaje pašováním whisky na Indiánské území, krádežemi, daňovými podvody, křivopřísežnictvím, uplácením svědků a vážnými zločiny jako žhářstvím, znásilněním a vraždou konče.  Zcela typické případy pro tuto oblast.  I když se veřejnost dovolávala hlavně zásahu proti zločinům, při nichž byla prolita krev, Parker prosazoval přísné potrestání i za menší přečiny, zejména za pašování whisky, nebot´ byl přesvědčen, že ne jedna vražda byla spáchána pod vlivem alkoholu.  Čtenáře však budou zajímat jen ty těžké delikty, protože to bylo právě potlačování tohoto typu zločinu, které soudce Parkera proslavilo.  Formát tohoto seriálu pochopitelně nedovoluje, abychom se jimi zabývali do detailu, proto uvedu jen základní fakta.  Z jednadevadesáti výše zmíněných provinilců osmnáct bylo obžalováno z vraždy a patnáct jich bylo shledáno vinnými.  Z těchto patnácti bylo devět odsouzeno na doživotí a šest k trestu smrti provazem.  Podle výpovědi pamětníků se soudce Parker po každém vynesení rozsudku smrti odmlčel, sklonil hlavu a pak jen dodal:  „Není to mé osobní přání, ale zákon si to vyžaduje.“

Jakých zločinů se těchto šest mužů dopustilo? John Wittington nesvětil neděli, jak se na správného křest´ana patří, ale místo toho se pravidelně oddával holdování lacinému alkoholu na druhé straně Červené řeky v Texasu, kde se na rozdíl od Indiánského území mohla whisky volně prodávat.  Při jedné takovéto příležitosti se v saloonu sešel se svým sousedem Johnem J. Turnerem.  Když Turner platil za bůhví kolikátou skleničku, Whittington si všiml, že Turnerova peněženka je plná dolarových bankovek.  K ránu v náležitě podroušeném stavu se vypravili oba domů.  Nechali se převézt zpátky na domácí břeh a pak se na vratkých nohou potáceli směrem ke svým usedlostem.  Turner kráčel vepředu a několik kroků za ním Whittington.  A v té chvíli v jeho alkoholem prosáklém mozku vyvstala opět vidina peněženky plné bankovek.  V důsledku nedostatku jakékoliv soudnosti Whittington zvedl ze země silný klacek a zezadu udeřil Turnera do hlavy.  Turner padl na zem, ovšem rána nebyla dost silná, aby ho omráčila a jakmile se k němu Whittington sehnul, začal se bránit.  Whittington, pak zaslepený touhou po penězích, či ze strachu, že se mu nepodaří pokus o loupež utajit, vytáhl z kapsy nůž a Turnerovi prořízl krk.  Ve stejné době se však jakoby řízením osudu objevil na cestě Turnerův osmnáctiletý syn, který jel otci naproti.  Během několika vteřin si uvědomil, co se stalo, vrhl se za prchajícím Whittingtonem a vzhledem k tomu, že ten nebyl ještě plně při smyslech, lehce ho dohnal, odzbrojil ho a odvedl ho k hlavní cestě, kde našel další pomoc.  O několik dní později tentokrát již střizlivý Whittington putoval na pevnost Smith a zakrátko na to se soudním sálem poprvé ozvalo Parkerovo:  „….a proto se odsuzuje k trestu smrti provazem.“

Texasanu jednadvacetiletému Danielu H. Evansovi se zachtělo páru vysokých bot, které dostal jeho mladší přítel od svého otce na cestu na Indiánské území.  Jednoho večera u táborového ohně zjistil, že bohatě zdobené holinky mu pasují jako ulité, a tak se dlouho nerozmyšlel a svého kamaráda zastřelil.  Asi o týden později místní rančeři našli jeho rozkládající se tělo.  Z Eufauly přijel zástupce US maršála a při bližším ohledání mrtvoly zjistil, že dotyčný se jmenuje Seabolt a podle čistých a nepoškrábaných chodidel usoudil, že si někdo přivlastnil nešt´astníkovy boty.  Během dalšího šetření se podařilo zadržet mladého muže, který se mohl pochlubit párem drahých jezdeckých bot, které se dělají jen v Texasu.  Na otázku, kde je koupil, pohotově odpověděl, že je koupil od jednoho mladíka, s nímž se náhodně setkal asi před týdnem, a že mu ještě za ně dal dva dolary.  Zdánlivě to souhlasilo.  V Seaboltově peněžence byl opravdu zmíněný obnos.  Když mu ukázali mrtvé tělo, Evans chotně přiznal, že to je onen chlapec.  Zástupci US maršála se to však nelíbilo a rozhodl se Evanse dopravit na pevnost Fort Smith.  Evans po celou cestu zachoval klid, ani se nepokoušel o útěk a jen několikrát konstatoval, že se jedná o omyl.  Během soudu prokurátor neměl k dispozici žádné důkazy, že Evans spáchal vraždu, porota se neshodla na jeho vině a soud byl odložen s tím, že bude vyhlášen nový proces.  V mezidobí však došlo ke dvěma událostem.  Isaac Parker se stal soudcem a do města dorazil Seaboltův otec.  Starý Seabolt nejen že okamžitě poznal boty, které synovi sám koupil, ale také v Evansovi bezpečně poznal kumpána, se kterým se jeho syn vydal na cestu na sever.  Jinými slovy, když Evans tvrdil, že se s Williamem náhodně setkal, prostě lhal.  Nová porota během půlhodinového rokování shledala Evanse vinným, načež Parker opět vynesl rozsudek smrti.

James Moore byl zloděj koní, násilník a vrah.  V sedmadvaceti letech měl na svědomí osm vražd, a jak se obyčejně chlubil, mezi ně nepočítal Indiány a černochy.  Jednoho dne on a jistý Hunton ukradli koně v severozápadní části Arkansasu a jakmile zjistili, že jim je na stopě ozbrojená skupina dobrovolníků v čele se dvěma zástupci US maršála, zamířili na Indiánské území.  Nedaleko Modré řeky se jim podařilo pronásledovatele zaskočit a zasypat je olovem.  Během přestřelky byl zástupce William Spivey zastřelen a kapitán A. D. Irwin zraněn.  Moore a jeho kumpán zmizeli.  O několik týdnů později byl zadržen jistý Nowlin, na kterého byl též vystaven zatykač kvůli krádežím koní.  Nowlin, aby si zajistil mírnější trest, poskytl mužům zákona informace o místech, kde se náchází Moore.  Prý se připojil ke stádu dobytka hnanému na trh do Missouri a má v úmyslu při první příležitosti majitele zastřelit a dobytek si přivlastnit.  Zástupci US maršála se vydali naznačeným směrem a opravdu, po několika dnech jízdy narazili na zmíněné stádo.  Na otázku, kde je Moore, se majitel zprvu tvářil, že neví o koho jde.  Teprve až když mu zástupci řekli, v jakém se nachází nebezpečí, chlapíkovi došlo, že bude lepší kápnout božskou.  Moore se prý schoval v nedaleké rokli a současně mu pohrozil, že jestli prozradí místo jeho ukrytu, že ho zastřelí.  Ještě téhož dne Moore v doprovodu mužů zákona putoval na pevnost Fort Smith, kde mu zakrátko soudce Parker oznámil, že za vraždu Williama Spiveye zaplatí vlastním životem.

Smoker „Zabiják“ byl Čerokéz, který měl svůj srub nedaleko místa zvaného Flint na území, jež bylo osídleno převážně Čerokézi.  Tuto přezdívku si vysloužil poté, kdy zabil dva jiné muže, v obou případech Indiány.  U indiánského soudu se však asi setkal s porozuměním, protože byl pokaždé propuštěn.  O Smokerovi se také vědělo, že nenávidí bělochy.  Bohužel William Short, který se zde nedávno usadil, s touto charakterovou vlastností svého indiánského souseda obeznámen nebyl.  Jednoho dne, když byl Short na lovu, se oba muži setkali.  Smoker nemluvil anglicky a proto posunčinou Shortovi naznačil, že by se chtěl podívat na jeho pušku.  Short netušil, že by mu mohlo hrozit nějaké nebezpečí, naopak, aby utvrdil dobré sousedské vztahy, Smokerovi ochotně pušku podal.  Ten potom jednal zcela v souladu se svými pocity k bělochům.  Pušku namířil, z těsné blízkosti Shorta střelil, a pak pod vlivem svých divošských pudů a pověr, mrtvé tělo zohavil nožem. Když se Short delší dobu nevracel, manželka požádala ostatní sousedy, aby jí ho pomohli hledat.  Netrvalo dlouho a jejím zrakům se naskytl pohled na Shortovo zkrvavené tělo.  Na základě rituálního zohavení těla padlo podezření na Smokera.  Během soudu, který se konal pomocí soudního tlumočníka, byl shledán vinným a přestože soudce Parker byl přítelem Indiánů, vrahy mezi nimi trpět nemínil.  Podle tehdejšího žargónu se mu jako ostatním třem dostalo také příležitosti „změřit“ vzdálenost mezi břevnem šibenice a propadlištěm. 

V případě Edmunda Cambella se brutální vraždy dopustili tři bratři.  Starší Edmund, mladší Sam a nevlastní bratr Frank Butler.  Všichni tři byli černoši a žili na území, které patřilo Čoktoům.  Důvod k tomu incidentu byl jako v mnoha jiných případech spor mezi sousedy.  Soused Cambellových byl Indián, jistý Lawson Ross.  Co konkrétně vedlo k tomuto konfliktu, se dnes už přesně neví, s největší pravděpodobností Ross nebyl příliš nadšen skutečností, že se mu v sousedství usadili osvobození otroci.  Spor vyvrcholil jednoho dne po pranici, ke které došlo po bohoslužbách, jichž se zúčastnila cela řada místních usedlíků.  Druhého dne byl Ross a dívka, se kterou žil, nalezeni v posteli, chladnokrevně zavražděni.  Krátce nato byli všichni tři bratři zatčeni a dopraveni na pevnost Fort Smith.  Během procesu byl Sam, vlastně ještě výrostek odsouzen k šesti letům káznice, avšak Edmund a Frank Butler měli opustit tento svět pomocí konopného provazu.  Na lešení vystoupil ale jen Edmund.  Butler se pokusil o útěk z vězení, a díky výstřelu z revolveru bdělého strážce zemřel, jak se tenkrát vtipně říkalo, na „otravu“ olovem.

Sam W. Fooy byl dvaadvacetilý pohledný chlapík, v jehož žilách kolovala bílá krev po otci a indiánská krev po matce.  Nedaleko osady Webster Falls vlastnil srub, ve kterém žila též jeho žena a tři děti.  Fooy však nebyl typ muže, který, jak bychom dnes řekli, žil pro rodinu.  Většinu času trávil v náručí prodejných žen a pokud mu zbyly nějaké peníze, pravidelně je utrácel za pašovanou whisky.  Tento rozmařilý způsob života si však vyžadoval pravidelný přísun peněz a to bez ohledu na jejich původ.  A pak jednoho dne mu osud přivedl do cesty Johna E. Naffa, svobodného mladíka, který se živil učitelováním na Indiánském území.  Kvůli velkým vzdálenostem mezi venkovskými školami a administrativními centry si učitelé obyčejně vybírali mzdu jen několikrát do roka a při takovéto příležitosti si pak odnášeli domů dost velkou částku.  Naff si vyzvedl tři sta dolarů a protože začaly letní prázdniny, zamířil do svého rodiště nedaleko řeky Illinois.  Po cestě ho zastihla noc a tak se zastavil na farmě Charlese R. Stevensona, jehož žena byla Fooyova sestra.  Shodou okolností se její bratr Sam nacházel tuto noc na farmě také.  Paní Stevensonová ochotně nabídla Naffovi nocleh a ráno po snídani, když se učitel dotazoval, kolik dluží, odpověděla, že padesát centů.  Naff vytáhl z kapsy peněženku a zeptal se jí, jestli má drobné na pět dolarů.  A opět jako v případě Whittingtona a Turnera pohled na naskládané bankovky vedl nakonec ke zločinu.  Paní Stevensonová odpověděla, že tolik peněz u sebe nemá, ale že učitel může proměnit bankovku v nedalekém obchodě a nechat tam oněch padesát centů.  Naff poděkoval a vydal se na cestu.  Zakrátko po jeho odchodu se z farmy vytratil i Fooy.  Naff se opravdu stavil ve zmíněném obchodě, nechal tam peníze za nocleh a snídani a odešel.  Od té doby ho už nikdo živého nespatřil.  Fooy se už také ten den k sestře nevrátil, nad čímž se tenkrát nikdo nepozastavoval.  Asi o rok později indiánský chlapec našel u paty skalního útesu na břehu řeky Illinois lidskou kostru s proraženou lebkou.  Okamžitě tento nález ohlásil zástupcům US maršála a ti se dali do vyšetřování.  Nedaleko kostry našli knihu se jménem J. E. Naffa a tak se jim podařilo identifikovat mrtvolu.  Během dalšího šetření zjistili, že Naff byl naposled viděn ve Fooyově společnosti.  Fooy byl zatčen a dopraven na pevnost Fort Smith a postaven před soud.  Zpočátku se zdálo, že tato vražda mu nemůže být dokázána.  Vždyt´ od té události uplynul rok a nikdo ho při tom neviděl.  Jenže pak se našli svědci, kteří místopřísežně vypovídali, že Fooy se tímto činem chlubil nejen před svými indiánskými příbuznými, ale i dokonce v saloonech na arkansaském území.  A tak po šesté splynulo z Parkerových úst ono osudné:  „…a proto se odsuzuje k trestu smrti provazem.“

Historikové se celkem shodují v názoru, že soudce Parker neměl žádný osobní požitek z toho, když odsuzoval provinilce na smrt.  Na druhé straně však byl pevně přesvědčen, že poprava těchto šesti mužů a i případně budoucích odsouzenců by mohla posloužit konkrétnímu účelu a sice jako varování pro potenciální vrahy a násilníky.  Soudce Parker se proto rozhodl nechat popravit všech šest mužů nejen veřejně, ale také najednou.  Z toho důvodu nařídil postavit velké zastřešené lešení, na němž se vypínala konstrukce z dubových dvanácticoulových trámů.  Nad propadlištěm, jež se táhlo po celé délce lešení, bylo usazeno břevno, na kterém mohlo viset dvanáct lidí. 

            3. září roku 1875 se v ranních hodinách sešlo před popravištěm na pět tisíc lidí.  Osadníci přijížděli ze vzdálenosti až padesáti mil, aby si nenechali ujít tuto drsnou podívanou.  Mnozí s sebou přivezli dospívající děti, aby se jim dostalo nezapomenutelné lekce:  Jestli se dáš na cestu zločinu, takhle skončíš.  Novináři přijeli ze Saint Louis, Kansas City a dokonce někteří až z východního pobřeží.  Přesně v půl desáté ozbrojené stráže vyvedli šest odsouzenců na lešení.  Po přečtení rozsudku měl každý z nich právo pronést svá poslední slova.  Jedni přečetli krátkou předem připravenou řeč, ostatní prohodili jen pár vět.  Čtyři protestantští kazatelé se počali nahlas modlit za duše odsouzených a pak zanotovali náboženské písně.  Okolostojící zvědavci se přidali.  V téže chvíli vystoupil na lešení kat George Maledon, nasadil odsouzencům černou kuklu a navlékl každému konopnou oprátku na krk.  Potom ustoupil několik kroků zpět a podíval se směrem k soudní budově, k oknu, kde stál Parker.  Jakmile soudce pokýval hlavou, Maledon zatáhl za velkou páku, dveře propadliště se se skřípotem otevřely a …šest mužů se odebralo na věčnost.