Toulky Key Westem
Z Bahia Honda odjíždíme krátce po jedenácté. Key West je na dostřel, a proto není třeba chvátat. I když je střed města viditelně napěchován vozy výletníků, v pohodě parkujeme pět bloků východně od Bahama Village. Neboli etnické čtvrti s několika výtečnými restauracemi, do nichž jsme se nedostali, protože ve tři končili, aby stihli připravit novoroční menu pro zoufalce, kteří za něj byli ochotni zaplatit kolem 100 až 300 dolarů.

Marcel s Lenkou se oddělují. Na Key West jsou poprvé a chtějí stihnout alespoň návštěvu domu Ernesta Hemingwaye, jenž zde napsal v letech 1932 - 1937 své vůbec nejlepší romány včetně mnou velmi ceněné novely Stařec a moře. Já s Nicol jdeme cestou necestou a jen tak se couráme cvakajíc foťáky.

Úplný jih USA
Jak už to bývá, Marcela s Lenkou potkáme na Southernmost point of the USA - nejjižnějším bodu kontinentální Ameriky, který ve skutečnosti není úplně nejjižnější, jelikož tento primát patří soukromému pozemku ležícímu nějakých dvacet metrů bokem. Průvodci ani místní informační tabule se o tomto faktu příliš nezmiňují. Kam by totiž jinak chodili turisté??

Zelený západ slunce?
Vcházíme na Duval Street, centra Key West se dvěma nejslavnějšími hostinci (Sloppy Joe's Bar a Captain Tony's Saloon) soupeřícími o to, do kterého z nich to vlastně chodil Papa Hemingway.

Před půl šestou odcházíme do přístavu a vyčkáváme neopakovatelný západ slunce. Podle místních legend byl Sunset několikrát v tomto století doprovázen i zelenou světlohrou, přírodním zázrakem, na nějž si však žádný ze starousedlíků nedokáže vzpomenout. Ne, že bych prováděl improvizovanou anketu, ale přečetl jsem si dva měsíce staré číslo National Geographic, v němž to stálo černé na bílém.

Zapadající sliunce táhne jak magnet a v marině se tlačí tísícovky lidí. Pouliční kejklíří jsou v extázi. Na Key West žije za běžného provozu 30 tisíc obyvatel plus minus nějaky ten tisíc připadá na turisty. Podle místního tisku však na tento nevelký ostrůvek přijelo oslavit příchod nového roku na 110 tisíc lidí. V ulicích je to znát, hemžení houstne a kravál také. Hoteliéři si museli přijít na své. Těsně před Silvestrem se ceny hotelových pokojů vyšplhaly až na neuvěřitelných 750 USD za noc. My jsme byli od počátku smířeni přenocovat v našem Chrysleru. Šlo stejně jen o pár hodin spánku...

Glo, glo, glo...
Kolem sedmé se valíme ulicí, větříme atmosféru a sem tam se stavíme na pivko. Míříme do Sloopy J. B., kde platíme deset dolarů za vstup, za což obdržíme razítko na ruku. Zůstávám stále na místním skvělém Sunset Ale Beer, který snese srovnání s těmi nejlepšími pivy, pokud tedy k tomu mohu jako starý pivní praktik z Čech vůbec něco říci.

Jsme ve víru událostí a lepíme se k pódiu s trojicí muzikantů - vlastně dvou muzikantek a bubeníka. Jde jim to dobře - od Joplin, přes blues až k nejvesničtějším americkým country. Atmosféra kulminuje, přidává se skotský saxofonista a jamuje jako o závod. My bušíme do sklenic také jako o závod, pivo nahrazuje whisky a děvčata se pohybují někde mezi bloody mary, margaritami, vodkami a bůh ví čím ještě. Chceme ještě do ke Captain T. S. - tam to ještě jde, místo deseti dolarů platíme jen dva.

Šílený kulečník
Dokonce je nějaké to místo k sezení a hned vedle kulečník s kombinovaným párkem - ona z Mainu, on ze South Carolina - jejich jména si už nepamatuji. U baru valí další muzika, tentokrát o dost slabší - před očima mi přejde nefalšovaný Elvis s klouboukem jako taškou na hady - tedy nehorázně velkým.

Jdeme s Marcelem na kulečník. Hrajeme v páru proti našemu kombinovanému párečku z Mainu a Jižní Karolíny, jejichž jména si už opravdu nepamatuju. Vítězíme a prohráváme. Koule není už vidět, jdeme zpět na ulici - hlava na hlavě - po pěti metrech nám dav vystavil nekompromisní stop.

Na mraky...
Chybí dvacet minut, tancuju jak pominutý - měchýř před prasknutím, o záchodu si mohu nechat zdát. Pak to přijde bim, bim, bim a je to...lidi šílí, světla tancují a je po všem. Dav se hýbe a my s ním zpět do Kapitána a zase bušíme do sklenic. Snažím se fotit, vyrážím do ulic jako velký profesionál - podařilo se mi však jen ztratit sluneční clonu - digitál zkouším taky, ale ten je ve tmě k ničemu. Pak zas zpátky a buším do sklenic...ve tři máme dost a míříme do vozu...

Oteklé nohy
Ráno se nemohu vejít do bot, otoky jsou těžké - stejně jako moje hlava. Marcela s Lenkou odvážíme na pláž, kde dospávají. My jdeme na snídani. Vejce, slanina a silný kafe mě staví na nohy. V poledne opouštíme Key West s hlavami jak balóny.

Novorční nehoda - příhoda?
Marcel řídí - pojedeme nonstop až do Washingtonu DC - 1200 mil. Cestou zastavujeme na jídlo. Jeden z nás - nebudu záměrně jmenovat - otevřel nešťastně dveře až skončily na zbrusu novém laku našeho souseda s pětimetrovým truckem.

Výsledek: centimetrový, téměř neviditelný škrábanec. Šofér je v záchvatu a jeho manželka - latentní hysterka - také. Uklidňuje se, když mu do ruky cpeme naše pojištění. Žádá policejní asistenci. Šerif je profesionál a vysvětluje frustrovanému řidiči, že by na vše měl raději zapomenout - uvidíme....

Pokračujeme s jednou přestávkou a několika dalšími kvůli benzínu a v devět ráno jsme doma. Tak to je opravdu vše...

foto a text: Radek Adamec