 La
Leone jsme už znali. Tentokrát s námi přespali i oba Španělé. Kvůli
průjmu jsem vynechal večeři. Partička si léčila rány. Propíchávaly
se puchýře, lepilo se, zasypávalo, mazalo antibiotiky a pochopitelně
opět sušilo prádlo. Ráno poznamenal nepatrný manželský incident s
Nicol... |
 ...to
když jsme jí odmítl přenést přes potok. Váhavost se nevyplatila a
oba nás nakonec zalila přílivová vlna. Trpělivě sušené boty opět čvachtali
a vina ležela na mé hlavě. Na úseku do Carate bylo šíléné horko. Všechny
svršky opět k vyždímání. Nissan byl na svém místě a brzy nás svou
klimatizací dostal do lepší pohody... |
 A
už jsme si to valili zase na Puerto Jiménez. Stavili jsme se ještě
u Michelle pro věci. Vyspávala opici z předchozího večera. Vrátila
se ale britská majitelka usedlosti a dala se s námi krátce do řeči.
Puerto Jiménez má své kouzlo. Vesnička, jejímž smyslem je poslední
zázemí projíždějícím turistům...
|
 Probírali
jsme zážitky uplynulých dní. Smáli se a vtipkovali. Vyčerpání zastínil
pocit kouzelné výpravy do nitra deštného pralesa a klenotu kostarických
národních parků - Corcováda. Dalším z cílů na řadě bylo Chirripó a
úmysl zdolat jej i s úplným vrcholem ve výšce 3820 metrů... |
 Blízko
Las Patos jsme po dlouhé době najeli opět na asfaltku a řítili se
k San Isidro, odkud to k Chirripó bylo coby kamenem dohodil. Měli
jsme před sebou zhruba 100 km jízdy. Dočerpali jsme benzín, neboť
jízda Corcovádem na redukce zrovna ekonomická nebyla. Plná nádrž vyšla
na dobrých 50 dolarů... |
 Řídil
Honza a jemu jsme dodnes vděční za své životy. Kostaričané jezdí
obecně jako prasata. Dopravní předpisy, vyjma rychlé jízdy, prakticky
nedodržují. Hnali jsme se vzhůru do kopce. V protisměru osobák tak
sto metrů od nás. A náhle se proti nám vyřítil kamion...
|
 ...Honza
pohotově dupl na brzdy a zastavil téměř na pětníku. Vlevo se prohnala
masa kamionu tak deset metrů od nás, vpravo byl jen příkrý sráz. Dva
další šófeři trucků, kteří vše viděli, se nám jen smáli do očí. Chvíli
to trvalo, než jsme se plně vzpamatovali... |
 Silnice
ubíhala farmářským krajem. Sklizeň kávy v pllném proudu. Míjeli jsme
vozy plné námezdních dělníků (vypadalo to jak za revoluce) a náklaďáky
s kávovými plody, které před pražením vypadají jako bobule šípků.
Zdejší káva patří vůbec k té nejlepší na celém světě... |
 Do
San Gerardo de Rivas ve výšce 1250m jsme dojeli za tmy. Štěstí, že
kvůli nám ještě ranger na odchodu otevřel kancelář a dovolil nám zaplatit
vstupné a nocleh v parku. Místní penzión nic moc, strava taktéž. Zítřek
měl prověřit, co v nás ještě po Corcovádu zůstalo...
|
Designed
and edited by Radek
Adamec