 Kostarika
nás zlákala zejména nabídkou přírodních skvostů, relativní cenovou
dostupností a jistě také přívětivou bezpečnostní situací. 14. října
v sobotu jsme z Washingtonu DC odletěli přes Houston v Texasu do kostarické
metropole San José. Vrchol deštné sezóny sice hrozil četnými srážkami,
ale lákal kvůli nepatrnému množství turistů... |
 První
den v San José jsme se zmohli jen na krátkou procházku centrem nepříliš
hezkého města. Den totiž vyplnily příletové formality a půjčení vozu.
Pro pětičlennou posádku jsme zvolili mohutný Nissan Pathfinder. Bez
terenního vozu to ani jinak v Kostarice nejde. Pokud ovšem nechce
být člověk závislý na autobusech, které jsou zato levné a jezdí prakticky
kamkoli...
|
 Jelikož
jsme neměli žádné Colóny (místní měna), neriskovali jsme a zapadli
do první Subway na jídlo. Záhy jsme měli zjistit, že dolary jsou
druhým kostarickým platidlem a lze s nimi zaplatit naprosto všude.
Na osmou jsme jeli opět na letiště. Tentokrát pro Honzu, neboť ten
přilétal z Prahy. Posádka byla pohromadě...
|
 Jestliže
celé sobotní odpoledne propršelo, pak v neděli ráno bylo překrásně.
Kolem deváté jsme opustili dosavadní útočiště na české ambasádě a
vydali se na jihozápad do národního parku Corcovádo. Zvolna jsme se
seznamovali s provozem na velmi špatných kostarických silnicích a
také s naším autem... |
 Od
Corcováda nás dělilo nějakých 350 km. V místních podmínkách výlet
minimálně na celý den. Cesta po Interamerikáně (jak skvostný název
pro silnici tak ubohých kvalit) ubíhala uspokojivě. Bez zastavení
jsme projeli Cartágem, dříve hlavním městě země a dostali se do hor,
kde prakticky bez ustání pršelo... |
 Po
cestě jsme také konečně ochutnali kostarickou národní kuchyni, která
nám ale příliš nápaditá nepřišla. Mě dokonce přemíra fazolí a rýže
brzy lezla doslova krkem. K nejvíce rozšířeným stravovnám patří
tzv. sody, které jsou vždy a za všech okolností zaručeně někde poblíž.
Jsou navíc velmi levné (3USD za jídlo)...
|
Designed
and edited by Radek
Adamec 