Chtěl
bych se se čtenáři vašich stránek podělit
o několik zkušeností, které jsem zažil
během tří let v USA.
Můj důvod k odjezdu z Čech byl stejně
prostý jako u ostatních – tedy něco vydělat,
popřípadě trochu cestovat, prostě zažít
něco jiného než běžný život doma. Rozhodl
jsem se odjet na konci roku 97, v druhé
vlně nelegálů, která zrovna sílila. O
tom co jsem zažil během prvních dvou měsící
se nebudu moc rozepisovat, jenom naznačím,
že zpočátku to bylo pouze čekání, během
kterého jsem utratil všechny své úspory,
které jsem si přivezl (asi 800USD), zbytek
jsem rozdal za bydlení, různé depozity
na byt, za zprostředkování práce a za
jídlo.
Vánoční
zatýkání Práce nebyla a tak mě převáželi z
jednoho bytu do druhého, od jednoho bosse
k druhému, zkrátka jsem měl čekat až se
někde uvolní místo. Tak jsem projel asi
10 států, nakonec jsem skončil s dalšími
sedmi Čechy v jednom malém městečku v
Texasu, kde náš boss právě dostal nový
obchod k uklízení.
Městečko to bylo pěkné, kousek od Mexických
hranic, myslím, že všichni byli spokojeni,
konečně se mohou někde usadit. I já byl
rád, jenže idylka skončila po deseti dnech,
když na obchod přišla imigrační policie
a pět z nás zatkla. Museli čekat
v záchytném zařízení v El Pasu na soud
a deportaci domů. Ještě podotknu že to
bylo o Vánocích.
Já a další dva kluci jsme ve štěstí utekli,
jenže jediné peníze, co nám zbyly jsme
museli s radostí dát za jednu noc v motelu,
aby jsme se alespoň vyspali. Druhý den
jsme telefonovali bossovi, co se stalo.
Ten nám ale nevěřil, myslel si, že jsme
nastrčení, abychom ho dostali. Nakonec
nám uvěřil a poslal peníze na lístek do
Chicaga, kam jsme za ním měli přijet.
Blýskání
na lepší časy Cesta autobusem trvala 29 hodin, měli
jsme dost času na přemýšlení. Jenže těžko
se přemýšlí, když jste vydání napospas
někomu, komu nevěříte, nemáte peníze a
on vám odmítne zaplatit to, co jste odpracovali,
protože to prý sám nedostal zaplaceno.
Čekal mě další měsíc přešlapování na místě,
čekání, neochoty všech kolem, protože
každý se vás snaží oškubat o to, co máte
a když nemáte nic... Zkrátka, zpáteční
letenka do Čech mi propadla a já se rozhodl,
že za každou cenu vydržím. Ještě bych
měl říct, že první peníze za pár odpracovaných
dní jsem dostal po dvou měsících, ale
jelikož jsem většinu času nepracoval,
nebo byl navíc či se zaučoval, všechny
peníze jsem musel vrátit za již zmíněné
bydlení a depozity. Nemohl jsem si dovolit
ani koupit teplé oblečení, když má výstroj
na „tropický“ Texas už samozřejmě nestačila.
Živořil jsem, ale nakonec jsem se dočkal.
Dostal jsem práci v jednom malém univerzitním
městečku v Indianě, v Bloomingtonu, kde
jsem pak strávil většinu svého času v
USA.
Úskalí
Proč to ale všechno píšu? Ničeho, co jsem
za tu celou dobu zažil nelituji, několikrát
jsem změnil práci nebo stát, protože práce
v obchoďácích je vlastně všude stejná.
A to byl právě problém. Pokud jste na
jednom místě, vyděláváte peníze sobě i
svému bossovi, tak je všechno v pořádku.
Jenže pokud se rozhodnete skončit, může
se vám stát, že boss nebude chtít zaplatit.
Takže pracujete dál ve slibech, že všechny
peníze dostanete. Najednou se ten dluh
hodně zvýší, a když se konečně za vás
najde náhrada tak zavoláte svému bossovi,
kterého mimochodem znáte jen z telefonu,
což nevadí, když pravidelně platí. Jenže
když ne, pak je to problém. Jeho adresu
neznáte, když nechce, tak se mu nedovoláte.
A co teď?
Osobní
zkušenost Tuto situaci jsem během svého pobytu
zažil dvakrát. Obě byly téměř totožné.
Pokud přestanete pracovat, jste bezcenní.
Dovolat spravedlnosti se nikde nemůžete,
poněvadž sami děláte načerno. Jeho jméno
ani bydliště neznáte a neexistuje ani
žádná smlouva, že jste pro něho pracoval.
Jestliže už máte vyděláno a jste v USA
déle, máte jiné kontakty a kupu naspořenýchpeněz, zamrzí vás to, ale co se dá dělat. Horší
je to tehdy, když přijedete jako noví
a jediné, co slyšíte jsou sliby.
Já jsem se do takovéto situace dostal
po dvou letech. Rozhodl jsem se změnit
místo. Zavolal jsem jistému BOBYMU, ten
mi okamžitě nabídl práci. V té době jsem
již měl auto, takže jsem já i má přítelkyně
(přijela za mnou z Čech) odjeli v domění,
že nám sežene ubytování jak sliboval.
Dojeli jsme do Auburnu v Alabamě, kde
jsme se měli setkat s bratrem Bobyho Karlem.
Ten nám ovšem sdělil, že na ubytování
musíme čekat, ať se zatím nastěhujeme
do motelu. To jsme udělali v domění, že
nám shání normální bydlení (apartment).
Mezitím jsme každou noc pracovali na místním
obchodě. Motel nás stál 70 dolarů denně,
v práci jsme si vydělali 50. Vydržely
jsme tam deset dnů, a po složitém hledání
jsme si ubytování nakonec našli sami.
Ty peníze za motel nám i přes četné sliby
samozřejmě nikdo nezaplatil. Práce byla
dobrá, městečko klidné, možná až moc,
s místními managery na obchodě jsme neměli
žádné problémy, jen Boby stále své nároky
zvyšoval. Také nám do bytu posílal lidi,
které zrovna přijeli z Čech, nebo se právě
zaučovali a neměli peníze (to jsem až
moc dobře sám znal).
V bytě se během dvou měsíců vystřídalo
asi deset lidí, kteří přijeli bez peněz
a bez peněz zase odjeli. Mezi nimi byl
třeba Franta, bylo mu už přes padesát,
který měl doma v Česku na krku nemocnou
manželku a krachující hospodu, nebo Karel,
kerému bylo skoro sedmdesát, měl slíbeno,
že bude pracovat nanejvýš čtyři hodiny
denně, ale musel to vydržet celých osm.
Varování S takovými příběhy jsem se během měsíce
setkal mnohokrát. Nikdo samozřejmě zaplaceno
nedostal. Po dvou třech týdnech musel
začít jinde, znova, od NULY. Ani my jsme
samozřejmě nic nedostali. Dodnes nám Boby
dluží téměř 5000 dolarů. A proto, kdybyste
náhodou někdo na Bobyho narazili, nebo
dokonce u něj mohli pracovat, nedělejte
to.
Pokud tato moje zkušenost zabrání alespoň
jednomu jedinému člověku, aby se Bobymu
vyhnul, splnilo by toto moje psaní účel.
V Americe jsou desítky a stovky bossů,
nikdy dopředu nevíte jak dopadnete, ale
u Bobyho máte jistotu – nikdy neplatí.
P.S.: Ještě bych chtěl dodat, že Boby
v té době pobýval v Chattanoge, (stát
Tennessee), a jeho obchody byly v Georgii,
Floridě, Alabamě, Carolině, Kentucky a
jižz zmíněném Tennessee. Pavel
