Setkání s medvědem - vchol putování

Týden na Aljašce - kapitola VII.
(květen 2002)

text a foto: Bernard Jech

Další den jsme si trochu přispali, protože jsme byli unaveni po výstupu na Mt Wright. Nasnídali jsme se, sbalili a nasedli do autobusu, kteý nás měl odvézt až na konec k Teklat River Ranger Station. Cesta trvala jistě nejméně dvě hodiny. Autobus jel velmi pomalu a cestou jsme ještě udělali dvě přestávky. Mírně poprchávalo. Když jsme vystoupili z autobusu, už pršelo docela dost. Už z autobusu jsme viděli, že sekce, do které jsme měli povolení není nijak zvlášť zajímavá. Původně jsme si představovali jak půjdeme údolím řeky mezi horami, něco jako jsme viděli předešlý den z Mt Wright.

Cesta řečištěm
Řečiště bylo velmi široké pokryté štěrkem a v něm jen sem tam stružky vody, hory byly až vzadu na obzoru a podél řeky vedla silnice. Kempovat se nesmí v dohledu od silnice a my bychom tímto krajně nezajímavým řečištěm museli za deště dojít s batohem na zádech nejméně deset kilometrů, než bychom dosáhli bodu, který není ze silnice vidět a mohli si tam postavit stan. Přestože hned u silnice na druhou stranu byly krásné hory, tam jsme jít nemohli, protože jsme neměli potřebnou bumážku. Tuto sekci jsme si vybrali zejména proto, že byla doporučena v průvodci, ale nás tedy nijak nelákala. Cestou jsme viděli i sekci, kterou jsme měli jít další den (opět doporučena v průvodci) a ani ta v nás žádné nadšení nevzbuzovala. Chvíli jsme tam na to v dešti smutně koukali a pak jsme se rozhodli, že pojedeme posledním autobusem zpět k autu a ještě týž den se vydáme na jih na poloostrov Kenai, kam nás to táhlo ještě než jsme dorazili na Aljašku na základě fotek a popisů z knih. Dobře jsme udělali. Národní park Denali je krásný a zajímavý, ale oba jsme si tu "opravdovou" Aljašku představovali trochu jinak. V Denali a to zejména ve vyšších polohách nejsou v podstatě žádné stromy. Kopce široko daleko jsou porostlé lišejníky, ale hlavně všudypřítomnými hustými keři, které činí výšlapy do přírody velmi nezábavnými. Prošlápnuté pěšinky nikde nejsou a tyto keře jsou značně neproniknutelné. Výhledy na holé kopce porostlé lišejníky kolem dokola se člověku též poměrně rychle omrzí. K tomu se přidává fakt, že člověk nemůže spát kde chce, ale musí spát jen v sekci, do které má povolení a nám navíc ještě zrovna pršelo. Jsem rád, že jsme národní park Denali navštívili. Pokud bychom tak neučinili, určitě bych měl pocit, že jsem o něco podstatného přišel, ale musím jen souhlasit s průvodcem Lonely Planet. Nechápu, proč se všichni ženou do Denali, když zbytek Aljašky je neméně krásný a když už člověk jede do Denali, je lepší jít do parku státního, který je úplně stejně krásný jako mnohem populárnější park národní, ale neplatí v něm žádná zvláštní omezení.

Zkrátka jsme se rozhodli, že Denali opustíme. Trochu jsem se prošli v dešti po okolí, ale poměrně rychle jsme se vrátili zpět a nasedli do autobusu směrem ven z parku. Na další zastávce si k nám přisedl nějaký kluk, co strávil týden putováním po Denali a byl tím nadšen. Naše seznámení začalo tím, že se nám omlouval, že smrdí. Ujistili jsme ho, že je ve správné společnosti. Nejenom, že smrdíme rovněž, ale ani kdyby tomu tak nebylo, jeho zápach by nám zas až tak nevadil. Prý při svém putování viděl medvěda, losa i jeleny caribou. Chyběl mu jen vlk, aby viděl všechna čtyři zvířata, která jsou považována za čtyři nejzajímavější zvířata Aljašky. Všechna čtyři zvířata se na Aljašce podaří zahlédnout jen málokomu a když se to někomu podaří, říká se tomu grand slam.

Grizzly v dohledu
Při zpáteční cestě se nám podařilo zahlédnout z autobusu několik jelenů caribou a i medvěda na vzdálené stráni. Byl však příliš daleko, aby se dal vyfotit. Zkusil jsem to teleobjektivem, ale stejně je na fotce jenom taková větší hnědá tečka uprostřed. Už jsme byli skoro zpátky u našeho auta a v tom jsme uviděli stát u silnice řadu aut a obytných oblud, spoustu lidí, fotoaparátů a kamer všeho druhu, na stativu i bez. Bylo jasné, že tam musí být něco mimořádného. Byl tam asi 150m od silnice velký exemplář hnědého medvěda grizzly. Asi spal, protože se nepohyboval a moc z něj vidět nebylo. Chvíli jsme pozorovali medvěda z autobusu, ten tam však nemohl stát příliš dlouho. Naštěstí to bylo už v místě, kde se mohlo jezdit autem a naše auto bylo hned za zatáčkou a tak jsme z autobusu přesedli do auta a honem jsme jeli zpět. Všichni tam ještě stáli, z čehož jsme usoudili, že tam medvěd stále je. Udělal jsme pár snímku, ale jak už jsem řekl, z medvěda nebylo mnoho vidět a navíc nebyl úplně blízko. Chvíli jsem tam ještě obcházel jestli se medvěd nepohne nebo jestli se mi jinak nepodaří udělat lepší snímek. Okolo obcházeli rangeři a upozorňovali lidi, aby se nepřibližovali a aby zůstali blízko ke svým autům, kdyby se náhodou medvěd chtěl vydat na průzkum. Od lidí jsme se dozvěděli, že tam medvěd takto leží už ctyři hodiny a nic zvláštního neudělal. Jak jsem tam tak zevloval okolo, jeden pán, co tam měl na stativu postavený teleobjektiv zvící velikosti Hubbleova teleskopu mi nabídl, jestli prý si nechci medvěda vyfotit přes jeho objektiv. Sundal jsem svůj objektiv z foťáku a nasadil foťak na tu metrovou rouru. Podíval jsem se do hledáčku a medvěda jsem měl skoro přes celou fotku krásně a čistě. V tom se medvěd začal hýbat. Nacvakal jsem snímků asi deset - hnědý medvěd stokrát a pokaždé jinak. Když jsem upokojil svou fotografickou vášeň, vydali jsme se na několikahodinovou cestu na jih.

Národní park Denali se nalézá asi tři a půl hodiny jízdy na sever od Anchorage a místo, kam jsme měli namířeno bylo asi hodinu a půl jízdy na jih od Anchorage. Chtěli jsme urazit co nejdelší vzdálenost ještě ten den večer, aby nám zbylo na Kenai co nejdelší čas. Jediné, co nám v tom bránilo, byl protimedvědí kontejner vypůjčený ze státního parku, kam jsme nemohli dorazit před zavřením. Přemýšleli jsme, co uděláme. Navrhl jsem, abychom se tam jeli stejně podívat, že tam ranger třeba někde poblíž bydlí a třeba nám dá Janin řidičák zpět nebo si alespoň kontejner vezme a řidičák se zálohou nám pošle poštou. K visitor centru státního parku jsme dorazili, jak jsme očekávali, dlouho po zavření. Porozhlédli jsme se okolo a skutečně nedaleko byl malý srubík, u něj dva obytné přívěsy a cedule Volunteer Residence. Napsali jsme na papírek adresu, došli jsme tam a požádali pána, jestli by nebyl tak ochoten a ráno nevrátil do centra kontejner a vyřídil, aby nám poslali řidičák a zálohu poštou. Jaké bylo naše překvapení, když nám řekl, že nám obojí může přinést a skutečně, vzal si kontejner a po necelých deseti minutách byl zpět s řidičákem i se zálohou. Byli jsme moc rádi, že se nám to podařilo takto zařídít a vydali se dál.

Stopař
Cestou jsme vzali stopaře, nějakého kluka s holkou s bágly na zádech. V USA se normálně nestopuje. V mnoha státech je to přímo zakázané zákonem a člověka stejně téměř nikdo nikdy nevezme. Aljaška je v tomto vyjímkou. Na Aljašce se stopovat dá. O stopování na Aljašce jako o běžném způsobu dopravy se zmiňuje i průvodce Lonely Planet. Měli jsme sice vzadu na sedačkách spoustu věcí, ale stejně jsme zastavili, věci dali do kufru a všichni jsme se nějak vešli. Bylo to užitečné na obě strany. Oni se dostali, kam potřebovali a my jsme se na oplátku dozvěděli spoustu užitečných informací o Kenai. Kluk totiž bydlel už několik let na Aljašce a Kenai dobře znal. Řekl nám, že všechny stezky na Kenai jsou pěkné a že se jistě nespleteme, ať vybereme kteroukoliv z nich, ale že jeho nejoblíbenější je Crescent Lake Trail.

ZPĚT - DÁLE