Ráno jsme navařili čaj pro zahřátí

Týden na Aljašce - kapitola III.
(květen 2002)

text a foto: Bernard Jech

Probudili jsme se do chladného avšak slunečného rána. Kemp už bzučel životem. Vzduch měl jakousi příjemnou kořeněnou vůni, která nás provázela po Aljašce po celý týden, ale za celou dobu jsme nepřišli na to, co to tak voní. Okolo louky se nacházel smíšený březovo-smrkový les a obzor koldokola lemovaly vysoké kopce se zbytky sněhu. Nadšeni tím, že jsme opravdu na Aljašce jsme se šli ze všeho nejdříve trochu projít po kempu. Tento kemp byl, stejně jako všechny ostatní, které jsme na Aljašce viděli, poněkud méně komfortní, než je v USA obvyklé. Žádné rozvody vody a elektřiny - jen suché záchody a pro vodu se chodilo k pumpě. Došli jsme k jezeru a pokochali se pohledem na hory okolo jezera. Na zpáteční cestě jsme nabrali vodu u pumpy, ze které jsme si chtěli udělat horký čaj, abychom se po ránu trochu zahřáli. Měli jsme benzínový vařič, ale neměli benzín, protože do letadla se benzín nesmí brát a večer jsme na to nepomysleli. Jana vyžebrala trochu benzínu do vařiče od sousedů a čaj jsme si přece jen uvařili. Posnídali jsme vločky se sušeným ovocem a kondenzovaným mlékem, sbalili se, udělali pár fotek a vyrazili dále na sever.

Národní park Denali
Po půlhodince jsme dorazili do městečka Wasilla, které bylo posledním místem, kde se dalo dokoupit jídlo v supermarketu. Dále na sever jsou jen občasné benzínové pumpy. Nakoupili jsme nějaké ovoce a zeleninu, vodu (abychom měli lahve), chléb a nějaké sýry. S našimi zásobami jsme plánovali vydržet až do konce týdne. Po nákupu jsme pokračovali dále směrem k Denali.

Denali je nejpopulárnější národní park na Aljašce, zejména proto, že jako jediný je dobře dostupný po silnici, není daleko od Anchorage a i napříč parkem vede silnice. Ostatní národní parky jsou buď daleko, dá se do nich dostat jen lodí nebo letadlem nebo v nich opravdu kromě divočiny nic není. Kromě národních parků - ty jsou pod správou federální vlády - jsou na Aljašce ještě parky státní, rozsáhlé oblasti jsou pod kontrolou původních obyvatel Aljašky. Jen 1% půdy na Aljašce je v soukromých rukách a čím déle to tak zůstane, tím lépe.

Jak jsme se dočetli v průvodci, návštěva národního parku Denali je spojena s nejrůznějšími obtížemi, omezeními a nepříjemnostmi, které jsou způsobeny zejména masovými nájezdy turistů. Autoři knihy se pozastavovali nad tím, proč se všichni ženou do národního parku Denali, když na jeho hranici se nachází státní park Denali, který je stejně krásný, ale žádná zvláštní omezení v něm neplatí. My jsme se rozhodli uposlechnout doporučení a navštívit státní park Denali a teprve pokud nám zbyde čas, navštívít i park národní

Mount McKinley v plné kráse

Viděli jsme Mount McKinley!
Během cesty se před námi několikrát na obzoru vynořila nějaká hora. Jana navrhovala, že by mohlo jít o Mount McKinley, nejvyšší horu Aljašky i USA. Tuto myšlenku jsem zamítnul jako nepravděpodobnou, jelikož podle průvodce a různých WWW stránek je spatření vrcholu málo pravděpodobné, jelikož se k němu nedá dostat moc blízko a vrcholek je téměř nepřetržitě zahalen v mracích. Po nějaké době jsme dorazili k odpočívadlu s názvem McKinley View, kde stála celá řada aut a lidé fotografovali jako zběsilí. Na moji nechápavou otázku, co že to tak usilovně zvěčňují mi bylo podrážděně sdělěno, že ta hora, kterou jsme delší dobu sledovali na obzoru a je z tohoto výhledu tak dobře vidět, je přece Mount McKinley. Tomu říkam štěstí. Vidět Mount McKinley hned první den na Aljašce se poštěstí málokomu. Udělal jsem pár fotek, ale na nich je vrcholek velmi nezřetelný.

Kolem čtvrté hodiny odpolední jsme dorazili k visitor centru státního parku. Měli jsme v úmyslu koupit si podrobné topografické mapy, pronajmout přenosný protimedvědí kontejner na jídlo a vyrazit na několikadenní tůru po vrcholcích kopců Kesugi Ridge ve státním parku. Pán ve visitor centru nám řekl, že stezka Kesugi Ridge Trail je s největší pravděpodobností ještě neprůchodná kvůli sněhu a blátu. Prý jsme letos první, kdo se pokouší ji projít, ale my jsme se rozhodli se o to stejně alespoň pokusit. Vrátit se přeci můžeme vždy. Koupili jsme si mapu a obkreslili na ni kudy má vést stezka. Měli tam též nádherné panoramatické pohledy, které jsme si řekli, že koupíme při vracení kontejneru. Protimedvědí kontejner je bytelný válec z tvrdé plastické hmoty s víkem, které se dá zavřít a otevřít šroubovákem, klíčem nebo i mincí. Do něj je nutné umístit nejenom veškeré jídlo, ale i ostatní věci, které mohou medvědům vonět, jako zubní pastu, mýdlo nebo sprej proti komárům. Na kontejner jsme museli složit zálohu, ale kromě zálohy tam chtěli ještě nechat řidičák, což se mi moc nechtělo. Po chvíli váhaní jsme jim nechali Janin mezinárodní řidičák. S kontejnerem a mapami jsme vyrazili k začátku stezky Kesugi Ridge Trail. Na začátku stezky je menší parkoviště, kde jsme asi hodinu přebalovali naše batohy, než jsme mohli vyrazit na cestu. Z parkoviště jsme vyrazili kolem páté odpoledne, ale vzhledem k tomu, že slunce mělo zapadnout až před půlnocí, jsme se nemuseli obávat, že nás zastihne tma.

ZPĚT - DÁLE