Pohled na vrcholky hor ze stezky Kesugi Ridge Trail

Týden na Aljašce - kapitola IV.
(květen 2002)

text a foto: Bernard Jech

Stezka ze začátku procházela březovo-smrkovým lesem a přestože byla do kopce, stoupání nebylo tak zlé. Hned od začátku stezky jsme přesně podle instrukcí v příručce, na WWW stránkách a od rangera, spustili povyk, abychom zaplašili medvědy. Medvědi jsou plachá zvířata a rádi se člověku zdaleka vyhnou, pokud o něm vědí. Člověk se může však dostat s medvědem do konfliktu pokud medvěda překvapí a on se domnívá že je ohrožen on sám, mláďata nebo zdroj potravy. Na baťohy jsme si pro účely plašení medvědů připevnili rolničky a celou cestu hustým lesem jsme řvali jako na lesy. Hitem týdne se stala píseň "Medvědi nevědi, že turisti nemaj' zbraně...". Napravo od stezky bylo udolí, na jehož dně hučel potok.

Po necelé půlhodině jsme došli k bobří hrázi a malému jezírku. Překročili jsme potok a stoupali dále. Stromy začaly řídnout a stezka začala více stoupat. Stezka byla celou cestu velmi bahnitá, místy se měnila v menší potoky. Po dalších asi dvaceti minutách jsme vyšli nad úroveň, nad kterou již nerostou stromy - anglicky se tomu říká timberline. Zde se nám otevřel nádherný pohled na les s jezírkem pod námi a hradbu hor v pozadí. Stoupali jsme dále ještě asi dvě hodiny. Cestou jsme museli překonat několik sněhových polí, do kterých jsme místy zapadali po pás, ale nebylo to tak zlé, abychom se vydali na zpáteční cestu. Nakonec jsme dorazili na konec první etapy z příručky k tzv. "North Fork Birdhouse". Byla tam nízká cedule ve tvaru domečku s mapkou za průhledným plastem, která z dálky připomínala větší krmítko - odtud birdhouse. Od tohoto místa jsme už neměli dále stoupat, ale měli jsme se víceméně pohybovat po hřebeni. Sněhu tam bylo poměrně dost, ale stále jsme se domnívali, že budeme moci projít. Od "krmítka" už také neměla dále pokračovat vyšlápnutá stezka - dále jsme se měli řídit už jen podle mapy a občasné navršené hromádky kamení.

Katastrofa s mapou
Stále jsem si nebyl jist, jestli budeme moci projít kvůli sněhu a chtěl jsem se podívat, kudy přesně máme jít dál. Já jsem nesl na zádech v batohu pár svých věci, spacák, karimatku, vodu, ale hlavně protimedvědí kontejner, který zabral skoro celý batoh a nízká hmotnost rozhodně nepatřila k jeho největším přednostem. Jana nesla zbytek - svoje věci, stan, vařič, ešus, foťák a též mapy a kompas. Sundali jsme si batohy, odpočívali jsme po výstupu a při té příležitosti jsem Janu požádal, aby vyndala mapu. Jana se chvilku přehrabovala v batohu, čemuž jsem nevěnoval příliš pozornosti až do okamžiku, kdy nesměla prohlásila, že jsme asi došli, protože mapu nemůže najít, že prý ji asi zapomněla v autě. Nejdříve jsem se příliš neznepokojoval. Jana je velmi spolehlivá a systematická a domníval jsem se, že mapa jen někam zapadla na dno. Obrátili jsme batoh naruby, ale mapa, kompas a kniha s popisem trasy tam prostě nebyly. Chvilku mi trvalo, než jsem si plně uvědomil důsledky. Po hřebeni nevedla žádná stezka a jít na Aljašce po hřebeni hor koncem zimy bez mapy a kompasu by byla pošetilost. Museli jsme se vrátit a to jsme právě dokončili tříhodinový výstup do prudkého kopce v obtížném terénu s dvacetikilogramovým batohem na zádech. Byl jsem zklamaný, protože mi bylo jasné, že tato tůra skončila. Podruhé se nahoru určitě drápat nebudeme, nakonec bychom zjistili, že to je neprůchodné kvůli sněhu a museli bychom se vrátit podruhé a to by mne už trefil šlak asi doopravdy. Ani jsem skoro nic neřekl. Viděl jsem, že Jana je sama dost zničená a výčitky by ničemu stejně nepomohly. Chvilku mi trvalo, než jsem promyslel alternativní plán a hlavně než jsem sám sebe přesvědčil, že je taky dobrý. Obrátili jsme se, rozhlédli po vrcholcích a započali sestup.

Ochrana před medvědy
Sešli jsme jen kousek a nedaleko jsme uviděli pěkný plácek na postavení stanu. Byla tam pěkná rovinka s nádherným výhledem do krajiny pokrytá hustým lišejníkem, ale už to bylo v závětří pod uplným vrcholem kopce. Když jsme došli až na místo, podle ohniště jsme poznali, že toto místo už objevil někdo před námi. Ve státním parku je zakázáno rozdělávat oheň a všechny příručky, nařízení a doporučení se snaží vštípit návštěvníkům, aby po jejich návštěvě zůstal park stejně nedotčen, jako byl před jejich příchodem, kteréžto doporučení zjevně neudělalo na naše předchůdce valný dojem. Při stavění stanu jsme zjistili, že kolíky jdou sice velmi snadno zapíchnout, ale jdou rovněž velmi snadno vytáhnout, protože vrstva lišejníku je tlustší než délka stanových kolíků. Využili jsme kamenů od ohniště a několika dalších z okolí a zatížili jsme každý kolík pořádným balvanem.

Na Aljašce žije velké množství medvědů, které může snadno přilákat vůně jídla. Proto je nutné všechno jídlo a ostatní aromatické věci nosit v protimedvědích kontejnerech a dodržovat celou řadu dalších doporučení. Vařit a jíst je nutné alespoň 100m od stanu, aby eventualní zbytky jídla nepřilákaly medvěda v noci do bezprostřední blízkosti stanu. Při vaření a jídle je rovněž zapotřebí zachovávat vysokou obezřetnost, jelikož medvěd se může objevit každým okamžikem. Pamětlivi těchto zásad jsme se odebrali do patřičné vdálenosti, kde jsme si rozložili jídlo. Udělalo nám radost, že za blízkým křovím jsme objevili malý potůček, ze kterého jsme si mohli nabrat vodu a uvařit čaj. Během nedlouhé doby se dostavila hejna komárů nejméně dvakrát větších než jaké jsem kdy v životě viděl. Aljaška je dotěrným hmyzem proslulá, ale domnívali jsme se, že na komáry bude ještě moc velká zima. Nebyla. Museli jsme se oba obléknout od hlavy až k patě. Já jsme si obléknul svoji goretexovou větrovku, navéknul kapuci a zašněroval se tak, že jsem koukal jen uzoučkým průzorem jako z brnění a i tento průzor byl nepřetržitě obležen komáry. Nevzdali jsme se však, čaj jsme dovařili a večeři dojedli. Po večeři jsme ještě provedli večerní hygienu, uložili vše do protimedvědího kontejneru a odebrali se na lože.

ZPĚT - DÁLE