Důvod nočního hluku - Ptarmigan

Týden na Aljašce - kapitola V.
(květen 2002)

text a foto: Bernard Jech

V noci mne probudil silný zvuk, který se asi nejvíce podobal kvákání žáby. Zvuk byl poměrně hlasitý a téměř u stanu. Znejistěl jsem, jaká bestie nás přišla povečeřet. Na medvěda to nevypadalo, ale copak já vím jaké zvuky vydávají kojoti nebo jiní hladoví obyvatelé severské divočiny? Chvíli jsem naslouchal, ale když žádná agrese nepřicházela, opět jsem spokojeně usnul. Ráno jsme původce zvuku odhalili. Byl jím severský opeřenec ptarmigan, podle kterého je pojmenován můj současný péřový spacák. Tím kvákavým zvukem lákal do svých spárů ptarmiganí samičku, která se nacházela opodál.

Snídaně s komáry
V pondělí ráno jsme spolu s komáry posnídali, sbalili stan, rozptýlili kameny po okolí a vydali se na cestu dolů. Cestou jsme museli překonat pár sněhových polí a prodrat se několika seskupeními hustého křoví, ale celkem zanedlouho jsme dosáhli stezky, po které jsme pohodlně sešli k autu. Autem jsme se vrátili zpět do visitor centra státního parku, kde jsme je požádali, abychom si mohli ponechat kontejner až do konce týdne. V národním parku je rovněž nutné chodit s kontejnerem a nechtělo se nám z něj všehny věci vyndavat a přendavat je do jiného, který bychom dostali v národním parku. Také jsme netušili, jestli obdržíme patřičná povolení ke kempování v národním parku a měli jsme v úmyslu se eventuálně vrátit zpět do státního parku a pokusit se zdolat horský hřeben odjinud, tentokrát už s mapou.

Národní park Denali je, jak už jsem psal, nejnavštěvovanější park na Aljašce. Kvůli drsnému Aljašskému klimatu přijedou téměř všichni návštěvníci během července a srpna. Návštěvnost parku se za posledních pár let zdesateronásobila, což je velmi zajímavé. Proč se všichni tak ženou na Aljašku? Nejdříve si Američani rozparcelují Ameriku na kousky, každý individuálně oplotí trojitým ostnatým drátem, na každý druhý strom přibijí cedulky PRIVATE PROPERTY, NO TRESPASSING (soukromý majetek, vstup zakázán), celou Ameriku zamoří mrakodrapy, dálnicemi, všudypřítomnými McDonaldy a Mickey Mousy a pak se všichni ženou na Aljašku se podívat, jak to vypadá, když si to doposud ještě nikdo nepřivlastnil a nezhuntoval. Trochu mi to připomíná Zdeňka Svěráka ve filmu Co je vám doktore, kde Svěrák diskutuje s jakýmsi individuem v restauraci o smyslu vlastnění automobilu. Individuum se Svěráka zeptá, jak že by se tedy bez auta asi měl dostat o weekendu s rodinou na zdravý vzduch, na což mu Svěrák odvětí, že kdyby všichni neměli ty jejich auta, nemuseli by nikam jezdit a mohli by dýchat čistý vzduch v Praze.

Bitva o povolení
Aby správa národního parku Denali uchránila dosud neposkvrněnou přírodu v pokud možno co nejlepším stavu pro příští generace a aby nájezdy turistických kobylek nepromněnily Denali v jednu velkou automobilovou zácpu vedoucí napříč rozdupanou tundrou s poházenými papíry od hamburgrů vlevo vpravo, zavedla celou řadu omezení. Napříč parkem vede silnice, po té však auta mohou jezdit jen prvních dvanáct mil, dál se musí autobusem. Autobusů jede každý den jen omezený počet. V parku je jen malý počet kempů. Celý park je rozdělen na menší sekce a pokud někdo chce spát v přírodě, musí mít na patřičnou noc povolení (backcountry permit) pro patřičnou sekci. Povolení se vydává pro každou noc a zónu jen malý počet a existuje ještě celá řada dalších omezujících pravidel, ve kterých není často úplně jednoduché se vyznat. Jakkoliv jsou všechna tato omezení nutná a správná, promněňují návštěvu národního parku Denali v pěkný opruz a to zejména v létě, kdy před visitor centrem stojí hodinové fronty a uvnitř zuří boj na život a na smrt.

Vědomi si toho, co nás očekává, jsme se obezřetně blížili k visitor centru. Jistou nadějí nás naplňovalo, že je přece jen teprve konec května a nemuselo by to snad tedy být ještě tak zlé, nicméně jsme se duševně připravili na několikahodinové čekání. Měli jsme hrubou představu, kam bychom chtěli jít a co bychom asi chtěli v parku dělat. Naštěstí žádné fronty před centrem nestály a my jsme tak mohli vstoupit rovnou dovnitř. Chvíli nám trvalo, než jsme se zorientovali a pochopili, v jakém pořadí je nutné všechny bumážky získat. Naše původní plány se velmi rychle rozplynuly po krátkém rozhovovoru s rangerem. "Tam kam chcete jet autobus ještě nejezdí, protože je příliš brzy po zimě a autem se do parku nesmí." Tečka. Sedli jsme si tedy s naším průvodcem před obrovskou topografickou mapu s naprosto logickým měřítkem 1:63360 (jeden palec na mapě odpovídá jedné míli ve skutečnosti, jak prosté, že?) zabírajícím značnou část jedné stěny a začali jsme plánovat, kam jinam bychom mohli jít. To není úplně triviální, protože člověk musí neustále sledovat v které sekci bude spát a jestli je pro tu kterou sekci ještě k dispozici povolení na ten který den.

Vypadal jsem jako potápěč

Alternativa
Po další půlhodině se nám podařilo dát dohromady jiný plán, ani tentokrát jsme však neuspěli, jelikož poslední autobus do parku jede ve dvě odpoledne a bylo už půl třetí. Náš další plán nám byl již schválen. Před vydáním povolení jsme museli shlédnout asi dvacetiminutový pořad o tom, jak se chovat v parku, co dělat a co ne a hlavně o tom, jak se chovat, když člověk narazí na medvěda. Pak jsme ještě museli přinést ukázat, že máme doopravdy svůj vlastní protimedvědí kontejner a tudíž si nepotřebujeme vypůjčit jiný. Pak jsme již obdrželi patřičná povolení pro kempování v parku. Na pondělí jsme si zamluvili místo v kempu na začátku parku, kam se ještě smí dojet autem. Jednak už nejel žádný autobus do parku a druhak jsme se dozvěděli od rangera, že je možné sjet na raftu řeku Nenana ještě ten den večer. Pro jistotu jsme si zamluvili místo i na úterý večer v jiném kempu dál v parku poblíž naší sekce, abychom eventuálně mohli spát v kempu místo v lese. Ještě jsme si koupili lístek na autobus, patřičné topografické mapy a opustili visitor center. Mohli jsme si gratulovat - netrvalo nám to ani dvě hodiny. Něco málo jsme pojedli na parkovišti a vydali se do blízké firmy, která organizuje sjíždění řeky na raftu

Zaplatili jsme si sjezd divočejšího úseku s peřejemi obtížnosti WW IV. Bohužel nikdo, kromě nás, na našem raftu nebyl ochoten pádlovat a tak nezbylo než se smířit s tím, že průvodce bude veslovat. Měli jsme ještě asi hodinku do začátku, kterou jsme strávili projížďkou okolo řeky. V půl sedmé večer, kdy měl začít sjezd řeky, bylo už docela chladno, ale stejně jsem přesně nechápal pokyny, abychom se teple oblékli. Když jsme byli v minulosti na raftu na Ohiopyle River v Pennsylvanii, na které zdaleka nebyly tak obtížné peřeje jako na Nenana River, nezůstala na nikom nitka suchá a teplé oblečení nasáklé ledovou vodou příliš nehřeje. Zejména mi nebylo jasné, proč si máme vzít teplé ponožky - přeci pokud bude něco zcela jistě mokré, budou to nohy. Rozbřesklo se mi teprve, když nám začali rozdávat nepromokavé goretexové kombinézy, které pokrývaly celé tělo kromě hlavy a rukou. Kombinézy byly okolo krku a zápěstí utěsněny gumou natolik dobře, že uvnitř kombinézy se nahromadil vzduch, který člověk musel vypustit povolením těsnění okolo krku, aby se mohl posadit. Připadal jsem si v kombinéze jako potápeč. Přes kombinézy jsme si navlékli ještě plovací vesty. Když se všichni navlékli do kombinéz a vest, odvezli nás i s rafty autobusem k řece. Průvodci ještě chvíli pobíhali okolo raftů, aby se přesvědčili, že jsou dobře nafouknuté a že vše ostatní je, jak ma být a pak naše dva rafty vyrazily na vodu. Na obou veslovali průvodci a nakonec jsem tomu byl docela rád. Teplota vody v řece byla asi šest stupňu Celsia, vzduch měl s bídou deset a peřeje obtížnosti WW IV před námi. Kdyby někdo vypadnul z raftu, jako se nám to stalo při sjíždění Ohiopyle, určitě by mu nebylo do smíchu. Při sjíždění některých peřejí jsem byl docela rád, že se místo pádlování oběma rukama můžu držet raftu. Sjezd trval hodinu a půl. Některé větší peřeje jsme ani nesjížděli, ale ty vypadaly opravdu divoce. Sjezd řeky končil u mostu k tepelné elektrárně, což nebylo zrovna příjemný pohled, ale i na Aljašce někde elektřinu brát musí. U mostu na nás už čekali s minibusem, naložili nás a rafty a odvezli zpět.

ZPĚT - DÁLE