Provizorní úkryt před chladným severským větrem

Týden na Aljašce - kapitola VI.
(květen 2002)

text a foto: Bernard Jech

Měli jsme oba velkou chuť na teplý čaj a také jsme si chtěli dát něco k večeři - nejlépe grilovaného lososa, který má být aljašskou specialitou. Problém byl v tom, že všude zavírali v deset večer - dvě hodiny před západem slunce. První hospoda se nám moc nelíbila. Nechtělo se nám jíst grilovaného lososa z papírových talířů. Do druhé jsme dorazili těsně před zavřením, ale ještě jsme stihli horký čaj, grilovaného lososa i borůvkový koláč jako zákusek. Po výborné večeři jsme dojeli do kempu u Savage River, postavili stan a zalehli.

GPS - chůze s "elektronickým průvodcem"
Ráno jsme nemohli moc vyspávat, protože jsme měli lístek na autobus v deset. Vstali jsme, rychle jsme se sbalili, zaparkovali auto a vyrazili na autobus. Rozhodli jsme se, že využijeme rezervace a další večer strávíme opět v kempu. Podstatnou výhodou bylo, že všechny věci jsme tak mohli nechat v kempu a nemuseli tahat po horách dvacetikilový batoh na zádech. Kemp u Sanctuary River byl kousek pěšky od autobusu. Bylo tam jen sedm kempovacích míst, ale zabrané bylo jen jedno. Stál tam malý srub postavený ve dvacátých letech při stavbě silnice, ve kterém bydlela rangerka. Kromě kadiboudy nebylo v kempu vůbec nic - ani pumpa. Voda se nabírala z potoka vlévajícího se nedaleko kempu do Sanctuary River.

Posnídali jsme vločky a rozhodli se vystoupit na horu Mt Wright, která se tyčila nad kempem. Vzali jsme si jen malý baťůžek s trochou jídla a pití a též nezbytnou mapou, kompasem a GPS. Rangerka nám poradila, že prý lidé chodí nahoru za řekou podél potoka. V celém národním parku Denali nejsou žádné značené stezky a ani téměř žádné vyšlápnuté pěšiny. Podél potoka sice chvíli trochu prošlápnutá pěšinka vedla, ale zanedlouho se vytratila. Pochopitelně hned od začátku cesty jsme opět spustili náš oblíbený song na plašení dravé zvěře. Podél potoka jsme došli ke dvěma nádherným jezírkům. Ty jsme obešli a vyrazili strmě vzhůru k vrcholu. Prodírali jsme se hustým křovím za vytrvalého řevu asi hodinu. Místy nám cestu usnadnila pěšinka, po které zvěř chodí pít k jezeru, ale nikdy ne na dlouho. Když jsme konečně dorazili k místu, kde vegetace prořídla natolik, že bylo možné snadněji jít, stále jsme měli před sebou ještě asi hodinový výstup, než jsme došli k menší skalce, kterou jsme prohlásili za vrchol. Schováni za skalkou před studeným větrem jsme pojedli něco málo z našich zásob a pak jsme se asi hodinku věnovali topografii. Chtěl jsem si natrénovat práci s busolou, mapou a GPS v klidu na relativně známém místě, abych, až to budu opravdu potřebovat, věděl přesně, co mám dělat.

Kaňon vyhloubený řekou Teklanika

Před cestou na Aljašku jsem měl o používání GPS velmi zkreslené a zjednodušené představy. Domníval jsem se, že prostě člověk přečte z GPS svoje souřadnice, vynese je do mapy a zjistí tak, kde se přesně nachází. Ve skutečnosti je to poněkud složitější. Donedávna jsem například netušil, že používaných souřadných systémů je celá řada a nejpoužívanější zdaleka nejsou známé poledníky, rovnoběžky - severní šířka a východní délka, ale tzv. Universal Transverse Mercator, zkráceně UTM. Kromě toho, nejenom že existují různé souřadné systémy, ale stejné souřadné systémy jsou oproti sobě navájem o něco posunuty v závislosti na roce měření, zemi, která měření provedla, a dalších okolnostech. Tyto údaje jsou na topografických mapách napsány v rohu a GPS se musí pro každou mapu nastavit podle těchto údajů. Další komplikací je skutečnost, že skutečný sever se od magnetického severu liší. V České republice je to jen o pár stupňů, které lze většinou zanedbat, na Aljašce je to však 26 stupňů, což už zanedbat nelze. Před cestou na Aljašku jsem si o GPS a topografii trochu něco přečetl, ale stejně mi trvalo více jak hodinu, než mi to začlo trochu vycházet. Když se mi konečně pomocí kompasu podařilo určit na mapě bod, který byl na mapě jen o dva milimetry vedle od bodu vyneseného podle GPS, měl jsem obrovskou radost. Byl jsem rád, že jsem do toho proniknul.

Pak jsme se vydali ještě mrknout se na druhou stranu vrcholu, odkud jsem si myslel, že by mohl být dobrý výhled na řeku a do kaňonu. Cestou jsme našli igelitovou tašku a v ní dvě jablka a sáček s ořechy, rozinkami a čokoládou, všechno úplně čerstvé. Někdo to tam musel zapomenout před několika málo hodinami. Chvíli jsme váhali, jestli tam tu tašku máme nechat nebo ji odnést, ale pak jsme se rozhodli ji odnést, aby její obsah nesnědli medvědi, kterým by lidské jídlo mohlo zachutnat a mohli by v lese číhat na neozbrojené turisty, aby jim odejmuli jejich pochoutky. Pohled z druhého konce vrcholu předčil má očekávání. Ze strmého útesu bylo nádherně vidět nejenom do celého kraje, ale i do kaňonu pod námi vyhloubeného řekou Teklanika.

Když jsme se dosyta vynadívali, začli jsme plánovat cestu zpět. Snažili jsme najít místa s minimálním množstvím křoví, ale ať jsme se dívali jak jsme se dívali, nic moc jsme nevymysleli, ale stejně nám cesta zpět do kempu trvala asi necelou polovinu doby, co nám trval výstup. Nejenom že jsme šli z kopce, ale hlavně jsme už nabyli značné praxe v prodírání se křovím. V kempu jsme uvařili večeři, ještě jsme se chvíli věnovali topografii a pak jsme šli spát.

ZPĚT - DÁLE