Cestou do Anchorage

Týden na Aljašce - kapitola IIX.
(květen 2002)

text a foto: Bernard Jech

Do Anchorage jsme dorazili okolo půlnoci - tedy stále za světla. Od sobotního rána jsme se nemyli, byli jsme docela unaveni a rozhodli jsme se vyzkoušet, jestli bychom nenašli nějaký motel za přijatelnou cenu. Zkusili jsme jich asi sedm, ale ve všech měli buď plno nebo cena za noc byla přes $70, což nám přišlo příliš. Rozhodli jsme se popojet kus za Anchorage do kempu u potoka Bird Creek. Udělali jsme dobře. Kemp byl velmi pěkný. Nacházel se ve smrkovém lese na břehu mořského zálivu. Našli jsme si odlehlejší místo, postavili stan, rychle jsme si ještě ohřáli polévku z konzervy a šli spát.

Kenai - modré ledovce
Ve čtvrtek ráno jsme pokračovali směrem ke Cooper Landing. Ráno poprchávalo a byla docela zima. Jeli jsme asi tři čtvrtě hodiny okolo zálivu Turnagain Arm a narazili jsme na visitor center. Nebyl to visitor center od státního parku, byla to taková boudička ve které se důchodci mohou informovat, kde si zakoupit drahé lístky na vyjížďky komfortní lodí k ledovcům. Odpověď na naše otázky, kde si na poloostrově Kenai můžeme zapůjčit protimedvědí kontejner nebo kde koupit topografické mapy, neznali, což mne ani příliš nepřekvapilo. Naštěstí paní věděla, že nedaleko po silnici směrem na Portage se nalézá opravdový visitor center, kde bychom se měli dozvědět co potřebujeme. Visitor center se nacházel na břehu mořské zátoky, na které plavaly nádherně modré ledovce. Já jsem si vždycky myslel, že to je jenom nějaký odraz oblak, lom světla, fotografický trik nebo tak něco, ale ledovce jsou doopravdy modré. Barvy se mění od bílé přes světlounce modrou až po úplně sytě modrou. Chvíli jsme pozorovali ledovce, ale poměrně hustě pršelo a byla zima, tak jsme honem běželi se ohřát do visitor centra. Tam jsme zakoupili velmi dobrou topografickou mapu celé oblasti, kterou jsme hodlali navštívit. Také jsme se informovali na počasí a dozvěděli jsme se, že po zbytek týdne má být stejně nebo hůře, což nás příliš nepotěšilo. Protimedvědí kontejnery neměli a ani nevěděli, kde bychom si ho mohli zapůjčit. Chodit po Aljašce bez protimedvědího kontejneru je riskantní. Ve stanu jídlo člověk nechat nemůže, aby se nedočkal nečekané noční návštěvy, a venku jídlo člověk jídlo také nechat nemůže, protože tam medvěd jídlo najde a sežere. Jediná alternativa je pověsit bágl s jídlem vysoko na strom, ale na to člověk jednak musí mít slušné lano, které jsme neměli, druhak musí najít dobrý strom, na který se dá vylézt, což nemusí být vždy úplně jednoduché zejména ve vyšších polohách, kde žádné stromy nerostou.

Kenai River

Z informačního centra jsme pokračovali dále k našemu cíli v údolí řeky Kenai River a cestou jsme rozmýšleli co podnikneme. Jedna možnost byla projít Crescent Lake Trail, kterou nám doporučoval stopař, nebo nějakou jinou z desítek či stovek stezek. Druhá možnost byla zakempovat, chodit jen na jednodenní výlety a večer se vždy vrátit do kempu. Chtěli jsme si trochu potýrat tělo a stezka okolo jezera Crescent Lake nás velmi lákala, ale neměli jsme protimedvědí kontejner, počasí bylo všelijaké s nejasnými vyhlídkami a bágly těžké. Nakonec jsme se rozhodli, že alespoň ten den půjdeme jen na odpolední výlet a dále se uvidí. Během naší diskuse jsme projeli okolo jezera Kenai Lake a přijeli do údolí řeky Kenai River. Už jsme si udělali dvě nebo tři zastávky, na kterých jsme obdivovali krásy kenajského poloostrova, ale řeka Kenai River nás úplně okouzlila. Byla krásně modrá, slunce svítilo a vypadalo to, že snad ještě tak dvě hodinky bude, řeku lemovaly hory porostlé aljaškou směsí bříz a smrků, prostě nádhera. Velmi rychle jsme změnili plán na odpoledne na sjezd řeky a vydali jsme se shánět kánoi. Stavili jsme se v několika firmách, které pořádaly organizované sjezdy řeky na raftu, ale nikde jsme nepochodili. Kánoi nám prý nikdo nepůjčí, prý se všichni bojí, že kdyby se někdo utopil, jeho příbuzní by se pak s nimi soudili. V USA je totiž běžné, že když na sebe někdo vyleje horké kafe, tak se pak jde soudit s tím, kdo mu to kafe prodal, že bylo moc horké a vysoudí klidně několik miliónů. Proti podobným soudům si firmy platí pojišťení, ale v případě půjčování kánoí prý bylo pojistné tak vysoké, že se nevyplácelo je půjčovat - přestože totiž řeka sama o sobě nebyla nijak obtížná, byla velmi studená. Prý ani v létě její teplota příliš nepřekročí šest až sedm stupňů Celsia. Byli jsme velmi zklamáni a nadávali jsme na praštěné Američany a jejich přemnožené právníky.

Jezera Fuller Lakes
Vrátili jsme se k našemu původnímu plánu udělat si vycházku k jezerům Fuller Lakes a eventuálně se vyškrábat na nějakou z okolo stojících hor. Dojeli jsme na parkoviště na začátku stezky, zaparkovali, dali do baťůžku naše topografické pomůcky, větrovku a trochu jídla a vydali se vzhůru. Příroda na kenajském poloostrově se liší od toho, co jsme viděli v Denali zejména tím, že zde kopce nejsou holé, ale jsou, alespoň v nižších polohách, hustě porostlé lesy. Také je zde celá řada sice neznačených leč prošlápnutých pěšin a člověk se tak nemusí prodírat křovím. K prvnímu jezeru jsme došli poměrně snadno asi za tři čtvrtě hodiny. K druhému jezeru byla cesta obtížnější, jelikož cesta vedla podél jezera a vyšlápnutá stezka se změnila v jednu velkou bažinu. Často jsme museli stezku opustit a postupovat vpřed naší oblíbenou metodou - prodíráním se křovím. Na břehu druhého, většího jezera jsme si trochu odpočinuli. Mně už se moc nechtělo jít na žádnou horu, zejména ne na tu vyšší až za jezerem, ale Jana mne přesvědčila, abychom šli. Obešli jsme jezero a na druhém břehu jsme před námi viděli samici amerického losa s mládětem, která se zanedlouho ztratila v křoví. Započali jsme výstup. Mohli jsme si vybrat buď ujít asi pět kilometrů a jít do prudkého kopce nebo ujít jen asi kilometr, ale škrábat se vzůru po skoro kolmé stěně. Pochopitelně jsme si vybrali škrábání po kolmé stěně, abychom si to "zkrátili". Snažil jsem se vybírat cestu předně tak, abychom se museli prodírat křovím co nejméně, ale také, abychom pokud možno měli pořád nějaký ostrůvek křoví nepříliš daleko pod sebou, abychom se skutáleli do křoví a ne až dolu, kdybychom náhodou sklouzli. Nevím přesně, jak dlouho jsme se škrábali nahoru. Byl to velmi náročný výstup, ale nakonec jsme velmi vyčerpáni přece jen stanuli v sedle. Kolmá stěna byla pod námi a dále jsme mohli pokračovat už jen do strmého kopce. Podívali jsme se na sebe a jedna věc byla naprosto jasná - tudy zpátky nepůjdeme. Na úplném vrcholku jsme byli asi za dalších dvacet minut. Pohled do kraje byl uchvacující. Byli jsme ve výšce asi 1100 metrů. Nalevo jsme měli obě jezera, kolem dokola hory do určité výšky pokryté jehličnatými lesy, před námi v údolí řeka a napravo vzadu rozlehlé jezero Skilak Lake. Kochali jsme se pohledem a přitom pojedli vrcholovou prémii v podobě hořké čokolády s oříšky a sušenými brusinkami.

Trnitá cesta
Dolů jsme mohli jít buď po hřebenech Mystery Hills, ale to mělo být podle mapy skoro deset kilometrů. Výhodou této varianty byla prošlápnutá cesta. Druhá varianta, pro kterou jsme se nakonec rozhodli, byla jít po menším bočním hřebeni a sejít dolů, kudy to půjde. To jsme ještě nevěděli, do jakého dobrodružství se pouštíme. Dokud jsme šli po hřebeni, tak to ještě docela šlo, ale jak jsme začali sestupovat, začlo jít do tuhého. Houštiny byly naprosto neproniknutelné a přestože jsme tou dobou měli již v překonávání hustého porostu značnou praxi, postupovali jsme vpřed jen velmi pomalu a obtížně. Maximálním způsobem jsme se pokoušeli využívat zvířecích stezek, zejména losích, které se daly snadno identifikovat podle velkých stop a četných hromádek trusu. Zanedlouho se objevil nový nepřítel. Byla jím rostlina či keř s dlouhými hnědými výhonky hustě posetými drobnými a velmi ostrými trny. Kromě trnů, které v lesním šeru nebyly zas až tak úplně dobře vidět, se tyto výhonky v ničem nelišily od větví křoví, kterým jsme se prodírali. Kromě toho, že při postupu porostem jsme museli rozhrnovat větve rukama, jsme se též keřů přidržovali při sestupu po prudkém svahu, což nám náš nově objevený zástupce aljašské flóry pěkně znepříjmeňoval. Člověk si musel dávat opravdu velmi dobrý pozor, aby se místo větve keře nechytil této trnité nádhery, ale přes veškerou pozornost se nám to oběma několikrát podařilo. Několikrát jsme sestoupili do nějaké strže, ale museli jsme se vydrápat po jejím protilehlém svahu zpět na hřeben, kde byl postup přece jen nejsnazší. Pomalu ale jistě jsme se přibližovali k silnici. Závěrečná fáze sestupu vedla po strmém svahu pokrytém ssutí, což z dálky vypadalo velmi nepříjemně, ale nakonec to bylo velmi příjemné. Svezli jsem se zbytek cesty dolů jako kdybychom jeli po eskalátoru. Vyšli jsme na silnici špinaví, roztrhaní, popíchaní a též notně utrmácení. K autu jsme to měli už jen asi deset minut po silnici.

Dojeli jsme do blízké vesnice a rozhodli jsme se povečeřet v příjemné dřevěné hospůdce s názvem Gwin's Lodge. Já jsem si dal opět grilovaného lososa a Jana měla grilovaného platýse, obojí bylo velmi dobré. Za hospodou byla řada srubů, které si bylo možno pronajmout. Zeptal jsem se hospodského kolik stojí srub na noc. Hospodský řekl, že přesně neví, že musí zavolat někoho jiného, kdo se stará o ubytování. Když jsme se dozvěděli, že $60, což člověk zaplatí normálně v motelu, neváhali jsme příliš dlouho. Nekoupali jsme se už skoro týden a představa teplé sprchy a spánku v opravdové posteli byla přiliš silná, abychom ji odolali. Zeptali jsme se také, co bychom mohli v okolí podniknout druhý den, protože jsme se v žádném případě necítili na nějaký výstup. Bavili jsme se delší dobu a dozvěděli jsme se celou řadu zajímavých věcí o okolí, sjíždění řeky a lovení lososů.

ZPĚT - DÁLE