U ledovce

Týden na Aljašce - kapitiola IX.
(květen 2002)

text a foto: Bernard Jech

Spali jsme jako nemluvňata až do desíti hodin, dali jsme si dobrou snídani v Gwen's Lodge a vyrazili. Podle doporučení jsme navštívili místo, odkud se jen po kratičké stezce došlo k místu, kde byl velmi pěkný pohled na řeku z horního okraje menšího kaňonu.

Russian Lakes
Další doporučený výlet byl k Russian Lakes. Z parkoviště vedla velmi široká, vyštěrkovaná a pohodlná cesta do mírného svahu, po které jezdí v létě lidé na vozíku pozorovat lososy, jak skáčou přes vodopády proti produ. Od vodopádu vedla stejně pohodlná stezka k menšímu z Russian Lakes. Na konci stezky byl jeden ze srubů, které po Aljašce postavil US Forest Service a je možné si je od nich pronajmout. Jak jsme se však dozvěděli od lidí, kteří dorazili později, je o tyto sruby velký zájem a je zapotřebí si je zamluvit šest měsíců dopředu i déle. Nedaleko od srubu byla pramice, aby se lidé, co mají pronajmutý srub, mohli projet po jezeře. Bylo tam sice napsáno, že na ní nikdo jiný nemá jezdit, ale široko daleko nikdo nebyl a ve srubu rovněž ne a tak jsme se po jezeře trochu projeli, i když jsme srub pronajatý neměli. Moc nám to však nešlo, protože jedno veslo bylo rozbité a také bylo docela chladno. Ujeli jsme jen pár desítek metrů a vrátili se zpět na břeh.

Než jsme sešli zpět na parkoviště, bylo už kolem páté odpoledne. V sobotu jsme měli v úmyslu zajet do města Seward a podívat se na ledovec Exit Glacier, který je součástí rozsáhlého ledovcového pole Harding Icefield. Rozhodli jsme se tedy popojet směrem k Seward a zakempovat někde cestou, abychom na další den měli méně řízení. Popojeli jsme asi půl hodiny do kempu Trail River. Podívali jsme se i do kempu u potoka Ptarmigan Creek, ale tam se nám moc nelíbilo. Řeka Trail River, stejně jako všechny ostatní řeky, které jsme viděli na kenajském poloostrově, byla prudká a nádherně modrá. Vlévala se do jezera Kenai Lake kousek od kempu. Chvíli jsme obdivovali jezero obklopené horami a pak jsme se šli věnovat prozičtějším záležitostem jako stavění stanu a večeři.

V noci pršelo, ale ráno už bylo počasí zase pěkné. Sbalili jsme se a vyrazili do Sewardu. Seward je menší město na pobřeží mořského zálovu Resurrection Bay a silnice zde končí. Zapomněli jsme včas odbočit a tak jsme omylem dojeli až na konec města, kde jsme se museli otočit a jet zpět. Odbočku jsme našli a po ní jsme dorazili až k ledovci. Uviděli jsme jej nejdříve z dálky z vyhlídky a zas až tak moc se nám nelíbil. Vypadal jako kus špinavého loňského sněhu. Dojeli jsme do národního parku, ve kterém se ledovech nacházel, a odtud jsme po krásné vyasfaltované cestičce došli až k ledovci. Z blízka vypadal přeci jen lépe. Jednak to nebyl žádný drobeček, jak to vypadalo z dálky, ale také z blízka bylo vidět jak je opět nádherně modrý. Byla tam i stezka, po které se dalo vyjít nahoru a rozhlédnout se po celém Harding Icefield, ale to jsme se rozhodli nepodniknout, protože jsme už měli málo času a také jsme byli stále ještě znaveni z výstupu na horu u Fuller Lake a do žádného kopce se nám moc nechtělo. Vyfotili jsme se u ledovce, došli zpátku k autu a jeli jsme do Sewardu. Jednak jsme se tam chtěli trochu projít, ale hlavně -- stále jsme ještě neměli pohledy. Ve státním parku Denali měli nádherné pohledy, ale při zpáteční cestě okolo měli zavřeno a protimedvědí kontejner jsme vraceli dobrovolníkům, jak je napsáno výše. Od té doby jsme se již několikrát stavovali u benzinových pump a různých krámcích cestou, ale nikde jsme nenašli žádné pohledy tak pěkné, jako měli ve státním parku Denali. Prošli jsme se po přístavu, navštívili několik obchodů se suvenýry, leč slušné pohledy jsme nikde nenalezli.

V Sewardu byla zakotvená obrovská loď Princess s komfortními kajutami, všechny pochopitelně s výhledem na moře, na které přijíždějí obdivovat krásy Aljašky masy amerických turistů. V zálivu přesednou na několik desítek přistavených autobusů a jedou na okružní jízdu. Pak opět nasednou na loď a jedou do dalšího přístavu. Pak se stejným způsobem vrátí domů a můžou prohlásit, že "viděli Aljašku" aniž by si znečistili podrážku aljašským prachem.

Vyrazili jsme na zpáteční cestu do Anchorage. Letadlo nám letělo v šest hodin ráno, na letišti jsme měli být dvě hodiny před odletem a ještě jsme měli vrátit auto. V půjčovně měli zavřeno od půl třetí do půl páté a tak jsme usoudili, že bude moudré být na letišti kolem půlnoci. Měli jsme ještě několik hodin navíc a ty jsme hodlali strávit prohlídkou starého zlatokopeckého městečka Hope (Naděje) na břehu zálivu Turnagain Arm. Návštěvu městečka nám doporučil stopař, prý je to jeho nejoblíbenější aljašské městečko.

Původní bar v městečku Hope

Odjezd
Městečko Hope jsme málem ani nenašli, jak bylo malinké. Navíc silnice neprocházela městem, ale vedla po jeho okraji. Dojeli jsme až do kempu na konci silnice a tam jsme usoudili, že jsme asi měli někde odbočit. Vrátili jsme se zpět a jelikož jsme měli chuť na něco dobrého, stavili jsme se v kavárničce u silnice. Tato kavárnička budiž zapsána zlatým písmem do čestné knihy vybraných podniků. Zvenčí sice k návštěvě příliš neláká, ale velkou chybu udělá ten, kdo se nuzným zevnějškem budovy odradit nechá. Uvnitř byla útulná místnůstka čistá jako klícka s pár stolky, u kterých sedělo několik místních zabraných do živého hovoru. Rychle jsme pochopili, že tento lokál je místním zábavně-vzdělávacím střediskem. Objednali jsme si čaj a koláč. Koláč byl naprostá lahůdka -- domácí, ještě teplý, koláč s jahodami a rebarborou a ani nebyl po americku přeslazený. Pochválili jsme lokál, zanechali tučné zpropitné a zeptali se, kudy se dostaneme do města. Nebylo to nijak daleko. Celé městečko tvořily v podstatě jen tři nebo čtyři prašné cesty, okolo kterých stály vesměs roubené dřevěné chalupy původních zlatokopů, ale pár nových budov tam také stálo. Jedna z budov na "hlavní třídě" byla Social Hall (společenská místnost), kde několik místních diskutovalo o tom, kdo má a kdo nemá mít hlasovací právo při rozhodování o věcech veřejných. Na tuto otázku není úpně jednoznačná odpověď, jak by se někomu mohlo zdát. V USA neexistuje institu trvalého pobytu, podle kterého by se dalo určit, kdo do vesnice náleží a kdo ne. Někteří lidé v Hope vlastní budovy nebo pozemky ale nebydlí tam. Jiní tam bydlí, ale nic nevlastní. Další tam jezdí jen na weekendy a ještě další pamatují její začátky a pomáhali je ve dvacátých letech budovat a i když tam zrovna ani nebydlí ani nic nevlastní, mají o město stále živý zájem. Chvíli jsme je poslouchali a při tom mi bylo smutno, že v České republice si nemůžeme o svých vlastních věcech rozhodovat podobně jako lidé v USA -- sami, ne aby za ně rozhodovalo nějaké zastupitelstvo jako za negramoty. Poseděli jsme chvíli i v místním baru s původním barovým pultem z přelomu století a původními!!! skly v oknech. Jedno ze skel bylo už sice popraskané, ale majitel ho z pietních důvodů nechtěl měnit. V baru byla živá muzika a velmi příjemná atmosféra. Bylo přeci jen vidět, že tito lidé nejsou žádní změkčilci, že jsou to samorosti, kteří se dokážou a musí dokázat se severskou přirodou umět porvat.  

Vůbec se nám nechtělo odjet, ale nadalo se nic dělat. Kolem desáté večer jsme vyrazili směrem k Anchorage. Stavili jsme se ještě na večeři před dlouhým letem a pak už jsme se vydali na letiště. Vrátili jsme auto, našli naší odbavovací přepážku, nařídili budíka a dvě hodinky jsme si zdřímli. Když jsme se probudili, zjisitili jsme, že před naší přepážkou je fronta jako blázen. Postavili jsme se do fronty a byli jsme docela nervózní, že nestihneme náš let. Nakonec všechno dobře dopadlo a letadlo jsme stihli i když to bylo opravdu jen o fous. Let zpět proběhl bez význačnějších událostí. Do Austinu jsme dorazili v neděli večer okolo šesté.

Byl to uchvacující výlet. Aljaška, přestože je součástí USA, je stále ještě neobydlená, nezpoutaná, nádherná, divoká, a takto by mohl člověk ve výčtu přívlastků ještě chvíli pokračovat. Zároveň je též obrovská a člověk by mohl strávit leta objevováním její krásy. Škoda, že jsme měli jen týden, ale určitě to stálo za to. Oba jsme si odnesli vzpomínky na celý život.

ZPĚT - NA ZAČÁTEK