 Druhý
den dopoledne jsme se rozdělili. Nicol stále nemohla kvůli výletu
na Chirripó chodit. Bloudili jsme tedy lehce městem, fotili, a navštívili
pak terárium s hady a místní kvakerskou sýrárnu. Veronika s Honzou
si zaplatili tříhodinový výlet na koních po okolí Monteverde a Luděk
jezdil pralesem na ocelovém laně... |
 Před
příchodem kvakerů v roce 1951 vedla do Monteverde jediná stezka
sjízdná jen s volským potahem. Během padesáti let se Monteverde
zcela proměnilo - dílem kvůli činnosti kvakerské komunity a dílem
kvůli rostoucím davům turistů mířícím do monteverdských pralesů...
|
 Nicol
poblíž místní atrakce číslo 1. - Skytrek, čili prohlídce pralesa
v obráceném gardu - nikoli zespoda, ale zhora dík závěsným mostům
v korunách stromů a důmyslnému systému ocelových lan. Původně jsme
měli v úmyslu zde vyzvednout Luďka, ale ten byl v té době dávno
pryč...
|
 Skytrek
(35USD za osobu) z nás jediný vyzkoušel Luděk. Byl náramně spokojený.
Zavěšen na kladce a s ochranou helmou se proháněl pralesem po ocelových
lanech obdivujíc z ptačí perspektivy život v horních partiích mračného
pralesa. Půjčili jsme mu foťák, aby zdokumentoval tento neobyčejný
zážitek... |
 Odpoledne
(bez Nicol - stále svalové problémy) jsme vyrazili k vodopádu San
Luis. Cesta to byla přetěžká, ale nemínili jsme našeho Nissana šetřit.
Díky tomu jsme si zkrátili šestihodinovou pěší túru na stravitelné
dvě hodinky včetně jízdy vozem. Na fotce zdoláváme průjezd potokem... |
 Vodopád
se nachází na pozemku místního farmáře, jehož jméno mi vypadlo z
hlavy. Za pět dolarů se s každým z nás osobně seznámil, povykládal
o životě, předvedl ruční zpracování kávy a pochopitelně nás pustil
na dvoukilometrovou stezku k vodopádu...
|
 San
Luis je překrásný těžce dostupný dvojstupňový vodopád. Voda se valila
doslova z nebe. Cestou k němu jsme se každý asi jen dvakrát natáhli,
neboť stezka vede místami nesmírně kluzkým řečištěm dravého potoka.
Zpátky jsme s Luďkem klusali jako kamzíci oddávajíc se opojnému souznění
s přírodou... |
 Cestou
z vodopádu nás přepadl západ. Byli jsme připraveni a švihali snímek
za snímkem. Bylo mi líto Nicol, která si léčila rány ve městě. Večer
jsme si s Honzou nasadili pořádnou opici ve špeluňce, kde místní podávali
senzační biliárové výkony. Jeden z nich hrál dokonce jen jednou rukou,
tu druhou totiž vůbec neměl... |
 Jedna
z vydařených fotek dne vystihuje atmosféru monteverdkých večerů a
také Honzu a Veroniku při práci se stativem. Nutno říci, že někde
tady se zrodil Veroniččin spací syndrom. Večer co večer (zpravidla
v šest) jí organizmus zradil - takže nám třeba usnula přímo v hospodě...
|
Designed
and edited by Radek
Adamec