Taos Pueblo
(New Mexico)
foto a text: Milan Dvořák,
www
Taos Pueblo Indian Monument:
Související linky: Taos
Pueblo - Radek Adamec
Všichni vědí, že původními obyvateli Ameriky
byli Indiáni. Jak ovšem tito lidé žili ? Většině
z nás se okamžitě vybaví hrdinný Vinetou a jeho
rudí bratři. Naše představa o životě Indiánů
tak dosti splývá s představou Indiánů Karla
Maye, který ke všemu za velikou louží nikdy
nebyl.
Nelze
samozřejmě říci, že je tato představa zcela mylná,
lépe je asi dodat, že platí jen pro část této
populace. Ne všichni Indiáni totiž byli kočovníky
a bydleli ve stanech. V jihozápadní části USA,
zejména ve státech Nové Mexiko a Arizona můžete
najít spoustu puebel, jakýchsi indiánských vesnic.
Jejich byvatelé žili v stavbách konstruovaných
z materiálu, kterému se říká adobe. Jedná se o
směs hlíny se slámou, vysušenou na slunci. Nejlepším
příkladem takovéhoto indiánského puebla je vesnice
nedaleko města Taos ve státě Nové Mexiko.
Taos pueblo je dnes největší několikapatrové pueblo
na území USA. Je doloženo, že se na tomto místě
Indiáni usadili již 500 let před příchodem Kolumba
do Nového světa. Samotné pueblo ale vzniklo až
v roce 1450. Když do oblasti o devadesát let později
přišel španělský dobyvatel Hernando de Alvarado,
uviděl zdálky blyštící se domy, věřil, že konečně
nalezl slavné Město zlata. Jeho zklamání muselo
být jistě převeliké, když seznal, že to byla pouhá
sláma z adobe cihel, co se leskla ve slunci. Pueblo
samotné se skládá ze dvou velkých čtyř až pěti
poschoďových komunálních bytů. Jedná se ve skutečnosti
o jakési předchůdce bytovek. Jednotlivé byty jsou
soukromě vlastněné a dědí se z generace na generaci.
Dnes žije v pueblu kolem 1500 Indiánů, kteří mluví
vlastním jazykem Tewa.
Vesnice
se nachází asi pět kilometrů severovýchodně od
Taosu. Přestože patrně existuje jakási kyvadlová
doprava do puebla, volíme jako drtivá většina
návštěvníků automobil. Poslušně se zařadíme do
čekající fronty, aby na nás za chvíli pohledná
Indiánka vychrla řadu pokynů, co máme udělat.
Po zaplacení poplatků za parkování, fotoaparát
a vstupného nabýváme dojmu, že se Indiáni nakonec
nějaké té odplaty na bílých přeci jen dočkali.
Dvacet dolarů za kameru už mi ale přeci jen připadalo
trochu moc. Vylézáme z auta a s úžasem zjištujeme,
že Indiáni používají jako parkoviště pro turisty
jejich hlavní "náměstí". Jistě pozoruhodné řešení.
Jen doufám, že nějakou vepřovou hlavu z pražského
magistrátu tato idea nenadchne a nepřemění Václavské
či Karlovo náměstí v jedno veliké parkoviště.
Cesta za poznáním života současného puebla začíná.
Vydáváme se tedy na procházku pueblem
a v ruce žmouláme informační prospekt. Výraznými
písmeny na sebe upozorňují pokyny : Zaplaťte
všechny poplatky ! Nevstupujte na plochy označené
zákazem vstupu ! Nevstupujte do dveří, které
nejsou jasně označené jako obchod ! Nefotografujte
členy kmene bez jejich svolení ! Zákaz fotografování
v St. Jerome kapli ! Nevstupujte za zdi ohraničující
trosky starého kostela a hřbitova ! Nevstupujte
do řeky ! Prohlídněte si všechny obchody
se zajímavými suvenýry ! Nelezte na stožár !
Nezapomeňte navštívit obchody na severní straně
náměstí !
Jediné přístupné domy jsou obchody s indiánskou
keramikou, textiliemi či obrazy. Ceny pořádně
vysoké. Ale zase máte jistotu , že výrobek je
vyroben opravdu místními Indiany a ne v lepším
případě Indiány jihoamerickými, či že snad pocházejí
z Číny. Procházíme obchody a při té příležitosti
můžeme vypozorovat, že do puebla vskutku není
zavedena elektřina. Svítí se plynem, pitná voda
se bere z protékající říčky. Přesto se nemůžeme
ubránit dojmu, že převládající vůně je vůně
peněz.
Po prohlídce trosek starého kostela s hřbitovem
zpoza zdi se vydáváme mezi hliněné domky. Pár
metrů před námi jde poznání chtivá Američanka.
Projde kolem zátarasu "Zákaz vstupu", který
ovšem neoznačuje jednoznačně místo, kam
už nesmíte. Žena ušla několik metrů, když tu
se na střeše vedle stojícího domu objevila stará
Indiánka s koštětem. Všimla si turistky.
"Nevidíte ten zátaras, sem nesmíte ! " začala
anglicky hulákat.
"Promiňte, já hledám cestu, jak bych se mohla
dostat k ..."
"Okamžitě odejděte, nevidíte ten zátaras ?!
"
"Já bych se Vás chtěla jen zeptat, jak ..."
"Jděte pryč, tady nemáte co dělat ! "
"Já se Vás chci jen zeptat ..."
Postupně na sebe obě ženy zvýšily hlasy tak,
že to už bylo více než hlasitá hádka. Američanka
nakonec ustoupila a za hlasitého stěžování odešla
do dovolené zony. Nevím, jestli byla indiánská
stařena spokojená se svým vítězstvím. Byla to
ale jen smutná ukázka srážky dvou naprosto odlišných
kultur.
Chodili jsme po pueblu
a neustále jsme si museli klást otázku, v jakém
divném světě jsme se to ocitli. Indiáni si na
jednu stranu snaží pečlivě chránit své soukromí
zákazy a zátarasy, aby Vás na druhou stranu
skoro nedůstojným způsobem obírali o peníze
a jediné, co je opravdu zajímalo, je něco Vám
prodat. Chceš fotit ? Zaplať. Filmovat ? Zaplať.
Malovat ? Zaplať. A místního jako model ? Nezapomeň
na tuzéra !
Prošli
jsme celé pueblo a byli spíše smutní než rozčarováni
z toho, co jsme viděli. Patrně ale hodný indiánský
bůh nechtěl, abychom odešli zklamáni a tak nás
naposled ještě jednou pozval do jednoho obchodu.
To co nás zaujalo nebylo zboží, to se příliš
nelišilo od jiných obchodů. V rohu místnosti
vedle sebe seděl muž se ženou. Rozprávěli spolu.
Poprvé za celou dobu jsme vůbec měli možnost
slyšet jejich rodnou řeč. Nevím, ale intonací
mi to opravdu připomínalo francouzštinu. Muž
přitom držel v ruce větší bubínek a vyťukával
do něho melodii. Po chvíli se přidal i hlasem.
Stáli jsme osamoceni v obchodě a naslouchali.
V ten okamžik jsem viděl, že za komerčním povrchem
ještě něco zůstalo.
Odjížděli
jsme z puebla a ještě dlouho diskutovali o tom,
co jsme spatřili. Co to bylo, si nejsem jist
do dneška. Jen mám takový pocit, že to byla
dobrá ukázka toho, co se stane, když jedna kultura
převálcuje druhou a pak jí dovolí si udělat
o sobě informační nástěnku.
foto a text: Milan Dvořák,
www
Taos Pueblo Indian Monument:
Související linky:
Taos
Pueblo - Radek Adamec
|