Po dvou letech strávených v Miami mi americká televize
připadá naprosto normální. Čím déle se odhodlávám k sepsání
rozdílů mezi naším a zdejším pojetím televizní zábavy,
tím je to těžší. Počkat ještě jeden rok, tak snad nemám
vůbec o čem psát. Bohudík si ještě trochu pamatuji své
první dojmy.
Měl jsem totiž štěstí, protože hned v několika prvních
dnech den jsem mohl zhlédnout americkou verzi populárních
soutěží "Riskuj!", "Kolotoč" a oblíbeného pořadu "Neváhej
a toč!" Dost mě to šokovalo! Nikoli to, že máme stejné
soutěže, ale to, že jsou tak moc stejné. Zvlášť doočíbijící
je podobnost našeho "Riskuj!" se zdejším "Jeopardy". Pokud
si někdo vybaví českou verzi a nahradí si češtinu angličtinou,
bude mít dokonalou představu americké verze. Tři soutěžící
za pultíky, displeje s křestními jmény soutěžících, televizní
obrazovky s otázkami, pravidla - všechno je navlas stejné.
Snad jen odměny se liší; to si přesně nepamatuji. S Kolotočem
a Neváhej-a-točem je tomu podobně. Nebyl jsem doma sice
nijak pravidelným divákem ani jednoho z těchto tří pořadů,
ale tolik, abych mohl srovnávat, si zas pamatuji. Vím,
že management Novy vsadil na osvědčené zahraniční recepty,
ale netušil jsem, že tak učinili tím nejprostším způsobem
- okopírováním bez nejmenšího náznaku invence.
První dny a týdny našeho pobytu jsme se koukali v televizi
snad na všechno. Byla to naše první konfrontace s americkou
angličtinou a bylo zřejmé, že se máme hodně co učit. Sledovali
jsme tedy zprávy, počasí, soutěžní pořady, filmy i reklamy.
Brzy jsme pochopili, že páteří vysílacího času jsou právě
reklamy. Vysílají se tak často, jak jen divák dokáže snést.
A že americký divák něco snese.
Například v NBC používají takovýto rozvrh: Prvních 20
až 25 minut film nechají běžet bez přerušení. Pak jde
první pětiminutová reklama. Pokračuje čtvrthodinka filmu
a další reklama. Dalších 10 minut filmu a znovu reklama.
To se pak ještě jednou, možná dvakrát zopakuje, ale potom
už se to střídá až do konce po pěti minutách. První hodina
filmu tedy celkem jde. Ty další ovšem mohou být celkem
vysilující pro někoho, komu jde reklama v televizi na
nervy. Mně to, musím přiznat, zas tak moc nevadí. Většinou
při televizi ještě něco dělám, čtu si nebo klofu do počítače,
takže mi reklamy utečou jako voda. Kromě toho jsou některé
z nich docela zábavné; často mnohem zábavnější než ten
primární pořad. Nedávno jsem třeba viděl takovouto reklamu
(musí se to vidět, aby člověk uvěřil, ale pokusím se spolehnou
na čtenářovu představivost):
Na scéně zápasník Sumo. Na sobě ty jen jejich slipy, stojí
v základní pozici. Na pozadí se objeví nějaká telefonní
karta s vysvětlením, že jde o velkou věc. Střih na jiného
zápasníka. Hlas nás přesvědčuje, že některé věci mohou
být ještě větší. Další střih a my máme možnost vidět oba
zápasníky naráz. Hned je zřejmé, jak větší výhody má mít
ta druhá karta. Ačkoli ten první zápasník není zrovna
drobeček, tomu druhému nesahá snad ani po prsa. Je tím
rozezlen. Opře se do protivníka, ale protože to nepomáhá,
tak ho začne podlézat. Velký zápasník se tváří nechápavě.
Jakoby nerozuměl, proč si pod něj ten prcek leze. Pak
mu najednou tváří probleskne výraz pochopení - krátce
mrkne pod sebe a sedne si tomu malému na záda. Ten se
chvíli snaží, ale opravdu jen chvilku. Vzápětí se mu podlomí
nohy, takže obr začne, překvapen, ačkoli nevzrušen, klesat,
klesat a klesat. Když dosedne až na zem, není již po malém
bojovníkovi ani památky. Obr se chvíli rozpačitě rozhlíží
a pak se zvedne. Po prckovi ani vidu. Zápasník se k nám
otáčí zády a odchází. V tom šok! Jak se otočí, můžeme
vidět, že mu ze zadku trčí hlava toho malého vzteklouna.
Slipy zápasníků Sumo umožňují scénu pojednat patřičně
naturalisticky. Všem divákům je okamžitě jasné, co si
druhá ze společností myslí o nabídce té první.
Tato reklama není sice typickým příkladem (vlastně jsem
ji viděl v jednom pořadu, kde jí ukazovali jako nově natočenou),
ale má přitom s ostatními reklamami mnoho společného.
V reklamě americké jdou servítky stranou. Společnosti
tu do sebe buší hlava nehlava. Žádné maskování "běžným
pracím prostředkem". Normálně je nám na rovinu oznamováno,
že s výrobkem B nebo C nikdy nedosáhneme takových výsledků,
jakých můžeme dosáhnou s výrobkem A. V reklamním šotu
se například kluk napije nějakého konkrétního piva a hned
se mu udělá hrozně špatně a omdlí. Byl to totiž dovoz.
Přiskočí sličná krasavice s Budweiserem, dá mladíkovi
jen čichnou, aby ten hned vyskočil, po mdlobách ani památky.
Podobně rivalské jsou reklamy na další nápoje (zvláště
na Coly), na všelijaké pizzy, pojištění a samozřejmě na
auta.
Příště: Americká televizní kultura za 200.
