Ani nevím, ze kterého konce mám začít. Sociální systém
ve Spojených státech je dost rozdílný od toho našeho.
A zdravotnický systém jakbysmet. Kdybych chtěl tyto rozdíly
nějak přiblížit, asi bych řekl, že mezi naším a americkým
systémem je takový rozdíl, jako mezi tím, co máme doma
teď, a co jsme mívali za komunistů. Spousta lidí si dnes
stěžuje, jak pro ně není nic zařízeno, jak je každá sebemenší
služba drahá a kdesi cosi. Netvrdím, že nemají pravdu.
Vím však, že ve světě je hůř.
Tak třeba pracovní dovolená. Nevím zda všude ve Státech,
ale běžné je poskytovat zaměstnancům jen deset dnů dovolené
ročně. Nikdo o tom zvlášť nepřemýšlí, jako že by to bylo
málo. Spíše naopak; zaměstnavatel, který dává deset dnů
dovolené ročně, to uvádí jako jednu s předností, když
láká nové zaměstnance. Nárok na dovolenou není ze zákona.
Tedy neexistuje ani žádné převádění nevybrané dovolené
z jednoho zaměstnání do jiného. Nemusím jistě dlouho vysvětlovat,
jak jsme se cítili já a Honza, my zhýčkaní měsíční dovolenou,
když jsme po nástupu shledali, že první rok si nezadovolenkujeme.
Zaměstnavatel počítá nárok na dovolenou z předchozího
roku, a jelikož my jsme tam nebyli, neměli jsme prvních
10 měsíců nárok na nic. A protože jsme nastoupili až v
březnu, tak ten další rok jsme si mohli vzít ne celých
deset, ale jen devět dnů. Jo, tak to je ve světě.
Z platu se strhává kromě státní (někde i zemské) daně
také daň sociální a zdravotnická daň podobným systémem,
jaký se používá u nás. Náš zaměstnavatel za nás platí
ještě zdravotnické pojištění a zubařské pojištění (termín
jsem si vymyslel). Nemusel by je platit a počítám, že
mnoho jiných zaměstnavatelů je svým zaměstnancům neplatí.
Na druhou stranu jsem však slyšel, že některé firmy platí
zdravotnické pojištění dokonce i za rodinné příslušníky
svých zaměstnanců. Tak to u nás není. O pojištění své
ženy a dcer se musím postarat sám. Pravda, nemusel bych,
ale asi bych pak neutáhl, kdyby se jim cokoli stalo. Každá
chřipka by nám pěkně rozházela rodinný rozpočet. Operace
slepáku by pak z nás určitě udělala bezdomovce. Avšak
ani s pojištěním není zdravotnické ošetření zadarmo. Vždycky
je tam nějaká spoluúčast. Někdy malá, tak 15 dolarů, někdy
větší, kolem 50 dolarů. Částky za hospitalizaci a za zubařské
výkony však mohou snadno jít do tisíců. Za léky se samozřejmě
také platí, i když část z ceny hradí pojišťovna. Zatím
jsem nikdy nemusel platit víc než desítky dolarů za antibiotika,
nějaké kapky a mastičky, ale dovedu si představit, že
léky mohou přijít draho.
Hodně mě tu překvapilo pojištění pro případ pracovní neschopnosti.
Znáte to; takové to když je člověk nemocný, tak mu sociálka
platí určitou část platu. Pořád se všichni hádají a bojují
o to, jak velká/malá ta poměrná částka má být. Tak tyhle
boje tu nemáme. Když onemocním, neplatí mi nikdo nic.
Mohu se pro takový případ pojistit a já jsem tak učinil,
ale není to obvyklé. Lidé se tu místo toho snaží nemarodit
a pokud jsou rozumní, tak si šetří na případ neschopnosti
sami. To platí dokonce i o mateřské dovolené. Všechny
ženy z naší firmy, které odešly na mateřskou dovolenou,
na ni odešly snad den, dva před narozením potomka a vrátili
se z ní ne později než po šestinedělí. Přístup je takový,
že se lidem více vyplatí platit za chůvu nebo za jesle,
než zůstat jen o jednom platu. Vím, našim uším to zní
trochu drsně, ale takový je tu život. Průměrný Američan
má sice o poznání vyšší životní standard než průměrný
Čech, ale jim ta průměrnost přijde stejně průměrnou jako
nám ta naše. Nikdo nechce být podprůměrný. Zavedl jsem
před časem rozhovor na téma životní úrovně, kdy jsem se
snažil naznačit, že na tu na tom lidé nejsou tak špatně,
ale byl jsem velice vyváděn z omylu. Lidé jsou tu stejně
jako u nás přesvědčeni, že v průměrné rodině musejí pracovat
oba manželé, aby to vyšlo na jakéž takové živobytí. Relativita
je opravdu všudypřítomná.
Příště: O úrovni lékařských služeb (z mé vlastní zkušenosti).
