Jak jsem vyhrál svůj první americký soud, jsem již mnoha
svým známým vyprávěl. Odehrálo se to sice před více než
rokem, ale mohu-li soudit, zajímavosti časový odstup nijak
neublížil, ba spíše naopak. Navíc jsem se od té doby dozvěděl
další podrobnosti, takže si možná dnes přijdou na své
i ti, kdo tuto příhodu neslyší poprvé.
Začalo to nevinně. Jedeme si takhle s Honzou do práce.
To jsem ještě bydlel u něj na Miami Beach. Cesta nám v
ranním provozu pokaždé zabrala ne méně než 30 minut, a
to jsem se musel snažit. Což mi ovšem nijak zvlášť nevadilo,
ba naopak. Tam, kde to situace dovolila, jsem to vždy
kalil, co to dalo; ve vší bezpečnosti, ovšem. Po silnicích
uvnitř Miami Beach se nijak rychle jet nedá, ale jakmile
se začnete přibližovat k mostům, které spojují poloostrov
s pevninou, a tím pádem i s trochu slušnější "highway",
provoz se vyjasňuje. Jízdní směry se rozdělí, ztratí se
chodníky, a kdyby nestálo těch pár semaforů v cestě, člověk
by mohl lehce nabýt dojmu, že uhání po normální tříproudové
dálnici.
Pravdou je, že jsem skutečně nevěděl, že na té tříproudé
silnici je třicítka, tím myslím 30 mil/hod. Ale rozhodně
jsem nebyl sám. Ostatní to buď také nevěděli, anebo dělali,
že to nevědí. Všichni jsme se řítili tak asi padesátkou
a mnozí možná ještě rychleji. Pamatuji se, jak nás předjížděla
nějaká slečna nebo paní, a přesně si vybavuji, jak jsem
se rozhodl s ní držet krok. Dostal jsem se na její úroveň
a všiml jsem si, že má otevřené okýnko. Na zrcátku se
jí něco divného pohupovalo, něco, co rozhodně nevypadalo
jako zde obvyklý růženec. Řekl jsem Honzovi, který má
asi desetkrát lepší zrak než já, aby se na to kouknul,
ale to už se nám slečna zase vzdalovala. Ještě jsem stačil
zaznamenat, že asi začala telefonovat. S Honzou jsme to
hned komentovali, protože jestli mají miamští řidiči něco
společného, tak je to sklon věnovat se při jízdě autem
úplně něčemu jinému než řízení.
Když tu najednou, jako by se mi v hlavě rozsvítilo, jak
se zřejmě několik později dorazivších myšlenek srazilo
ve stejném nervovém uzlu, najednou jsem zcela jasně věděl,
co se to té slečně houpalo na zrcátku. Povídám: "Honzo,
já mám takový dojem, že ta ženská tam měla na tom zrcátku
želízka!" Stejně tak i to telefonování začalo nějak dávat
smysl, takže jsem pokračoval: "Pokud do ovšem skutečně
byla želízka, pak ten telefon nemusel být telefonem, ale
mohl klidně být policejní vysílačkou."
Pak už jsem jen poznamenal "a jéje" a začal jsem brzdit.
Nemusel jsem vysvětlovat proč. I kdyby Honza neviděl policajta,
co mě stavil, šíleně blikající policejní auto se nedá
přehlédnout. Zastavil jsem několik metrů za policistou.
Vlastně jsem se postavil na konec řady asi tří aut, která
byla zastavena patrně ze stejného důvodu, jako to moje.
Rozhovor mezi policajtem a zastaveným řidičem začíná všude
na světě asi stejně. Policajt přijde k autu, řidič stáhne
okénko a upře na úředníka v uniformě buď nevinný nebo
rozzlobený pohled, to podle nátury. Já jsem volil první
variantu. Policajt se pak řidiče zeptá, zda ten ví, proč
byl zastaven, na což řidič zásadně odpovídá, že nikoli,
to že tedy neví. Já jsem se rozhodně nelišil od průměrného
případu, i když jsem tak trošku tušil, že jsem asi jel
moc rychle. Trochu mě sice překvapilo, když mi úředník
oznámil, že jsem jel o celých 22 mil/hod rychleji, než
bych jet měl, ale on se tvářil tak, že jsem o pravdivosti
jeho slov vůbec nepochyboval. Začal pak psát něco do papírů,
které mi dal nakonec podepsat a s dvěma kopiemi mě propustil.
V práci jsem se dozvěděl, že těm papírům, které jsem podepsal
a jejichž kopii jsem dostal, se tu říká "ticket", i když
mně vůbec žádný lístek nepřipomínaly. Je to spíše takový
formulář, velikosti asi podélně přeloženého formátu A4.
Je tam napsáno, čeho jsem se dopustil a jak mám dále postupovat.
Četl jsem to asi dvakrát dokola, ale moc jsem z toho moudrý
nebyl. Vyčetl jsem, že bych měl zaplatit asi 160 dolarů,
ale bylo tam ještě tolik dalšího textu, že mi připadalo
nejlepší se s někým poradit. Šel jsem tedy, jako obvykle,
na radu k naší sekretářce - Annie.
První její slova mě zarazila: "Rozhodně nesmíš pokutu
zaplatit; to je ta nejhorší věc, jakou bys mohl udělat.
Přijdeš o 160 dolarů a ještě budeš mít záznam, takže tvé
příští pojištění bude dražší; o dost dražší!"
"Co mám tedy dělat," ptal jsem se překvapeně.
"Existuje několik možností," začala vysvětlovat. "Můžeš
buď zaplatit pokutu šekem hned, což, jak jsme si řekli,
neuděláš. Nebo si zaplatíš jednodenní školení v autoškole;
vidíš, to je tady ta druhá možnost na tvém tiketu. Je
to levnější než pokuta, ale ztratíš určitý čas posloucháním,
jak je špatné jezdit rychle. Stojí to však za to, protože
když přistoupíš na autoškolu, tak se ti do záznamů nic
zapisovat nebude a ty si udržíš pojištění na současné
výši."
"Další možností je, že se budeš soudit. Když vyhraješ,
nezaplatíš nic a záznam ti samozřejmě zůstane čistý. Když
však prohraješ, zaplatíš pokutu i soudní výlohy a všechno
se ti objeví v záznamech. Co budeš dělat?"
To se mi na Američanech líbí; vychrlí na vás možnosti
bez jediného náznaku, která by asi tak mohla být ta nejlepší,
a čekají, co uděláte. Řekl jsem, že rozhodně nechci prohrát
soud a také bych nerad, aby se mi zdražilo pojištění,
takže asi půjdu do té autoškoly.
"Nebo by sis také mohl zaplatit nějaké právnické specialisty,
aby to za tebe vyřídili. Minulý měsíc je náš boss použil
hned dvakrát a pokaždé mu to vyšlo."
"Co musím udělat a kolik to bude stát?"
vyzvídal jsem.
"No, boss platil asi 60 dolarů. Musíš
jen napsat dopis na tuhle adresu. Napíšeš jim, co se stalo,
a požádáš je, aby to vyřídili."
"To je všechno?!" nesnažil jsem se
skrývat překvapení. "Místo abych zaplatil 150 dolarů a
strávil den v autoškole, tak zaplatím někomu 60 dolarů
a nemusím dělat vůbec nic? To je legální?"
"Naprosto legální," ujišťovala mne
Annie. "Vždyť ti říkám, že boss dostal jen minulý měsíc
dva tikety, a to rozhodně nebyly jeho první."
Moc jsem tomu nerozuměl, ale důvěřoval jsem jí. Zvláště
když se uvolila za mne ten dopis napsat. Za několik dní
jsem dostal odpověď z Ticket Clinic, právnické to firmy,
že se ujali mého případu a že mě budou nadále informovat,
jak se bude postupně vyvíjet. Přeložil jsem si to tak,
že mi dají vědět, až to všechno bude vyřízeno, a podpořen
ve svém optimismu svým šéfem, jsem na Ticket Clinic nějaký
čas zapomněl.
Byl jsem tedy docela zaskočen, když mi asi za měsíc přišla
pozvánka k soudu. Celý vystrašený jsem běžel za Annie.
"Neříkala's, že bude nějaký soud. Říkala's, že oni VŠECHNO
vyřídí!!"
"Samozřejmě, že musí být soud. Co sis myslel! Jsou přece
jen tři možnosti - pokuta, autoškola a soud, pamatuješ?
Ale neboj, k soudu nemusíš, zaplatil sis přece právníka.
Od soudu ti to poslali jen proto, že to musí poslat každému.
Určitě to poslali i tvému právníkovi. Jestli chceš být
úplně klidný, tak já jim pro jistotu ještě zavolám, chceš?"
No to jsem tedy chtěl!! Proboha, soud! Jak já můžu vyhrát
soud, když jsem jel o 22 mil rychleji, než jsem jel? To
je fakt, přece to nemůže můj právník popírat. Ani další
ujišťování Annie i šéfa, že to URČITĚ dobře dopadne, mi
na klidu nepřidávalo. "Že já jsem nešel raději do té autoškoly,"
vyčítal jsem si. "Čert vem čas i 150 dolarů! Pořád lepší
než prohraný soud."
Obával jsem se zcela zbytečně, jak se ukázalo asi za čtrnáct
dní, když jsem dostal soudní obsílku. Stálo v ní, že jelikož
se protistrana nedostavila, bylo řízení proti mně zastaveno
a já jsem nadále zproštěn vší viny. Bum! Tak já jsem vlastně
vyhrál svůj první americký soud. Dopis od Ticket Clinic,
který se za soudním oznámením opozdil jen asi o dva dny,
mou soudní výhru ještě potvrdil. Nebyl jsem z toho všeho
dvakrát moudrý, avšak rozhodně natolik vzrušený, že jsem
o tom všem vyprávěl a psal. Nemohl jsem vysvětlit, jak
Ticket Clinic přesně funguje, i když bylo nemálo těch,
co se zajímali o podrobnosti.
Musel jsem v Miami strávit ještě nějaký čas, abych se
seznámil s dalšími lidmi, kteří mi princip proti-tiketových
právníků osvětlili. Věc se má tak: Já pošlu právníkovi
nějakých 60 dolarů a on se u soudu zapíše jako můj obhájce.
Pak už nedělá vůbec nic až do dne, kdy má být soudní stání.
Je možné, že při zatížení zdejší policie mu může přát
štěstí natolik, že se policejní zástupce nedostaví hned
ten první den, takže soudce nemůže dělat nic jiného, než
zprostit obžalovaného viny. Obhájce si odškrtne další
případ a jde se těšit z lehce vydělaných 60 dolarů. V
komplikovanějším případě, tedy když se policie k soudu
dostaví, zavolá obhájce asi tak hodinu před přelíčením
soudci, že dnes nemůže, a požádá o odklad. Se soudcem
je zpravidla docela kamarád, takže odklad není žádným
problémem. Policejní zástupce musí naštvaně odejít a litovat
ztraceného času. Pokud je naštvaný hodně, dostaví se k
soudu ještě jednou nebo možná ještě dvakrát. Žádný policejní
zástupce však nemá nervy na to, aby kvůli jednomu hloupému
překročení rychlosti chodil čtyřikrát i vícekrát k soudu.
Tolik času rozhodně nemají, a na to právě hrají právníci
Ticket Clinic. Jednoduše si počkají, až se policie k soudu
nedostaví. To je přesně ten den, kdy naopak oni budou
mít konečně volno. "Jaká škoda, že žalující strana dnes
chybí. My však v tom případě musíme požadovat osvobození
našeho klienta." A je to!
Zní to šíleně? Také se mi zdá. Je to sice dokonale legální,
ale ptal-li by se mě někdo, zda to pokládám za úplně morální,
musel bych po pravdě přiznat, že ne, že se mi to moc morální
nezdá. Prohřešku jsem se skutečně dopustil, rychle jsem
jel, to je bez debaty. Že tam byla rychlost omezena úplně
hloupě a zbytečně, je věc vedlejší. Já jsem porušil zákon
a měl jsem být potrestán. Platil jsem sice právníkovi
60 dolarů, což pro mě tehdy byl trest naprosto dostatečný,
ale nebyl to trest jaksi úplně podle pravidel. Potrestán
jsem byl já, ale trestající přišel zkrátka. Čím více o
tom přemýšlím, tak nabývám dojmu, že jsem přeci jen měl
jít do té autoškoly. Pokud se mi něco podobného někdy
ještě stane, tak už se zákonu vyhýbat nebudu.
Asi. Myslím.
Příště: Jak Američané unesli kubánského kluka, jak si
myslí, že to únos není, co na to kubánští Kubánci a co
naopak Kubánci miamští, zkrátka co vzrušuje Miami právě
teď.
