V dnešním pokračování bude pravděpodobně více než kdy
jindy platit, že Amerika je veliká a rozmanitá. Budu-li
popisovat způsoby bydlení, měli byste vědět, že vždy půjde
o způsoby floridské. Z biografů a televize znáte možná
Ameriku jinak; asi byste uměli Krok za krokem projít takový
americký Plný dům, máte představu, kolik pokojů potřebuje
průměrně Ženatý se závazky, zkrátka tak, Jak jde čas,
jste si vytvořili svou vlastní představu o tom, jak asi
žijí naši američtí Přátelé. Byla by to možná představa
dost věrná, pokud bychom Ameriku zprůměrovali do statistických
kolonek. Avšak omezíme-li výzkum pouze na Floridu, nebo
dokonce jen na Miami, tak jak to mám v úmyslu já, museli
byste své představy poopravit.
I když si asi myslíte, že ne, tak v zásadě se způsob bydlení
v Miami neliší od bydlení v Ústí. Buď jste někde v podnájmu,
nebo byt nějakým způsobem spoluvlastníte, anebo máte vlastní
dům. Rozdíl je pouze v poměru mezi těmito skupinami. Zatímco
u nás to bývalo asi 70 : 10 : 20, tady bych to odhadl
tak na 34 : 33 : 33 (někam jsem to jedno procento dát
musel). Bylo by ovšem rozhodně mylné, se na rozdíl v poměrech
koukat pouze jako na rozdíl mezi číselnými hodnotami.
To bychom si pouze řekli "no jo, prostě jsou tam domy
levnější, a tak si je více lidí může dovolit". Ne, hlavní
rozdíl je v podstatě těch poměrů. U nás jde víceméně o
konstantu; člověk, který zamlada vstoupil do družstva,
pravděpodobně v družstevním bytu zemře, stejně jako nájemník
asi bude platit nájem celý život. Tady je to jiné. Výše
uvedený poměr říká jen to, že v určitém čase třetina obyvatelstva
žije v nájmu. Jenže ti žijí v nájmu jen tak dlouho, než
si mohou koupit nějaký byt, a v něm zas nejsou déle než
do doby, kdy nastřádají na rodinný domek. Nemyslím si,
že budu daleko od pravdy, když napíši, že jistě 90 % Američanů
bydlí alespoň jednou za život ve svém. Banky, poskytovatelky
to půjček, dokonce znají termín First-Time-Home-Buyer,
kterým označují toho, kdo si dům kupuje poprvé.
Popisovat miamské rodinné domy by bylo ztrátou času. Ať
bych toho napsal sebevíce, nemohl bych zmínit ani desetinu
toho, co zde je možné nalézt. V Miami mají rezidence slavní
herci a politicky významné osobnosti. Co rezidence, to
jiný architekt a to jiná představa luxusu. Společného
mají ty zámky snad jen rozložitost a masu zeleně, do které
jsou zahaleny. Ve vlastních domech však v Miami žijí i
střední vrstvy obyvatelstva a někdy dokonce i chudina.
V jejich případech bych však asi již nepsal o rezidencích.
Typický vzhled rodinného domu člověka, který má průměrný
či podprůměrný příjem, mi nejvíce připomíná tescošatny
na staveništích. Přízemní baráčky z dřevěných panelů,
většinou ne zcela vábně natřené. Žádné zádveří, ani markýza
ne, na garáž často také nezbývá. Pokud je u domku bazén,
jde spíše o takové cachtátko. Mám-li mluvit za sebe, nevidím
v přebývání v takových kůlničkách žádnou výhodu.
Vyšší standard bydlení nabízejí rodinné domy v uzavřených
lokalitách. To když se nějaký investor rozhodně vystavit
miniměstečko, ve kterém pak všechny domy prodá, zpravidla
movitějším rodinám ze střední vrstvy. Domy v těchto oblastech
již mají jistý šmrnc, někdy dokonce jsou velmi blízké
představám, jaké mám o dobrém bydlení já. Není pravidlem,
ale ani výjimkou, že lokality jsou oploceny vysokou Matiční
zdí a že tam dnem i nocí projíždí strážník, který dbá
o bezpečí tamních obyvatel. Zajímá-li se někdo o cenu
tohoto vyššího standardu, nechť počítá s částkou od 200
tisíc výše, nebo raději ať začne na 300 tisících, aby
nebyl později zklamán.
Mezi domy nájemními a domy, kde byty patří jejich obyvatelům,
není na první pohled velký rozdíl. Vzhledově, myslím.
Zpravidla jde o jednopodlažní nebo dvoupodlažní budovy
pavlačového typu, ale k vidění je prakticky vše; Domečky
pro jednu rodinu, hotelové činžáky, kasárna na způsob
motelu, prostě cokoli. Nejčastěji jde o nějaký areál,
ve kterém je postavena skupina domů v jednotném stylu.
Areál bývá alespoň symbolicky uzavřen, pokud nejde přímo
o plot s hlídanou bránou. Pronajme-li investor jednotlivé
bytové jednotky, jsou z nich tzv. apartments. Rozprodá-li
je, udělá z nich condominiums, nebo krátce condos. Jeden
by řekl, že tu neznají staré dobré anglické slovo block
of flats. Poněkud zavádějící je výraz Lease, který se
tu používá pro nájem. Člověk neznalý věci by se mohl domnívat,
že po nějaké době leasingu mu bude byt patřit. A ono ne.
Tento význam slova leasing je ovšem v Americe běžný. Stejně
na takový "leasing" se tu pronajímají auta, lodě, spotřební
elektronika, cokoli. Ten leasing, jak se uchytil v Čechách,
tu znají jako financing.
Interiér miamského bytu je ke znudění stereotypní. Přesně
tak, jak to vídáváme ve stereotypních amerických seriálech.
Také jsem si myslel, že jde o stereotyp režijní, ale chyba
lávky - je to zcela podle skutečnosti. Otevřete vchodové
dveře a jste uprostřed obýváku. Kolem vás přesně to, co
znáte z televize: sedačka s konferenčním stolkem a tele-video-hi-fi
centrem udává tón celému prostoru. Má se tu celkem za
normální nedávat již do living room nic jiného. Umístí-li
tam rodina ještě jídelní stůl, znamená to, že asi nemají
dining room, ale to se stává jen výjimečně. Společně s
kitchen, tedy kuchyní či kuchyňským koutem, tvoří tyto
tři prostory základ celého bytu. A to základ tak základní,
že se dokonce nebere v úvahu při číselném vyjadřování
velikosti bytu. Řekne-li vám tedy Američan, že bydlí ve
3/2, nemyslí tím, že má tři obytné místnosti a dvě kuchyně.
Ve zdejším systému jde o byt, kde najdete obývák, jídelní
kout, kuchyň, 3 ložnice a 2 koupelny. Za typický bych
asi v Miami označil byt 2/2. Není to moc velké, ostatně
jako není velký pro Čechy typický 2/1.
Dobré je, že v Miami (Americe) se byty pronajímají o něco
lépe zařízeny, než je tomu zvykem u nás. Téměř v každém
apartmentu najdete kromě sporáku a linky také ledničku
a myčku nádobí. V lepších bytech pak dostanete k dispozici
i pračku a sušičku. Pokud ne, bývá v areálu alespoň jedna
prádelna, kde si každý může za dolar vyprat a za další
vysušit. Není to zpravidla nijak vábné místo, ale kupodivu
místním to očividně nevadí. Nepovažují to za známku prostoty;
pro ně je to jakýsi rituál; dojít jednou týdně do prádelny,
koupit si tam v automatu kolu a přečíst si v klidu noviny,
nebo poklábosit se známými. Ještě běžnější než prádelno-sušírna
patří do takového typického ubytovacího areálu bazén.
Myslím, že jsem nikde neviděl nabídku ubytování bez alespoň
jednoho. Dražší areály, řekněme s byty tak nad $800 měsíčně,
disponují bazény skutečně malebnými. Často je pronajímatelé
doplňují o fitcentra, tenisové kurty, společenské kluby
a dětské herny. Mohl by to být celkem ráj, kdyby člověk
měl čas to všechno využít.
Pokud se do Ameriky chystáte bydlet, měli byste vědět,
že cena za nájemní byt se pohybuje tak od 500 do 1000
dolarů měsíčně. Za pětistovku je tak studio v průměrné
čtvrti, za tisíc máte hezky vybavený 3/2. Byt se obyčejně
najímá na rok a smlouva se každý rok pak podle potřeby
obnovuje. Při vytváření rodinného rozpočtu se rozhodně
nesmí zapomenout na náklady za elektřinu, telefon a televizi,
čímž myslím kabelové připojení. V Miami se na toto "příslušenství"
musí počítat nejméně se stovkou, spíše však se 150 dolary
měsíčně. Průměrné náklady na nájemní byt se tak dostávají
na částku kolem jednoho tisíce dolarů, což je bezmála
polovina amerického průměrného příjmu. Vím, že srovnávat
ceny mezi dvěma světy je nesmyslné, ale nemůže uškodit
alespoň vědět, jak je tomu jinde. Až uvidíte v televizi,
že někdo v Praze hudruje, jak celá léta platil stovku
nájem a teď, když po něm ten nový majitel chce stovky
dvě, tak on se asi bude muset jít pást, a že on to tak
nenechá, to za komunistů bylo líp, a já je budu just volit,
vypněte tu televizi.
Příště: Nejraději bych psal o Matiční ulici, protože ta
mi už dlouho leze krkem, ale asi budu psát o americké
televizi nebo možná o telefonech, protože mi teď v sobotu
AT&T zase pěkně hnuli žlučí, když mi naúčtovali 17
dolarů za nic
