Více než kde, trápí každého přistěhovalce otázka
jak, když začne myslet na spaní. Není rozhodně
nijak příjemné být připravován o staré dobré zvyklosti,
a je ještě mnohem nepříjemnější být nucen do zvyklostí
nových. Našince pak čeká v Americe obojí. Pokud jde o
mne, já mám rád jeden středně naducanej polštář jako podklad
a jeden malinkej bulík, kterého se nepouštím, když nemusím.
Nejraděj se přikrývám (přikrýval jsem se!) nějakou lehkou
dekou a nemám rád, když mi z ní koukají nohy. Moderní
matraci položenou na lamelovém roštu považuji (považoval
jsem!) za standard, o kterém nehodlám (nehodlal jsem!)
diskutovat. Američané obrátili všechny mé znalosti a teorie
o dobrém spaní naruby. Snad jediná věc, kterou s námi
mají společnou, je, že spí na matraci ve vodorovné poloze.
Téměř vše ostatní je úplně, dost nebo alespoň trochu jinak.
Že by vám to nevadilo, říkáte? No, možná máte pravdu,
ale raději se soudem ještě chvilku počkejte.
Tak především vám hodlám vyrazit dech faktem, že v průměrné
americké rodině nemají cejchy. Ano, myslím povlečení na
peřinu, prošívanou deku, larisu, nebo pod čím každý spíte.
"To oni spí jen tak pod tou peřinou nebo dekou," ptáte
se?
"Nikoli," odpovídám, "Přikryjí se prostěradlem."
"Jenom prostěradlem?" Pokračujete v otázkách.
"Mmmno, ano i ne," chvíli váhám z odpovědí. "Vlastně
se přikryjí půlkou prošívané deky."
"Co?"
"No oni tomu říkají Comforter, ale klidně si pod tím
představte normální...."
"Ale néé, dece se nedivím; mě zajímá, proč spí jen
pod půlkou? Co udělají s tou druhou?"
"Pod tou spí partner! Mluvíme přeci o manželské ložnici?"
"No to mě podržte, to jako bych se měl(a) tahat s
manželkou(em) v noci o peřinu, jo? Proč si nekoupí dvě?"
"Jó, tak to já právě nevím. Asi proto, že dvě deky
by se jim do jedné postele nevešly."
"Do jedné postele? Oni tam manželé spí oba jen v jedné
posteli? Myslíte asi nějaké letiště, ne?"
"Hm, tak bych to rozhodně nenazval. Běžná manželská
postel má jen 155 čísel na šířku!"
"Tak na tom bychom nespali," tvrdíte a vypadáte rozhodnuti.
"Ale spali," říkám si už pro sebe; člověk si nakonec
zvykne na všechno. Navíc, nikdo nikoho nenutí se americkému
standardu podřídit. Pokud máte chuť a dostatek prostředků,
můžete si zařídit ložnici podle svého. Ke své škodě však,
tvrdím, protože v takovém případě byste nikdy neměli možnost
přesvědčit se o tom, že takové spaní pod jednou dekou
má své neoddiskutovatelné přednosti.
Vezměme to teď systematicky. Pomineme-li různé speciální
konstrukce, rozeznávají Američané čtyři rozměry postelí:
twin, full, queen a king. Všechny jsou stejně
dlouhé - 200 cm - a v šířkách odstupňované v řadě 100,
130, 155 a 200 cm. Ty dvě menší postele jsou určeny pro
jednoho, ty dvě větší pro dva (ale není na to zákon, samozřejmě).
V praxi je to pak tak, že děti mají každé svůj twin
a táta s mámou se tulí na queen. Ptal jsem se několika
místních a ti mi všichni shodně tvrdili, že queen je naprosto
dostatečná a poskytuje potřebné pohodlí oběma spáčům.
Netvrdím, že nemají pravdu, ale já jsem se prostě rozhodl
pro king size. Záměrně píši "rozhodl jsem se", protože
napsat "koupil jsem" by nebylo tak docela správné. Použil-li
bych slovesa koupit, musel bych napsat, že "jsem zakoupil
3/5 postele velikosti king." V Americe si totiž postel
skládáte z dílů jako třeba počítač. Stavebními součástkami
jsou matrace, konstrukce pod tu matraci, ocelový rošt
na kolečkách pod tu konstrukci a zvlášť obě pelesti. Jen
výjimečně se prodává všech 5 dílů najednou, což může nejednoho
začátečníka pořádně zmást. Vidí třeba v novinách reklamu
na postel za 150 dolarů a nadšeně si pro ní pojede. Až
tam dojede, chudák, s vyplazeným jazykem, aby mu ji neprodali,
tak mu chladnokrevně oznámí, že s matrací a konstrukcí
to bude o 340 dolarů víc.
Já jsem nekoupil pelesti, takže máme vlastně jen 3 ze
všech 5 dílů. Matrace je úplně normální, od české k nerozeznání.
O tom roštu na kolečkách se asi také nerozepíši. Pokud
jste byli někdy v nemocnici, máte skoro dokonalý vzor.
Zato o konstrukci mezi roštem a matrací by se dala napsat
kniha. Tato krabice, vysoká 20 cm až půl metru, funkčně
nahrazuje náš dobrý lamelový rošt. V nejjednodušším provedení
je to jen zavětrovaný dřevěný rám potažený látkou, která
ladí s matrací. Na opačném konci stupnice složitosti a
ceny bychom našli velice sofistikované soustavy pružin
slibujících podpírat tělo přesně podle doporučení lékařů.
Stejně tak dost papíru by se dalo popsat vyjmenováváním
všech stylů pelestí. Baroko, rokoko, secese, gotika, postmodernismus,
kubismus, funkcionalismus; pojmenujte to, a tady to rozhodně
seženete. My na to moc nejsme. Jedno prkno k nohám, druhý
k hlavě a je to. Když tam nejsou, taky se nic neděje.
Jak jsem říkal, nekoupili jsme je.
Myslel-li jsem si zpočátku o konstrukci postele, že je
nevšední, tak ložní prádlo mi připadalo šílené. Nejdřív
ne, ale až jsem ho šel koupit a zjistil jsem, že nikde
nemají normální deku a cejchu, tak ano. Musel jsem si
nechat od naší sekretářky vysvětlit, v čem a jak se tady
vlastně spí. Divte se, kruťte hlavou, smějte se, ale řekla
mi toto: Přes nosnou konstrukci, tj. pod matraci, se nejdříve
přehodí takový ubrus. Ten je nahoře ušit z režné prostěradlové
látky a po stranách z látky, která ladí s ostatním - takové
řasení sahající až na zem. Celému se tomu říká sukně.
Na to přijde matrace, přes kterou se přehodí prostěradlo
a zahrne se pod ni. Pak následují ozdobné polštáře. Na
těch se nespí. Jsou z látky, která ladí, a obvykle také
mívají po obvodě řasení. Ozdobné polštáře nejsou jinak
na nic, a tak se zpravidla jen opřou o pelest. Před ně
se pak dávají další polštáře. Zpravidla tak dva pro každou
osobu, ale také jsem již viděl ustlanou manželskou postel
s deseti polštáři. Když jdete spát, tak nejdříve se přikryjete
dalším prostěradlem, a pak ještě buď larisou nebo prošívanou
dekou, případně obojím. Deka se nepovlíká; jen se přes
ní nahoře přehrne prostěradlo a je to. Jsou dost široké,
takže po obou stranách sahají skoro až na zem. Dva se
rozhodně nemusí bát, že se budou muset o deku tahat. Ortodoxní
Američané si deku s prostěradlem zahrnují dole u nohou
pod matraci, podobně jak se to u nás dělá v některých
hotelech a nemocnicích. To mi přijde úplně nemožné tak
spát, ale opravdu jsem slyšel, že se to dělá.
Zbytek ložnice už není tak zajímavý jako postel samotná.
Je to jiné, než u nás, ale ne tak jiné. Stejně jako u
nás je to poněkud monotónní. V americké ložnici asi nenajdete
skříně, ale zato zcela jistě jednu komodu se šuplíky.
Pak asi ještě toaletní skříňku se zrcadlem. Přidejte v
představách dva noční stolky s lampami, jeden, dva telefony,
televizi, a máte obraz americké ložnice jako vyšitý. Nebo,
asi bych měl psát, miamské ložnice. Ani pořádně nevím,
zda je to národní zvyklost nebo je výstřelek španělského
jihu. Podle reklam to vypadá, že se v celých Státech spí
víceméně stejně, ale věřte reklamám! Pokud bych náhodou
někdy zjistil, že na severu stelou jinak, nenechám si
to pro sebe. Příště: Budu pokračovat v popisu rozdílů mezi naším
a americkým standardem bydlení, a že toho je.
