"Credit history si nejlépe vybudujete tím, že budete nakupovat
na kreditní kartu" a "Nemůžeme vám zřídit kreditní účet,
protože nemáte žádnou Credit history" byla dvojice vět,
která nám šla opravdu na nervy. Snad denně se nás v práci
někdo ptal, zda už máme svou první kreditní kartu. Minimálně
jednou týdně nám z nějaké banky posílali zamítavý dopis
s poukázáním na naši nedostatečnou Credit history. Kocourkov!
Jedna dokonalá Hlava XXII!
Než prozradím, jak jsme to nakonec provedli, nebude myslím
od věci se o kreditních kartách rozepsat trochu šířeji.
Přesto, že i v Bohemii některé z bank tuto službu nabízejí,
nejde - podle všeho - o službu nějak zvlášť vyhledávanou
a používanou. Ne tak ve Státech; zdejší platební systém
na kreditech de facto stojí. Jen málokdo kreditní kartu
nemá, zatímco je mnoho takových, kteří jich mají deset
i více. Kreditními kartami se platí prakticky za všechno
a všude. Počítám, že kdyby se tu platilo za použití WC,
nějaká ta možnost platit kreditkou by se také našla.
Následující výklad buduji na předpokladu, že každý ze
čtenářů je víceméně obeznámen s principem platebních karet,
tak jak fungují u nás. Mám na mysli zejména spořitelní
platební karty, kterých je asi nejvíce. Spořitelna vydá
kartu každému, kdo má na účtu zůstatek určité výše a kdo
zaplatí zřizovací poplatek. Majitel karty pak může vybírat
peníze z bankomatu a ve vybraných obchodech jí může použít
při placení. Vybrané peníze jsou mu okamžitě (jak jen
to jde) strhávány z jeho účtu ve Spořitelně. Tento druh
karet existuje i v USA. Rozlišují tu dokonce dva jejich
druhy: ATM karty a karty debetní. ATM kartu vydává banka
majiteli běžného účtu. Ten ji může použít k výběru hotovosti
z bankomatu (zde ATM - automatic teller machine) a v omezené
míře s ní může platit v některých obchodech. Debetní karty
jsou vydávány společnostmi, jako je VISA a MasterCard.
Jsou vydány tomu, kdo u společnosti uloží částku - debit
- té výše, kterou pak bude moci disponovat při používání
karty. Stejně jako v případě ATM karet jsou utracené peníze
okamžitě odečítány z klientova účtu. V tom se oba druhy
neliší. Rozdíl je snad pouze v tom, že debetními VISA
a MasterCard kartami se dá platit a vybírat peníze kdekoli
na světě. Debetní karty nabývají na popularitě, takže
dost bank je svým klientům vydává místo ATM karet. Klient
bude spokojenější a pro banku to může být i výhodnější.
Podstata kreditního účtu je jiná. Společnost (nemusí to
být jen banka) vydá kreditní kartu bez toho, aby nutila
klienta složit nějaké peníze. V době založení účtu je
klientova bilance 0 (nula). Podle credit score se společnost
rozhodne, jaký kredit tomu kterému klientu poskytne. Majitel
karty pak může měsíc co měsíc kartu používat k nákupům
a k výběrům peněz z bankomatů až do výše svého kreditu.
Jednou za měsíc banka sečte vše, co majitel karty utratil,
a pošle mu účet k vyrovnání. A teď pozor, teď existují
dvě možnosti! Klient buď pošle společnosti šek na celou
tu částku, nebo se rozhodne zaplatit jen část. V prvním
případě klient vlastně vyrovnává celou svou zápornou bilanci
(svůj dluh) a další měsíc zas začíná s čistým štítem.
Ve druhém případě musí klient zaplatit něco mezi minimální
částkou (typicky 3 % z celkové bilance) a celým dluhem.
Z nesplacené dlužné částky pak bude platit úroky až do
té doby, kdy svou bilanci úplně vyrovná. Do té doby také
samozřejmě nedisponuje celým svým kreditem, ale jenom
rozdílem "maximální kredit - okamžitá bilance". Moc složité?
Bude hůř!
Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že ten první druh klienta
dostává měsíc co měsíc bezúročnou půjčku do výše svého
kreditu, za kterou neplatí ani cent. Pokud by to tak dělal
každý, musela by sakra ta kreditní společnost prodělat
kalhoty! Ale ne, nebojte se, oni neprodělají. I kdyby
nakrásně každý svou bilanci pravidelně splácel, což je
fakt rarita, kreditní společnosti dostávají své peníze
od obchodníků v podobě jakési daně z každého nákupu, který
u nich majitel kreditní karty uskuteční. Jsou to sice
pouze dvě nebo tři procenta, ale při takových obratech,
jaké tu jsou (600 miliard dolarů v loňském roce), by to
společnostem stačilo k přežití. Kreditní společnosti také
mohou data o svých klientech prodávat obchodníkům, kteří
pak mohou na své zákazníky útočit mnohem rafinovaněji.
Můžete si být jisti, že tato data se neprodávají levně.
A do třetice, majitelé karet zaplatí nemalé částky na
různých poplatcích, počínaje poplatky za vedení účtu a
konče srážkami při výběru z bankomatu.
Kreditní společnosti ve svých reklamních materiálech často
poukazují na to, jak se jejich kreditní karty od těch
ostatních liší, a jak právě tyto karty a ne jiné jsou
pro klienta tím pravým ořechovým. Ostřílený krediťák si
však těchto řečiček moc nevšímá a raději se soustředí
na ty ukazatele, které opravdu stojí zato porovnávat.
To je především roční poplatek (annual fee), úroková sazba
(APR - annual percentage rate), lhůta odkladu (grace period)
a poplatek za výběr z bankomatu (cash advance fee). Každý
z těchto termínů by si zasloužil samostatný odstavec,
pokud bych tedy chtěl vysvětlit vše do posledního puntíku.
Spoléhám však na čtenářovu vlastní zkušenost, a tak pominu
tři z těch termínů a soustředím se jen na "grace period".
To je lhůta, ve které, když klient splatí celou svou bilanci,
tak nebude muset platit ani cent úroku. Obyčejně je tato
lhůta 25 dnů od data, kdy společnost zaslala klientu měsíční
vyúčtování. Pravidlo je, myslím, jasné: splatím vše a
začínám nanovo, nebo splatím část a od té chvíle se mi
začnou připočítávat úroky. Pozor však! Ne jenom úroky
z toho, co jsem nesplatil, ale i z každého dalšího nákupu
až do doby, než dostanu další měsíční vyrovnání. Můžete
si spočítat, že nesplácení svých dluhů pravidelně a v
plné výši může přijít opravdu draho. Stává se, že kreditní
společnost nabízí karty s grace period rovnou nule, tzn.
že úrok se začne počítat od okamžiku nákupu. Ruce pryč
od takových karet! Jedině snad pokud by vám nevadilo,
že vše, co nakoupíte, bude v průměru tak o 2 % dražší,
a to i když bilanci každý měsíc vyrovnáte.
Rozhodnutí o tom, jakou kartu a proč si vybrat, může být
hrozně individuální. Nedá se rozhodně říci, že nějaká
jedna konkrétní kreditní karta je ta nejlepší. Pro toho,
kdo kartu používá jako náhradu za peněženku a každý měsíc
pokud možno svou bilanci v plné výši splatí, bude důležitý
nulový roční poplatek a nějaká rozumná grace period. Naopak
ten, kdo se zná a ví, že často impulsivně kupuje za víc,
než kolik má, by si měl pořídit kreditku s co nejnižší
roční úrokovou sazbou. Solidní roční úrok však může být
významným ukazatelem i pro svědomitého uživatelé kreditní
karty, protože jeden nikdy neví, co se může stát. Při
vybírání kreditky s výhodným úrokem je dobré věnovat pozor
všemu, co se na informačním letáčku píše, zejména pak
každému drobnému textu. Často se ten výborný úrok (6,8
%, 3,9 %, 0 %) vztahuje jen na nějaké zaváděcí období,
většinou 6 měsíců. Pak to však vyskočí na těch standardních
24 %. Neříkám však, že karty se zaváděcí úrokovou sazbou
jsou nějak špatné. Máte-li zrovna na kreditním účtu bilanci
zatíženou úrokem 23 %, pak se hodí, pokud lze tuto bilanci
zadarmo převést na účet s úrokem 4 %, byť by to bylo jen
na půl roku. Co je doma, to se počítá, ne?
Myslím, že už jsem vám zamotal hlavu dost. Ono se v tom
asi musí nějaký čas žít, aby člověku došly všechny souvislosti.
Kreditový novic by si z předcházejícího měl hlavně zapamatovat,
že věci jsou složité a že je dobré si o tom něco přečíst.
Do začátku se mu však bude jistě hodit, bude-li mít alespoň
hrubý přehled o tom, jaké kreditní karty existují. Zde
je tedy takový jeden hrubý výčet:
Pořadí
v tomto seznamu není náhodné. Záměrně jsem typy karet
seřadil podle dostupnosti. Nováček bez Credit history
může pomýšlet maximálně na některou z prvních dvou typů.
Zabezpečená (secured) karta je pak asi nejsnáze dosažitelná.
Ona to vlastně není ani tak moc kreditní karta v pravém
slova smyslu. Ono zabezpečení totiž spočívá v tom, že
klient v bance složí jistou částku a oni mu pak milostivě
otevřou účet s kreditem ve stejné výši. Za to si budou
počítat tučný roční poplatek. Úroková sazba také nebude
zanedbatelná, zatímco grace period by klidně nulová být
mohla. Směšné říkáte? Souhlasím! Může to však být jediná
možnost, jak si kreditku pořídit.
Stejně dostupnými (na škále nedostupnosti) jako zabezpečené
kreditní karty bývají nákupní karty, tj. kredity obchodních
domů, hotelů, benzínových společností apod. Problém ovšem
je, že často byste mohli dostat kreditní kartu od obchodního
domu, ve kterém si stejně nehodláte nic koupit. Nebo byste
si i něco koupit chtěli, ale kredit máte tak nízký, že
k tomu kartu stejně použít nemůžete. Podle mne je proto
nejlepší zkusit požádat o kreditku některou benzínovou
společnost. I když vám dají kredit třeba jen 50 dolarů,
je to něco, co bude možné použít. Bude to pomalý start,
ale jakmile ostatní kreditní společnosti zmerčí, že splácíte
své dluhy pravidelně a včas, budou i ony brzo svolné otevřít
vám rozumný účet.
Ve výčtu druhů kreditních karet jsem zmínil také karty
AmericanExpress, čímž jsem se dopustil drobné nepřesnosti.
Klasické AmericanExpress karty, ať již obyčejné nebo zlaté
(ne však Optima), totiž fungují na trochu jiném principu.
Jsou to takové kříženky kreditních a debetních karet.
Vlastník AmericanExpressu sice může utrácet bez toho,
aby předem složil v bance hotovost, ale každý měsíc musí
svou bilanci splatit, pokud se chce vyvarovat sankcí a
škraloupů na své Credit history. Společnost AmericanExpress
očividně nevydělává na svých klientech, ale na obchodních
společnostech, které jí platí daň z obratu (což ovšem
zase platí zákazník, takže je to prašť jako uhoď).
Nejméně dostupným druhem karet jsou platinové, zlaté a
titanové karty. Jsou nabízeny důvěryhodným klientům, kteří
hodně utrácejí (nebo by mohli utrácet). Minimální kredit
je u nich 5000 dolarů, maximální 100 tisíc i více. Doprovázeny
jsou dalšími doplňky jako slevami v hotelech a u leteckých
společností, životním pojištěním s nezanedbatelnou výší
apod. Není však vše zlato, co se třpytí. Pokud nějakou
tu drahokovovou kartu nechcete mít s prestižních důvodů,
zbytečně po ní nepaste. Obyčejně není zadarmo, takže pokud
využíváte kreditní kartu jen k běžným nákupům, je vlastně
zlatá karta méně výhodná než karta obyčejná. Kromě toho,
mít vysoký kredit na zlaté kartě se může obrátit v nevýhodu,
pokud byste chtěli nějakou banku žádat o půjčku, dejme
tomu na koupi domu. Žádný potenciální věřitel totiž nevidí
rád, že máte možnost dlužit ještě někde jinde. V jeho
očích to jen zvyšuje potenciální nebezpečí nedobytnosti
svých pohledávek.
Při budování své kartotéky buďte tedy maximálně obezřetní
a opatrní. Vězte, že zde více než kdekoli jinde platí
rčení "mnoho psů, zajícova smrt." Vždy si dobře rozmyslete,
na co kreditní karty chcete a jak je hodláte používat.
Po počáteční "pátrací fázi" omezte počet kreditek na dvě,
maximálně tři, které vám opravdu k něčemu mohou být. Pamatujte,
že řada finančních poradců doporučuje se kreditních karet
vzdát úplně a jistě k tomu mají důvod. Já ovšem spoléhám
na tradiční opatrnost českých (a moravských a slezských)
lidí, u kterých snad bezhlavé zadlužení kreditními kartami
nehrozí. Naopak, počítám, že každý z našich brzo prohlédne
jistou výhodu bezúročných měsíčních půjček a bude umět
z toho vytěžit maximum.
A na úplný závěr (čtete ho teď vůbec ještě někdo?) jedno
upozornění. Nerad bych byl nařčen z toho, že nekriticky
propaguji kreditní karty. Není totiž pravda, že pouze
s kreditními kartami lze vybudovat dobrou Credit history.
Ta se tak jako tak buduje každým splácením, ať jde třeba
o nájem, účty za elektřinu, za telefon, za televizi apod.
Trvá to delší dobu, ale komu na čase tolik nezáleží, může
se bez kreditek obejít. Kreditní kartu by si také neměl
pořizovat někdo, kdo má nade vše rád své soukromí. Tomu
by jistě nebylo po chuti, že kreditní společnosti dva
roky archivují každou transakci. Takový konzervativec
se ovšem bude muset připravit na to, že občas bude muset
složit nezanedbatelnou finanční záruku, kterou by jako
vlastník kreditní karty skládat nemusel. A ano, i s tím
bude muset počítat, že některé služby mu mohou být dokonce
nedostupné. Vím najisto, že v půjčovně videokazet BlockBuster
mu bez ověřené kreditní karty film nepůjčí. Jo, takový
už je ten dnešní svět. Pokrok musí být, ať už se nám to
líbí nebo ne. Příště: Huri huri hurikán, ať je malým udělán.
