ISO2MAC852Bez diakritikyEmailMalá domu



Zpět na seznam


Sponzor stránky
   

Zajímává vás historie?

Text: Arnošt Löbel


"To zas bude pěkná nuda," říkali jste si jistě, když jste dočetli minulý díl Miami vice a všimli jste si, o čem chci psát příště. "Co von pořád má s tou historií," slyším vás hudrovat. A to jste ještě nevěděli, že dokonce nepůjde o historii událostí, která se ještě sem tam dá - je-li rozumně podávána - snést. Kdybyste tušili, že budu psát o historii finanční, byli byste roztrpčeni asi ještě více.

Credit history se to jmenuje, avšak o dnu nezávislosti nebo Little big hornu nepadá v souvislosti s touto historií ani slovo. V tomto případě jde výhradně o peníze, a co je nejdůležitější, o peníze každého v Americe žijícího jedince. Představte si, že tu mají instituce, které ve svých databázích ukládají údaje o vašem finančním životě a udržují je tam po celý váš život. Kdykoli splatíte či nesplatíte splátku vaší bance, když si koupíte auto, když požádáte o hypotéku a když ji dostanete nebo i nedostanete, když se nastěhujete do nového bytu stejně jako když se odstěhujete, když dostanete přidáno, když ztratíte práci, když... zkrátka kdykoli se vám přihodí něco, co by mohlo zajímat toho, kdo s vámi někdy v budoucnu bude mít finančně co do činění. Credit history je asi to nejdůležitější, co by měl každý Američan sledovat, protože v Americe víceméně platí, že kdo nemá credit history, ten jako by nebyl.

Credit history může být prakticky trojího druhu: žádná, špatná a dobrá, přičemž jsou ovšem možné jemnější nuance jako hodně špatná, dost dobrá nebo skvělá. Vše závisí na konkrétním vyhodnocení v určitém čase. To se stává vždy, když požádáte někoho o peníze, třeba při koupi domu, auta, nebo při sjednávání půjčky na vzdělání vašich dětí. Než se s vámi někdo začne bavit, nejdříve ze všeho se spojí s jedním ze tří ústavů, které jsou pověřeny vedením credit history pro všech 200 miliónů Američanů, a vyžádá si všechny dostupné záznamy o vaší finanční minulosti. Opatrnější věřitelé si ověřují údaje raději hned u všech tří ústavů najednou. Musí k tomu mít od vás svolení, ale to je víceméně formalita, protože bez svolení můžete jít klidně domů; bez peněz, samozřejmě. Poté, co obdrží potřebná data, zpracuje je váš budoucí věřitel speciálním hodnotícím programem, který mu vyhodnotí vaši okamžitou solventnost v podobě tzv. Credit score - vám nic neříkajícího čísla pohybujícího se někde mezi 0 a 1000. Čím víc se bude vaše skóre blížit k horní hranici, tím více se bude váš nastávající věřitel usmívat a tím pravděpodobněji vám půjčí požadované peníze. V opačném případě, bude-li vaše skóre pod určitým limitem, můžete se naděje na půjčku klidně vzdát.

To, že credit history existuje, aniž by o to jeden stál, ještě neznamená, že by se o ni lidé neměli zajímat. I ti, kteří vždy vše včas splácejí, mají trvalé zaměstnání a nestěhují se každých šest měsíců, mohou v okamžiku, kdy to nejméně potřebují, zjistit, že jejich credit history je vlastně dost špatná. Jdou si nic netušíce koupit nové auto (tady běžná věc), a bác - "my vám ho nedáme, protože jste před sedmi lety nesplatili poslední splátku za pračku ve výši 1 dolar a 49 centů." To je pak, pane, překvapení, zejména pokud ti lidé pračku ani nemají. Zjišťují a zjišťují, jakže se to mohlo stát, až zjistí, že "oops, chybička se vloudila do databáze, sorry." Chyba se samozřejmě může statisticky jistě očekávat v systému, kde se spravují miliardy finančních operací. Stačí, aby někdo spletl jedno písmeno ve jméně nebo číslici v rodném čísle, a chyba je na světě. Rozhodně se tedy doporučuje, aby si každý svou credit history hlídal. Alespoň jednou do roka by měl požádat nejméně jeden z těch tří kreditních ústavů, aby mu za 10 dolarů poslali výpis s aktuálními daty. Svědomití lidé žádají o výpisy všechny tři ústavy, aby mohli provést křížové kontroly. A nebyla by to Amerika, kdyby tu neexistovaly speciální společnosti, které za jistý peníz (zpravidla 60 dolarů ročně) slibují hlídat credit history a dát avízo při každé podezřelé anomálii v klientových datech. Kruh absurdnosti se tím uzavírá: člověk je hlídán systémem, o který rozhodně nestojí, a ještě musí platit za to, aby ten systém fungoval dobře. Kam jen to povede, půjde-li to tak dál?

Možná si říkáte, že to snad nemusí být až tak velká katastrofa, nemít credit history; vy sami jste si nikdy nemuseli půjčit ani desetník a hodláte to dodržovat i nadále. Přesně to jsme si s Honzou říkali i my - na začátku. Zakrátko jsme však zjistili, že pouze dost bohatý člověk si nemusí dělat těžkou hlavu se svou credit history; my všichni ostatní však ano. Když se do Států přistěhuje cizinec, nemá žádnou historii. Odborníci sice říkají, že je to lepší než mít špatnou historii, ale z vlastní zkušenosti musím říci, že dobré to rozhodně není. Ten cizinec totiž v každém případě bude muset bydlet. Žádný problém pro Američana s historií čistou jako padlý sníh; ten podepíše smlouvu, složí nějakou směšnou finanční záruku (na případné poškození bytu), někdy ani to ne, a bydlí. Náš cizinec však bude pravděpodobně muset zaplatit dvě až tři měsíční splátky a tučnou finanční záruku k tomu. Při průměrné ceně nájmu kolem 700 dolarů za měsíc musí potřebná hotovost cizince být rozhodně vyšší než 2000 dolarů. Mnoho pronajímatelů mu ani tak byt nepronajme bez podpisu nějakého solidního ručitele. Sotva si cizinec utře slzy nad dost zbytečně vynaloženými penězi za byt, bude muset shánět další peníze na auto, nenachází-li se náhodou v některém z těch mála amerických měst, kde funguje veřejná doprava. U automobilového dealera, kde by slušný Američan nezaplatil ani cent, a přesto by odjel v posledním modelu Chrysler M300, tam bude chudák cizinec těžce smlouvat, aby mu prodali 12 let starý Ford za 2 a půl tisíce.

"Je to nespravedlivé," opakovali jsme si dennodenně; "Jak my k tomu přijdeme, že naše česká solventnost nemá ve Státech žádný význam!" Nefňukali jsme však dlouho. Došlo nám, že z našich nářků si stejně nikdo nic dělat nebude, a rozhodli jsme se raději pracovat na tom, aby naše credit history byla co nejdříve alespoň dostatečná. Neradi jsme totiž někomu za pitomce. Začali jsme se všemožně vyptávat, kterakže si takovou běžnou historii pořídit. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme den za dnem zjišťovali, že nejenom pouze málokdo je schopen nám jakkoli poradit, ale že v mnoha případech dostáváme rady dost protichůdné. Asi po dvou týdnech vyptávání jsme věděli pouze tolik, že si pravděpodobně budeme muset pořídit kreditní kartu; nevěděli jsme však jakou, ani jak to udělat. Nikdo nám neporadil žádný postup. Američané jsou v radách hrozně zdrženliví. Kdybych se na něco podobného zeptal doma, dostalo by se mi pravděpodobně podrobných instrukcí, jak co udělat, u jaké finanční instituce a proč zrovna tam. Byly by to informace subjektivní, ale o to více přesvědčivé. Američané však, snad z obavy, aby nebyli neobjektivní, vám raději neporadí vůbec. V nejlepším případě vám podají výčet několika možných alternativ, ale vždy bez nejmenšího náznaku alternativy optimální.

Možná však, že Američané nejsou až tak skoupí na slovo. Možná, že neradí jenom proto, že oni sami nevědí, jak to s tou dobrou a špatnou kreditní historií vlastně je. Jak jinak by se mohlo stát, že v letech 1996 až 97 musely více než 4 milióny Američanů zastavit svůj dům, aby se dostali z dluhů nadělaných nerozumným používáním kreditní karty? Proč by jinak statistiky zaznamenávaly takové údaje, jako že v loňském roce celé dvě třetiny Američanů neměly tušení, na jakém principu vlastně kreditní karty fungují? A to každý z nich má v peněžence nejméně jednu! Nechtěl bych se vytahovat (známí mi potvrdí, že to nemám ve zvyku :-), ale teď po roce bych ve znalostech kreditních poměrů mohl soutěžit s 99 % americké populace, a to ani nepočítám kojence. Nebudu však takový, že si to jako normální do sebe uzavřený Američan nechám pro sebe - já se s vámi o své zkušenosti rád podělím. Příště.
    Příště: Co jsou kreditní karty, jaké druhy existuji, jak fungují, jak se získávají a jak se o ně přichází, zkrátka jak se nimi žije i jak se žije bez nich.

Text: Arnošt Löbel

Jedeme autem, Jiná doprava, Bydlení, Plánujeme trasu, Strava, Národní parky, Fotoreportáže, Dokumenty, Basic info, Práce v USA

Edited and Designed by Radek Adamec
All rights reserved 1999
Snímky na stránkách byly z 99% pořízeny digitálním fotoaparátem Olympus C1400L a C820L