Domů jsem se po více než roce docela těšil, ale tolik,
že bych nemohl nedočkavostí spát, to zase ne. Za prvé
mi nedělá zrovna dobře prosedět deset hodin v letadle,
a za druhé jsem tušil, že rychlá změna prostředí mi může
připravit nejedno nemilé překvapení. Především jsem se
obával přechodu na manuální řazení v autě, které jsem
si hodlal v Čechách půjčit.
Automatické řazení je dobrodiní z nebes, a jako každému
jinému dobrodiní je možné mu uvyknout překvapivě rychle
a silně. Vědom si toho, že půjčovna může požadovat absolvování
zkušební jízdy, snažil jsem se připravit se na manuál
lehkým tréninkem. Den před odjezdem jsem si od Honzy půjčil
auto a zkusil jsem si objet jeden blok. Nebyla to hezká
jízda. Chcíplo mi to vlastně na každé křižovatce, kde
jsem musel zastavit; silnice jsem přejížděl natřikrát,
couvání bylo hrozné a parkovat jsem musel nechat Honzu.
Po této zkušenosti mi bylo jasné, že na základě zkušební
jízdy by mi sotvakdo věřil, že jsem již auto někdy řídil.
Rozhodl jsem se tedy, že se zkoušce - bude-li jaká - vyhnu
nějakým fíglem.
A měl jsem štěstí. V Praze pršelo. Chvíli jsem s tím chlapíkem
lítal kolem auta, aby mi mohl ukázat všechny škrábance,
takže když jsme si pak sedli dovnitř, byli jsme dost nepříjemně
provlhlí. Dělal jsem, že mi to nevadí, a abych to dokázal,
frajersky jsem se zeptal: "Tak, kam vyrazíme, pokud vyrazíme?"
"To je dobrý," odpověděl, a já úlevou přivřel oči a potichu
a pomaloučku jsem si oddechl. Že se mi ulevilo oprávněně,
pak dokázala moje cesta z letiště domů. Rozjížděl jsem
se na několikrát, hned před letištěm jsem roztržitě vjel
do prvního zákazu vjezdu, který tam byl, ve Slaném jsem
se ztratil a celou cestu jsem měl takovou žaludeční nervózu,
že si to nikdo nepřejte vidět. Na řazení jsem si pak vlastně
zvykal celých dvanáct dní, ale nikdo, kdo se se mnou svezl,
by jistě netvrdil, že by to zvykání bylo nějak výrazně
vidět. Pokud jde o řízení auta, jsem každopádně rád, že
jsem už zase v Miami.
Došlo mi, že Američané, kteří navštíví Bohemii, si asi
také něco užijí. I když nakrásně manuální řazení ovládají,
musí jim jít na nervy další maličkosti spojené s automobilovým
provozem u nás. Třeba to, že se skoro nikde nedá zaparkovat.
A pokud se zaparkovat dá, tak na stání tak úzkém, že se
nejenom nedají otevřít oboje dveře dokořán, ale mnohdy
není skoro možné se z auta dostat. A že vůbec všechny
ty komunikace jsou nějaké takové úzké. Dost na makovici
je také značení. Dostat se někam ve městě, které řidič
nemá v malíčku, je bez vyptávání se chodců na křižovatkách
prakticky nemožné. V Praze pak je to nemožné snad i teoreticky.
Protože to dobře vím, nehodlal jsem při své návštěvě pražského
kámoše nijak riskovat. Hezky jsem zaparkoval u sídla jeho
firmy a po Praze jsem se nechal vozit. Jeho to baví prodírat
se jednosměrkami, tak jsme byli oba spokojení.
Jenže každé plus má své minus. Ráno jsem našel za stěračem
svého vozu pozdrav od esenbé, že je mám navštívit.
Chvilka překvapení trvala jen do té doby, než jsem si
všiml vykradeného rádia a stop po snímání otisků prstů
na dveřích auta. "Ach jo, proč já jsem sem jenom jezdil.
Namísto kochání se krásami Prahy budu trčet půl dne na
četnický stanici." Jenže, jaké bylo moje překvapení; nejenže
pánové policajti již pachatele dopadli a ukradené rádio
jim odebrali, oni také byli maximálně milí. "Pane sem,
Pane tam, samozřejmě, abyste tu dlouho netvrdnul, to se
rozumí, tady nám to podepište, nashledanou, mějte se hezky."
Jasně, že trochu přeháním, ale fakt jsem tam nestrávil
celkem snad ani dvě hodiny. Byli světoví.
Ne jako ti esenbáci, kteří mě den předtím drapli v Ústí
u kostela, že jsem nezastavil na stopčáře, ale až na výhledu.
Chtěli za to sice jenom stovku, avšak na to, jaká je to
blbost, je to pořád dost. Jako by neměli nic jiného na
práci. Snad bych na to i rychle zapomněl, kdyby mě prostě
zastavili a řekli: "Pane řidiči, na předchozí stopce jste
nezastavil podle pravidel silničního provozu; bude vás
to stát sto korun; nashledanou." Ne, to oni ne. To oni
řidiče zastaví a tajemnou otázkou: "Tak pane řidiči, jestli
pak víte, čeho jste se dopustil?" člověka dostanou do
stavu "ježišikriste, co jsem zase vyved'." Ten můj esembák
pak pokračoval, že prý jsem nezastavil stopce. Poměrně
dobře si vědom toho, že jsem přeci stavěl, se nevině táži:
"Já jsem nezastavil? Já myslím, že jsem zastavil?" On
jako by mou otázku čekal, protože bez přípravy odvětil:
"Pane řidiči, zastavit - to znamená uvést auto do takového
stavu, kdy se kola co?... no, netočí, což jste vy co?...
ne, což jste vy neudělal. Takže co s vámi? Víte, že za
takovýto přestupek po vás správně mohu chtít pět set korun?
Nevíte? No tak to vidíte. Ale podívejte se, já vím, že
pět stovek je fůra peněz, takže vás pustím za sto. Ale
příště ať se to nestane." Blbec. Dal jsem mu stovku, což
mi nevadilo, ale od té doby jsem si na to několikrát vzpomněl,
což mi vadí.
Ovšemže jsem na dovolenou nejel domů jen proto, abych
nadával na auto a dohadoval se s esenbákama. To jsou jen
takové doprovodné efekty. Hlavním důvodem mé cesty bylo
zase se vidět se všemi příbuznými a známými, na kterých
mi záleží a kterým snad záleží na mně. A to se celkem
povedlo. Zvládl jsem se setkat s devadesátisedmi a půl
procenta lidí, se kterými jsem se setkat chtěl, a ještě
asi s tuctem takových, které jsem v itineráři neměl. To
je neuvěřitelný úspěch, uvážím-li, že kromě návštěv příbuzných
a známých jsem musel navštívit pěknou řádku úřadů. Občanku
pro starší dceru, nové pasy pro obě, znova žádat o víza
do těch nových pasů, finanční úřad, spořitelna a pojišťovna,
stavební družstvo, notářství, základní škola, ta hned
několikrát. Měl jsem z toho vážně strach. Avšak, nevím
čím to je - snad že jsem byl na domácím hřišti, všechny
ty úřady jsme zvládli rychle a bez problémů. Všechno šlo
vyřešit a kde to trochu vázlo, pomohla ochota úředníků,
kteří často měli odvahu i na malou improvizaci. Prostě
- malý zázrak. Až mě to trochu vyvedlo z míry, protože
jsem čekal nekompetentnost, formuláře a byrokracii; tak
jak jsem si již trochu zvykl tady, v Miami. No ano, čtete
dobře. Amerika není o nic víc země možností než země byrokracie.
Nevěříte? Posuďte sami.
Možná víte, že kdokoli jede (nebo letí či pluje) do USA,
musí vyplnit formulář I94, který americkým byrokratům
slouží k jakési evidenci. Není v něm nic, co by již nebylo
v pasu, takže jiný účel než buzeračně-evidenční mít nemůže.
Vyplněním formuláře však povinnost cestovatele nekončí.
Imigrační úředník mu z formuláře vrátí část, kterou je
dotyčný povinen uschovat a - to hlavně - při výjezdu ze
země zase odevzdat. Na tom kousku papíru přitom není nic
jiného, než jméno, datum narození a razítko, to samé razítko
co v pasu. Dobře si vědomi, jaké potíže může způsobit
třeba jeden, ale špatně nevyspalý imigrační úředník, hlídali
jsme ty papírky jako oko v hlavě. Tedy, snažili jsme se.
Málo jsme se snažili. Nemáme ponětí, jak se to stalo,
ale jeden papírek - mé starší dcery - jsme neuhlídali.
Když jsme to zjistili, což bylo asi dva měsíce před plánovanou
dovolenou v Čechách, obešla nás hrůza. Pak jsme si ale
řekli, že je to přeci jen papírek, tak snad nám hlavu
neutrhnou.
Protože však patříme k těm, co mají rádi vše podle pravidel,
rozhodli jsme se věc nějak legálně urovnat. Zavolal jsem
na imigrační úřad, přesněji řečeno na telefonní automat
umístěný na imigračním úřadu, protože tady se úředníci
po telefonu baví jen výjimečně. Automat mi oznámil, že
s takovými případy počítají, a že si mám zažádat o žádanku
na nový formulář. To pak jsem musel mailovat někam do
Texasu, odkud mi asi za týden poslali speciální formulář
pro žádost o ztracený formulář I94. Vyplnili jsme to a
poslali expres zpět do Texasu společně s šekem na 85 dolarů
(ano, osmdesát pět dolarů za kus papíru!). Za další dva
týdny nám přišel zpět dopis, že námi vyplněný formulář
i šek došly v pořádku, že děkují a že tedy nic nebránilo
tomu, aby naše žádost o vydání náhradního formuláře I94
byla schválena a zaregistrována jako úřední žádost. Z
toho bychom bývali měli obrovskou radost, kdybychom se
dále nedočetli, že vyrozumění můžeme čekat za 60 až 90
dnů. Bylo nám hned jasné, že odletíme bez papírku. A taky
že jsme odletěli. Odletěli jsme úplně bez problémů, což
ovšem nemusí znamenat, že bez problémů se mi za měsíc
dcera z prázdnin vrátí. Stále je to ještě případ s otevřeným
a nejasným koncem. Kvůli úplně zbytečnému (z mého pohledu)
papírku máme po dobu nejméně tří měsíců o čem přemýšlet.
Až budete někdo někdy nadávat na českou byrokracii, vzpomeňte
si na moje trápení z formulářem. Uvidíte, že vám bude
lépe. A pokud to nepomůže, vynadejte nejbližšímu úředníkovi,
který by mohl být důvodem vašeho rozhořčení. Využijte
toho, že zatím můžete někomu nadávat. Až tam budou všude
jenom telefony, nebude to již tak snadné.
Příště: Nezávisle o dnu nezávislosti.
