První, co mne napadlo, když jsem poprvé vkročil do Miami
Killian Senior High School, bylo - "dejavu". Ty emailové
stěny, dlaždičková podlaha s viditelnou pavučinou letitých
prasklin, sešlapané schody vedoucí z haly do prvního patra,
velké nápisy a neumělé velkoplošné kresby na stěnách...
tohle, to přece odněkud znám. Ale ne, to nemůže být pravda!
Terezínská kasárna jsou v Terezíně. Tohle není Terezín!
Vypadá to tak, ale není.
Znám jenom tři miamské státní školy a všechny jsou stejně
bídné. Vlastně jsem ještě nikdy předtím neviděl žádnou
školu, která by měla odpudivější vzhled než jakákoli z
těch tří. Exteriér ještě jakž takž jde; skutečnost, že
na fasádě nejsou žádná okna, sice architekturu škol zařazuje
někam mezi silo a trafostanici, avšak vzhledem k častým
hurikánům se to dá považovat za jakýsi funkcionalismus.
Také uvnitř není absence oken tím nejhorším. Američané
jsou na umělé osvětlení zvyklí a zdejší hygienici mají
zkrátka jiný názor než ti naši. To, co na mne ve zdejších
školách padá, je taková nějaká sešlost a zanedbanost.
Není tam vyloženě bordel, ale uklizeným bych ten prostor
také nenazval. Starý odřený nábytek ve třídách, poškrábané
lavice, staré sklápěcí židličky jako v naší první třídě
(před 30 lety). Žádné květiny, nástěnky pod psa. Byl jsem
se juknout v několika třídách na všech těch školách a
všude to bylo stejné. Byl jsem také ve všech sborovnách,
pokud si ovšem zdejší sborovny toto označení zaslouží.
Ani si to nepředstavujte, pokud si to představujete. Žádné
koberce, naleštěné stoly, sedačky, mahagonové stěny. Ne
ne. Jedna velká prostorová kancelář s nahodile rozestavenými
stoly asi tak pro deset, patnáct učitelů. Mezi nimi pobíhají
žáci, jejich rodiče, příslušníci školní stráže a ovšem,
sem tam nějaký učitel. Na mne to vždy působí dojmem mraveniště.
Abych však jen nekritizoval. Třeba oni šetří na zařízení,
aby měli na studentské potřeby. Možná mají zkušenosti,
že ladnější prostředí stejně nikdo neocení, a tak na to
školní management nedbá. Mně by se sice do hezčí školy
chodilo snáz, ale já jsem tu pořád ještě nový, tak nevím.
Navíc je tu mnoho soukromých škol, kde to snad vypadá
lépe. Ošklivost veřejných škol je však v každém případě
pouze drobný škrábanec na americkém školství. Zbytek -
jak pořád opakuji - je velmi dobrý až vynikající. Na podporu
svého tvrzení mohu nabídnou třeba takový skvělý princip,
že každý student si může - a do jisté míry i musí - sestavit
vlastní studijní plán. Systém pouze předepisuje tři až
čtyři povinné předměty na každý rok a k nim pak nabízí
sadu default předmětů, které ty povinné doplňují do šestice.
Navíc, všechny předměty jsou nabízeny v jedné až třech
stupních náročnosti, což vytváří poměrně slušnou nabídku
pro ty, kteří si život řídí raději sami. Za takových podmínek
nemusí být nijak vzácné, když se v jedné maturitní třídě
sejdou maturanti, kteří mají za sebou dost rozdílné školy.
Nevím nic o Elementary školách, ale na Middle a High to
funguje takto: Pro každý ročník je povinná matematika,
angličtina a ještě jeden nebo dva předměty v závislosti
na ročníku. Na High je to například vždy něco na způsob
zeměpisu či dějepisu a také nějaká věda, mezi což počítají
fyziku, chemii a biologii. V přihrádce s povinnými předměty
je dále tělověda, práce s počítačem, nějaké ruční práce
apod. Přibližně to samé, co se tak učí u nás. Ministerstva
na celém světě mají jistě podobné představy o tom, co
je pro děti jejich země prospěšné. Pokud však jde o nepovinné
předměty, v tom se názory Američanů a Čechů liší. Připadá
mi, že v americké škole může být nepovinným předmětem
cokoli, co je možné si představit. Školy tady nejsou jenom
školami v našem smyslu; jsou to kombinace normálních škol,
uměleckých škol, sportovních škol a škol učňovských. Předměty
jako hraní na piáno či na bicí, umělecká malba, psaní
knih, programování, právní systémy, veřejná diskuse, administrativní
práce a herectví jsou jen troškou z toho, co si z nabídkové
padesátistránkové brožurky pamatuji.
To, co si student nakonec vybere, společně s tím, co je
mu přiděleno, tvoří šestici předmětů na další rok. Těch
šest předmětů se bude učit každý den ve stejném pořadí.
Rychle si zafixuje, že ráno začíná algebrou ve třídě A213,
pak musí do P105 na angličtinu, hodinu před obědem bude
venku na těláku, atakdále, atakdále - pět dní v týdnu,
přibližně 40 týdnů v běžném školním roce. Pozornému čtenáři
jistě neušlo, že když studenti přecházejí ze třídy do
třídy na předměty, které si sami vybrali, že pravděpodobně
nesedí ve třídě se stále stejnými spolužáky. Ano, je to
tak; třídní kolektiv v našem smyslu tu neznají. Řekl bych,
že pokud má americká škola nějaký nedostatek proti škole
naší (kromě vzhledu), tak je to absence konstantního třídního
kolektivu. Ani mně, ani mým dcerám se to moc nelíbí. Mysleli
jsme si, že po půl roce v americké třídě budou mít kopy
kamarádů (kamarádek!!), kteří jim pomohou se rychleji
vpravit do zdejšího normálu. A ono ne. Holky mají pár
známých, se kterými se vidí jednou denně při nějaké hodině,
kde obvykle nebývá moc času na řečnění. Poklábosit nejde
ani o přestávkách, protože těch pět minut stačí tak na
přemístění se do jiné třídy. Pokud to nestačí, je to Tardy
(pozdní příchod), který bude zaznamenán v databázi, a
tam vydrží do konce studií.
Ano, mouchy ten jejich systém má. Ale jeden prostě nemůže
mít všechno. Jsou tu zase ty volitelné předměty. A to
pozor! Tím nemyslím jen tu první úroveň volitelnosti,
tedy že si student vybere nějaký předmět, který ho zajímá.
Teď mám na mysli především to, že dobrý student si může
vybrat úroveň, která mu vyhovuje a na kterou má. Osnova
předmětu v základní úrovni je sestavena tak, aby podle
ní mohl jet i horší student. Pro koho je základní osnova
brnkačka a dokáže to svými výsledky, může si vzít tzv.
Honor Class, která nabízí důkladnější a širší výklad.
Komu ani to nestačí, což bývá zpravidla na High school,
může být přeřazen do AP Class, kde se studuje vlastně
již na vysokoškolské úrovni. Často se na AP předměty dojíždí
do některé z blízkých univerzit. Zní to jistě nezvykle,
ale opravdu se může stát, že potom, co se dva kámoši z
jedné třídy hodinu prohánějí při americkém fotbalu, se
rozejdou na matematiku, kde ten starší, sedmnáctiletý,
bude zápasit s převáděním neznámých na jednu stranu, zatímco
jeho patnáctiletý buddy, bude v jiné třídě řešit elementární
diferenciální rovnice.
Než jsme přijeli do Miami, tak nás asi 50 různých lidí
varovalo před šíleně nízkou úrovní amerických veřejných
škol. Měli jsme z toho tak trochu obavy. Říkali jsme si,
že to bude pěkná zabíračka, když děti budou muset každý
den po škole dohánět látku, aby po návratu domu nebyly
zaostalé. Dodnes jsem neobjevil nic, co by těm 50 lidem
mohlo dát sebemenší záminku k jejich varování. Všechny
předměty, na které byly dcery zapsány, jsou postaveny
skvěle. Zvláště jsem si kontroloval matematiku a fyziku,
které jsou nízkou úrovní prý přímo pověstné. Ba ne, nic
takového. Vlastně, místní učebnice jsou dokonce o poznání
lepší. Jsou metodičtější a názornější. V matice tu používají
trošku jiné způsoby (nikdo nechápeme jejich dělení), ale
není podle mne na závadu se na problém kouknout i z jiné
strany. Učitelé vysvětlují látku důkladně, zvláště pak
v Honor třídách. Co však dělají nejlépe, to je chválení.
Oni jsou chválením přímo posedlí. Jakmile se studentu
něco povede, hned mu na písemku nebo do sešitu připíšou
nějakou pochvalu nebo nalepí nějakou povzbuzující samolepku.
Já si nedělám legraci! Tak to tady chodí. Učitelé pochvalami
a oceněními nešetří a na žáky to působí skvěle. Minulý
týden jsme byli na Middle school, kde byl slavnostní večer
s rozdáváním vyznamenání. Škola rozdala poháry za všechno,
co se snad dá ocenit: Za výjimečný prospěch, za výbornou
docházku, za úspěchy ve sportu, za prokazatelné zlepšení.
Na tvářích oceněných i jejich rodičů bylo vidět, jak si
cen cení. Že udělají všechno proto, aby za rok dostali
pohár zase.
Jak jsem již minule naznačoval a jak Joy Leno ve svých
pořadech často dokazuje, americký systém produkuje tisíce
nevzdělanců, kteří vědomostmi nesahají svým evropským
vrstevníkům ani po kotníky. Kromě nich, těch nevzdělanců
myslím, opouští však americké střední školy i pěkných
pár stovek takových, co jsou na nejlepší cestě k Nobelově
ceně. Ne, ne, ne - já tu neříkám, že v Čechách se nám
nedostává vzdělání. Kdo chce, ten si cestu najde; vždy
a všude. Jenže u nás je to jen jaksi těžkopádnější. Příště: Překvapení (především pro
mne).
