Seučit, seučit, seučit

Text: Arnošt Löbel

Tak já nevím, já to asi napíšu. Nejsem sice nijak výjimečně odvážný, ale přece jenom já jsem tady, zatímco všichni ostatní daleko za mořem, tak co se může stát? Navíc, kdybych to nenapsal teď já, mohl by to také později udělat někdo jiný, a já bych ostrouhal. Nemohlo by mým uším znít o nic hůře, než slova "Teď, teď tu byl." Prvenství zkrátka stojí za trochu toho strachu. Takže jo, jdu do toho.

"Americký školský systém není vůbec horší než ten náš, český!" Tak je to! Nemohu prohlásit, že by byl nějak výrazně lepší, to tedy ne, ale může to být také jenom tím, že do něj zatím nevidím tak dobře. Proč však tolik lidí tvrdí opak? Inu, je to nejspíše proto, že všichni ti, kteří tak kritizují americké školství, více než systém samotný hodnotí jednotlivce, kteří tím systémem prošli či procházejí. Navíc přitom často používají zcela neadekvátních měřítek, jako např. souhrn znalostí probíraných v našich školách. Dalším omylem, kterého se posuzovači školního systému dopouštějí (podle mne), je, že obvykle prozkušují náhodnou skupinu respondentů a nikoli pouze takové osoby, které školu berou jako zdroj vědomostí. Taková metodologie snad ještě může funguje u nás, kde se všichni učíme přibližně totéž a kde je na nás vyvíjený nemalý nátlak, abychom to něco jakž takž uměli. Jenže v Americe platí podstatně jiné principy; učitel má za úkol vše potřebné vysvětlit, avšak je zcela na libovůli studenta (a jeho rodičů), zda a jak učitelovu snahu ocení. V americké škole je postavení žáka rovné postavení učitele, a někdy je dokonce ještě o něco rovnější. Každý žák musí splnit určité limity, aby prošel, ale každý, kdo se učit nechce, má vždy překvapivě dobře promakanou metodu kritické cesty, která ještě stačí na proplutí všemi testy.

Není proto divu, že v systému, ve kterém když se učit nechcete, tak nemusíte, může být až překvapivě nízká průměrná úroveň všeobecných znalostí. Na jedné z největších televizních stanic - NBC - má Jay Leno každý večer svou zábavnou talk-show, během níž občas na ulici pokládá kolemjdoucím nějaké ty základní otázky. I když si myslím, že nakonec vybírá jen ty nejvydařenější případy, jsou odpovědi někdy opravdu šokující. Asi před týdnem se Jay vyptával právě odpromovaných studentů jedné blíže nespecifikované university. Jejich odpovědi jsem si nemohl nezapamatovat:

    Kolik je 3 na druhou? (27, opraveno na 6 při druhém pokusu)
    Teplota vroucí vody? (115 °F - což je přibližně 46 °C)
    Kdy byla 1. světová válka? (Před tou druhou)
    Jak dlouho trvá jedna otáčka Země kolem své osy? (Jeden světelný rok)
    Kolik měsíců má Země? (5)

Hrozné co? Jeden ani neví, co si o tom myslet. Pravda je však jednoduchá - ti lidé se o to nezajímají, nikdo to po nich nikdy nevyžadoval a nikdy asi vyžadovat nebude. Na Měsíc se pravděpodobně nechystají, takže se nemusí bát, že se vypraví někam jinam. První světová válka je jim ještě mnohem vzdálenější než nám Evropanům, a mocniny? - to přece není základní matematika. Já však dále tvrdím, že ty šílené odpovědi říkají mnohé o konkrétních lidech, ale nic o systému. Ti, kteří nechtějí být celý život průměrní nebo podprůměrní, ti odpovědi znají, a znají je dobře. Prošli tím samým systémem, jako ostatní, jenže byli aktivní. A o tom to tady celé je. Pokud nejste aktivní, tak vlastně ani moc nejste. Klidně můžete nic neumět, protože se o vás zpravidla stejně nikdo zajímat nebude. Zájem je vždy věnován jen těm, kteří vědí.

V Americe, stejně jako u nás, jsou školy rozděleny do několika úrovní. Prvňáčci začínají v šesti letech chodit do Elementary school, kde setrvají pět let. Pak je čekají tři roky na Middle school, odkud, jsou-li dobří (nebo přesněji řečeno, nejsou-li úplně blbí), automaticky pokračují čtyřletým studiem na High school. Podle čerstvých statistik absolvuje High school či jí odpovídající školu až 90 % studentů. Pouze zlomek z nich však pokračuje do posledního stupně, kterému se tady říká College nebo University. Až potud je americký systém podobný tomu našemu. Ony čtyři stupně jsou přibližně srovnatelné s naším cyklem: první stupeň - druhý stupeň - gymnázium - vysoká škola. Tím však podobnost obou systémů pomalu končí, pokud tedy pominu fakt, že i zde jsou ve školách učitelé a studenti. Tedy - zatím. Téměř vše ostatní se více či méně liší. Pokud bych měl vybrat z rozdílů jeden, který mi připadá zcela zásadní, tak je to způsob hodnocení žáků. Tvůrci amerického sytému si dali záležet, aby hodnocení bylo jasné a maximálně objektivní. Té objektivity podle všeho dosáhli, ale neobešlo se to (z mého pohledu) bez prvků neosobnosti, skoro bych řekl až nepřirozené tvrdosti.

Američtí studenti nesmějí být zkoušeni ústně, protože je to neobjektivní. Většina známek, které v průběhu roku dostanou, pochází z testů. Ty jsou zpracovávány na počítači, aby to bylo spravedlivé. Ze všech známek se počítá vážený průměr, na jehož základě se určí konečná známka z toho kterého předmětu. Dvacet procent konečného hodnocení tvoří známky z domácích úkolů. Z hlavních předmětů jsou úkoly každý den (zde mám na mysli zejména High school). Nepřinesení úkolu hned druhý den znamená automaticky pětku (zde efko). Ta se dá opravit dodatečným vypracováním onoho úkolu, ale to je tak trochu teorie v případě třeba jen desetidenní nemoci. Z matematiky není nic výjimečného dostat za úkol vypočítat i sto příkladů. Za deset dní to máme tisíc. I kdyby byl jeden příklad na minutu - ne, nechtěl bych tu být nemocný.

Testy, kterými se prověřují žákovi vědomosti, nejsou jen tak nějaké testy. Jsou to často testy velice fikané až vypečené. Žák nemůže jenom tak hádat. To prostě nefunguje. Třeba u matematického příkladu spočítají tvůrci testu všechny možnosti, jak by se ten příklad dal špatně pochopit, a tyto nesprávné výsledky nabídnou spolu se správnou odpovědí. Jakkoli se tedy v testu seknete, svou odpověď tam pravděpodobně najdete. Zkoušel jsem si pár příkladů ze standardních absolventských testů a nechal jsem se nachytat hned několikrát. Co se nezkazí v testech, může se ještě pokazit esejí, my bychom řekli slohovou prací. Slohovka se píše dvakrát za rok a to - pozor - úplně z každého předmětu včetně tělocviku. Jistě není žádná legrace napsat třístránkovou práci na téma asociativní a distributivní zákon.

Ptáte se teď, proč, když je ten jejich systém tak vyprtěnej, na konci produkuje takové imbecily, kteří ani nevědí, kolik má Země měsíců? Ale vždyť jsem to už říkal: Běžný student si spočítá, že domácí úkoly spolu s esejemi dávají jenom 40 procent konečné známky, a proto se na úkoly zcela jednoduše vyflákne. Dále ví, že když udělá alespoň půlku testů jakž takž, bude mu to na výsledné céčko (dobře) stačit. A pokud to stačit nebude? Na to systém také myslí, protože se přece jenom chce chlubit 90 % středoškolsky vzdělané mládeže. Komu průměr nestačí, musí do školy i o prázdninách, kde si může během tzv. Letní školy opravit až dvě nedostatečné. Nemusím snad říkat, že letní školy jsou narvané k prasknutí.

Jak se tak na ten rukopis koukám, já bych tu třístránkovou slohovku na distributivní zákon asi zvládl. Minule jsem slíbil popsat celý školský systém včetně dvou konkrétních škol. Teď mám zase už popsané dvě stránky, a nezdá se mi, že bych byl ani jen v polovině. Nedá se nic dělat, musím to zase rozdělit na dvě části. Snad mi to Erny i ti ostatní z vás, kteří máte raději nějaké stručné větičky, odpustíte.
    Příště: V čem že je tedy ten americký školský systém tak úžasný?

Text: Arnošt Löbel