Jak se (ne)bavit v kině

text: Arnošt Löbel

DiCaprio už pěknou chvilku vyřvával na přídi Titaniku, čili z filmu už jsem určitě musel shlédnout více než prvních deset minut. Pořád jsem si však připadal jako při týdeníku. Příčina mého diskomfortu byla tentokrát evidentní. V žádném případě mě nerušilo spokojené křupání popcornu a decentní usrkávání vydávané rodinkou za námi. Nebyl jsem tu v kině poprvé, takže jsem se již neobával, že mi někdo zvrhne colu na záda. Byl jsem si jistý, že ti lidé za mnou mají své kelímky s pitím a popcornem bezpečně usazeny v objímkách svých sedadel. Při minulých návštěvách miamských kin jsem si také ověřil, že ačkoli jen pouze 70 % popcornu lidé skutečně snědí, jsou zbylá procenta určena výhradně pro standardní podestýlku a nikoli ke strefování se do ostatních diváků, jak jsem se zprvu domníval. Ve většině případů je hození těch pár kukuřičných zrnek za límec sousedů jen víceméně projevem jakési kolegiality - něco na způsob "hi guys, tak jsme tady."

Po těch deseti minutách filmu je většina diváků na svých místech, takže mě nemohly rozčilovat ani zadky procházejích opozdilců, jako obvykle ignorujících i ty nejzákladnější Jarkovského doporučení. To, co mi tentokráte kazilo požitek z filmu, byla trojice asi tak desetiletých chlapců před námi. Titanik očividně neviděli poprvé, a tak neměli nejmenší potřebu s napětím čekat, zda se krásná Kate Winslet nakonec zachrání či ne. Vesele se tedy bavili komentujíce nějaké ty směšnější katastrofické scény a zároveň se neustále přetahovali o jakýsi pytlík se sladkostmi. Obvykle zůstávám dlouho klidný (fakt nepotvrzený nikým z rodiny). Počítám s tím, že výrostky film za chvíli chytne, a oni přestanou mít čas na blbosti.

Toto však byli američtí výrostci, docela jiný druh, než na jaký jsme zvyklí. Nakonec, přestože se mne obě mé dcery snažily uklidňovat, jsem to nevydržel a k trojici rozverných chlapců tiše, ale důrazně promluvil. Moje angličtina stále není ani průměrná, ale vypadalo to, že jim došlo, o co mi jde. Došlo, ale nedbali toho. Po pár minutách tlumeného šepotu, kdy si nejspíše vysvětlovali, co je to asi za divného člověka ten za nimi, se opět vrátili ke svému pojetí filmového zážitku. Pravděpodobně se přiklonili k závěru, že jsem trochu nerudný americký tatík typu. Což ovšem nejsem! To, co oni zřejmě pochopili jako začátek žertovné hry, bylo pro mne prvním a zároveň posledním varováním. Nechal jsem je ještě asi dvě minuty ignorovat mé doporučení, načež jsem střelil standardní pohlavek tomu, co seděl nejblíže, a přidal jsem navíc několik důraznějších upozorněních, tentokráte v češtině.

Zdálo se, že změna jazyka bylo přesně to pravé. Kluci ztichli jakoby mávnutím kouzelného proutku. Pár minut mi dokonce připadali být v lehkém šoku - seděli jak zařezaní, oči upřené k plátnu, po rozpustilosti ani památky. Bylo to poprvé, co jsem takto použil rodného jazyka, a samotného mě překvapilo s jakým účinkem. Od té doby jsem se snažil na své okolí podobně zapůsobit ještě několikrát, bohužel již nikdy jsem nedosáhl takového výsledku jako s těmi třemi zlobivými chlapci.

K vůli rozpustilým výrostkům a bordelu, kam se člověk koukne, tu nechodí moje žena do kina. Dělá však chybu, protože to není všude takové. Večerní představení jsou o poznání klidnější než představení odpolední, nová kina výrazně útulnější než kina starší a premiérové kinosály znatelně udržovanější než sály běžné. Což, o tom nepochybuji, není pro nikoho ze čtenářů žádným překvapením. On také byl rozdíl mezi tím, jít v Ústí na premiéru do kulturáku, nebo shlédnout starší film v Předlicích. Jenže je rozdíl a Rozdíl! Premiérová kina v Miami jsou skvělá. Nedávno otevřeli nové centrum, jehož dominantou je kinoteatr se 24 sály. Vypadá to tam opravdu velkolepě. V každém sedadle se divák cítí jako v lóži. Ozvučení je špičkové, obraz perfektní. Ty kinosály nejsou nijak obrovské; řekl bych právě asi tak jako předpremiérové kino v Ústí, možná ještě menší. Protože se však promítá ve všech těch sálech naráz a po celý den, může se v nich vystřídat šíleně moc lidí. To sice musí být obrovský záběr pro úklidovou četu, ale v těch moderních kinech jsou oni nějak výkonnější, nebo co. Jejich práci jim ovšem nezávidím. Prostor kina po odchodu diváků mi vždy připomíná typické náměstí po skončení prvomájového průvodu. Řekl bych, že kvalita úklidové čety bude asi tím, co způsobuje ty hrozné rozdíly mezi jednotlivými miamskými kiny.

Asi měsíc po příjezdu jsem se s Honzou vypravil do kina na Miami Beach. Nebyla to naše první návštěva kina; už jsme byli v jednom moderním kině v centru Miami, a tak jsme se ničeho neobávali. To však byla chyba. Mělo pro nás být dostatečným varováním to, co jsme zažili při hledání bytu. Předsálí onoho kina bylo o poznání zanedbanější, ale pokládali jsme to za známku stáří. Když jsme však došli až do sálu, bylo nám jasné, že pokud by vše bylo projevem stáří, muselo by se založení kina datovat někdy do lehce pokolumbovské doby. Ten sál vlastně nebyl ani sálem v tom smyslu, jak si asi každý představuje. Mám-li použít slovo, které by vzhled onoho prostoru vystihovalo nejlépe, zvolil bych slovo kobka; temná kobka ve tvaru tunelu. Úzká ulička s prošlapaným a špinavým kobercem rozdělovala tunel na dvě poloviny s řadami po pěti sedačkách na každé straně. Váhavě jsme zamířili vpravo do míst, kde jsme zahlédli volnou řadu. Opatrně jsme zasedli, doufajíce, že si k nám už nikdo nepřisedne. Letmý pohled po okolosedících nám říkal, že by to nemusela být příjemná společnost. Jak jsem dosedl, přilepily se mi obě podrážky k podlaze díky adhezi ještě nezaschlé coly. Chvíli jsem přešlapoval, ale křupání rozšlápnutých popcornů a mlaskání podrážek, které jsem tím způsoboval, mi připadalo ještě horší. Přilepil jsem se tedy na jedno místo a slíbil si, že si nebudu poposedávat, pokud to nebude vyloženě nutné. Letmo jsem pohlédl na područky svého sedadla a s povzdechem složil ruce do klína. V kině nefungovala klimatizace. Čekaly nás horké chvilky. Nějakou dobu jsme zvažovali, zda nemáme raději odejít, ale pak někdo připomenul (myslím, že jsem to byl já), že vstupné stálo šest dolarů, a tak jsme zůstali. Podle tvrzení reklamy měla ostatně být Godzila vzrušující podívanou, při které jsme měli úplně zapomenout na okolní svět. Za sebe mohu prohlásit, že jsem si naopak na všechno na světě vzpomněl. Bože, to byla ptákovina! Strašně jsem přál producentovi, aby mu ten film nic nevydělal. A pokud jsem dobře informován, tak moje přání bylo vyslyšeno.

Od té doby jsme už žádné kino na Miami Beach nenavštívili a rozhodně nikdy nenavštívíme. Když nás něco naláká do kina, vydáváme se do nějakého z těch moderních středisek, které jsou v našem okolí asi tři. Chodíme do kina asi tak jednou měsíčně a chodili bychom možná častěji, kdybychom neuměli tak dobře vzdorovat reklamě. Upoutávky na premiérová představení jsou velice agresivní. Není dne a hodiny, kdy by v televizi nějaká neběžela. Měsíc před premiérou začnou s vybízením k návštěvě kina. Tato kampaň pokračuje ještě asi dva až tři týdny po premiéře, aby pak pozvolna přešla v kampaň podporující nákup nebo půjčení videokazety. Tomu se jistě také těžko odolává. Zvláště pak, když patrně největší z půjčoven - Blockbuster - nabízí půjčku zdarma, pokud by premiérový film neměli k dispozici.

Jsou ovšem filmy, u kterých je reklama jakž takž snesitelná, a pak filmy, kdy to propagační oddělení už trochu přehání. Snad nejotravnější jsou v tomto směru specialisté z Walt Disney. Před jejich reklamami se jednoduše schovat nedá. Pokud to nebylo jasné někomu již dříve, tak po kampani doprovázející Bug's life určitě ano. Pozvánky do kina či do videopůjčovny byly jen začátkem. Postavičky Flika, berušky a housenky ještě dnes číhají na každém kroku; u McDonalda, v pizzeriích, v domácích potřebách, v knize, v oděvech a samozřejmě v hračkářství. Je to šíleně otravné. Jejich vtíravá reklama mi dokonale zkazila chuť vidět tento animovaný film. Slíbil jsem si, že na Bug's life nepůjdu, a kdyby nebylo Hnidopichovy recenze na Neviditelném psu, tak bych jistě svůj slib dodržel.

Jenže Sid Páral (Hnidopich) kritizoval Bug's life až příliš pozitivně na to, abych to mohl ignorovat. Navíc se vyjádřil v tom smyslu, že jak moc tento film vidět chtěl, tak naopak odpor má k animovanému filmu AntZ. Prý se dozvěděl, že ti oškliví z Dreamworks námět od Disneyho opsali, a pak, protože jim na kvalitě filmu tolik nezáleželo, škodolibě uvedli premiéru o několik měsíců dříve, čímž velmi poškodili chudáčka Flika a jeho kamarády. Hm, tomu skutečně někdo věří? Opravdu se najde někdo tak naivní, kdo si myslí, že kdyby existoval byť nepatrný důkaz o porušení autorských práv, že by to právníci Walta Disneyho nechali být jen tak? Já jsem na Mravence Z šel s klidným svědomím, a udělal jsem dobře. Pro mne to byl absolutně nejlepší film, jaký jsem tu za ten rok zatím viděl. Jak Woody Allen, tak Sylvester Stallone, kteří propůjčili svůj hlas dvěma ústředním hrdinům, jsou jedním slovem - kouzelní. Připadá mi, že scénárista jim ušil role na míru. Zcela evidentní je to u mravence Z. Jeho postava se od postavy živého hrdiny allenovského filmu liší snad jen tou animací, i když i to se programátoři z Dreamworks snažili poměrně s úspěchem zaretušovat. Kdo viděl oba kreslené filmy o mravencích tak jako já, jistě mi dá zapravdu, že je mezi nimi asi takový rozdíl jako mezi "Tenkrát na západě" a "Limonádový Joe". Oba jsou to westerny, to ano, ale jen nevšedně povrchní divák by se mohl domnívat, že jeden filmový tým opisoval od druhého.

Hnidopichova recenze na Bug's life mi potvrdila, že můj záměr - nepsat svým známým o amerických filmech - byl a je správný. Představa, že jen na základě mé kritiky se někdo rozhodne nejít na určitý film, je děsivá. Vždyť moje kritika může být úplně zcestná. Dovedu tak ještě známému říci: "Heleď, viděl jsem to, a je to hrozná blbost. Ale zkus to, třeba se alespoň zasměješ." Co se však dá říci známému, je těžké vysvětlovat někomu, koho jsem v životě neviděl. To je, jako kdybych napsal "nekupujte si v kině popcorn" jenom proto, že jsem to jednou udělal, a pak mi bylo špatně. Vždyť někdo může mít slaný popcorn docela rád a dokáže ten třílitrový kbelík sníst s přehledem. Tak co já bych mu měl tvrdit, že je to špatné?

Amerika je přece, když ne o ničem jiném, tak o individualismu, a já rozhodně nejsem tím, kdo to chce měnit. Mám to rád takové, jaké to je. Sám chodím do kina proto, že se mi líbí prostorové ozvučení a působivě zpracované efektní scény, které nikdy v televizi tak nevyzní. Někdo jiný snad chodí do kina kvůli popcornu nebo proto, že si může opřít nohy o sedačku před sebou. Jde jen o to zjistit, která kina v který čas jsou pro koho určena, a pak může být spokojen každý. Snad o tom nakonec dokáži přesvědčit i svou ženu, že i když žádné miamské kino není ani trochu podobné tomu v její rodné vísce, je přesto možné pokládat návštěvu kina v Miami za celkem kulturní zážitek.
    Příště: Úvod do amerického školního systému včetně popisu dvou miamských státních škol.

text: Arnošt Löbel